Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsem mrcha, ale andílek! 8. kapitola

18.08.2010 (22:00) • xxx, Misppule • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4319×

Do pokoje vletěla Alice, začala mi přehrabovat skříň.

„Tam nic není," zabručela jsem, Alice se uchychtla a hodila mi na hlavu oblečení. Vstala jsem a navlékla se do toho, upřímně mi bylo jedno, co na sebe navlékám. Učesala jsem se a šla do kuchyně, byla jsem unavená - po včerejšku se ani nedivím.

V kuchyni to nádherně vonělo, zašla jsem do jídelny, Esme dělala palačinky.

„Je," usmála jsem se a pustila se do toho.

„Je to výborný,“ zamumlala jsem s plnou pusou, marmeláda se mi patlala po celé puse.

„Jé, segra, ty máš vousy," smál se Luk.

„Závidíš, ty tam máš kulový!" zasmála jsem se.

„Nezávidím, vypadáš jako prase!" posmíval se. Vyplázla jsem na něj jazyk. Dojedla jsem a šla si umýt pusu.

„Bello, dělej. Musíme jít!" křičela na mě Alice.

„Už jdu!" křikla jsem na ní zpět a seběhla dolů.

Po cestě jsem potkala Tanyu a jejího přítele. Oba se tvářily tak šťastně, skoro jsem jim začala závidět.

„No hurá, konečně jsi tady!" zahulákal Emm.

„Já jsem malá, ale šikovná," zasmála jsem se a sedla si na místo spolujezdce. V autě byl Edward, já, Alice, Jasper. Emm s Rose jeli Jeepem - divím se, že mu ho Luk půjčil - takovej starej lakomec. Jen proto, že jsem mu omylem rozšlápla MP3 přehrávač mi nechce nic půjčit. Kdyby ho ten debil nenechal na zemi, tak ještě ten mp3 přehrávač žije.

„Ahoj!" pozdravila jsem Edwarda.

„Ahoj," krásně se usmál, nastartoval a jel směr škola. V autě bylo neuvěřitelné ticho, z toho ticha mi naskakovala husí kůže.

„Můžu?" ptala jsem se a ukázala na CD přehrávač.

„Jo," usmál se. Natáhla jsem se a pustila to CDéčko.

„Debussy?" ptala jsem se překvapeně.

„Ty to posloucháš?" ptal se a ukázal na přehrávač.

„Jasně, neposlouchám jen Lady GaGu!" řekla jsem uraženě.

„Jaké to překvapení," zasmál se. Chtěla jsem mu říct něco hnusného, ale nestihla  jsem to, byli jsme před školou. Vylezla jsem a mířila si to na první hodinu.

„Počkej!" křikl na mě někdo. Otočila jsem se a uviděla Alici. Zastavila jsem a počkala, až ke mně doběhne. Snažila jsem se ignorovat ty pohrdavé a závistivé pohledy. Když byla Alice jen kousek ode mě, tak jsem přidala do kroku. Měla jsem o něco lepší náladu, ale pořád jsem musela myslet na ten včerejšek. Měla jsem pocit, jako když jim rozvracím rodinu, jako kdybych k nim nepatřila.

„Bell, zajdeme na nákupy?" ptala se mě Alice.

„Už zase?" řekla jsem s povzdechem.

„Koupit novou skříň," oznámila mi.

„Hm..." zabručela jsem, upřímně mi bylo všechno jedno.

„To měl být souhlas?" ptala se a táhla mě na hodinu angličtiny.

„Hm," nic lepšího mě nenapadlo. A proč se mě vlastně ptá? Vždyť vidí budoucnost. Ví, že s ní pojedu ještě dřív, než já.

„Beru to jako souhlas!" vypískla a přerušila moje koumání.

Jožo Koumes – jméno mé.

Sedla jsem si do lavice a nepřítomně zírala z okna. Měla jsem chuť vstát a běžet, běžet někam pryč. Abych se zbavila pout, tedy těch pocitů, které mi svíraly hruď.

„Opovaž se," zasyčela Alice, to její vidění mi leze na nervy!

Hodina už konečně končila, připadala jsem si, jako kdybych tu strávila věčnost. Teď jsem měla Biologii. Sedla jsem si vedle Edwarda a s povzdechem si opřela čelo o lavici. Edward se na mě smutně usmál. Nevěnovala jsem mu pozornost. Zbytek dne probíhal podobně.

Domů jsem jela s Alicí, šla jsem do svého pokoje a prohrabala skříň.

„Někde to tu musí být!" mluvila jsem sama se sebou.

Přehrabala jsem celou skříň a uviděla luxusní tašku - takovou jsem tady neměla. Zvědavě jsem do ní nakoukla - nic tam nebylo, akorát zlatá kreditka. Dala jsem ji do kapsy a naházela všechno oblečení zpátky do skříně. Vylezla jsem z pokoje a šla dolů do obýváku. Alice nervózně přešlapovala u dveří. Usmála jsem se a šla za ní.

„Jedeme?" řekla netrpělivě. Nestačila jsem jí odpovědět, jelikož už mě táhla k autu.

Zasmála jsem se a nasedla do Edwardova Volva. Zhluboka jsem se nadechla - ještě tu pořád byla jeho vůně. Při vzpomínce na Edwarda mě píchlo u srdce. Nejely jsme moc dlouho, možná proto, že Alice jela jako šílenec - oprava, ona je šílenec. Zaparkovala blízko obchodu a už mě táhla ven z auta. Připadala jsem si jako hadrová panenka.

Alice mě táhla z obchodu do obchodu, z butiku do butiku. Nakonec jsme šly do nábytku. Vybrala jsem si velkou skříň, vytáhla jsem kreditku z kapsy a šla zaplatit. Prodavačka se na mě divně podívala, ale kreditku si vzala.

„Děkujeme, že jste zde nakoupila, slečno Volturi," usmála se prodavačka a ve mě to hrklo.

Roztřeseně jsem si od ní vzala kreditku a šla pryč, pořád mi vrtalo hlavou to příjmení - Volturi.

„Alice, kdo jsou Volturiovi?" ptala jsem se a snažila dělat jako že nic.

„Ty to nevíš?" ptala se překvapeně.

„Ne, tak kdo jsou," vyzvídala jsem.

„To je královská rodina, která dohlíží na pořádek ve světě upírů," vysvětlovala šeptem. Takže já jsem z královské rodiny, ale jakto, že jsem u Carmen a ostatních. Utekla jsem? Nebo mě někdo unesl. Nevědomost je tak hnusná věc.

„Jedeme už domů?"  ptala jsem se s nadějí v hlase. Musela jsem vědět, co jsem. Alice se usmála a šla k autu. Tiše jsem ji následovala. Sedla jsem si na místo spolujezdce, nevěnovala jsem pozornost Alici, nepřítomně jsem zírala z okýnka a dívala se, jak míjíme města.

Volturi - královská rodina. Ale to nemuselo být to, že jsem z královského rodu. Klidně jsem mohla být jen služka, nebo tak něco. Alice zaparkovala před domem. Vystoupila jsem a šla domů, nevěděla jsem, jestli se mám zeptat.

Vešla jsem do domu, panovala tu rodinná atmosféra, zeptám se na to někdy jindy, nebudu narušovat tuhle atmosféru. Ale ničilo mě to, že je někde moje opravdová rodina.

„Ahoj!" řekli všichni, jen co jsem vešla do obýváku.

„Tak co jste nakoupily?" vyzvídala Esmé.

„Skříň, zítra ji dovezou," odpověděla jsem a sedla si vedle ní.

„Půjdu se projít," povzdychla jsem si, všichni mlčeli, byla tu docela nuda.

„Půjdu s tebou," usmála se Esmé, kývla jsem a vstala. Vyšly jsme ven a vydaly se do města - peněženku jsem měla pro jistotu s sebou. Cestou do města jsme ani jedna nepomluvily. Za výlohou jsem uviděla nádherné lodičky, vzala jsem Esmé za ruku a táhla ji do obchodu.

Když jsme vešly, tak jsem zapískala nadšením, obchod byl až ke stropu plný bot.

„Je, heheee!" zařvala jsem a táhla Esme ke stojanu s lodičkami.

„Tyhle by se k tobě hodily, jsou takové milé, hezké!" smála jsem se a rvala ty boty do košíku.

„Je!" vypískla jsem, když jsem uviděla letní kozačky a gladiátorky.

„Bell, tohle si nechceš koupit, že ne?" ptala se Esme a ukázala na gladiátorky.

„Proč ne?" nechápala jsem a stáhla ruku, chtěla jsem je už totiž narvat do košíku.

„Vždyť to je, jako kdybys šla do boje?" řekla a přitom nakrčila nos.

Protočila jsem oči v sloup, stejně bych si je koupila, kdybych nenašla dokonalé lodičky. Šoupla jsem je nepozorovaně do košíku a šla zaplatit. S Esmé jsme se smály na celé město.

Autor: xxx (Shrnutí povídek), Misppule, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsem mrcha, ale andílek! 8. kapitola: