Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Někdo se dívá 9

03.06.2014 (21:30) • KairaTay, mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 3570×

Rukou jsem zašmátrala vedle sebe. Přesně tam, kde ještě před pár hodinami leželo to chladné, sametové tělo, které mě vynášelo do výšek. Lehce jsem se nadzvedla a přetočila hlavu směrem, kde měl původně ležet. Prázdná studená půlka mé postele. Zase. Bože, jak jsem tohle nesnášela. Rukou jsem si odhrnula vlasy z obličeje a zklamaně ho pak opět zabořila do polštáře. S naštvaným zaúpěním jsem praštila rukou do matrace. V ten moment jsem si připadala jako malé děcko, kterému vezmete jeho oblíbenou hračku nebo byť jen pitomé lízátko. Nechtěla jsem usnout. Vážně ne. Ale nasycená jeho něžnostmi a neuvěřitelným sexem jsem nakonec stejně upadla do stavu bezvědomí. Únava mě pohltila natolik, že se mě prostě neptala. Věděla jsem, že tyhle stavy naprostého šílenství, touhy a chtíče musí jednou přestat. Nebo nebýt alespoň tak silné, aby mě takhle odrovnávaly. A pak, pak mi blesklo hlavou, že si na něj jednoduše příště počkám. A rovnou do rána.

Z postele se mi vstávalo horko těžko. Nemohla jsem najít slova, kterými bych to popsala. Říká se, že je to, jako by člověk celou noc skládal uhlí. Já dnes ráno najisto věděla, že i kdybych složila tuny uhlí, takhle by to nebolelo. V koupelně jsem se zhroutila pod teplou sprchu. Nohy se mi ještě teď třásly. A jen při vzpomínce na jeho něžné a tvrdé polibky, na to, když jsem ho cítila uvnitř sebe, se mé tělo napjalo a já věděla, že kdyby tu byl… Nestála bych tu jako hromádka neštěstí. Nebyla bych zničená z něčeho tak úžasného, jako byl sex s ním. Ne, byla bych zase tou, která pod jeho tělem kňourá, že chce ještě víc.

Teplá sprcha nebyla nejspíš to, co jsem ráno potřebovala. Mé křehké tělo se pod teplou vodou ještě více rozbolavělo a schody, které mě teď čekaly, se na okamžik staly mým největším nepřítelem. Při každém schodu mi nezapomnělo uniknout z úst skoro neslyšné au. Hned potom ale přišla odměna v podobě vydatné snídaně. Míchaná vajíčka jsem neměla už hodně dlouho. Nebyl nikdo, kdo by mi je udělal, a já neměla zájem se potácet v kuchyni. S každým soustem jsem si ale rychle uvědomila svůj omyl. Nevíte, jak moc vám něco chybělo, dokud to nemáte zpět. Mlaskala jsem, chroupala zeleninu, kterou jsem si pečlivě nakrájela, a zakusovala to kupodivu čerstvým chlebem. Můj požitek z dávno zapomenuté snídaně přebil neúprosně tikající hodiny, které oznamovaly, že bych měla okamžitě vyrazit na autobus, který mi jinak ujede.

Ano, až teď jsem proklínala Jacoba Blacka a jeho včerejší zprávu, ve které mi psal, že mu není zrovna nejlíp, takže dnes do školy nepojede. Nepřišlo mi nic divného na tom, jet pro změnu autobusem. Naopak. To jsem ale ještě netušila, jakou noc mám před sebou a jak se zpozdím s ranní snídaní.

Talíř jsem sotva vylízala a kdybych mohla, přidala bych si.

„Co se tu stalo?“ uslyšela jsem matčin překvapený hlas, když se objevila ve dveřích.

„Snídaně?“ zeptala jsem se pobaveně a odlepila od sebe talíř, který se už tak blýskal čistotou. Ani bych ho nemusela mýt…

„Dělala jsi snídani?“ zeptala se překvapeně. Bývaly doby, kdy se takhle nedivila. Bývaly doby, kdy jsme si tuhle radost dělali všichni v naší rodině navzájem.

„Uhm,“ přitakala jsem a sklidila své nádobí do myčky, „vajíčka jsou v pánvi a zelenina na lince,“ řekla jsem a ledabyle mávla rukou ke sporáku. Máma jen s velkým překvapení přešla k pánvi a přivoněla si. Její oči se rozzářily a úsměv na její tváři byl zase vidět. Sice to bylo jen takové nepatrné, ale začátek to byl.

„Děkuju,“ řekla a já s úsměvem pověsila utěrku, kam patřila.

„Musím do školy,“ hlesla jsem a jen okem mrkla na hodiny, které se nebezpečně blížily ke kritické hodině.

„Hezký den,“ houkla na mě, když jsem sáhla pro jablko a vyrazila pro bundu s taškou.

Jen jsem otevřela dveře, moje nálada lehce poklesla. Nebe bylo zamračené a všechno kolem oslintané. Ale já věděla, že dnes mou náladu neovlivní nic. Ani počasí. Musela jsem si v sobě ten kousek radosti uchovat. Vyrazila jsem na zastávku, když vtom se mračna protrhla a začalo lehce pršet. Nasadila jsem si kapuci a rychle se běžela schovat. Moje nálada padla na bod mrazu téměř okamžitě, když jsem dobíhala na stanici a uviděla jen mizející zadní část školního autobusu… Lehce přibržďoval a zadní světla autobusu jakoby blikala, ale nezastavil.

„Dneska mě chceš vážně nasrat!“ zabědovala jsem k nebi a naštvaně se dívala za mizejícím autobusem a proklínala snad vše kolem sebe. Zvedla jsem hlavu vzhůru a přemýšlela, co jsem komu udělala, že mě chtěl tak vytočit. Kolikrát jsem šla do školy pěšky. Ale kolikrát jsem šla takovou dálku v dešti? Mohla jsem si reptat pod vousy a nadávat, dokonce klít, ale nezbylo mi nic jiného než se vydat po krajnici a šlápnout do kopyt, než přijdu pozdě.

Šla jsem docela v tempu, sice promočená až na kost, ale nevzdávala jsem to. Doufala jsem, že kolem pojede někdo známý, který by mě mohl byť i jen kousek svézt. Ale jako na potvoru nikdo nejel. Nemohla jsem se divit. Ani ne chvilku potom, co jsem vyrazila, začal foukat vítr a pomalu se stávalo přesně to počasí, kdy byste ani psa ven nevyhnali.

Když se přede mnou mihly dva kužely světel, téměř okamžitě mi svitla naděje, že jede někdo známý. Někdo, kdo mě v téhle nepřízni osudu zachrání. Hned jsem se otočila a mezi kapkami deště brejlila na blížící se auto. Mé srdce zaplesalo, když jsem zahlédla, že je to osobní auto. Byla jsem si jistá, že je to někdo, koho znám. Musel být. Když se zase o kousek přiblížilo, v té chvíli se mé srdce vrátilo tam, kam mělo. Okamžitě jsem se otočila před sebe a v duchu se modlila, aby nezastavovalo. Tohle auto ne. Tohle nesmí zastavit! Prosím!

Klopýtala jsem po silnici a očima hypnotizovala zem. Stříbrné Volvo mě minulo a já si už chtěla odfrknout, když na mě zasvítilo červené světlo brzd. Následný couvací manévr. A bylo to tu. Zastavil.

„Proč mi to děláš!“ zafrflala jsem si pod nos. Auto stálo a nevypadalo, že by se chystalo jet dál. Podívala jsem se na cestu před sebou a pak na to auto. Cesta – auto – cesta – auto – cesta. Pak jsem vzala za kliku a otevřela dveře.

„Díky,“ hlesla jsem a snažila se nedávat do toho tolik nelibosti, kolik jsem v té chvíli cítila.

„Chvíli to vypadalo, že si procházku užíváš,“ odsekl ledově a šlápl na plyn.

„Hou - hou!!!“ vyštěkla jsem a rychle se chytila dveří, jak vystřelil z místa. Okamžitě jsem se otočila pro bezpečností pás a už si ho zapínala. „Chceš snad dojet až do školy, no ne?!“ pokračovala jsem vystrašeně.

„Kam jinam bych měl jet,“ pokračoval odměřeně. Podívala jsem se na něj, ale jeho oči byly fixované na vozovku před námi. Divným způsobem si prohlížel vozovku před sebou. No, možná se mi to zdálo a jen dával pozor. Proč by také neměl, když jel jak šílenec.

„Tímhle stylem? Do márnice,“ odsekla jsem. On se jen samolibě pousmál, přehmátl pravou rukou po volantu a sešlápl znovu plyn. Dneska teda nebyl zrovna nejpříjemnější. Včera byl úplně jiný. Co se mu asi tak stalo? A proč mě to vlastně zajímalo? Já taky uměla být dost nepříjemná a nesnesitelná… A právě mě donutil mu to ukázat.

„Takže,“ přerušila jsem to hluboké ticho a nervózně si složila ruce do klína. Zrovna v ten moment jsem nevěděla kam s nimi. „Jak to, že jedeš do školy sám? Kde máš ty… své kumpány?“ Nevěděla jsem, jak je nazvat a sourozenci jsem jim říkat nechtěla. Připadalo mi to… divný. Nad mou poznámkou se opět jen opovržlivě pousmál.

„A kde ty máš Jacoba Blacka?“ Kmitla jsem k němu pohledem a nadechla se. Nakonec ze mě nic nevypadlo. Strašně jsem ho chtěla naštvat, no, nic mě v té chvíli nenapadlo.

„Nejspíš doma,“ zamyslela jsem se. Myslela jsem, že se bude dál zajímat. Možná i vyzvídat, ale on ne. Díval se před sebe a v jeho tváři se neobjevil ani náznak zájmu. A tak jsem pokračovala dál. „Kvůli nemoci. Jinak by mě samozřejmě vzal do školy on,“ uzavřela jsem to a uraženě se podívala z okýnka. Jo, možná jsem celou tu situaci nafoukla zbytečně, ale tak jsem to v té chvíli cítila.

„Tak v tom případě nebude jediný, kdo bude nemocný,“ prohodil a koutkem oka se na mě podíval.

„To jako proč?“ podívala jsem se na něj.

„Celá se třeseš,“ řekl. Až v ten moment jsem si uvědomila, jak šílená mi byla zima. Mokré oblečení, ze kterého šla téměř ždímat voda, se na mě lepilo a chladilo neuvěřitelným způsobem. Po těle jsem měla husí kůži a místy se vážně nepatrně chvěla.

„Vzadu mám teplou mikinu. Měla by sis ji vzít, až si sundáš to mokré oblečení,“ prohodil a kouknul do zpětného zrcátka, aby mi naznačil, kde přesně vzadu myslel. Jako bych byla idiot.

„To ti ale pak bude zima,“ namítla jsem a byla tím vlastně nechtěně… milá… Co mi bylo do toho, že mu bude zima?

„Nebude,“ uchechtl se. „Přežiju to.“ Naštvaně jsem si skousla spodní ret.

„Já to taky přežiju, takže si ji nech,“ odsekla jsem. Jedním otočením volantu a jednou rukou zaparkoval.

„Dík za svezení,“ hlesla jsem naštvaně a obratně vzala za kliku. Než jsem zabouchla, on už otevíral zadní dveře a než jsem stačila obejít auto a zmizet mu, stál u mě.

„Myslel jsem to vážně, Bello,“ podal mi tu mikinu a já si ji beze slova vzala.

Odkráčel si potom jako pán planety a já si v té chvíli vzpomněla, proč je Tommy tak nesnášel a že měl naprostou pravdu. To ta jejich namyšlenost a neustálé předhazování ostatním, že jsou něco víc než lidi. Nakonec jsem nad tím jen zakroutila hlavou a pak už jen spěchala do školy, abych ze sebe dostala tu mokrou bundu.

Celé dopoledne, zabalená v Cullenově mikině, jsem se na učení a látku vůbec nemohla soustředit. Několikrát jsem se přistihla, že jsem čichala k jeho mikině a nasávala tak jeho vůni, jako by mi něco říkala. Byla mi blízká, a přesto jsem ji nedokázala identifikovat. Omotala moje smysly a já si nedokázala představit, že bych ji měla někdy sundat.

„Co si o tom myslíš?“ ptala se mě Angela a já jen bezmyšlenkovitě jezdila pohledem po jídelně. Hledala jsem je. Jeho.

„Jo, proč ne. Myslím, že se ti ta práce na tohle téma bude dělat dobře,“ prohodila jsem, aby věděla, že se stále zapojuji. I když na ni zrovna nekoukám.

„A ty si vybereš jaké téma?“ vyptávala se dál. Každoroční pololetní referát z chemie byl už od prváku velká věc.

„Já? Nevím… Ještě jsem o tom nepřemýšlela,“ řekla jsem a konečně stočila pohled na ni. Její hlava nakloněná na jednu stranu a posměšný úsměv mi okamžitě řekl, co bude následovat.

„Vážně? A o čem se jako poslední půlhodinu bavíme?“ Naprázdno jsem otevřela pusu a chtěla se začít obhajovat, když vtom…

„Pozor,“ zaznělo za mnou. Ustoupila jsem o krok a podívala se na dotyčného. Cullen prošel mezi námi s letmým pohledem na mě. Nikdo si mu nedovolil nic říct. Nikdy. Kromě Tommyho. Ten si s nikým nebral servítky a nějaký Cullen a jeho háro na tom nic neměnil. Chyběl mi. Chyběl mi moc a každý den jsem to pociťovala. Cullen se choval jako… typický Cullen. Pan Nedotknutelný. Žralo mě, že tu nebyl nikdo, kdo by se mu postavil. Věděla jsem, že Tommy by to určitě udělal.

„Říká se s dovolením, jestli tě to doma nenaučili,“ vyplivla jsem jedovatě. Nevěděla jsem, kde se to ve mně vzalo. Možná jsme to měli v krvi, možná mě štval ten jeho postoj neohroženého, možná mi vadilo, jak se ke mně právě zachoval… V té chvíli se rozhostilo v jídelně ticho. Fronta na jídlo před námi se celá otočila. Cullen se zastavil a s povytaženým obočím se na mě podíval.

„Co jsi to říkala?“ zeptal se a já si dobře uvědomovala, že jsem se dostala do křížku s Cullenem. Právě teď. A nebylo to poprvé, kdy taková situace v rodině Swanových nastala… A nejspíš ani poslední…

***

„Tommy, nedělej to…“ hlesla jsem k němu, když se točil k hloučku, kde seděli Cullenovi.

Bylo pozdě, jeho kroky ho už vedly přímo k Rose Cullenové. Na první pohled byste si řekli, že si byl jistý v kramflecích, ale já tušila, že se k něčemu opět schylovalo. Ten vysoký si ho přeměřil pohledem a sledoval jeho počínání.

„Tohle bude průser!“ prskla jsem si pro sebe. Mlčky jsem ho dál sledovala a mohla jsem si jen domýšlet, jak tohle celé mohlo dopadnout. Jenže já to tak nějak tušila. Tyhle dva týmy se zrovna dvakrát nemusely, a tak z toho nikdy nic dobrého nekoukalo. Cullenovi se bavili jen spolu, ano, nejspíš měli sourozenecký vztah, který by jim mohl kdekdo závidět, ale byli jiní. Jiní než my ostatní. Nikdy jsem nepochopila, proč si Tommy vybral právě Rosalie Cullenovou. Byla to nafrněná holka, co se nosila jako princezna ze Sáby. Ano, všichni z Cullenovic rodiny byli namyšlení a nás, pro ně obyčejných lidí, si nevšímali, ale Rosalie byla z nich snad nejhorší. Nejspíš byla pro Tommyho ta pravá pro ty jeho lumpárny… Občas jsem si říkala, že to dělal jen proto, že tím nehorázně vytáčel Emmetta. A Emmett, tak ten z nich byl pro Tommyho rozhodně ta největší konkurence…

„Ahoj Rose,“ pronesl nedočkavým hlasem, když se jí díval do jejích zvláštních očí. Ona jen zvedla pohled, aby mu viděla do obličeje. Prohlédla si jeho výraz, oči a to, co v té chvíli říkaly. Chtěla vědět, co má za lubem a byla nesvá z toho, že to okamžitě nerozeznala. Tommy tam jen stál s rukama v kapsách a potutelným, nic neříkajícím úsměvem a čekal, až mu nahraje na nějakou levárnu.

„Tommy,“ hlesla a dál se bavila s ostatními u stolu.

„Rose?“ špitl potichu, snad tak, aby ho nikdo jiný neslyšel… Marně.

„To si ze mě děláš už vážně srandu?“ ozval se jeden z rodiny, evidentně značně vytočený. Neviděla, ale slyšela jsem, kdo to byl. Ani hádat jsem nemusela, protože jsem usuzovala dle toho, jak se ostatní studenti začali zvedat ze židlí. Občas jsem zaslechla nějaký ten šepot, který doprovázel chichot místních slečen v místnosti.

„Nevím, proč bych si měl dělat srandu, ale rád bych mluvil s Rose… O tebe tu nemá nikdo zájem,“ pronesl uštěpačně Tommy a nalevo ode mne jsem zaslechla, že by stál za hřích. Když jsem se otočila, viděla jsem drobnou blondýnku s vysokýma kozíma nohama, jak lačně zírá právě na Emmetta. Emmett Cullen. Lamač dívčích srdcí, aniž by o takový post stál. Vypadal jako hromotluk, ale tak nějak zvláštně. Mile zvláštně. Dodnes mi nedocházelo, proč Tommyho bavilo vytáčet právě jeho. Ale tušila jsem to…

„Já s tebou mluvit nepotřebuju… A nevím, proč jdeš zrovna za mnou?“ pronesla plavovláska nezajímavě, až znuděně.

„Jak chceš. Nechtěl jsem to řešit takhle přede všemi,“ pronesl spiklenecky Tommy, ale nenechal se rušit a pokračoval, „přemýšlel jsem o nás. O mně. O tobě. A nakonec mi došlo, že bys byla ta pravá. Máš skvělou postavu. Umíš se hýbat a vlnit do rytmu. Sem tam určitě zvládneš nějaké to salto nebo něco podobného,“ pohodil rukama a podrbal se na zátylku. Bylo mi jasné, že má něco za lubem, protože tohle dělal pokaždé, když měl něco v plánu. „Dokonce jsem si představil, jak bys vypadala. Dres s veverkou a na hlavě tu obří hlavu… Jen nevím, jestli by prošly ty tvoje zuby. Jsme tým Divokých veverek, a ne nějakých přežvýkavců…“ Všichni v jídelně se začali chichotat. Až jejich smích přerušil řev…

„Já tě zabiju,“ zařval Emmett přes celou místnost. Když vstal, rozrazil napůl i stůl a vše kolem tak nějak padalo na zem. Vlastně pořádně, co jsem slyšela, byla sklenička, co se roztříštila o zem s řinčícím dopadem. Dokonce i Rosalie ten jeho výpad nějakým způsobem nelidsky ustála. Jediné, co jsem zahlédla, bylo, jak drží Emmetta jeho bratři. Ani bych se nedivila, kdyby za ten výstup dostal pořádně nabančeno.

Rozhlížela jsem se kolem bratra, ale nikde jsem neviděla ty jeho kumpány. Vždycky pečou spolu a právě teď mi přišlo, že v tom byl najednou sám. Ať jsem se dívala, jak jsem chtěla… Nikoho jsem prostě neviděla. Jediné oči, se kterými jsem se setkala, byly kupodivu ty Edwardovy. Díval se na mě a sledoval, co tomu všemu říkám. Něco mi v té chvíli říkalo, ať se neodvracím. A já se nějakým zvláštním způsobem ani odtrhnout nechtěla. Rychle jsem se ale vrátila na zem a pohledem ucukla. Pud sebezáchovy a záchrany mého bratra následovaný divným pocitem v žaludku mě donutily sebrat se a vyjít mu na pomoc. Vše se zdálo v pořádku, tak jsem se zvedla a rozešla se k Tommymu. Jessica na nic nečekala a přidala se ke mně.

„Jdeme, ty vtipálku,“ rýpla jsem si a praštila ho jemně do ramene, když jsme k němu došly. Mrkl na mě spikleneckým výrazem a usmál se. Cítil, že má další bitvu vyhranou. Oddechl si, chytil Jess za její úzký pas a společně jsme vyšli ke dveřím.

„Swane, já tě roztrhnu jak hada!“ zařval Emmett naštvaně a totálně vytočeně. Pořádně to v něm bublalo. Krev se mu musela vařit v žilách. Ani bych se nedivila, kdyby v tenhle moment měl místo krve síru. Vypadal přesně jako z těch kreslených pohádek, když postavičkám z uší srší pára jako ze staré lokomotivy. Ještě to směšné zapískání, když strojvedoucí zatahá za píšťalu.

Oba jsme se otočili a jediné, co jsem zahlédla, bylo, jak Emmett rozráží bratry od sebe a řítí se na nás jako buldozer. Jeho tempo bylo nelidské. Jeho pohyby byly rozmazané, a ta síla… „Tommy!“ křikla jsem, když mě vtom prudký náraz odmrštil od bratra. Bylo mi jasné, že co nevidět musí přijít prudký náraz do protější zdi, ale na ten nedošlo... Otevřela jsem oči, jež byly semknuté tak silně, že jsem nějakou chvilku viděla mžitky. Když se vše vrátilo do normálu, první, co jsem uviděla, byl Edward. Následovalo uvědomění si, že jsem pevně sevřená v jeho objetí…

„Ty?“ hlesla jsem a vzhlédla k němu. Jeho oči mě hypnotizovaly, jako by se chtěl ujistit, že jsem z téhle pitomé klukoviny vyvázla bez zranění. Jasně že ano. Můj bratr byl Tommy Swan. Rvali jsme se odmalička. Na nějaké ty modřiny jsem byla zvyklá. V té chvíli mě ale nezajímalo hekání Tommyho, když ho Emmett pustil, ani pohledy všech přítomných v jídelně. Cítila jsem jen jeho ruce na mém pasu, a jak ho majetnicky držel. Když jsem si uvědomila, oč tu vlastně šlo, věděla jsem, že jsem musela jednat.

„Pusť!“ sykla jsem a zatlačila do jeho hrudi. Jeho sevření se uvolnilo a on pak bez jakýchkoliv slov odešel.

Omlouváme se za prodlevy mezi kapitolami, ale můj syn onemocněl, tak se dožaduje pozornosti. Ráda bych věděla, jestli se vám kapitoly líbí. Jestli to je to, co jste čekaly nebo naopak nikoliv. S moníkem chceme znát váš názor. Prosím, napište nám ho pod článek. Torenc a mmonik

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), mmonik, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Někdo se dívá 9: