Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nemám zájem, promiň_17. Kapitola

17.12.2009 (17:30) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3761×

Viděla jsem Bellu jako upírku. Ležela na louce s Edwardem. Pak se opět změnila. Bella byla člověk. Ležela v posteli s Nickem a pak… opět změna. Zase byla s Edwardem. Takhle se to měnilo stále dokola.

„Alice? Není ti nic?“ zeptala se Bella, když si všimla, že ji nevnímám, a zatřásla mi ramenem.

„Promiň, nějak jsem se zamyslela. Bello, jen jsem chtěla, abys věděla, že tě nechci ovlivňovat, ale Edward by pro tebe byl lepší. Věř mi, znám ho už dlouho a vím, že tě miluje víc, než vlastní život. Nick by tě hned nechal. Promiň, ale říct jsem ti to musela.“

„Alice, promiň, ale já si teď absolutně nic nepamatuju. Budu ráda, když si vzpomenu aspoň na něco. Problémy s láskou mě vážně nezajímají.“ Řekla mi upřímně a s úsměvem.

„Dobře, ale slib, že o tom budeš přemýšlet.“

„Dobře.“

„Tak já už bych asi měla jít.“ Řekla jsem jí, naposledy objala a odcházela. Domů jsem běžela pomalým upírským tempem. Ještě jsem ani nedoběhla na kraj lesa a už jsem slyšela, jak se Edward hádá s Nickem.

„Co sis k sakru myslel, že děláš?“ křičel Edward.

„Edwarde, už by sis mohl rozmyslet, co vlastně chceš!“ nedal se Nick.

„Copak už toho nebylo dost?  Už od našeho seznámení nám kazíš život a teď je kvůli tobě Bella v nemocnici.“ Jakmile se zmínil o Belle, Nickův úsměv zmizel.

„Já vím, ale tohle jsem nechtěl.“ Zašeptal.

„Na to jsi měl myslet dřív!“ zařval Edward a utekl do svého pokoje. Nick se sesipal na křeslo.

„Strašně se omlouvám. Nechtěl jsem, aby to zašlo tak daleko.“ Zašeptal s hlavou v dlaních. Emmet s Rosalii jen s úsměvem odešli. Byli rádi, že takhle trpí. I já byla ráda, ale přece jenom tohle už bylo moc.

„To bude v pohodě. Bellu za chvilku pustí z nemocnice a paměť se jí taky určitě vrátí.“ Sedla jsem si za ním.

„Díky, Alice. Teď jsetli dovolíte, chci být sám.“ Sotva to dořekl, vyběhl do lesa. Jen jsem si povzdechla a snažila se vidět něco ohledně Belly.

Bella:

Alice je teda povedené kvítko. Prý mě nechce ovlivňovat, ale Edward by byl lepší.

Když odešla, opět jsem se zadívala z okna. Hned na to jsem usnula.

Ráno jsem se probudila a sotva jsem otevřela oči, v rychlosti jsem se posadila. U mé postele seděl nějaký chlap. Byl celkem malý, měl černé vlasy i vousy. A v tu chvíli se mi něco vybavilo. Vzpomínky. Vzpomínky na mého tátu.

„Tati?“ zašeptala jsem, protože jsem si nebyla jistá.

„Ano, Bells, jsem to já.“ Řekl s úsměvem a já ho rychle objala.

„Ty si mě pamatuješ?“ zeptal se, když jsem se od něj odtáhla.

„Ano…já… nevím proč, ale na nikoho jiného si nepamatuju. Jakmile jsem tě uviděla, vzpomněla jsem si na tebe.“

„Tak to je čest!“ řekl s úsměvem. Najednou jsem slyšela zaklepání na dveře a následně vešel doktor Cullen.

„Ach, Bello, už jsi vzhůru?“

„Ano, doktore.“

„Prosím, říkej mi Carlisle. Stále si nic nepamatuješ?“

„No, pamatuju si na tátu, ale na nic jiného.“

Skoro celé dopoledne mi dělali nějaké testy a odpoledne se za mnou stavila Alice. Dlouho jsme si povídaly. Ona mi říkala a popisovala všechny moje spolužáky, ale já si za boha nemohla vzpomenout. Už mě z toho začínala bolet hlava.

„Jo a abych nezapomněla, domluvila jsem se s tátou, že tě zítra pustí domů.“ Řekla, když chtěla odejít.

„Díky!“ vypískla jsem a chtěla ji obejmout, jenže jsem si uvědomila, že mám přes celou jednu nohu sádru, tak přišla ona. Jakmile odešla, usnula jsem.

„Vstávej, Bells, jedeš domů!“ ozvalo se u mé hlavy a já poznala hlas mého táty. To mě okamžitě probudilo. Na posteli u mých nohou už stála zbalená taška s věcmi a vedle toho sukně s modrou halenkou. V rychlosti jsem se převlékla, umyla se a vlasy dala do culíku.

„Před domem na tebe čeká překvapení.“ Zašeptal mi táta v autě a ať jsem ho prosila sebevíc, nechtěl mi říct, co to je. Dělala jsem uraženou, takže jsme jeli mlčky.

„Panebože.“ Zašeptala jsem, když jsme projeli zatáčkou a u domu, u kterého jsme zastavovali, stál dav lidí. Dům byl nejspíš náš a ti lidé? Páni jich tam bylo. Poznala jsem Culleny, ale nikoho jiného.

„Bello!“ vykřikli všichni, jakmile jsem vystoupila a ocitla jsem se v hromadném obětí. Nemohla jsem skoro dýchat.

„No tak, nechte ji.“ Zasmála se Alice. Všichni mě pustili a já si je zvědavě prohlížela.

„Pořád si nic nepamatuješ?“ ozvala se Rose. Já jen zatřepala hlavou.

„Já jsem Jessica.“ Přistoupila ke mně dívka mého věku s nadějí v očích. Takhle se mi postupně představili všichni. Dozvěděla jsem se, že většina z nich patří do mé party a ostatní jsou jenom spolužáci. Pořád jsem tam stála a na všechny zírala.

„No dobře, to už by stačilo, nechte Bellu odpočinout, v pondělí ji uvidíte ve škole.“ Řekl táta s úsměvem a odváděl mě do domu.

„Běž do svého pokoje a odpočiň si.“ Řekl, ale já zůstala stát na místě.

„Ehm… a kde je můj pokoj?“ zašeptala jsem, táta se jen usmál a vedl mě po schodech nahoru.

„Počkej.“ Řekla jsem mu, když jsem se ocitli u několika dveří. Opět mou hlavou proběhli záblesky a já se rozešla k jedněm dveřim. Sáhla jsem na kliku, a aniž bych otevřela dveře, věděla jsem, co mě tam čeká. S úsměvem jsem je otevřela a viděla můj pokoj.

„Vzpomněla sis?“ ozval se za mnou táta.

„Jo… na svůj pokoj ano.“ Řekla jsem a s úsměvem sebou plácla na postel.

„Skvělý. Za chvilku budeš vědět úplně všechno.“

„Doufejme.“

„Kdybys něco potřebovala, zavolej.“

„Tati, já nejsem postižená, jen o sobě nic nevím.“

„Promiň, zlato.“

Chvíli jsem tam jen ležela na posteli a přemýšlela, když se ozvalo mé břicho. Opatrně, abych se sádrou nezakopla, jsem sešla schody a dopajdala se do kuchyně. V tom se ozval zvoek.

„Pajdám tam!“ zakřičela jsem na tátu a pospíchala ke dveřím. Jakmile jsem je otevřela, na tváři se mi rozlil úsměv.

„Edwarde!“ řekla jsem s úsměvem.

„Můžeme si promluvit?“ zeptal se.

„Jistě. Pojď dál.“ Vedla jsem ho do svého pokoje.sedla jsem si na postel, ale on zůstal stát ve dveřích.

„Sedni se, Edwarde.“ Poslechl a sednul si na kraj postele.

„Víš, Bello, chtěl jsem něco zkusit. Možná si vzpomeneš, možná ne, ale kdybych to neudělal, vyčítal bych si to.“ Podíval se na mě smutně.

„Tak  prosím.“ Řekla jsem. On obešel mou postel, sklonil se ke mně a políbil mě. Nejdřív jemně, pak mě ale chytil kolem pasu a do polibku se víc vžil.

Já se ho od sebe snažila dostat, přece jenom jsem ho neznala, ale po chvíli jsem to vzdala. A navíc, líbilo se mi to. Chytila jsem ho kolem krku a přitáhla blíž. Užívala jsem si tenhle polibek, dokud se neodtáhl.

„Tak co?“ zeptal se. Zavřela jsem oči a snažila se vzpomenout.

„Promiň.“ Zašeptala jsem. On jen svěsil ramena a opět si sedl.

„Edwrade, já nepopírám, že se mi to nelíbilo, ale momentálně řeším daleko větší problém, než je láska. Takže do té doby, než si na všechno vzpomenu nemám zájem, promiň.“

Autor: Sharlot33 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nemám zájem, promiň_17. Kapitola: