Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejúžasnější Vánoce - 4. kapitola

22.12.2013 (07:45) • KateDenali11 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1880×

Seděla jsem u nohou postele, nohy složené do tureckého sedu, a na druhou stranu se posadil Seth. Opravdu mi připadal tak nějak... větší, statnější a možná i kapku moudřeší. Pozorně jsem si ho prohlížela, ale stále se mi nedařilo přijít na to, proč se mi zdál jiný.

„Takže...“ pobídla jsem ho.

„Takže,“ zopakoval, „potřebuju si s tebou promluvit o něčem důležitém. Vlastně bych ti o tom neměl říkat, jelikož jsi jenom člověk, ale přeci jen jsi to viděla na vlastní oči.“

Nevěděla jsem, o čem to mluví.

„Proměnil jsem se ve vlka.“ 

* * *

„Sethe, jsi si jistý, že nás budou chtít s sebou?“ ptala jsem se posté.

Seth chtěl, abych šla s ním poprosit starší kluky z La Push, aby nás vzali s sebou do lesa. Byla jsem rozhodně proti, ale nedal si říct. „Bude to zábava, uvidíš!“ opakoval neustále a já mu to nevěřila. Přeci jen jsme byli jen dva usmrkanci, co se neustále mísili do party. Kupodivu nás kluci ještě neodkopli, jenže všechno je jednou poprvé...

„Hele, táhmle jsou!“ ukázal na pláž, ke které jsme se blížili. „Kluci!“ zakřičel na ně.

Všichni se na nás s úsměvem otočili a Sam, přítel Leah, na nás mávl rukou, ať jdeme k nim. Seth se na mě zazubil stylem já ti to říkal, popadl mě za ruku a už jsme běželi k nim.

„Čau, batolala, chcete jít s námi?“ zeptal se jeden z nich.

„Jasně,“ odpověděl můj kamarád za nás oba, „že váháš,“ dodal.

Najednou u nás byl ještě jeden Quileut, přiběhl celý udýchaný, v očích měl strach, ale výraz zmatený. Chtěl nám něco říct, ale přes třes, který ovládal jeho celé tělo, se mu to nepovedlo a zničehonic to nebyl kluk, ale vlk velký jako kůň.

* * *

„Jo?“

„Jo,“ přitakal. „Je to zvláštní, viď?“

Přikývla jsem.

„To proto jsem se pokládal za nemocného,“ pokračoval v mluvení, „myslel jsem si, že mám horečku, zatím jsem se ovšem měnil ve vlka,“ dokončil.

„A můžu se na tobě svézt?“ zeptala jsem se s jiskřičkami v očích.

Tahle otázka u nás vyvolala výbuch smíchu, jaký jsme potřebovali. Atmosféra mezi námi po této novince nebyla napjatá, to vůbce ne, ale i tak to nebylo zrovna nejpříjemnější... Seth byl vynervovaný z mé reakce a já byla příliš zabraná do přemýšlení nad jeho změnami. Smích nás oba skvěle uvolnil.

„Jasně,“ zasmál se. „Kolikrát budeš chtít!“ slíbil.

„Jupí!“ též jsem se zasmála a zatleskala.

„A kdy?“

„Třeba hned!“

„Ne, to nejde... Musím zabalit dárky, vždyť jsou zítra Vánoce,“ namítla jsem a zauvažala o tom, že jsem neměla říct, že jsou, ale že už jsou. Ozdoba v domě totiž byla má starost a já neudělala skoro nic. Vždycky se našlo něco důležitějšího.

„Tak já ti pomůžu,“ navrhl s úsměvem a už chtěl vzít balící papír ležící na mém stole, ale plácla jsem ho po ruce.

„Ani náhodou, to bys pak věděl, co dostaneš.“

„No právě!“

„V žádném případě,“ nesouhlasila jsem a založila si ruce na prsou.

„Ach jo,“ povzdychl si.

„Počkej! Já tu vlastně pro tebe něco mám, něco, co ti chci dát už teď. Koupila jsem ti to, abych tě potěšila, když jsem se domnívala, že jsi nemocný, ale myslím, že i tak se to hodí. Přeci... Ve vlka se neměníš každý den,“ usmála jsem se, sebrala rolničky a dala mu je.

„Šťastné a veselé, Sethe!“

S radostí a jiskřičkami v očích si je ode mě vzal a důkladně si je prohlédl.

„No, vlastně se můžu měnit každý den, však víš – není to určené úplňkem, protože měnič je něco jiného než vlkodlak, ale i tak mockrát děkuju. Jsou krásné,“ usmál se na mě a pevně mě objal.

Byl tak teplý.

„To jsou,“ přitakal jsem, když mě pustil a já zase mohla dýchat, „pomohl mi je vybrat jeden... nový kamarád,“ řekla jsem rozpačitě, nevěda, jak jinak Edwarda nazvat. Ačkoliv jsem ho znala jen chvilku, cítila jsem k němu náklonnost a z mně neznámého důvodu jsem mu věřila. Byl svým okouzlujícím způsobem zvláštní a taky trochu tajemný. Líbil se mi.

„A jak je možné, že o něm nic nevím?“ zeptal se naoko uraženě Seth a vzal mě za ruce. „Kdo je to? Povídej!“ upřel na mě pohled zvědavé drbny.

Než jsem však stačila odpovědet, táta otevřel dveře do mého pokoje s tím, že jede se Sethem do La Push, prý Sue něco potřebovala. Rozloučila jsem se s nimi a v domě zůstala sama.

Odešla jsem tedy do obýváku a rozhodla se to tam alespoň trochu ozdobit. Stromeček už stál ve stojanu vedle televize, ale kromě jehličí a žároviček na něm nebylo vůbec nic. Už dávno jsem si snesla z půdy krabice s ozdobami, což mi teď prospělo. Byla jsem moc unavená, než abych se s nimi tahala. Zapnula jsem televizi, ve které hráli vánoční písničky, ale nikam jsem nepřepínala. Stejně by to bylo k ničemu. Když jsem vzala do rukou první kouli a chtěla ji pověsit, ozval se zvonek.

Otráveně jsem zabručela a odloužila kouli zpět na své místo. Kdo to teď může být? pomyslela jsem si jízlivě a otevřela dveře.

Jenže když jsem spatřila osobu stojící za nimi, málem jsme zapomněla dýchat. Co on tu dělal, jsem nevěděla a žádný důvod mě nenapadal.

„Ahoj, Bello,“ pozdravil s úsměvem Edward.

„A... a... ahoj, pojď dál,“ vyzvala jsem ho a ustoupila mu z cesty. Opět se na mě zářivě usmál a prošel dál. Ani jsem si nevšimla, že měl v ruce zabalený dárek.

„Co tu děláš? Nečekala jsem tě. Vlastně jsem nečekala nikoho,“ zeptala jsem se netaktně, ale to jsem v tu chvíli opravdu neřešila.

„Přinesl jsem ti dárek, když jsou zítra ty Vánoce, ale jestli jdu nevhod...“

„Ne!“ řekla jsem až moc rychle s obavami, že odejde. „Já jen, že sem chodí většinou jen jedna návštěva a ta před chvílí odešla,“ vysvětila jsem.

„Aha. No, tak tady je ten dárek,“ podal mi onu věc.

Vlastně to byla menší krabička. Opatrně jsem sundala zlatý balící papír, otevřela krabičku a vyndala věc, která se v ní skrývala. Bylo to sněžítko, ale ne takové, na jaké normálně narazíte... Uvnitř bylo krásné červené auto, na které dopadal po zatřesení sníh. Vskutku netradiční, napadlo mě.

„To je... Zajímavé, hezké... Mockrát děkuju, ale já pro tebe nic nemám.“

„Nevadí. Stačí mi i pár minut ve tvé přítomnosti, pokud ti to nevadí.“ Jakmile to řekl, nahrnula se mi krev do obličeje a já ucítila ve tvářích tu horkost. Nikdy mě kluci z jiného než přátelského hlediska nezajímali, ale když jsem dostala kompliment od Edwarda, udělal se mi ruměnec a já musela sklopit zrak – jako právě teď.

„Samozřejmě že ne. Můžeš mi pomoct ozdobit stromeček,“ plácla jsem.

„Rád,“ přikývl.

A tak jsem ho zavedla do obývacího pokoje, s jeho pomocí přisunula krabici s ozdobami blíž ke stromečku a začali jsme zdobit.

„Kdyby nás tak viděla má sestra, asi by se zbláznila,“ zasmál se.

„Proč?“ podivila jsem se.

„Má ráda přesnost a módu, a ačkoliv to takhle,“ ukázal na stromeček, „působí příjemně a domácky, barevně a tvarově se ty ozdoby takhle uspořádané k sobě nehodí,“ pousmál se nad tím.

„Já myslela, že se jí líbí auta,“ namítla jsem.

„No jo, jenže já mám sestry dvě... A dva bratry.“

„Samozřejmě, to já mám akorát tak otčíma!“ zalamentovala jsem a poté se společně s Edwardem zasmála.

„Tak,“ řekl, když smích ustal. „Už zbývá jenom špice.“

„Jo, hned ji donesu,“ pousmála jsem se a po kolenou přešla ke krabici. Nechápala jsem, proč někteří lidé museli mít hvězdu a špici pomalu ani neznali. Já bych si s hvězdou připadala jako z reklamy na Orion...

Vyndala jsem stříbrnou špici z krabice s průhledným víčkem a natáhla jsem se s ní v ruce ke stromečku.

„No tak, no tak...“ Byla jsem moc malá, než abych tam dosáhla.

Zatracená výška!

„Ukaž, pomůžu ti,“ nabídl se, a než jsem stačila něco namítnout, něžně mě chytil za boky a zvedl do výšky, jako kdybych vážila méně než zrníčko prachu. Natáhla jsem ruce a špici dala na vršek stromečku, a pak mě Edward postavil zpět na zem, ovšem ze mě ruce nejdříve nesundával, ale po chvíli mu jakoby zklouzly sami.

„No... Tak si myslím, že se nám to celkem povedlo,“ dostala jsem ze sebe a s těžkým srdcem odtrhla oči od Edwarda a pohlédla na stromeček. Ještě jsem se natáhla pro kabel od žároviček a dala jeho konec do zásuvky. Stromeček se rozsvítil a světla se odrážela od ozdob.

„Souhlasím,“ přitakal.

„Děkuju ti za pomoc, Edwarde.“

„Není zač.“

Ještě jsme se pár minut dívali na čerstvě ozdobený stromeček, ale pak jsem se vrátila ke krabici s ozdobami, ve které jich ještě několik zbylo.

„Pff, budu tak drzá a poprosím tě ještě o něco... Nepomohl bys mi to tu dozdobit? Táta je na tohle nešikovný a sama to nezvládnu... Tak prosím...“ poprosila jsem a pokusila se o psí oči, ale byla jsem si zcela jistá, že jsem je neuměla tak dobře jako Seth nebo Leah.

„Jistě, rád,“ usmál se a podíval se nad nás a zarazil se.

„Co je?“

„Jmelí,“ zašeptal a svůj zlatý pohled upřel zpět na mě...

Autor: KateDenali11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejúžasnější Vánoce - 4. kapitola :