Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejúžasnější Vánoce - 2. kapitola

Edward a Bella


Nejúžasnější Vánoce - 2. kapitola „Edwarde? Jste to vy?“ Jasně, byl to on, ale nemohla jsem tomu uvěřit. Včera mě v té restauraci nechal trčet hodinu a čtvrt a ani se neukázal. Možná jsem měla být naštvaná a uražená a měla jsem rychle odkráčet pryč, ale nic z toho se nedělo. Byla jsem šťastná, že ho vidím, že to v té knihovně nebyl pouhý přelud. Měla jsem radost.

Nedočkavě jsem vyhlížela z okna restaurace, do které mě ten tajemný Edward pozval. Měl tu být už před půl hodinou, ale stále nic. Slunce se pomalu schovávalo za husté mraky a já pochopila, že zase začne sněžit. Seth měl dnes dlouhé vyučování, tudíž mě sem nemohl dovézt, a tak jsem šla pěšky. Přestože mi cesta netrvala dlouho a už jsem tu seděla značnou dobu, mrzla jsem. Již po třetí za mnou přišla obsluha.

„Dáte si něco?“ ptala se tentokrát mladá holka, která tu zřejmě byla na brigádě.

„Kafe, prosím. Děkuji.“

Upíjela jsem horkou kávu a doufala, že se Edward vůbec někdy dostaví. Odložila jsem šálek na talířek a zase se otočila k oknu a netrpělivě ho vyhlížela, bohužel nebyl nikde. Povzdychla jsem si a podívala se nahoru na mraky, začaly padat malinkaté sněhové vločky. Usmála jsem se. Možná jsem nesnášela sníh, ale i tak jsem se ráda dívala na to, jak ty malé vločičky jakoby tančí ve vzduchu a klesají pomalu k zemi – tedy pokud jich je málo a neotravují mě.

Čtvrtá odbila, a když se pak velká ručička na ušmudlaných hodinách posunula ještě o patnáct dílků, vzdala jsem to, zaplatila a plahočila se zpět domů, ačkoliv mi hlásek někde uvnitř mě říkal, že bych měla ještě chvíli počkat, že se přeci jen ukáže. Neposlouchala jsem ho.

Kráčela jsem zasněženými ulicemi a kopala do všeho pevného, co mi přišlo pod nohy, včetně kusů ledu, které se vytvořily díky kalužím. Nepřišel. Nedorazil. Nechal mě tam tvrdnout. Hodinu a čtvrt jsem čekala. Sakra! nadávala jsem v duchu. Sakra! Sakra! Sakra!

Domů jsem dorazila celá zasněžená, jakmile jsem ovšem vkročila dovnitř, všechen sníh roztál, protože táta zřejmě zapnul topení na víc.

„Tati?“ zavolala jsem.

„Ano?“

„Nic, jen že už jsem doma... Není ti tu vedro?“ zeptala jsem se a svlékla si bundu a zula boty.

„Ani ne. Promiň, zlato, jestli přetápím, ale venku jsem byl až moc dlouho. Dostat Mika z obchodu bylo lehké a trvalo to jen chviličku – i tak se ten kluk klepal jak ratlík a bylo celkem zábavné toho chudáčka pozorovat – jenže pak jsme ještě odhazovali sníh z několika příjezdových cest a to už nějakou dobu zabralo, když nám pak ani nechtěla nastartovat auta,“ postěžoval si.

„Mně se neomlouvej, já to neplatím,“ usmála jsem se. „Ale já už ti dávno říkala, že to auto nestojí za nic a patří do šrotu.“

„Hele,“ bránil se, „je lepší mít nějaké auto, než žádné. Chudák Seth, ten se tě ještě navozí... Copak jsi nikdy nepřemýšlela o tom, že bys měla vlastní auto, Bells?“

„Žijeme ve Forks, tati, a já jsem navíc ten největší postrach. Vlastní auto není moc dobrý nápad, leč často lákavý.“

„To máš pravdu,“ zasmál se.

Posadila jsem se k němu na pohovku a sledovala s ním basebalový zápas, který mě kupodivu bavil. Společně s tátou jsem se buď radovala, anebo se rozčilovala nad tím, jaká jsou to paka. Sportu jsem nikdy moc nefandila, obzvlášť při mém „talentu“, ale někdy mě Charlieho nadšení pro věc úplně pohltilo a já se znovu stávala tou malou holčičkou, která mu sedávala na klíně a vyptávala se, kdy se má radovat a kdy ne... 

* * *

Čekala jsem před domem a pořád nic. Seth už tu měl dávno být, ale nikde ani noha. Vytáhla jsem z kapsy mobil a vytočila jeho číslo. Co když dostal na zledovatělé silnici smyk a vyboural se? Ne, přikázala jsem si, na takové věci myslet nesmím. Telefon přestal pípat.

„Díky bohu! Kde jsi, Sethe? Už jsi tu měl dávno být.“

„Promiň,“ odmlčel se, nevěda, co říct, „není mi moc dobře, takže ani do školy nejdu,“ dodal po chvíli.

„Aha... No, to nic. Hlavně ať je ti brzy lépe! A pozdravuj Sue.“

„Budu,“ slíbil a mobil ohluchl.

Rozešla jsem se směrem ke knihovně, a ačkoliv bylo všude vidět jen bílo, nesněžilo. Cestou jsem si prohlížela domy, některé byly ověšené žárovkami, u jiných světýlka blikala jen v oknech. Veselé barvy rozsvěcovali zamrzlé ulice, a přestože se blížila osmá hodina, obloha byla stále tmavá. A to všechno, co jsem cestou viděla, bylo krásné. Dobrá, možná nemám ráda sníh, zimu, koledy a dárky a cukroví, žárovičky a výzdoba mi byly úplně jedno, ale tu atmosféru jsem milovala. Má matka Renée přijela i se svým přítelem až z Floridy, Sue napekla cukroví a táta si pouštěl v televizi basebalové zápasy, kterých o svátcích vždycky značně ubylo. A já se Sethem a Leah? No, my tři jsme byli většinou venku a ti dva quileuté se mě snažili přesvědčit o tom, že se sněhem je zábava a neumí jen otravně studit. To víte, taková normální vánoční pohodička...

„Bello!“ křikl někdo a tím mě tak vytrhl z myšlenek.

Zaklepala jsem hlavou a zmateně se rozhlédla. Ani jsem si nevšimla, že už jsem byla pár kroků od knihovny a Angela mi držela dveře.

„Ahoj, co bráška?“ pozdravila jsem, když jsem k ní došla.

„Nakonec to nic nebylo, tak promiň, že jsem ti přidělávala práci.“

„To nevadí,“ usmála jsem se.

Práce v knihovně se zdála být nudná. Jen tak celý den sedět za počítačem, půjčovat knížky, zařazovat vracené na svá místa a být stále v tichu. Jelikož já byla knihomil a klidomil, tuhle práci jsem zbožňovala. Žádné nervy, žádný stres a žádná akce. Pouze klid a mír... Je sice pravda, že sedět jen tak za počítačem nebylo nic pro mě, ale někdy jsem si i já zalezla mezi knížky a do nějaké se začetla, až jsem častokrát úplně zapomínala na čas, který pak ubíhal příliš rychle, než abych se stihla vrátit včas do reality. Všichni o mně říkávali, že jsem snílek, což nebyla pravda. Já se pouze dokážu vcítit do děje a při čtení se mi příběh promítá v hlavě jako film a je těžké se odtrhnout. Kdepak, žádný snílek. Nýbrž vášnivý čtenář.

Zrovna jsem si četla nějakou dobrodružnou knížku, když vtom mi zakručelo v břiše. Jelikož stála Angela přímo vedle mě, uslyšela to a okamžitě mi nabídla, ať se jdu naobědvat, že to sama zvládne.

„Děkuju, Angelo.“

„V pořádku,“ mrkla na mě a usmála.

Podívala jsem se z okna a venku sice nesněžilo, jenže už od pohledu bylo poznat, že je venku obrovská kosa. Povzdychla jsem si, oblékla si bundu a přezula boty a vyšla z knihovny. Chtěla jsem být v bistru co nejdříve, poněvadž venku byla opravdu ukrutná zima, větší, než ráno, a tak jsem se rozeběhla. Sport nepatřil k mým přednostem, obzvláště běh, přesto jsem po zledovatělém chodníku běžela dál. V jedné zatáčce jsem to ovšem nevybrala, uklouzla a narazila do něčeho tvrdého. Pitomej sloup, pomyslela jsem si.

„Jste v pořádku?“ ozvalo se nade mnou a před mým obličejem se zjevila bledá ruka. Chytla jsem se jí a s pomocí toho, komu patřila, jsem se postavila zpět na nohy.

„Děkuju,“ poděkovala jsem chtíc rychle odejít, ale ještě před tím jsem se dotyčnému podívala do tváře a to mi v odchodu zabránilo.

„Bello?“ zareagoval rychleji.

„Edwarde? Jste to vy?“ Jasně, byl to on, ale nemohla jsem tomu uvěřit. Včera mě v té restauraci nechal trčet hodinu a čtvrt a ani se neukázal. Možná jsem měla být naštvaná a uražená a měla jsem rychle odkráčet pryč, ale nic z toho se nedělo. Byla jsem šťastná, že ho vidím, že to v té knihovně nebyl pouhý přelud. Měla jsem radost.

„Omlouvám se, že jsem do vás narazil.“

„Ne, neomlouvejte se. To já tu běžela, jako by mi za zadkem hořelo.“

Zasmál se, ale pak zvážněl.

„Přesto vám omluvu dlužím, a to za ten včerejšek. Strašně jsem vás chtěl vidět, ale bohužel mi zamrzlo auto a pěšky by trvalo, než bych dorazil.“

„Omluva přijata, ale jak si můžete být tolik jistý, že jsem tam vůbec přišla já?“ usmála jsem se.

„Doufám,“ pousmál se, „ale víte co? Co kdybychom si to teď vynahradili? Stejně se klepete jako osika, určitě mrznete,“ dodal.

„To budu rád, pokud máte čas.“

„Mám.“

Šli jsme bok po boku do bistra, do kterého jsem měla stejně původně namířeno, a mlčeli jsme. Nebylo třeba slov. Ani jsme se neznali, teprve jsme se viděli po druhé, takže nebylo o čem se bavit. Navíc stačila ta atmosféra mezi námi. Nevím, jak on, ale já byla ráda, že jsme se potkali, ačkoliv mě včera naštval. Asi jsem byla moc zvědavá, to možná naštvání přebilo. Kdo ví...

Když jsme došli do bistra, posadili jsme se do toho nejzadnějšího kouta a já si objednala toust a on pouze vodu.

„Jako žena byste to měla nabídnout spíše vy mně, ale pro jednou se na pravidla vykašlu a zeptám se sám... Nechtěla byste si tykat?“ navrhl váhavě.

„Samozřejmě, budu jen ráda,“ přikývla jsem.

„Edward.“

Potřásli jsme si.

„Bella.“

Chvíli jsme se na sebe jen dívali, ani jeden nevěděl, kde začít. Tak jsem vzala toust do rukou a ukousla si. Hm, dobrý...

„Jaká je tvoje nejoblíbenější barva?“ řekl zničehonic.

„Co?“ podivila jsem se.

„No, jak už jsem ti napsal, chtěl bych tě víc poznat a tohle je jedna ze základních informací,“ pokřiveně se usmál a já myslela, že se roztaju. Byl to ten nejúžasnější úsměv, jaký jsem kdy viděla. Nikdy jsem moc po klucích nekoukala, ale tenhle Edward se mi líbil. Moc. Jenže taková nešika jako já u něj nemohla zabodovat... Snad bychom mohli být přáteli.

„Aha, ale já nevím... Zelená, hnědá, fialová?“ řekla jsem s otazníkem na konci.

„To já právě nevím, proto se ptám,“ zasmál se.

„Tak jaká?“

„Zlatá,“ odpověděla jsem, nevěda, že to vůbec říkám. Dívala jsem se mu totiž přímo do očí a ony měly takovou zvláštní barvu. Takovou medovou, až do zlata... Tu jsem ještě nikdy neviděla. „A tvá?“ zeptala jsem se rychle, aby si nestačil uvědomit důvod mé odpovědi.

Ale nebuď bláhová! pomyslela jsem si. To mu zajisté nedojde, zlatých věcí je spousta.

„Modrá.“

Na několik minut opět nastalo ticho, tak jsem ho využila k dojedení toustu. Jak to vyslovil, musela jsem se zničehonic soustředit na všechny modré věci v místnosti. Mé džíny, jeho bundu, závěsy, ubrousky, sponky, které měla ve vlasech žena sedící ke mně zády... Brr. Zaklepala jsem hlavou.

Co to se mnou je?

„A jaké máš nejraději zvíře?“ ptal se dál.

„Opravdu?!“ zasmála jsem se. „Zvíře?“

„Jasně,“ přikývl, „barva, zvíře, jídlo, pití, roční období, počasí, film, kniha, obraz, jméno, pohádka, auto, stát... Všechno!“

„Jsi blázen,“ konstatovala jsem chytře.

„Bláznem bych se nenazval, ale když myslíš,“ pokrčil rameny.

„A čím tedy?“

„Netvorem, porušovatelem pravidel, pokušitelem osudu a jiných věcí... Nevím, jakými všemi slovy bych se dal popsat, ale určitě by se jich našlo hodně, jenže by nebyla zrovna... chvalitebná.“

„Netvorem?“ podivila jsem se.

„Jako netvor mi rozhodně nepřijdeš.“

„Protože mě vůbec neznáš a já doufám, že mě nepoznáš tak, aby ses o tom přesvědčila. Nicméně se ti teď, Bello, omlouvám, ale už musím jít,“ smutně se usmál a podíval se na hodiny.

Vstal, zaplatil za nás oba, nečekaně mě políbil na čelo a odešel. Nechal mě tam samotnou. Opět... Přesto jsem však byla ráda, že jsme se setkali, byl to velmi zvláštní člověk a mě zajímal čím dál víc.

 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nejúžasnější Vánoce - 2. kapitola :

 1
3. shaina
09.12.2013 [13:18]

Pěkná povídka, 1.kapitola byla strhující,tahle proti ní pokulhává, ale zatim to vypadá zajímavě Emoticon Emoticon Emoticon

2. PCullen
08.12.2013 [20:47]

Moc pěkný! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Lucka
08.12.2013 [19:59]

pěkné Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!