Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Němá - 12. kapitola

01.06.2010 (19:15) • NancyWhite • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4032×

12.kapitola

Edward:

„Proto ses zamkla v pokoji?“ uchechtl jsem se a přišel k ní blíž.

„Hloupé, že?“ zasmála se. Oči upírala do země, a když zvedla hlavu, byly naše obličeje jen pouhých pár centimetrů od sebe.

„Trošku,“ zašeptal jsem a topil se přitom v jejích očích.

„Na co myslíš?“ usmála se a stále mě věznila ve svém pohledu.

„Já? Že bych se ve tvých očích chtěl topit až do skonání světa…“ Její bledé tváře zahořely červení a ona sklopila pohled k zemi.

„Nepřeháněj…“ usmála se a znovu mi koukla do očí, jakoby to dělala naschvál. Její mysl prozrazovala jediné – měla mě za anděla, kterého si nezaslouží. Ale je to přesně opačně. Jemně jsem ji pohladil po tváři, ale v ten moment se lekla a ucukla. Chvilku jsem myslel, že je to mnou…

„Co je ti?“ Po pár vteřinách jsem si to uvědomil. Viděl jsem to v jejích myšlenkách… Bylo to podobné jako tenkrát, když se jí dotkla Alice. Teď si to ale Ariel uvědomila. Byl to krátký záblesk, obrazy… Lidský mozek by je nedokázal pořádně zaznamenat, ale můj ano.

Viděl jsem malého chlapce. Seděl u klavíru vedle mladé ženy a oba se smáli.

„Mami, jaká je to nota?“ ukázal chlapec prstem do papíru.

„To je h, Edwarde,“ usmála se na něj žena.

„A která je to klapka?“ vyzvídal dále.

„Tahle,“ Žena vzala synovu ruku a navedla ho na příslušnou klapku, kterou pak oba stiskli.

„Tak tady mám ty svoje hudebníky.“ Do místnosti vešel vysoký tmavovlasý muž. Obešel klavír, políbil svou ženu na čelo a chlapce pocuchal v bronzových vlasech. Pak všichni tři společně zpívali u klavíru.

„Jsi pořádku?“ ptal jsem se. Ariel byla zaskočená a zmatená.

„Jo… Jasně, nic mi není,“ usmála se, ale myslela si pravý opak. Nevím, kolik toho viděla, takže nevím, jak moc ji to mohlo rozrušit.

„Určitě?“ Znovu jsem překonal vzdálenost mezi námi.

„Nejsem v pořádku? Jasně, že jsem. Přede mnou stojí anděl a ptá se, jestli jsem v pořádku… Jak bych mohla nebýt, když je tu se mnou?“ Tahle myšlenka mě nesmírně hřála u kamenného srdce a zároveň děsila. Kdyby tak věděla, co se jí se mnou může stát… Kdyby tak věděla, že jsem to největší nebezpečí, které ji tady může potkat… Kdyby to věděla, nikdy víc by se ke mně nepřiblížila, jediný pohled by mi nevěnovala, jediný úsměv z jejích dokonalých rtů by už nikdy nepatřil mně. Copak můžu být tak sobecký a jen pro tyhle důvody mlčet? Má právo to vědět. Už kvůli svým citům má na to právo… Musím jí to říct… Ale to by pro ni bylo ještě nebezpečnější! Tak co mám dělat?! Musím se rozhodnout… A rozhodnutí padlo. Už jsem se nadechoval a můj krk při tom trýznil nejstrašnější žár, který byl způsoben tou nejpřitažlivější vůní, jakou jsem kdy cítil. Jaká ironie… Má jediná láska mi svou lidskostí působí nepředstavitelná muka, a přesto ji miluji víc, než je možné vypovědět slovy. Při tom pomyšlení jsem se usmál. Konečně jsem našel slova, která jsem hledal, přestože se mi budou říkat tak těžce, když v tom se mi v zadní kapse riflí rozvibroval telefon.

„Promiň…“ omluvil jsem se Ariel a zvedl to.

„Ať tě to ani nenapadne! Ne teď. Dej tomu nějaký čas, Edwarde.“

„Na co narážíš, Alice?“

„Teď jí to neříkej!“ Do téhle chvíle mi nedošlo, že mě musela vidět a určitě viděla, k čemu to vedlo a nejspíš to nebylo nic dobrého, jinak by mě nechtěla zastavit.

„Dobře, už jsme na cestě…“ Ariel mě pozorovala s prazvláštním úsměvem.

„Ze které pohádky asi utekl? Od Sněhurky? Popelka?“ Tohle jsem nechápal. Za ten krátký telefonát s Alicí mi asi něco ušlo. Viděla, jak se tvářím a automaticky vysvětlovala, proč si mě tak prohlíží.

„Já jen… Přemýšlím, ze které pohádky jsi utekl. Někdo jako ty nemůže být obyčejný člověk… Ty jsi ten vysněný, kterého holky nikdy nepotkají…“

„Ale tys potkala,“ usmál jsem se.

„Já o to nestála. Přišlo to samo, ale jsem za to ráda. Jsem ráda, že mi nebesa seslala anděla a že jsi to právě ty.“ Jakákoliv slova mi najednou uvízla v krku a zmohl jsem se jen na zbožňující úsměv. Říct něco tak krásného o monstru… O upírovi… O mně… Měl jsem pocit, že mi srdce vyletí z hrudi, protože mi již nepatří. Ariel ke mně udělala váhavý krůček a v další vteřině mi spočinula v náruči. Mé paže opatrně objímaly její křehké tělo a plameny v mém krku neměly pro tuhle chvíli šanci utrhnout ani jediný kousek mé pozornosti. Byl jsem neskutečně šťastný. V tento moment pro mě neexistovalo nic, jen ona. V tuhle chvíli jsem měl jen jedinou starost – nesmí se jí nic stát. Nikdy. Nikdo jí nikdy nesmí ublížit. Nikdo! Ani já. Hlavně já… Cítil jsem tlukot jejího srdce na své hrudi, jako kdyby bylo moje.

„Tohle jsem si tolikrát představoval… Od prvního dne… Myslel jsem, že to prostě zůstane jen mým snem…“ Ještě chvilku jsme tam stáli v objetí, ale pak jsme skutečně vyrazili – jak jsem slíbil Alici.

„Nechci se probudit… Nechci se probudit…“ opakovala si Ariel v duchu a já to tak úplně nechápal, ale zeptat jsem se nemohl. Až k našemu domu jsme jeli mlčky.

„Tak jsme tady,“ oznámil jsem a vystoupil. Dával jsem si pozor, abych obešel auto lidskou rychlostí. Otevřel jsem jí dveře a ona s užaslým výrazem vystoupila.

„Ale já se probudím… Tohle se mi musí zdát… Tohle prostě musí být sen…“ Už jsem chápal, odkud vítr vane.

„Páni… To je… Nádhera. Jako palác.“ Na verandu přitančila Alice.

„Ariel!“ zvolala s úsměvem a běžela se s ní přivítat.

„Ahoj, Alice.“

„Vítej u nás! Esmé se na tebe strašně těší a Emmett taky! Rose s Jasperem tu bohužel nejsou, ale nejsi tady přece naposledy, ne?“ drmolila. Jistě. Jasper se obával, že by to nezvládl a Rose se s Ariel prostě nechtěla vidět. Chytil jsem ji za ruku a společně s Alicí jsem ji vedl do našeho domu. Ariel se uvnitř rozhlížela se stejným úžasem, jako venku. V hale čekala Esmé, která byla na Ariel opravdu zvědavá už od prvního dne, kdy jsem o ní začal mluvit.

„Ahoj, Ariel. Moc ráda tě poznávám.“ Esmé měla na tváři ten nejlíbeznější úsměv, jaký jsem u ní kdy viděl, a v myšlenkách opěvovala, jak je Ariel krásná, milá, roztomilá… A taky že snad konečně budu šťastný. (To mělo trochu háček, ale s Alicí něco vymyslíme…)

„Děkuji…“ Ariel se začervenala. „Edward mi o vás vyprávěl,“ usmála se. Společně jsme pak zamířili do obýváku, kde se na pohovce rozvaloval Emmett.

„Á, tak tady ji máme!“ Emmett vyletěl na nohy a Ariel instinktivně couvla, když viděla, jak se k ní ta horda svalů přibližuje, ale pak se dala do smíchu. Můj střelený bratr ji zvedl do vzduchu a zatočil se s ní jako s princeznou. Pak ji zase postavil na zem a já na něj tiše zavrčel.

„No co? Nějaká sranda bejt musí, ne?“ bránil se v myšlenkách. Nechal jsem to být. Alice pak chňapla moji lásku za ruku a vedla ji na prohlídku domem. Chtěl jsem jít s nimi, ale Alice řekla, že tohle je holčičí záležitost. Ariel se smála a tak jsem je nechal.

„Co tě to napadlo?“ pustil jsem se do Emmetta.

„Co? Nic jsem jí neudělal! Proboha, brácho, uklidni se! Vždyť vypadá jako porcelánová panenka! Každej kousek jejího těla varuje: Pozor! Křehké! Dávám si pozor, neboj.“ To mě uklidnilo. Trochu. I já jsem tohle kdysi řekl. Nejspíš jsem to přeháněl. Emmett přece přicházel do styku s lidmi denně, stejně jako já. Ví, že musí být opatrný. Esmé poslouchala Ariel s Alicí a stále se usmívala.

„Zdá se být milá.“

„To je…“

Ariel:

Bylo to něco neuvěřitelného! Taková nádhera! Alice mě provedla po domě. Opravdu to byl palác.

„Ten dům navrhovala Esmé…“ švitořila, zatímco jsem se rozhlížela.

„Vážně? Je to nádhera! Opravdu krása!“ Pak jsme se vrátily zpátky dolů. Předtím jsem si toho nestihla všimnout… Na vyvýšeném pódiu v obýváku stálo překrásné křídlo. Prohlížela jsem si ho a Edward si při tom prohlížel mě. Cítila jsem jeho pohled…

„Dáš si něco k pití, nebo k jídlu?“ zeptala se mile Esmé. Edward měl pravdu. Každý si ji musel zamilovat.

„Ne, děkuju. Ten dům je nádherný, prý je to vaše práce…“

„Ano, je. Děkuju.“

„Není zač, je to vážně nádhera.“ Esmé se mile usmála a odešla. Alice s Emmettem se uklidili do pokojů, prý kvůli škole – no nevím… Ve škole byli všichni absolutně vzoroví. Možná nám jen chtěli nechat soukromí…

„Ehm… Edwarde?“ ozvala jsem se nejistě.

„Ano?“

„Můžu?“ S úsměvem přikývl a já se posadila ke klavíru. Začala jsem hrát. Hrála jsem Claire de lune, protože ji má Edward rád.

„Tys ji vážně nikdy předtím nehrála?“

„Ne… Ale mám ji dokonale naposlouchanou… Jenny ji hrála…“ V mysli se mi vyrojily vzpomínky na její hraní… Pozorovala jsem její prstoklad, její soustředěný výraz… Měla jsem ty chvíle ráda…

„Promiň, nechtěl jsem ti ji připomínat…“ sklopil oči k podlaze.

„Nemáš se za co omlouvat,“ usmála jsem se na něj. Pak jsem začala hrát svoji novou skladbu – Rain. Sem tam jsem hodila očkem po Edwardovi. Oči měl zavřené a na tváři jemný pokřivený úsměv… Jakoby si užíval něco, co dlouho neslyšel… Ale on tuhle skladbu přece neslyšel nikdy. Dohrála jsem a zjistila, že Edward nebyl mé jediné obecenstvo. Esmé i Alice seděly vedle něj a zářivě se usmívaly.

„Ty tak krásně hraješ…“ vydechla Esmé.

„Co to bylo za skladbu?“ ptala se Alice. Musela jsem zrudnout jako rajče.

„No… Totiž… To je moje skladba…“ Obě dvě zalapaly po dechu a Edward se ještě víc usmál. To už se dolů přiřítil Emmett a hurónsky se pochechtával.

„Teda, brácha… Ty máš nápady! Přivést si do domu konkurenci!“ Všichni jsme se tomu smáli, jen Alice zírala kamsi do prázdna a Edward koukal na ni.

„Nespi!“ šťouchl do ní Emmett a zase se rozřehtal. Díky němu jsem si tu připadala skoro jako doma – nahrazoval mi Emmu. Ani nevím jak, ale konverzace nabrala směr k mým obrazům… S Esmé se hezky povídalo.

Edward mě večer zase vezl domů.

„Tak jak se ti u nás líbilo?“

„Měl jsi pravdu… Esmé je vážně kouzelná… Máte mezi sebou takové zvláštní vztahy, víš? Ne jako rodina, ale něco těsnějšího… Neumím to tak úplně popsat, ale u vás doma to vyzařuje do všech stran. Ta atmosféra… Byl to úžasný den.“

„Pro mě taky… Už jenom vědomí, že mě miluje anděl…“ Edward se kousl do rtu, jakoby to nechtěl říct.

„Já jsem sotva nějaký anděl Edwarde…“ zasmála jsem se. „Na rozdíl od tebe…“ dodala jsem tiše. Zastavil u nás před domem a já byla smutná, že se s ním musím rozloučit.

„Nechceš na chvilku dál?“

„Rád bych, ale dneska už pojedu domů…“ Pak široce zívl a já se zasmála.

„Chápu… Však máš taky pěkný kruhy pod očima…“ Na to se krátce zamračil, ale pak hned vykouzlil ten pokřivený úsměv.

„Ještě jednou se omlouvám, za tu hru… Já jsem ale netušila…“

„To nic. Teď, když už o tom vím… Můžu hrát taky.“ V očích se mu zablesklo a na rtech mu pohrával šibalský úsměv.

„No, tak to bude něco. Ale před Dennym ani slovo, kdyby věděl… O nás… Nechtěl by to dohrát, kvůli mně…“

„Dobře. Takže se uvidíme zítra ve škole a jakoby nic,“ mrkl na mě a jeho uličnický výraz mě rozesmál.

„Jasně. Jakoby nic. Ale teď ti říkám miluju tě.“

„Jako já tebe,“ zašeptal a políbil mě na čelo. „Dobrou noc.“

Dny plynuly a ve škole se naše divadlo ubíralo správným směrem. Denny věděl, že se Edward hodlá zapojit, ale přesto ho každý Edwardův nenávistný pohled trochu vyděsil, ale nedával to na sobě znát. Za každou pusu, kterou mi Denny dal, schytal vražedný pohled a to nemohlo být nic příjemného. I mě z toho občas zamrazilo. Šlo nám to skvěle. Niké se pomalu projevovala jako ona žárlivá kamarádka. Po škole už kolovaly drby o tom, že Niké žárlí, ale neví se na koho – jestli na mě, že mám Dennyho, nebo naopak na Dennyho, že jí ukradl nejlepší kamarádku. Odpoledne jsem trávila většinou s Edwardem a ve škole mě zaměstnávala naše fraška. Emma se tím vším neuvěřitelně bavila a doma si z nás dělala legraci. Jednou musel Denny k zubaři a já tedy trávila den sama, protože Edward měl být naštvaný, že jsem ho nechala a Niké už se se mnou ve své roli nebavila skoro vůbec. Mě by ani ve snu nenapadlo, že na takovou chvíli bude někdo čekat. Šla jsem na španělštinu a už tak jsem šla pozdě, když mě někdo chytil za rameno.

„Ariel?“

„Ehm, ahoj Jime. Potřebuješ něco?“

„No, já…“ chodby byly prázdné, protože už bylo po zvonění.

„Prosím tě vymáčkni se, musím na hodinu.“

„Kolujou o tobě divný řeči… Že prý střídáš chlapy jakoby nic… Tak mě napadlo, jestli bys…“ sáhl k okraji mého trička a já jeho ruku zase sundala.

„Jime, upřímně?“ zacukrovala jsem a on se samolibě usmál. Já mu do toho úsměvu vlepila facku. „Jsi prase!“ Nečekala jsem, až se vzpamatuje a spěchala na hodinu, ale on mě doběhl a hrubě chytil za předloktí.

„Tak to teda brzdi, kočičko! Žádná coura jako ty mi nebude nadávat do prasat!“ K mojí smůle jsme byli v chodbě u tělocvičny, kde nás nikdo neuslyší… Snažila jsem se mu vysmeknout, ale marně. Držel mě pevně, až to trochu bolelo.

„Budu ti tak říkat, dokud mi budeš dělat neslušné návrhy a říkat, že jsem coura! Dokud se tak budeš chovat, tak ti klidně stokrát narovinu řeknu, že jsi prase!“ To ho ještě víc dopálilo a vrazil mi facku. Chytil mě za vlasy a táhnul po chodbě. Měla jsem malou dušičku…

„Pusť ji!“ zařval někdo. Ten hlas mi byl něčím povědomý, ale s příměsí takového hněvu jsem ho neznala.

„Nebo co?“ uchechtl se Jim.

„Radím ti dobře, pusť ji, nebo polezeš po čtyřech!“ Jim se tomu jenom zasmál. Edward měl ve tváři tak děsivý výraz, že jsem se až divila, jak se Jim může smát.

„Chceš se prát?“ zeptal se posměšně a hrubě mě odstrčil ke zdi, kde jsem se strachy skrčila. „Tak pojď.“ Nedívala jsem se. Nemohla jsem. V břiše se mi všechno nepříjemně třepotalo, srdce mi bušilo jako splašené a celá jsem se třásla. Nakonec mě něčí studené paže zvedly ze země.

„V pořádku?“ zašeptal mi do vlasů ten nejsladší hlas, jaký jsem kdy slyšela. Jenom jsem přikývla a přivinula se na jeho tvrdou hruď. Pomalu jsem se přestávala třást. Zvláštní, že jsem se nerozbrečela. Edward mě hladil po vlasech a šeptal, že nikdy nedovolí, aby mi kdokoli ublížil. Jako na potvoru se ozvalo zvonění a tím pádem nás pár lidí vidělo pohromadě. Takže to rozselo další salvu klepů. To odpoledne jsem byl s Niké domluvená, že půjdeme pěšky a stavíme se v knihovně.

Celou dobu se chovala podivně a v knihovně se mnou nepromluvila snad jediné slovo. Když jsme se loučily, ještě mě zastavila.

„Jo… Počkej, chtěla bych ti něco říct.“

„Tak do toho,“ usmála jsem se, ale vzápětí mě ten úsměv přešel.

„Už toho mám tak nějak dost. Kašleš na mě,“ spustila.

„Co to povídáš?“

„Slyšíš dobře! Kašleš na mě! A víš co je nejhorší?“ rozkřičela se na mě. Udiveně jsem zakroutila hlavou. „Kašleš na mě kvůli klukům! Kvůli těm dvěma a jednoho z nich vlastně ani nemiluješ a stejně je ti milejší než já! Slyšíš mě? TY ho nemiluješ!“ Otočila se a běžela domů.

Pomalu jsem se loudala ulicemi a nechápala jsem. To jsem ji vážně zasklila? Kvůli takové blbosti? A co měla znamenat ta poslední věta? To zdůrazněné obvinění… V tom mi to docvaklo! Jak jsem mohla být tak slepá? Měla pravdu. Já Dennyho nemiluju, ale někdo jiný zřejmě ano. I když… Nevím, jestli je to až tak zřejmé… Bylo mi to ale strašně líto.

Druhý den mě Niké absolutně ignorovala a všichni si toho všimli. Ty včerejší novinky se naštěstí postaraly o skvostný závěr celé té naší akce.

„Hele, co jsem to slyšel?!“ vyjel na mě Denny na parkovišti.

„No to nevím. Co jsi slyšel?“ Měla jsem co dělat, abych se nerozesmála, ale zvládla jsem to.

„Nehraj si na neviňátko! Viděli vás!“ Spolužáci, co šli kolem, se začínali zastavovat a vůbec celé parkoviště nám věnovalo pozornost.

„Koho tím vás sakra myslíš?“

„Tebe a Cullena!“

„Co je se mnou a s Edwardem?“ ptala jsem se nevzrušeně. Edward šel právě kolem, což se skutečně šiklo.

„Hej, ty!“ rozkřikl se na něj Denny a přikráčel k němu, v očích mu skoro šlehaly plameny, jak se do té role vžil. Pak do Edwarda strčil.

„Co mi saháš na moji holku?“

„Vždyť ty sis začal! Tys mi ji přebral! Kvůli tobě mě nechala!“ vracel mu to.

„Kluci, nechte toho!“ snažila jsem se to naoko zachránit.

„No, asi k tomu měla důvod, nemyslíš?“ zašklebil se Denny.

„No, to je možné… Ale k tomu, co se stalo včera asi taky,“ vrátil mu Edward. Denny se na něj chtěl vrhnout, ale to už je ostatní kluci chytali. Vmísila jsem se mezi ně.

„Tak dost! Jste jak malí! Nechte toho!“ Oba se přestali vzpouzet a pak je spolužáci pustili.

„Jak chceš! Vybrala sis! Tvůj problém, že sis vybrala špatně.“ Denny si teatrálně upravil košili a odcházel k Emmě, která zadržovala smích. Edward se přišel blíž a přitiskl si mě k boku, s jednou rukou kolem mého pasu. Všichni těkali očima od Dennyho k nám. Já vzhlédla Edwardovi do očí, ten na mě absolutně neznatelně mrkl a vedl mě ke svému autu. Pak mě odvezl domů, kde jsme se sešli – já, Edward, Denny a Emma. Jedna osoba mi tu nesmírně chyběla…

„Teda, pánové, klobouk dolů. Vy byste se měli živit natáčením telenovel,“ chechtala se Emma.

„Dík, nechci,“ zazubil se Denny. Sedli jsme si v obýváku a Emma pro nás měla překvápko – celé to natočila! Usadila jsem se vedle Edwarda, který měl ruku kolem mých ramen a Dennymu teprve teď svitla žárovka.

„Hele! Vy dva jakože fakt…“ Přikývli jsme. „Páni… To mě nenapadlo…“ Shlédli jsme video a dost se u toho nasmáli. Já jsem na něm spatřila i Niké – stála na schodech k parkovišti a pozorovala to se zvláštním výrazem – nebyl ani smutný, ani šťastný.

„Vy jste teda banda herců!“ chválila nás znovu Emma.

„Kde je vlastně Niké?“ ptal se Denny. No jo… S ním budu ještě muset hodit řeč… A s Niké potom taky.

Edward se pak rozloučil a odjel domů. Denny se tvářil, že si jde dělat úkoly a já? Já nevěděla co se sebou… Jakmile jsem se zamyslela nad Niké, nálada mi klesla. Nejvíc uklidňující mi připadalo kreslení. Pustila jsem se do kreslení obrazů. První byl portrét uhlem – Alice. Potom jsem ještě nakreslila Esmé, normálními barvami. Hned jsem byla o něco veselejší, když jsem na plátně viděla ten její láskyplný úsměv. Bála jsem se, že ho nedokážu zachytit, ale povedlo se. Muselo být něco po sedmé, protože jsem dole slyšela Chrise. Emma mu evidentně pouštěla to video, protože se oba smáli a mluvili o povedeném divadélku. Já jsem se rozhodla pohnout s tím, co jsem zpackala.

„Denny? Máš chvilku?“