Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejúžasnější Vánoce - 1. kapitola

01.12.2013 (18:45) • KateDenali11 • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 3463×

Sněžilo. Můj domov – městečko Forks ve státě Washington – byl zcela pokrytý sněhem, že policisté pomáhali a chránili odhazováním sněhu. Dokonce i můj otec to dělal, ale teď ležel doma s chřipkou... Kéž bych byla na jeho místě, pomyslela jsem si. Nesnáším zimu!

„Jsme tady,“ nahlásil mi radostně Seth a už mě strkal z auta.

„Ty se do té školy nějak moc těšíš,“ utrousila jsem.

„No, to ne, ale píšeme z biologie a já se na to včera učil celý den, tak to kvůli tobě nehodlám propásnout. Šťastné a veselé!“ usmál se jako měsíček na hnoji, ačkoliv do Vánoc zbývalo ještě několik dnů.

Vylezla jsem z auta a honem běžela do knihovny, než mi stačilo nasněžit za krk. U dveří jsem zamávala Sethovi a poté konečně vstoupila dovnitř. Školu jsem dávno na rozdíl od mého nejlepšího přítele dochodila a můj táta Charlie mě nemohl živit do konce života, takže jsem si našla práci ve zdější knihovně, nejnavštěvovanějším místě hned po škole. Vevnitř jsem si sundala bundu a nasadila si Santovu čepici, kterou museli přes prosinec nosit všichni zaměstnanci, poté jsem zasedla k počítači a čekala, až bude někdo něco potřebovat.

Dumala jsem nad tím, proč je tráva zelená a nebe modré, když mě vyrušila rána. Vystartovala jsem ze židle a doběhla na místo, odkud jsem ji zaslechla. Na zemi se válelo několik knih a vykuleně je pozorovala nějaká holčička.

„Panebože, Lucy, co to zase vyvádíš?!“

„Maminko, já nechtěla,“ zamumlala holčička.

„Moc se vám omlouvám, hned to uklidím. To víte, děti...“ omluvila se její matka a sklonila se ke knihám s tím, že je uklidí. Mávnutím ruky jsem ji zastavila a řekla:

„Nechte to být, já to udělám.“ Sehnula jsem se k hromádce a začala zařazovat spadlé knihy, když jsem vedle sebe spatřila něčí nohy.

„Pomůžu vám.“

Vzhlédla jsem a spatřila majitele toho okouzlujícího hlasu. Byl to vysoký muž s bronzovými vlasy rozcuchanými do všech stran a velmi bledou pletí. Já sama jsem vždycky říkala, že jsem poloviční albín, ale on vypadal jako mrtvola. Úchvatná mrtvola.

„Ne, děkuji. Ani nevíte, jakým systémem je zařazujeme.“

„Ale ano. Knihy řadíte podle jména autora, a když jich je tu od jednoho víc, tak záleží na roku vydání,“ usmál se, poklekl vedle mě a začal mi pomáhat. Udiveně jsem na něj hleděla.

„Jak to víte?“ zeptala jsem se hloupě.

„Všiml jsem si.“

Když jsme všechny knihy uklidili zpět na místo, pomohl mi postavit se a nuceně se usmál. Oplatila jsem mu úsměv, ačkoliv to byl spíš směšný úšklebek, ale něco mě na jeho obličeji zaujalo. Nebyly to ostré rysy, rovný nos, dokonce to nebyla ani celková dokonalost, ale jeho oči. Měly zvláštní barvu... Takovou zlatou.

„Jsem Edward,“ představil se.

„Bella.“

Chvíli jsme na sebe tiše hleděli a navzájem se prohlíželi. Byl tak krásný, až jsem tomu nemohla uvěřit, to prostě nebylo možné... Ale ty oči. Ty oči mi rozhodně nedají spát, pomyslela jsem si. Jeho pohled mě znepokojoval. Díval se na mě, jako kdybych nebyla normální, jako kdyby snad se mnou nebylo něco v pořádku. Proč? Nakonec jen zaklepal hlavou, usmál se a šel si zase po svých.

Odpoledne jsem konečně měla padla, a tak jsem odešla do místního bistra na oběd, kde jsem se měla jako každý den setkat se Sethem. Sice to byl Quileut a bydlel v La Push, ale do školy chodil ve Forks, takže mě vozil do práce a z práce, navíc jsme byli nejlepší přátelé, tudíž se mnou trávil hodně času. Vůbec nám nevadilo, že jsme byli tři roky od sebe, naopak si myslím, že nám to spíše prospívalo. A když jsem potřebovala radu od stejně starého člověka anebo si popovídat s holkou, byla tu ještě Sethova sestra Leah, která byla stejně stará jako já. S tou jsem si též rozuměla.

„Čau, Bello!“ pozdravil mě Seth už ve dveřích, ve vlasech maje roztávající vločky.

„Co ti tak trvalo? Já se stihla i najíst,“ zajímala jsem se.

„Promiň, pohádal jsem se s mámou kvůli jedný blbosti, ale počkat jsi na mě mohla,“ řekl naštvaně, ale pak se krátce zasmál.

„Se Sue? Proč?“

Naklonil se ke mně blíž, že jsme se skoro dotýkali nosy.

„Do města se přistěhovali upíři a máma nechce, abych se s nimi potkal, protože už tak je dost velká pravděpodobnost, že se proměním. Pokud tu budou delší dobu,“ zašeptal.

Protočila jsem oči.

„Sethe, jsem schopná uvěřit tomu, že se ve vašem kmeni vyskytovali vlkodlaci a ty ten gen máš taky, ale upíry ti baštit nebudu. S čím přijdeš příště? Se zombie a duchy?“ zasmála jsem se, přestože jsem to myslela úplně vážně. Taková hloupost...

„Jak myslíš... No, nebudeme to už dál řešit. Ve škole jsem i něco snědl, takže hlad nemám, co kdybychom teď teda jeli k tobě?“ navrhl.

„Dobře.“

Šla jsem zaplatit oběd a mezitím na mě už Seth čekal v autě. Když jsem vyšla z bistra, byla jsem mile překvapena, přestalo sněžit. Přesto jsem se rozeběhla k autu a rychle nastoupila – kdyby náhodou...

„Rolničky, rolničky, kdopak vám dal hlas? Kašpárek maličký nebo děda Mráz? Hej!“ zpíval si Seth po celou dobu jízdy, naštěstí pro mě jsem nebydlela daleko. Na příjezdové cestě stálo policejní auto a dům nehořel, takže se vše zdálo být v pořádku.

Jakmile jsem vystoupila z auta, přistála na mě sněhová koule. Než jsem se z té rány vzpamatovala, už jsem ležela na zemi ve sněhu a na mně se válel Seth strkaje mi sníh pod bundu. Ječela jsem a mrskala sebou, ale přece jen to byl kus chlapa a měl větší sílu. Když ale můj křik vylákal z domu Charlieho a Sue, kterou jsem tu rozhodně nečekala, nechal se přeprat a já si to patřičně užila. Pak už jsme se jen koulovali, a když se začínalo stmívat, postavili jsme sněhuláka a zalezli do domu.

Teď jsem seděla natisknutá na Setha a zabalená v dece s hrníčkem čaje v ruce. Naproti nám se posadil Charlie se Sue, byla puštěná televize s baseballovým zápasem a dům provoněly čokoládové sušenky, které Sethova máma napekla.

„A pak že nenávidíš sníh,“ zasmál se můj nejlepší přítel, když mu z vlasů ukápla kapka vody, která kdysi bývala sněhovou vločkou.

„Ne, říkáš to špatně. Já nenávidím zimu, sníh jen nemám ráda a v tom, drahý Sethe, je rozdíl. Navíc jsem ti to přece musela oplatit, no ne?“ řekla jsem tónem, jako kdyby to mělo být každému hned jasné. Ostatní se pouze zasmáli.

„A jak se ti daří ve škole?“ zeptal se táta.

„Dobře, děkuju za optání, Charlie. Ale myslím si, že prázdniny mohly začít dřív a ne až pozítří.“

„A jak ti je, tati? Venku jsi vydržel celkem dlouho na to, že jsi nemocný,“ konstatovala jsem.

„Už jsem zdravý jako rybička, nebo jak se to říká... Že jo, Sue?“ usmál se.

„Ano, Charlie, máš pravdu.“

Vánoce nebyly mou oblíbenou částí roku, ale to jen proto, že byly v zimě, kterou nemám dvakrát v lásce, a proto, že nerada dostávám dárky. Ale přeci jen tu bylo něco, co jsem měla na tomto svátku ráda. Vždycky jsem milovala atmosféru, která o Vánocích naplnila dům. Všichni jsou pak šťastní, spokojení a mají se rádi, dokonce se dají dohromady rodiny, které se bohužel už nestýkají... U nás to tak obvykle bylo. Na Vánoce přijela mamka se svým přítelem, Clearwaterovi a společně jsme u nás doma slavili. Bohužel minulý a předminulý rok moje máma Renée nemohla přijet, ale tento rok už to mělo vyjít.

Následující ráno mě probudil vyzvánějící mobil, přestože jsem měla mít volno. Neochotně jsem otevřela oči a hovor přijala bez toho, abych se podívala, kdo mi volá.

„Bello, moc se omlouvám, jestli tě budím, ale bráška je nemocný a rodiče nemají čas ho odvést k doktorovi, takže musím já. Byla by jsi tak hodná a na hodinku mě zaskočila v práci? Bude to jen chvilička, slibuju,“ ozvala se má bývalá spolužačka Angela, která se mnou dělala v knihovně.

„Ne, to je v pořádku a ano, zastoupím tě.“

„Děkuju, jsi zlatá. Až budeš potřebovat ty, pomůžu ti.“ A telefon ohluchl.

Ačkoliv se mi nechtělo z vyhřáté postele do zimy, vstala jsem, provedla ranní hygienu a nabalená se už obouvala u dveří. Když jsem se otočila, zničehonic za mnou stál Charlie a já se tak lekla, až jsem nadskočila.

„Co se lekáš? Máš snad špatné svědomí?“ usmál se. „Kam se chystáš?“

„Angela si potřebuje něco zařídit, tak ji zaskočím v knihovně,“ odpověděla jsem.

„Aha. No, rád bych tě odvezl, ale přijedou si pro mě chlapi z práce, v noci totiž obchod Netwonových zatarasil spadlý sníh ze střechy a chudák Mike v něm zůstal.“

„Tak ho ode mě pozdravuj, až ho dostanete ven. Ahoj,“ rozloučila jsem se a vyšla z domu. K mé smůle začalo znovu sněžit a na zledovatělých schodech mi podklouzla noha. Proč ještě nikdo nevymyslel džíny s vycpávkou na zadku?!

Do knihovny jsem došla celá zasněžená a promrzlá na kost, alespoň na mě Angela čekala s hrníčkem kakaa, který jsem si vděčne vzala.

„Mockrát ti děkuju, Bello, opravdu jsi mi pomohla, díky... A abych nezapomněla, tohle jsem tu našla,“ usmála se, podala mi složený list papíru a odešla. Odložila jsem kakao a zvědavě papír rozložila.

Nemohla jsem uvěřit svým očím.

Milá Bello,

uvědomuju si, že je to drzé, ale včera jste mě zaujala, a tak bych Vás rád poznal. Proto doufám, že neodmítnete mé pozvání na schůzku. Co třeba dnes ve tři v restauraci? Jistě víte, jakou myslím, když je tu pouze jedna. Snad jsem Vás neurazil a omlouvám se za svou drzost.

Edward

Autor: KateDenali11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejúžasnější Vánoce - 1. kapitola: