Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsilnější jed - 11. kapitola

14.03.2011 (18:45) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2217×

11. KAPITOLA (Bella)

Zastavila jsem se uprostřed pohybu.

„Edwarde? Slyšíš to? Co je to?“

Otočil se na mě a chvíli soustředěně poslouchal. „Nemám tušení. Pojď!“ Oba jsme vyběhli do chodby a naše kroky se zastavily ve vstupní hale, kde jsme se střetli s Esmé, Emmettem, Jasperem a Dizzym. Bylo zřejmé, že se na tom místě bleskově shromáždili všichni, kdo byli v té době přítomni v domě.

Dizzy se nakláněl nad otvor v podlaze, těsně u zbytku původní zdi bývalé pevnosti a křičel dovnitř: „Happy, jsi v pořádku? Co je tam?“

Nad otvorem se vznášel mrak prachu, který si pomalu sedal.

„Je tu… nejspíš nějaké podzemí. Pojď klidně dolů,“ ozval se zespoda Happyin hlas.

„No tohle! To až uvidí Carlisle!“ řekla jsem a ohromeně se otočila na Edwarda. Dizzy se postavil na kraj otvoru a skočil dovnitř.

„Hej, jdu taky!“ rozhodl Emmett. Hned za ním skočil dolů Jasper.

Podívali jsme se na sebe s Esmé. „Někdo by měl zůstat nahoře, pro všechny případy…“ řekla. „Jděte vy.“

Ocitli jsme se tedy dole mezi ostatními. Prach uvnitř se pomalu usazoval a rozhlíželi jsme se kolem. Prostor se zdál být veliký asi jako prostor středu. Podlaha byla hliněná, stěny kamenné, strop podepřený silnými sloupy vyzděnými rovněž z kamenů. Všimla jsem si, že ve stěně, která klesala od otvoru jsou vytvořené malé otvory, po kterých se dalo vystoupat nahoru. Otočila jsem se na Happy. „Jak se ti to povedlo? Jak jsi se sem dostala?“

Pokrčila rameny. „Náhodou… Nevěděla jsem, že se to stane.“

„Opravdu by mě zajímalo, kam až sahá tvůj talent na šťastné náhody…“ prohlásil Dizzy s očima navrch hlavy.

„Co to tady… co je to za zvláštní vůni?“ zeptala jsem se potom, když jsem si uvědomila, že je zde cítit něco opravdu výrazného. Kromě zatuchlosti velmi starého vzduchu.

„Střelný prach,“ ozval se Jasper. „Tu vůni si pamatuju až moc dobře.“

Všichni jsme ztichli zvláštním pocitem, který naše chodidla skrze zem, na které jsme stáli, spojoval s minulostí.

„Musel to být sklad prachu. Nebo něco jako poslední útočiště…“ uvažoval Edward.

„Co je to támhle?“ ozvala se po chvíli Happy a postavila se k prostředku jedné ze zdí. Místo, před kterým stála bylo hladší než jeho okolí a když jsme přistoupili blíž, uviděli jsme písmo. Staré písmo. Co jsem dokázala rozluštit ihned byl velký nápis Stormdale. Ale pod ním byly řady písmen, která tvarově neodpovídala tomu, co jsme znali, a ani slova se neshodovala, a tak nám trvalo dlouho ty řádky nesouvisle přečíst: Kdož věříš, tobě patří vítězství. Zlo, jež má být poraženo, bude poraženo, nechť je jakkoli silné, s pomocí boží. Měj víru a neskládej své zbraně.

„Wow…“ uniklo mi, když se do mě opřela další vlna starobylosti a s ní jakýsi dotek dávné skutečnosti, která kdysi oživovala tohle místo. Co všechno se tu asi stalo… než se to místo na dlouho uzavřelo? Až dodnes.

- - -

„Dokonalé!“ pronesl nadšeně Carlisle, když se konečně vrátil z nemocnice a byl okamžitě, a samozřejmě naprosto v souladu se svým vlastním nadšením, vmanévrován k prohlídce nově objeveného podzemí. Svůj zrak nyní upíral na mechanismus, který s duněním uzavřel vchod a opět vše vypadalo jako by na tom místě nic zvláštního nebylo.

O chvíli později vzrušeně přecházel po salónu, ve kterém byla shromážděna celá rodina. „Tedy! Měli jsme tu celou dobu něco takového a neměli jsme o tom ani tušení!“ Neúspěšně se snažil skrývat svoje nadšení z toho, co právě viděl pod středem.

„Jsem si jistá, že veškeré další dny budeš trávit snahou o to zjistit, co to všechno znamená,“ usmála se na něj Esmé. Podíval se na ni pohledem, který její tvrzení rozhodně nepopíral.

„Tohle místo má už opravdu nejspíš hodně za sebou. Co všechno se tu už asi stalo?“ uvažovala jsem nahlas.

„Měli bychom možná spíš myslet na to, co se tu ještě stane…“ odpověděla na to Esmé měkkým a přitom znepokojeným hlasem.

„Bojovalo se tu. Asi dost,“ vstoupil do toho Emmett. „A jestli to bude potřeba, budeme bojovat taky.“

„Bude to potřeba, na to vem jed,“ ozvala se Rosalie a pohledem zavadila o Happy, která nešťastně vzdychla a Dizzy o to víc stisknul její ruku, kterou svíral, a povzbudivě se na ni podíval.

„Také mám takové tušení,“ přidala se Esmé. „Venome se nevzdá, bude po Happy pátrat… Nevěřím, že to nechá být.“ Potom se otočila na Edwarda. „Nevím, jakou máme naději na to, že se podaří utajit kam Happy zmizela. Co Listar? Je v pořádku?“

Edward je kývl hlavou. „Vše při starém. Pracuje stejně spolehlivě jako dříve. O ničem podezřelém jsme spolu nemluvili.“

Esmé stiskla rty a promluvil Carlisle. „Zdá se, že si podzemí uchová svůj účel. Jestli sem bude chtít někdo přijít, ukryjeme Happy tam. Nikoho nenapadne, že ta stará zeď je vlastně vstup o poschodí níž. A navíc – ten prostor je uzavřený, takže izoluje i její vůni. Happy tam bude v bezpečí.“

„A co my?“ zeptala se kousavě Rosalie. „Chceš se postavit Stínům, venirům a Venomovi jen tak? Bude po nás…“

„Rosalie,“ oslovil ji Carlisle vlídně, „naše síly jsou skryté a jestli dojde k boji,  moment překvapení bude na naší straně. Edwardovy schopnosti jsou naprosto výjimečné, stejně jako Jasperovy nebo Aliciny. Ať už budou chtít zaútočit jakkoli, postavíme se jim a naše šance jsou rozhodně veliké.“

„Jako by snad jejich byly zanedbatelné…“ odpověděla pichlavě.

„Rose, a co bys dělala ty?“ zeptal se jí Jasper. „Radši bys utekla? Jestli se o nás dozví, najdou si nás všude. Víš moc dobře, že v upířím světě není možné utéct. Jsou rychlí, výborní stopaři… Najdou nás všude. Nebo… myslíš, že bychom měli zaútočit na Palác? V místě, kde všechny výhody budou v jejich rukou?“

Rosalie si odfrkla a odvrátila od něj zrak.

„Ne, Carlisle má pravdu,“ řekl Edward. „Jestli mají přijít, ať přijdou sem. Připravíme se na ně včas.“

V tu chvíli Happy zabořila svůj obličej do Dizzyho hrudi a začala vzlykat. Hladil ji a utěšoval a já jsem jen s povzdechem provrtala zem. Moc dobře jsem jí rozuměla. Sama jsem to kdysi byla já kvůli komu se vše hroutilo. Kvůli komu si Edward procházel peklem, které ho stáhlo až na úplné dno. Úplně jsem chápala, jak těžké to je žít s pocitem, že všechno zlé se děje kvůli mně. Vzdychla jsem a přistoupila k Happy. Položila jsem jí ruku na rameno. „Happy, nechceš jít ke mně? Něco ti třeba zahraju… Nechci, abys plakala.“

Skousla další vzlyk a otočila se na mě. Beze slova. Vzala jsem ji kolem ramen a s všeříkajícím pohledem na Dizzyho jsem ji odvedla z pokoje.

- - -

„To je snazší říct, než udělat,“ odpověděla mi ztrápeným hlasem Happy poté, co jsem jí vyprávěla sto let starou historii o tom, jak jsem i já byla přesvědčená o tom, že nejlepší řešení je odejít. Opustit všechny, které jsem milovala. Opustit Edwarda, vzdát se všeho, co pro mě jeho láska znamenala. Vyprávěla jsem jí o tom, jak se nakonec ukázalo, že nakonec právě to, že jsem se dokázala vrátit, nám přineslo sílu zvítězit nad tím, co nás chtělo rozdělit.

„Odcházení to nevyřeší, Happy. I když vím, jak ti je. Ale musíš zůstat. Bojovat, ne utéct. Prosím, za nás za všechny.“

„Rub a líc…“ zamumlala si Happy pro sebe.

„Cože?“ ptala jsem se.

„To nic. To jen Dizzy mi také něco vyprávěl… Asi máte všichni pravdu.“

„To jsem ráda, že to říkáš.“ Usmála jsem se na ní. „A už to konečně pusť z hlavy, ok? Už nechci, aby ses tím trápila.“

Podívala se mi do očí a zavrtěla hlavou. „To nejde,“ řekla bezradně. „To prostě nejde.“

„Víš co? Vím, jak tě potěšit,“ nadchla jsem se, když mě to napadlo. Zvedla jsem se a pádila do knihovny. „Dobrá knížka, to je přesně to, co potřebuješ!“ Viděla jsem tu knihu před očima, ano, skvělá kniha o tom, že věci nikdy nejsou takové, jaké se zdají. Kate Greenway: Černý a bílý labyrint. To si musí přečíst! Očima jsem přejížděla řady knih. Ha! Támhle nahoře. Přistavila jsem židli a zatímco jsem se natahovala pro knihu, zahlédla jsem Happy, jak se postavila za mě, zamyšleně zvedla ze stolu starý svícen z foukaného sklad a potom řekla: „Díky, Bello, to bude fajn.“

Ve chvíli, kdy jsem vytáhla knihu, vypadlo z police cosi, co bylo zrovna v tom místě položené přes knihy a s rachotem se to zřítilo z té výšky přímo na stůl, na místo, kde ještě před chvílí stál onen svícen. Stará obří lupa s kovovou rukojetí. Edwardova rodinná památka.
„Jej!“ vyjekla jsem. Happy s klidem postavila svícen zpět na stůl. „No, tak o čem je ta kniha?“

„Happy?!?“ oslovila jsem ji podezíravě a upřela oči na její tvář, na které se pomalu začal objevovat potutelný úsměv. „Tys to věděla, co? Holka, ty máš vážně dar!!!“

„Já vím,“ řekla klidně.

Slezla jsem ze židle. „To je skvělé!“

„Myslím, že dokážu odhadnout, když se má něco stát. Je to jako… jako takový zvláštní druh píchání… neklidu… nervozity. A najednou vím, co mám udělat. Vím to dopředu. Dřív než se k něčemu vůbec začne schylovat. Ale zase ne o tolik dopředu.“

„Úžasné…“ podívala se na ni a omluvně se usmála. „Připrav se na to, že se staneš předmětem Carlisleova zájmu.“

„To je to poslední co by mi vadilo. Navíc už tak nějak vím, že Carlisle musí rozumět všemu. Prostě všemu.“

„Tak nějak. Ale důležité je, abys tomu rozuměla ty sama. Abys dokázala svoje vlohy využít dle vlastní vůle. Edwardovi například zrovna tohle trvalo více než sto let… Musíš si to osahat. Ze všech stran. A naučit se to používat.“

„Jak?“ ptala se.

„To nevím. Na to musíš přijít sama. My všichni jsme museli.“

Chvíli se na mě dívala a potom odvrátila zrak.
„Vím, že to dokážeš,“ dodala jsem. A vážně jsem o to nepochybovala.

Podívala se zpátky na mě a natáhla ruce pro knihu, kterou jsem svírala v ruce a stále jsem se ještě nedostala k tomu jí ji podat.

„A ta kniha je o hledání možností. Uvidíš. Dám ruku do ohně za to, že to budeš číst jedním dechem.“

- - -

Hlavou mi ještě vířily myšlenky na rozhovor s Petem. Byla to už sice asi hodina, co jsem opustila laboratoř, a byla už tma, ale nemohla jsem jeho nápad dostat z hlavy. Opravdu by to tak mohlo fungovat? Mohlo by to tentokrát vyjít? Jímala mě představa, že by naše práce a úsilí nakonec opravdu k něčemu bylo, a ovládalo mě vzrušení. Potřebovala jsem si to nechat projít hlavou ještě než dojedu domů. Proto jsem bez přemýšlení zaparkovala na opuštěném parkovišti za městem. Zůstala jsem sedět v zavřeném autě, oči upřené na přední sklo. Opodál stálo ještě jedno auto, ale nevěnovala jsem mu pozornost, moje mysl byla příliš zaměstnaná a uchvácená. Nejraději bych se rozjela zpět do laboratoře a začala na tom pracovat, ale věděla jsem, že bez Peta by to k ničemu nebylo. A kromě toho – byl to jeho nápad, měl by u toho být. V hlavě se mi ale mezitím skládaly různé teorie a poznatky jako mozaika do čehosi, co začalo získávat reálný tvar. A objevila se spousta věcí, které jsem věděla, že musím Petovi zítra říct…

V tom mýma ušima projel příšerný zvuk. Zděšený výkřik. Okamžitě jsem otočila hlavu tím směrem. A to, co jsem uslyšela potom, byl pravděpodobně ten nejstrašnější zvuk, jaký jsem kdy slyšela. Zoufalé, bolestné, úpěnlivé naříkání miminka.

„Co to děláš, ty debile! Za to tě zabiju!!! Měli jsme ho ukrást, ne zabít… Podělal jsi to…“

Potom se ozval dupot dvou párů nohou. Neměla jsem pochybnost, že to byly Stíny, můj mozek konečně zaregistroval upíří pach, který se mi opíral do nosu.

Nečekala jsem na nic, vyběhla z auta a v následující chvíli stála na místě, odkud se nářek ozýval. Při prvním pohledu jsem ztuhla, neschopná čehokoli. Na asfaltu vedle zaparkovaného pozotvíraného auta leželo zubožené naříkající miminko a vedle něj jeho mrtvá matka. Oba měli na své kůži stopy po upířím kousnutí. Hrdlo se mi křečovitě stáhlo bolestí a hrůzou. Miminko se bezmocně svíjelo, šíleně naříkalo a ručičkou, aniž by o tom vědělo, plácalo do úzkého proužku matčiny krve, který se vytvořil na zemi.

Pochopila jsem velmi rychle. Po těle nemluvněte se šířil upíří jed a jeho tělíčko stravovaly plameny proměny. Zvuk bolesti, který přitom vydávalo, mě trhal na kusy. Ztuhlá hrůzou jsem na něj chvíli dívala, neschopna pohybu, a zrychleně dýchala.

Věděla jsem, že mu musím nějak pomoci a pomalu mi docházelo, co musím udělat. Co musím udělat, ačkoliv jsem si v této chvíli nedovedla představit nic horšího, nic odpornějšího. Vzala jsem ho do náruče a přitiskla ho k sobě, zatímco jsem začala bezmocně vzlykat a křičet bolestí, stejně jako to nevinné stvoření.

Musela jsem to zastavit. Z toho malého se nesměl stát upír. Ale věděla jsem, že na to zastavit proměnu je u tak malého tělíčka nemožné. Bylo pozdě. Zbyla jen jedna možnost, jak utišit jeho bolest a zbavit ho údělu, který by mu přinesla proměna.

Měla jsem pocit, že se rozpadám na tisíc malých kousků a jako když umírám zároveň s tím zoufale se bránícím a zoufale trpícím dítětem, když jsem opatrně prokousla jeho malou ručku a vysála z něj krev, otrávenou upířím jedem. Jak jeho krev klouzala mým hrdlem, malé tělíčko ještě zápasilo o život. V ten moment jsem přísahala, že jsem se nikdy, ještě nikdy, necítila hůř, ale věděla jsem, že nemám na výběr. Bylo mi zle. Tak zle, že horší to nemohlo být ani na dně samotného pekla.

Ve chvíli, ve které miminko v mé náruči přestalo bojovat a ztratil se z něj život, jsem zaklonila hlavu a šílený výkřik bolesti se vznesl z mého hrdla do nebes jako němé obvinění hvězdám a osudu. Proč? Proč se tohle muselo stát?

- - -

Nevím, jak se mi podařilo dostat se domů. Svět kolem mě se proměnil v nic neříkající do nicoty ubíhající šmouhy a najednou jsem seděla v autě před naším domem a koukala do prázdna. Přede mnou bylo čelní sklo auta a dům, který jsem tak dobře znala, ale já neviděla nic z toho. Neměla jsem ani sílu vystoupit, ani se pohnout. A už vůbec jsem se nedokázala otočit a podívat se na sedadlo za sebe.

Brzo jsem uslyšela kroky a věděla jsem, že k mému autu přichází… Edward. Edwarde!!! Měla jsem chuť vykřiknout, ale moje tělo jako by nebylo moje. Ani jsem se nepohnula. Jen jsem dál bez hnutí civěla před sebe. Sklonil se k mému okénku a zaklepal na něj. „Bello?“

Ztěžka jsem se po dlouhé době nadechla – bylo to první známka toho, že ve mně existují alespoň nějaké zbytky vůle , ale otočit k němu hlavu jsem nedokázala.

„Bello? Jsi v pořádku?“ řekl Edward znepokojeně a otevřel dveře. Teprve v tu chvíli jsem se na něj dokázala otočit a doslova jsem se mu sesypala do náruče. Vzlykala jsem bez jakékoliv kontroly, rukama jsem si překrývala obličej. Má tvář i tělo se zkroutily křečemi.

„Bello, co se stalo? Co se stalo?“ Jeho hlas byl naléhavý a zděšený.

„Já… já…“ nedokázala jsem mluvit. Snažila jsem se přinutit mé rty artikulovat. Tak moc jsem mu to chtěla říct. Ale nešlo to. Namísto toho jsem jen dál a dál bezmocně vzlykala.

„Bello! Proboha, co je ti? Tvoje oči!“ Jeho ruce hladily mé vlasy a ze mě se draly další a další exploze bolesti.

„Zad….. zad….“ další moje slova opět přerušily vzlyky a nakonec se mi podařilo během jednoho výdechu říct: „Zadnísedadlo“ než mi mé rty opět vypověděly službu.

„Esmé!!!“ zakřičel Edward a dál mě svíral v náručí… „Esmé!!!“ zakřičel znovu netrpělivě a jeho ruce znova hladily mé vlasy. „Ššššš, Bellinko, ššššš….“

Vzápětí se objevila Esmé. „Prosím, odveď ji… Přijdu hned za vámi…“ Předal mě do její náruče, ve které jsem se schovala jako by to bylo jediné místo, které by mě mohlo ochránit před celým světem. Potřebovala jsem náruč a v tuhle chvíli mi bylo jedno, jestli je Edwardova nebo Esméina. Potřebovala jsem se schovat, potřebovala jsem získat pocit, že mě někdo chrání.

„Co se stalo?“ ptala se ohromeně Esmé.

„Nevím…“ odpověděl Edward netrpělivě, „prosím tě, odveď ji k nám, za chvíli jsem tam.“

Esmé se nevyptávala, otočila se a pomalu mě odváděla. Za sebou jsem uslyšela cvaknutí kliky dveří auta a ruce, které vytahují ze zadního sedadla uzlíček zabalený v dece. A Edwardův překvapený přiškrcený výdech, když pochopil, co drží v ruce. Ta představa, to vědomí, že ho nyní Edward drží v náručí, opět podťala mé nohy, na kterých jsem se tak tak držela a nebýt Esmé, zhroutila jsem se na zem. Podpírala mě. „Pojď, Bell, musíme jít…“ mluvila ke mně něžně, „Pojď…“ Ale já jsem nedokázala udělat další krok. V tu chvíli se u nás objevil Carlisle a beze slova mě nadzvedl do náruče, aby mě odnesl.

- - -

Seděla jsem opřená v křesle v našem obýváku. Moje tělo bylo ztuhlé a mé vzlyky již vyčerpané. Neměla jsem v sobě žádnou další sílu. Ještě stále mě objímaly Esméiny ruce a hlídal mě Carlisleův ochranitelský pohled.

Nevím, jak dlouho to mohlo trvat, než se konečně objevil Edward. Carlisle vstal a přešel k němu.

„Myslím, že bys měl jít za Alicí… Není na tom o moc lépe než Bella. Když to uviděla, okamžitě se sesypala. Nedokázala nás ani včas varovat. Jasper má plné ruce práce…“

Potom jsem uslyšela klapnutí dveří a ucítila Edwardovy doteky na svém těle. „Jsem u tebe… miláčku,“ řekl mi. „Myslím, že teď už to zvládnu…“ otočil se na Esmé, které mu položila ruku na rameno a také odešla.

Edward mě podebral do náruče a usadil si mě na klín. A vůbec nic neříkal. Společně jsme se propadli do ticha a nekonečného prázdna. Nějakou dobu jsem měla pocit, že ve mně vůbec nic nezůstalo. Že všechno co ve mně dosud zůstávalo živé sežehl ohyzdný plamen kruosti. Cítila jsem se jako dutá, prázdná, zevnitř vyhořelá panenka. Edwardovy ruce mě vytrvale hladily a já ty doteky nedokázala vnímat.

Nevím, kolik času uběhlo, ale byla ještě tma, když se můj mozek opět získal sílu začít se vracet k tomu, co se stalo. Najednou mojí mysl opět zaplavily vzpomínky a obrazy toho, co jsem prožila. Najednou jsem to zase všechno viděla. A přišla nová vlna vzlyků, o trochu mírnější. A na jazyk se mi začala hrnout slova. Konečně jsem promluvila: „Musela jsem ho zabít.“ Překvapila mě náhlá znělost mého hlasu. Ta věta zněla do ticha jako výstřel.

„Já vím,“ řekl Edward.

„Nevíš. Nic nevíš,“ řekla jsem a můj hlas se opět proti mé vůli začal plnit bolestí.

„Cítil jsem z něj cizího upíra. A cizí jed. Neměla jsi na výběr. Musela jsi mu pomoci.“

Cítila jsem, jak se ve mně zvedá další vlna pláče, ale narazila na stěnu vyčerpání a otupělosti.

„Víš, kdo to byl?“ zeptal se tiše a zlověstně Edward.

„Ne. Ale jsem si jistá, že jejich pach nikdy nezapomenu.“

Opět jsem se ponořili do ticha a ve mně se pomalu zvedala vlna bezmocné zuřivosti. Ticho prořízl můj výkřik, když to vnitřní napětí už přestalo být snesitelné: „Vrazi! Odporní vrazi!“

To nejpalčivější, co sžíralo zbytky mé mysli byla stále ta jediná a nejvtíravější otázka: jak to mohli udělat? Proč? A komu by se to dítě dostalo do rukou, kdyby to neskončilo takhle? Napadala mě jen jedna jediná odpověď. Znala jsem jen jedinou stvůru, se kterou jsem si něco tak příšerného dokázala spojit.

Když jsem později stála v koupelně před zrcadlem zabalená jen v ručníku, mokrá ze sprchy, do které mě Edward přiměl vlézt, a s hrůzou pozorovala tenké červené žilky v mých očích, věděla jsem, že jestli někdy potkám ty zrůdy, které tohle spáchaly, vrátím jím to.

Obraz mrtvého miminka se mi vracel stále a stále a pokaždé mnou projel jako tisíc rozžhavených čepelí.

„Omlouvám se, ale Bella dnes nemůže přijít. Její zdravotní stav jí to nedovolí,“ slyšela jsem Edwardův hlas a došlo mi, že volá do mé práce. Všechno se ve mně sevřelo při představě, že bych teď měla jít pokračovat ve svém výzkumu. Edward na to myslel dříve než já. Byla jsem mu vděčná.

Stále jsem bez hnutí a beze slova zírala do zrcadla v koupelně, když ke mně přišel. „Bello…“ řekl jako by chtěl něco začít, ale místnost se ponořila do ticha. Namísto toho mě objal a pevně stisknul. V zrcadle jsem viděla, jak při tom pevně sevřel oči.

„Ano, Edwarde?“ řekla jsem potom hlasem, do kterého jsem se pokusila dát alespoň trochu vřelosti, ale mé úsilí zřejmě vyšlo nadarmo.

„Jen… jsem rád, že jsi tu.“

Jeho slova mi nedávala smysl. Co měla znamenat?

Tázavě jsem se na něj otočila.

„Ten jed tě mohl ochromit. Nevěděla jsi, čí jed současně s tou krví piješ…“ řekl velmi tiše a velmi pomalu. V tu chvíli jako bych přirostla k podlaze. Své vlastní nebezpečí jsem si v tu chvíli neuvědomovala. Ani jsem na to nepomyslela. „Mohli to být venirové… mohli tě zabít.“

Nedokázala jsem na to nic říct. Vůbec nic. Jen jsem zalapala po vzduchu.

„Nikdy už nic takového nedělej, prosím. Bez ohledu na to, jak dobré důvody by k tomu byly. Nesmíš se vystavovat takovému nebezpečí.“

Nemusel mluvit dál. Věděla jsem přesně všechno, co mi tím chtěl říct. Jen jsem ho vší silou objala. Přilepila jsem se k němu a v každém mém pohybu a doteku se skrývala tichá omluva. „Edwarde…“ šeptala jsem přitom. Představa, že by nás něco mohlo rozdělit, mě zamrazila až do morku kostí.

- - -

Na dno mělkého malého hrobu na starém opuštěném hřbitově dopadaly květiny z rukou nás všech a hned potom se na malou rakev začala snášet čistá, vlhkostí prosycená hlína. Náhrobek jsme nechali opatřit jen datem úmrtí a jednoduchým nápisem: Gone too soon*.

Nevím, jak jsem prožila další dny. Snažila jsem se soustředit na cokoli, co by mě rozptýlilo od mých myšlenek. Nechtěla jsem myslet, nechtěla jsem se zabývat tím, co mám uvnitř a tak jsem vyhledávala společnost všech, kdo zrovna byli doma. Nejvíce času jsem trávila v Edwardově společnosti. Nebylo mu vůbec proti mysli přizvat mě ke všemu, co dělal a kdykoliv mohl, věnoval mi pohled nebo dotek. Jeho láska, stejně jako láska mé rodiny, postupně hojila mé rány.

„Musím jít zavolat Listarovi. Jsi si jistá, že chceš jít se mnou?“ ptal se, když odcházel.

„Jsem,“ odpověděla jsem. Věděla jsem, že se nemůžu donekonečna utápět v bolesti. Že se musím postavit na nohy a čelit světu takovému, jaký je.

„Víš ale o čem budeme mluvit…“

„Vím,“ řekla jsem pevně. A sama jsem měla své otázky. Otevřel tedy dveře a pokynul mi rukou na znamení, že mi dává přednost.

„Listare, zdravím…“ ozvalo se za chvíli v pracovně ve středu.

„Edwarde!“ zazněl z druhé strany Listarův vyrovnaný hlas.

„Jak to jde? Je všechno v pořádku?“

„Dá se říct,“ ozval se Listar pobaveně. „Když nepočítám to, že Venome stále ještě šílí vzteky z toho, že jste mu vyfoukli Happy.“

Edward si povzdechl. „Tebe nic nerozhází, co?“

„A proč by mělo? Mám z toho radost! To byl kapitální úlovek!!!“

„Sakra…“ ulevil si Edward. „Ale dáváš si pozor, doufám!“

„Jako vždycky! Žádnej strach.“

„Tvoji bezstarostnost bych chtěl sdílet. Ale poslouchej mě, bez legrace: nesmíš to podceňovat, zrovna teď musíš být ostražitější, než kdykoli dřív! Víš, co všechno je v sázce!“

„Eddie,“ ozvalo se z druhé strany. „Nejsem malej kluk.“

Edward vydechl a nadechl se: „Něco nového o Happy?“ změnil téma.

„Jestli myslíš tu otázku proč že to na ní Venome tak lpí, tak tě musím zklamat. To zde není zrovna veřejné téma. Ale dělám co můžu.“

„Liste, opravdu není způsob jako to zjistit?“ promluvila jsem. „Čím lépe tomu budeme rozumět, tím lépe pro nás.“

„Bella? Mi Bella? Uctivá poklona! Tebe jsem dlouho neslyšel!“
„Také tě ráda slyším, Liste.“

„Jak se má divoká květina domu Cullenových?“

Udiveně jsem se podívala na Edwarda a usmála se. Jen pokrčil rameny. Na Listarova pojmenování jsme si všichni těžko zvykali.

„Myslím, že Bella se zrovna teď necítí…“ začal Edward.

„Edwarde!“ okřikla jsem ho. „Budu mluvit sama.“

„Není snad něco v pořádku?“ ozval se List.

„Je to několik dní… Byla jsem svědkem útoku Stínů na…“ musela jsem se přinutit tu větu dokončit, když už jsem ji začala. „… na nemluvně. Nejspíš ho chtěli jen unést, ale jeden z nich ho… kousnul…“ Zase se mi udělalo zle. „Nevíš o tom něco?“

Na druhé straně se rozlehlo hrobové ticho a potom se ozvalo tlumené zasyčení: „Ty bastardi… Tak je to pravda!“

„Co? Co je pravda?“ ptala jsem se okamžitě.

„Bells, nezlob se, musím končit,“ ozvalo se potom a Listar hovor ukončil. Šokovaně jsme na sebe s Edwardem pohlédli. Ještě nikdy se nestalo, aby Listar hovor ukončil tímto způsobem. Ale jedna věc byla i tak jistá. Namočili jsme se do špíny, která měla svůj mizerný původ mezi zdmi Paláce.

* angl. Odešel příliš brzo

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsilnější jed - 11. kapitola: