Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nemám zájem, promiň_34. Kapitola

17.02.2010 (08:15) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3171×

34. Kapitola

„Heidi? Divný jméno,“ prohodila jsem jen tak pro sebe.

„Lepší než Edward,“ řekla kousavě Heidi. Chtěla jsem se s ní hádat, ale nějak mi nefungoval mozek.

„Zavedu je domů,“ nabídl Mario, ale Heidi ho předběhla.

„Ty to zaplať, já je odvedu.“

„Dobře.“ Pak už jsem cítila jen ledový dotyk na mém pase. Všimla jsem si, že Jessica jde s námi, tak jsem to neřešila. Heidi nás posadila na zadní sedadla svého auta a sama zalezla na místo řidiče. Ty sedadla byla tak měkká a já tak unavená… Usnula jsem.

Když jsem se probudila, hlava mi třeštila. Zkusila jsem otevřít oči, ale nesnesla jsem to ostré světlo. Ležela jsem na měkké posteli, ale divně to tu smrdělo.

„Bells, jsi vzhůru?“ slyšela jsem Jessičin hlas.

„Jo,“ odpověděla jsem tiše.

„A nevíš, kde to jsme?“ tímto mě donutila otevřít oči. Chvíli trvalo, než jsem si na světlo zvykla, ale jakmile se tak stalo, zalapala jsem po dechu. Všechno kolem mě bylo strašně tmavé. Ležela jsem na posteli potažené černým prostěradlem a vedle mě seděla Jessica. Byly jsme v malém pokoji, stěny byly hnědé, skříň a stůl černý. Nic jiného tu nebylo. Jo… Ještě dveře.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se Jessici a snažila se posadit. V tu chvíli jakoby mi někdo uhodil do hlavy. Tlak v lebce byl nesnesitelný a já myslela, že prasknu.

„Nemám ponětí. Jediné, co si pamatuju, je, že jsme šly do baru a seznámily se s Mariem.“ Odpověděla potichu Jess a já věděla, že má stejný problém jak já. Dlouho jsem se snažila si vzpomenout.

„Tequila,“ dostala jsem ze sebe. To jediné jsem si pamatovala.

„Sakra, kde to jsme?“ křikla Jessica a mně se rozhučelo v uších.

„Jess, tišeji!“ poprosila jsem ji.

„Bells, dotkni se mě. Víš, jak Alice říkala o tvých schopnostech? Třeba uvidíš, co se stalo.“ To byl dobrý nápad až na to, že jsem zjistila, že když chci něco vidět z minulosti, musím se hodně soustředit a to při kocovině vážně nejde. Ale za zkoušku nic nedám.

Chytla jsem do ruky Jessičinu dlaň a zavřela oči. Nic. Zhluboka jsem se nadechla a začala se soustředit. Vnímala jsem pouze mé propojení mezi mnou a Jessicou, dokud se nedostavila vize.

Všechno jsem to viděla z pohledu Jessici. Seděla se mnou u baru a kolem nás bylo plno lidí. Mladých a opálených. Já se usmívala a zrovna si olízávala sůl ze hřbetu ruky. Pak jsem do sebe kopla panáka Tequily.

Okamžitě jsem pustila Jessičinu ruku a měla co dělat, abych se nepoblila.

„Co? Cos viděla?“ zeptala se Jess horlivě.

„Tequilu,“ odpověděla jsem a Jess se otřásla.

„Nikdy více. Pokračuj,“ podala mi ruku a já pokračovala.

Mladá žena. Velmi bledá, mírně rozmazaná pod náporem alkoholu. Seděla mezi Jessicou a mnou. Měla zvláštní oči. Takové červeno – hnědé. Znala Edwarda i Nicka. Heidi nás doprovodila k autu. Venku byla tma a jediné, co Jess zaznamenala před tím, než usnula, byla Heidi na místě řidiče a já.

Pak už se nejspíš nic nedělo, protože něco ve mně mě donutilo odtrhnou se.

„Takže?“ zeptala se Jess.

„Heidi,“ pošeptala jsem a v tom se otevřely dveře. Zůstala jsem vyděšeně zírat na blondýnu s rudýma očima a nádherným úsměvem na rtech. Byla mladá, vypadala jako dítě. S tímto jsem bolest hlavy a nevolnost odsunula do postraní.

„Heidi tu bohužel není, budu vám muset stačit já,“ usmála se na nás ta dívka.

„Vidíš její oči?“ pošeptala mi Jess a přitiskla se ke mně.

„Ano, to má každý tady.“ Ona nás slyšela? To není možné.

„Kdo – kdo jsi?“ zeptala jsem se nervózně a místností se rozlehl její zvonivý smích.

„Já nemám právo vám tohle říkat. Jestli se chcete dozvědět víc, pojďte se mnou.“ Kdybych se takhle nebála, řekla bych, že je sjetá.

„A co když jenom chceme domů?“ zkusila jsem, ale dívka se zasmála ještě hlasitěji.

„Odsud už se nedostanete. Můj pán jen čekal, než se z váš dostane ten alkohol. Už má žízeň, takže ho raději nepokoušejte.“

S Jess jsme se na sebe nechápavě a vyděšeně podívaly.

„Asi bysme měly jít,“ řekla jsem potichu. Jess jenom přikývla a už jsme vstávaly.

„Mimochodem, jmenuji se Jane.“ Dívka, tedy Jane, se otočila a vedla nás. Já s Jess jsme šly za ní ruku v ruce. Upřímně jsem se doopravdy bála.

Jane nás vedla kamennými chodbami. Šly jsme po schodech stále níž, občas jsme zatočily. Ani jednou jsme nikoho nepotkaly, a ani jednou jsem neviděla okno. Bylo tam chladno a já na sobě měla jen krátkou sukni a tričko. Naskočila mi husí kůže.

Jane se zastavila před obrovskými mohutnými dveřmi. Otočila se na nás.

„Pokud nechcete zemřít dřív než normálně, nedělejte moc prudké pohyby.“ Opět se otočila a otevřela dveře. Vedla nás do místnosti plné lidí. Ne… to nebyli lidé. Všichni byli nenormálně bledí, dívali se na nás svýma červenýma očima a sálal z nich chlad. S Jess jsme se k sobě ještě více přitiskly. Tito zvláštní lidé nám udělali uličku, která končila před třemi obsazenými trůny. Na nich seděli ještě zvláštnější muži. Trůny stály na schodu, vedle každého stál jeden pár lidí.

Došly jsme k nim, Jane se uklonila, otočila se na nás a usmála se.

„Bells, to jsou Nickovi rodiče,“ pošeptala mi Jess vyděšeně a pokývala hlavou k jendomu z párů. Jakmile to dořekla, překvapeně se na ni podívaly.

„Ty nás znáš?“ promluvila žena.

„A – ano. Nick mi ukazoval vaši fotku,“ vykoktala Jessica. Žena střelila přkvapeným pohledem na muže po jejím boku.

„Odkud znáš Nicka?“ zeptal se.

„Z Forks, tam bydlíme. Tak nějak spolu chodíme.“ Jess byla stále strašně vyděšená, ale mě něco zaujalo. Oči Nickových rodičů. Byly stejné jako Nicka a Cullenových.

„Zajímavé. Říkali jste, že o Nicka se starají Cullenovi, je to tak?“ ozval se muž z prostředního trůnu. Oni znají Culleny?

„Ano, Carlisle nám to slíbil,“ odpověděl mu Nickův otec.

„Takže když znáte Nicka, znáte i Culleny.“ Otočil se na nás. Jess se ke mně ještě víc přitiskla, takže jsem uvážila, že mluvit nebude. Je to na mně.

„Ano, já chodím s Edwardem,“ ujala jsem se tedy slova.

„Ach, další jeho hračka.“ Usmál se.

„Tak to není,“ řekla jsem možná až moc drze. Muž se přestal smát a vyskočil na nohy. Až teď mi došlo, že všichni kolem nás mají na sobě černé oblečení.

„Dobře, podívám se sám.“ Došel až ke mně a natáhl ke mně ruku. Rychle jsem ucukla.

„Co to děláte?“ vykřikla jsem. Můj strach pomalu mizel a vystřídal ho hněv.

„Neboj, jen mi podej ruku.“ Nedůvěřivě jsem si ho měřila, ale pak jsem v tom viděla výhodu. Nevím sice, co chce, ale já bych mohla zjistit, co je zač. Jak řekl, tak jsem udělala a natáhla k němu svou pravou ruku. Jakmile jsem se ho dotkla projela mnou otřesná vlna znechucení a strachu.

Viděla jsem celý jeho život. Viděla jsem, v jaké době vyrůstal, viděla jsem jeho bratry, viděla jsem jeho přemněu v upíra a všechny ty lidi, na nich ukájel svou žízeň.

Rychle jsem ruku odtáhla a podívala se na něj vyděšenýma očima.

„Upír?“ zašeptala jsem a snažila se srovnat si dech. Aro, jak jsem se dozvěděla z mé vize, se jen uchechtl a opět po mně natáhl svou ruku. Vize pokračovala.

Viděla jsem, jak si vydobyl svou moc, jak společně se svými bratry usedal na trůn. Viděla jsem celou jeho gardu, všechny upíry, kteří se něčím provinili a byli potrestáni. Aro k jejich souzení používal svůj dar… Byl stejný jako ten můj. A pak… viděla jsem Carlisla a jeho rodinu. Tady v tomto sále. A mně došlo, proč je rodina takto zvláštní. Jsou upíři.

„Máš velmi zajímavý život, Bello,“ řekl Aro, jakmile se náš dotyk přerušil. Nemohla jsem skoro dýchat. Všechno jsem viděla během dvou vteřin. Všichni ti lidé, kteří tu zemřeli. Mé srdce bilo jako o závod. Nezmohla jsem se na odpověď.

„A tvé dary by nám mohly velmi pomoct. Bude z tebe skvělá upírka.“ Otočil se s úsměvem na rtech.

„Nikdy nebudu jako vy. Radši smrt.“

„To ne, byla by tě škoda. Však na tenhle život si zvykneš.“ Dosedl na prostřední trůn a usmál se.

„Nikdy,“ zopakovala jsem.

„Ale no tak. Víš, jak by byl Edward zklamaný? Takhle s ním můžeš žít u nás ve Volteře.“ Zavřela jsem oči a polkla. Je na čase využít můj druhý dar. Zadívala jsem se mu do očí. I když věděl, co dokážu, nevyhnul se mi.

Dívala jsem se do jeho krvavých očí a soustředila se. Tohle musím dokázat. Už kvůli Jessice. Po chvíli jsem viděla, jak Aro zůstal tupě zírat.

Řekni: Dobře. Můžete jít. Rozkazovala jsem mu myšlenkami stále dokola, dokud to neřekl. Všichni upíři se na něj vyděšeně podívali. Začala jsem couvat a raději nepřerušovala náš oční kontakt.

„Pojď, Jess, musíme jít!“ řekla jsem Jessice, která stála stále na místě. Okamžitě se otočila a vedla mě ke dveřím. Také jsem se otočila a rozběhla se, jenže nám cestu zaterasili dva mohutní upíři. Připomínali mi Emmetta.

„Co se s ním stalo?“ vykřikl jeden z tří upírů na trůnech, podle Arovi minulosti Caius. Neodpovídala jsem. Ti dva upíři chytli mě s Jessicou a odnášeli zpět. Bránila jsem se, kopala a bušila do jejich hrudi, ale nic.

„Umřete tak jako tak, takže nám raději řekni, co je s ním,“ řekl už klidně Caius.

„Bells, prosím, co se děje?“ zeptala se Jessica se slzami v očích.

„Až se odsud dostaneme, vysvětlím ti to.“

„Ty si vážně věříš, že se odsud dostanete? No tak.“ Caius se smál. Napadlo mě jediné řešení.

„Když přijmu vaši nabídku a zůstanu ve vaší gardě, dovolíte Jessice odejít?“ zeptala jsem se.

„To musí rozhodnout Aro,“ ozval se Marcus. S povzdechem jsem luskla prsty. Aro se chvíli zmateně díval po sále. Pak natáhl ruku a dotknul se Caiuse. Po chvíli ho pustil a začal se smát.

„Neuvěřitelné!“ zatleskal.

„Takže?“ byla jsem nervózní a oni to moc dobře věděli. Po tu dobu, co jsem se dívala do Arovi minulosti, jsem o upírech zjistila snad vše.

„Proč ji chceš u nás v Gardě, Aro?“ zeptal se Marcus.

„Drahý bratře, sám jsi viděl, co dokáže. Navíc, má stejný dar jako já. A to je zatím člověk. Samozřejmě, Bello, budeme rádi, když tu zůstaneš, ale Jessica bude muset zemřít.“

„To nedovolím!“ vykřikla jsem a schovala si Jessicu za záda.

„My taky ne,“ řekl klidně Nickův otec. Aro se na ně se zájmem otočil.

„Ne? Proč?“

„Nick si vždy s dívkami jen hrál, stejně jako Edward Cullen. Kdyby tuhle dívku nemiloval, neukazoval by ji naši fotku. Prosíme tě, Aro, nech ji žít alespoň než se spojíme s Nickem.“

„To bude kdy?“

„Zavoláme mu, jakmile to bude možné.“

„Dobře tedy. Bello, Jessica prozatím bude žít. Jane vás zavede do pokoje. Zítra proběhne tvá přeměna.“

Autor: Sharlot33 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nemám zájem, promiň_34. Kapitola: