Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nemám zájem, promiň_12. Kapitola

07.12.2009 (14:00) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3958×

Edward:

Po tom, co se stalo, jsem se musel jít odreagovat.

Doufal jsem, že mi Bella odpustí, když ji odprosím. Pak mi Alice ukázala svou vizi, ve které Bella leze po stromě a pak spadne. Okamžitě jem běžel k ní a jen tak  tak jsem ji chytil. Nejdřív byla naštvaná a ani její myšlenky nebyly zrovna milé, ale pak, když sem se ji pokusil políbit, slyšel jsem, že její sebeovládání klesá a přesně to jsem chtěl. Podlehla by mi úplně, kdyby nepřišla Alice a nevyrušila nás. Když mi ukázala vizi, ve které ležela Bella na posteli a brečela do polštáře, protože se mnou opět něco měla, nevydržel jsem to a utekl. Jediné, co jsem slyšel byla Bellina myšlenka.

Zase. Zase mě tu nechal.

Běžel jsem daleko, skolil jsem jednu pumu a pak se jen opřel o strom a přemýšlel. Opět jsem to… s prominutím… posral. Kdybych tam alespoň zůstal, možná bych dostal to, co chci. A já chtěl, aby mi Bella začala důvěřovat.

Kolem půl noci jsem se pomalým upírským během vydal domů. Jen, co jsem doběhl ke dveřím, udeřila mě Bellina vůně. Je tady! Moje nálada se zvedla, ale pak ihned opět poklesla.

Nechci, aby se Bella trápila. Tohle jí pomůže v tom, co bude. A já vím, že toho bude ještě hodně. Vím, že to chce čas a nedovolím, aby se Bella ničila tak dlouho.

Slyšel jsem myšlenky Alice, ale netušil jsem, o čem to mluví… myslí, dokud to neřekla.

„Tvoje myšlenky tě prozradily.“ Řekla s úplným klidem. Já se nemohl ani hnout. Ani jsem si nevšiml, že ke mně došla moje rodina, která to slyšela taky a čekala na mou reakci.

„Cože?“ Bella byla vážně překvapená. Ode mě to brala jako vtip, ale Alici důvěřuje.

„Neměla bych ti to říkat, ale zároveň nechci, aby ses trápila. Víš, naše rodina je tak trochu zvláštní. Jsme hodně vyjímeční a jediné, co ti k tomu mohu říct je, že Edward opravdu umí číst myšlenky. A čte je úplně všem včetně tebe, mě a celé naší rodiny.“

Bella tomu stále nechtěla uvěřit, ale vzpomínala, na co všechno myslela, když mě uviděla.

„A já ti poradím, jak mu nedát znát, na co myslíš. Je to celkem jednoduché. Stačí, když budeš myslet na dvě věci zároveň. Třeba já. Něco se dozvím, a když nechci, aby se to dozvěděl Edward, zpívám si. On vždy zachytí jen ty méně důležité myšlenky. Ale chce to hodně praxe.“

To už jsem se probral ze šoku a vystartoval do Alicina pokoje. Emmet se jen smál a Jasper mě snažil zastavit, ale já byl rychlejší. Ve zlomku vteřiny jsem měl vymyšlené, jak Alici zabiju.

„To snad ne!“ zakřičela Alice a já v tu chvíli rozrazil dveře.

Měl jsem šílený vztek, a když jsem viděl, jak Alice leží vedle polonahé Belly, naštval jsem se ještě víc. Věděl jsem, že nemám důvod, protože jsou jen kamarádky, ale jinak to nešlo.

Edwarde, uklidni se. Vedle mě je Bella. Zabij mě, až odejde. Hlavně klid, ano? Uklidňovala mě Alice.

Bella se na mě jen dívala se strachem v očích. Ona se bála? Mě?

„Alice, můžu s tebou mluvit?“ procedil jsem skrz zuby.

„Jistě.“ Řekla pisklavým hlasem a okamžitě vyletěla z postele.

„Za chvíli je zpět.“ Řekl jsem Bella a zavřel dveře. Seběhl jsem schody a doběhl za Alicí do obývacího pokoje, kde seděla celá rodina.

„Co jsi to udělala?“ zařval jsem na Alici.

„Promiň, ale ona se trápila. Chtěla jsem jí jenom pomoct.“ Odpověděla zkroušeně. To už u ní stál Jasper a vražedně se na mě díval.

„Ale vždy jsi chtěla, abychom byli spolu. Teď si to zkazila.“

„Podívej, už jsem se omluvila, takže další pormiň už ode mě nečekej. Nelituju toho, že jsem jí o tom řekla. Teď jsou vaše šance vyrovnané.“ I ona začala zvyšovat hlas.

„Nenapadlo tě, že jí přijde divné, aby obyčejný člověk četl myšlenky?“

„Já vím, ale my nejsme lidé!!! Bella by  nikdy nepátrala po tom, co jsme zač.“

„Proč ti na tom tak záleží? Stejně se za čtyři roky odstěhujeme a už se víckrát neuvidíme.“

„Protože ty ji miluješ! Tak už si to sakra přiznej!“ tímhla mě zaskočila.

„To není pravda.“

„Tak proč se pořád vize o vás a vašem dítěti nezměnila?“

„Dítě?“ vykřikla celá rodina najednou.

„Ano dítěti!“ zakřičela, rozvlykala se a následována Jasperem utekla do lesa.

Moji rodiče, Rosalie, Emmet a já jsme se jen dívali za mizijící Alicí s pusou dokořán. Každým se hlavou honila naše hádka a hlavně zmínka o dítěti. To přece není možné. Upíři nemohou mít děti. To už bysme měli minimálně jednu školku. Esme s Rosalií by byly jak továrna na děti. Strašně je chtěli. Ale nikde není zmínka o upířích dětech.  Proč? Protože upíři prostě nemohli mít děti.

„Ehm… Edwarde?“ vyrušila mě z přemýšlení Esme.

„Možná bys měl jít za Bellou.“

„Dobrej nápad.“ Zašeptal jsem a lidskou chůzí došel k pokoji. Zaklepal jsem, ale nikdo neodpovídal, a tak jsem vešel.

Spím! Spím! Spím! Opakovala stále Bella v myšlenkách. Usmál jsem se a posadil se k ní na postel.

„Bello no tak, vím že nespíš.“ Stále se ale neotočila a neotevřela oči, jen to Spím skoro řvala. „To, že si v myšlenkách budeš opakovat, že spíš, ti rozhodně nepomůže.“

„Takže je to pravda?“ zeptala se, aniž by otevřela oči.

„Ano.“

„Slyšíš každou myšlenku?“

„Jo.“

„Všech?“

„Jo.“

„Na jakou vzdálenost?“

„To ještě nevím. Dost vyslýchání. Přišel jsem se omluvit.“ V tu chvíli se její srdce rozbušilo ještě víc než doposud a v hlavě si vybavila mou hádku s Alicí.

„Tys to slyšela?“ zeptal jsem se. Jenom pokývala hlavou, otočila se a podívala se mi do očí.

„Podívej, vše, co řekla, je lež. Teda myslím to, co řekla dole. Že čtu myšlenky je pravda.“ Řekl jsem, Bella se na mě překvapeně podívala a já si všiml něčeho nemožného.

Slyšel jsem její myšlenky, ale byly nesrozumitelné. Jako by několik vět dohromady. Nedávaly smysl a já jim vůbec nerozumněl.

„Všechno?“ zašeptala Bella.

„Ano.“ Zavřela oči a já viděl, jak se jí do očí nahrnuly slzy, ale nevěděl jsem proč. Všimla se mého přemýšlejícího výrazu a rychle zamrkala, aby slzy zahnala.

„Ty brečíš?“ zeptal jsem se. Nechtěl jsem, aby plakala.

„Ne.“ Usmála se. „Jenom mě trochu bolí hlava. Mohl bys mě, prosím, nechat samotnou?“

„Jistě. Zítra, vlastně už za pár hodin ahoj.“ Řekl jsem a odešel z pokoje. Jakmile jsem zavřel dveře, slyšel jsem tlumený vzlyk. Chtěl jsem jít zpět za ní a utěšit ji, ale chtěl být sama. A tak jsem šel dolů a přemýšlel, proč Bellla brečí, ale ať jsem se snažil příjít na to, nic mě nenapadalo.

A tak jsem jen seděl, poslouchal Belliny srdcervoucí vzlyky, které se snažila tlumit v polštáři, a přemýšlel, jakto že nerozumím Belliným myšlenkám.

Bella:

Slyšela jsem celou jejich hádku. O tom, že nejsou lidé, což mě ani moc nepřekvapilo, o jejich stěhování, o Edwardovi, který je zamilovaný do mě a o našem dítěti.

Prostě všechno. Stále jsem si opakovala to, jak Alice řekla, že mě Edward miluje. Je sice pravda, že jsem slyšela i to, že to není pravda, ale neznělo to zrovna moc důvěryhodně. Ve mně se rozhořel obrovský plamen naděje. A pak to dítě… netušila jsem, kde to Alice vzala, tak jsem to ani neřešila. Nejsem tak blbá, abych měla v sedmnácti dítě.

Po pár minutách řev ustal. Čekala jsem, co se bude dít. Někdo zaklepal na dveře od pokoje. V rychlosti jsem si lehla a dělala, že spím. Vešel Edwrad. Potvrdilo se to, že čtě myšlenky. To by mě ani tak netrápilo, ale pak řekl něco, co mi způsobilo takovou bolest, že jsem si připadala jak na jehlách.

„Podívej, vše, co řekla, je lež. Teda myslím to, co řekla dole. Že čtu myšlenky je pravda.“ Tím můj plamínek dostal ledovou sprchu. Nechtěla jsem, aby Edward věděl, jak mě to zaskočilo, tak jsem použila radu Alice a snažila překládat nějakou hymnu do italštiny. Podle Edwradova pohledu se mi to dařilo.

Začaly mi téct slzy, a tak jsem ho rychle poprosila, aby mě nechal samotnou. Udělal to, ale stejně si myslím, že mě slyšel. Snažila jsem se plakat do polštáře, aby to nikdo neslyšel.

Sakra!! Jak jsem mohla být tak blbá a naivní, že jsem si myslela, že by mě mohl milovat? Já si dělám takové naděje a on mi pak řekne, že je to lež? Vím, že za to nemůže, ale byla jsem na něj šíleně naštvaná.

Nevím, jak dlouho jsem přemýšlela, přitom myslela na něco úplně jiného a ještě tlumila vzlyky, ale vyčerpáním jsem usnula.

Když jsem se ráno probudila a podívala jsem se na hodiny, které visely nad dveřmi, zhrozila jsem se.

„Panebože.“ Zašeptala jsem, když jsem viděla, že je už půl dvanácté.

Najednou jsem za sebou slyšela uchechtnutí. Bleskově jsem se otočila a  křesle u okna seděl Edward a usmíval se jakoby nic.

Vzpomněla jsem si na noc a okamžitě jsem začala opět překládat.

„Ahoj, ospalče.“ Řekl s úsměvem.

„Čau.“ Odpověděla jsem mu.

„Nějaká mrzutá po ránu.“

„To se ti jenom zdá. A navíc, proč si to nepřečteš v mých myšlenkách?“ zeptala jsem se a začala vzpomínat na to, jak mi řekl, že to není pravda. Dokonce jsem vzpomínala na všechny mé pocity. Edward vypadal velmi soustředěně.

„Nemůžu. Vůbec jim totiž nerozumím.“ Řekl smutně.

„Co?“

„No já nevím, už v noci jsem nic neslyšel. Tedy ne, že bych neslyšel, ale vůbec tomu nerozumím. Jako bys plácala několik vět dohromady a já je nemůžu rozluštit.“

„Ani teď?“

„Ne.“

„Páni.“ Řekla jsem.

„Bello, přemýšlel jsem o nás.“

„Vážně?“ zeptala jsem se a ten plamínek naděje se opět rozhořel.

„Ano. V životě jsem nepotkal nikoho, jako ty. Nechci, aby se to mezi námi nějak pokazilo. Vím, že jsem udělal mnoho chyb a lituju jich, ale chtěl bych tě o něco požádat.“ Na chvíli se odmlčel a já cítila, jak se mi po tváři rozlévá úsměv. Po chvíli se nadechnul a pokračoval. „Mohla bys mi všechno odpustit a být moje kamarádka?“

Autor: Sharlot33 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nemám zájem, promiň_12. Kapitola: