Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsem mrcha, ale andílek! - 4. kapitola

10.07.2010 (11:00) • xxx, Misppule • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4942×

„Jo, omamuješ, nemůžu se vedle tebe na nic soustředit!" obviňovala jsem ho.

„Takže se nemůžeš soustředit?" usmál se a začal se přibližovat.

„Nech toho!" Jemně jsem ho plácla do ramene, jenže on nereagoval, pořád se přibližoval.

„Nech toho, nebo!" varovala jsem ho.

„Nebo co?" vydechl a políbil mě, jeho rty chutnaly po jahodách. Neodolala jsem a přitáhla si ho blíž, cítila jsem, jak se usmál. Zazvonilo a to mě donutila odtrhnout se od jeho rtů.

„Tak co mi uděláš?" šibalsky se usmál.

„Nic, přijdeme pozdě!" Čapla jsem ho za ruku a táhla na další hodinu.

„Omlouvám se!" řekla jsem hned, jak jsem rozrazila dveře.

„A, Denali se rozhodla nás navštívit. Já myslel, že máte plno práce na chodbě," usmál se učitel.

Toho taky jednou zakousnu, jako večeře bude dobrej.

„Omlouvám se!" pípla jsem a stiskla silněji Edwardovi ruku.

„Jistě, omluvy na mě neplatí. Budete po škole!" zákeřně se usmál. „Když vám to udělá radost!" pokrčila jsem rameny a zaplula do lavice, Edward si sedl vedle mě.

„Ten učitel tě nemá zrovna v lásce," zavrčel.

„Jo, já ho taky nemusím!" zašeptala jsem.

„Takže budu po škole taky?" zašeptal a krásně se usmál.

„Asi jo!" zachichotala jsem se.

„Ticho!" okřikl nás učitel, neudržela jsme se a začala se pochechtávat, Edward na tom nebyl líp. Konečně skončila hodina, s Edwardem jsme šli na oběd a po cestě jsme se pořád pochechtávali. Koupila jsem si zeleninovej salát a sedla si k našemu stolu, nemohla jsme si pomoct a pořád se pochechtávala.

Dokonce mi zaskočil i salát, postupně sem došli všichni.

„Čau, ségra!" usmál se John a rozcuchal mě.

„Hele!" ohnala jsem se kolem sebe a nechtěně mu dala facku, nějak jsem neodhadla sílu. Protože se svalil na zem.

„Jejda, promiň," usmála jsem se, John se zvedl a podíval se na mě se zdviženým obočím, zase jsem se začala pochechtávat. Připadala jsem si, jako duševně chorá.

„Zase jsi po škole?" smál se Luk, zakývala jsem hlavou a pořád se chechtala.

„Jako vždy, takže my pojedeme s Cullenovými?" ptal se John.

„Jak chcete, já můžu jít pěšky," usmála jsme se.

„Necháme ti auto!" rozhodl to Luk.

„Ne, já chci jít pěšky!" smála jsme se.

„Dobře, hlavně nenabourej," povzdechl si Luk.

„Jasně!" zasalutovala jsem a zvedla se.

„Pojď!" houkla jsme na Edwarda a chytla ho za ruku.

„Chudák," uslyšela jsem za sebou, otočila jsem se a vyplázla na ně jazyk, Edward se začal smát a já jsme ho za ruku táhla pryč.

„Ježiš pojď!" zaskučela jsem a trhla jsem mu s rukou.

„Dělej, musím ještě přejet učitele sekačkou!" nadávala jsem a otočila se, to, co jsem uviděla, mě překvapilo. Já místo Edwarda táhla učitele na angličtinu.

„Omlouvám se," pípla jsem a pustila jeho ruku.

„Koho že to chcete přejet sekačkou?" vyzvídal učitel.

„Radši už nikoho!" nevině jsem se usmála a těď už na stoprocent chytla Edwarda za ruku a táhla ho na poškolu.

Sedli jsme si do lavice a učitel nám dal nějaké papíry na vyplnění, všechno jsem to opsala od Edwarda, jenže on měl jiné zadání jako já. To docela naštve, ještěže jsem to psala obyčejnou tužkou, z batohu jsem vytáhla gumu a všechno vygumovala, samozřejmě, že se mi Edward smál. Ale vyplnil ten papír za mě, dokonce hodiny jsme si šeptem povídali, zazvonilo a my šli odevzdat papíry. Učitel je svým moudrým okem shlédl a Edwardovi dal za jedna a mně nic?! No počkejte, vás přejedu sekačkou, to budete koukat.

To není fér, on dostane jedničku a já nic, no teda! Otočila jsem se a mířila si to ke dveřím, z baťohu jsem vytáhla mp trojku a zapla si písničku, dala jsem si sluchátka do uší a se zdviženou hlavou odešla. Všichni se za mou ohlíželi, vyšla jsem před školu a zamířila si to k lesu, Edward šel za mnou. Na kraji lesa jsem si zula boty a rozeběhla se domů, vzala jsem to delší cestou, potřebovala jsem si provětrat hlavu. Obvykle jsem se opila v baru, jenže těď jsem tam nemohla pět let, ale stejně to ukecám. Proběhla jsem kolem útesu, přes palouček a už jsem byla doma.

Zastavila jsem se u dveří, očistila si nohy a vlezla dovnitř. „Bello, kolikrát jsem ti říkala, ať neběháš bosá!" zlobila se Carmen. „Promiň," pípla jsem.

„Stalo se něco?" ptala se Esme.

 „Ne, nic, vůbec nic!" šeptla jsem a běžela do svého pokoje. Ztěžka jsem dopadla na postel, uslyšela jsem vrznutí dveří.

„Bell, co se stalo?" ptala se Esme, obvykle, když jsem byla naštvaná, tak za mnou nikdo nechodil, se mě asi báli.

„On dostal jedničku!" zuřila jsem, Esme se zasmála.

„Jen kvůli tomu jsi naštvaná?" usmívala se.

„Jo, je to nefér!" bručela jsem. Zakručelo mi v břiše, šla jsem do kuchyně, Edward seděl v křese a koukal z okna, připlížila jsem se k němu a zvědavě si ho prohlížela.

„Co je?" nechápal.

„Jsem si myslela, že jsi mrtvej, tak nic, nevyšlo mi to!" zasmála jsem se a odtančila do kuchyně. Vzala jsem si jogurt šla do obýváku a ztěžka dopadla na křeslo vedle Edwarda, nohy jsem si hodila přes opěrku a natáhla se pro ovladač.

Pustila jsem si televizi a sledovali sportovní program, potom jsem dostala geniální nápad, předělám si pokoj a zajdu si s někým ke kadeřnici! Koho ale vzít sebou.

„Bello, můžu s tebou, prosím!" přilítla do obýváku Alice.

„Proč ne, Esme, půjdeš s námi?" usmál jsem se a otočila se k ní. „Kam?" vyzvídal Edward.

„Nebuď zvědavej!" šeptla jsme k němu.

„Podle toho kam," usmála se Esme.

„Neboj, bude se ti to líbit!" vložila se do toho Alice.

„Tak dobře," povzdychla si Esme.

„Jupí!" vypískla jsem a táhla ji za ruku k autu, Alice po cestě vzala klíčky.

„Které auto si vezmeme?" ptala jsme se.

„Volvo?" usmála se Alice.

„Mám něco lepšího!" zasmála jsme se a šla hluboko do garáže, vzadu byly čtyřkolky a můj miláček.

„Pojďte sem!" křikla jsem na Esme a Alici.

„Páni," vydechla Alice, když jsem z auta sundala plachtu.

„Počkejte!" křikla jsem na ně a běžela do svého pokoje pro peněženku, po cestě mě někdo chytl za ruku a stáhl do kumbálu. „Co je?" ohradila jsem se, dotyčný mě opřel zády o zeď a dal mi ruku přes pusu, překvapeně jsem se na toho dotyčného podívala, byl to Tanyin přítel.

„Nekřič, potřebuju pomoct!" zašeptal naléhavě, kývla jsem, jakože budu ticho.

„Co máš za problém?!" vyjela jsme na něj.

„Pšt! Nechci, aby nás Tanya slyšela!" okřikl mě.

„Fajn, co chceš?" šeptala jsem.

„No, víš, s Tanyou budeme mít výročí, ty ji znáš líp, tak jsem si myslel, že by si mi mohla pomoct. Znáš Tanyu líp jak já!" dokončil svůj projev.

„Promyslím si to," řekla jsem a letěla do svého pokoje najít peněženku.

„Mám to!" zaradovala jsem se a snažila se vylézt z pod postele.

Vylezla jsem a ještě se stihla praštit do hlavy, s rukou na temeni jsem běžela po schodech, přiběhla jsme do  garáže a sedla si na zadní sedačku. Řídila Alice - jela jako blázen, co jako, ona je blázen, kdyby nás chytli policajti, dali by nám pokutu a zavřeli nás do basy. Chudák moje autíčko, ještě mi ho zmrzačí.

Alice zaparkovala co nejblíž to šlo k obchoďáku, měla jsem pocit, že by  s tím autem nejraději zajela až dovnitř.

„Dělej!" táhla mě z auta a pískala radostí.

„Šup! Šup!" naháněla nás směr obchod.

Zavřela nás s Esme do kabinky a házela na nás různé oblečení, jednou se netrefila a hodila mi omylem kalhoty o dvě velikosti větší, to je tak, když někdo spěchá. Potom nás táhla k botám, povinně jsme si musely sednout a ona nám nosila boty, „Alice, prosím, aspoň jedny tenisky!" prosila jsem. Alice chvíli přemýšlela, potom se rozzářila a někam šla, no, tak nějak divně nadskakovala. Ale dalo by se říct, že poklusávala a taky běžela.

Po chvíli se vrátila s růžovou krabicí, vyděšeně jsem si od ní krabici vzala a nakoukla dovnitř, byly tam skate boty.

„Díky!" vypískla jsem a objala ji.

„Není zač," smála se, zaplatily jsme a šly ven z obchodu, Alice hodila tašky do kufru mého miláčka a táhla mě s Esme někam do města. „Kam jdeme," vyzvídala jsem.

„Uvidíš!" zasmála se a vlezla do kadeřnictví, přemýšlela jsem, že se nechám ostříhat, ale že to udělám jsem neřekla.

„Dobrý večer," usmála se Alice.

„Dobrý večer!" řekla kadeřnice a přívětivě se usmála.

„Tady kamarádka by se chtěla ostříhat," informovala ji Alice, loktem jsem jemně šťouchla Alici do žeber.

Měla jsem vlasy po pás, tak dlouho jsem si je pěstovala a oni mi je chtějí ostříhat, sedla jsem si do křesla před zrcadlo.

„Takže?" usmála se kadeřnice.

„Ostříhat a obarvit!" rozhodla jsem se.

„Jakou barvu dáme?" ptala se.

„Černou," Alice se na mě vykuleně podívala, ale nic neřekla.

Kadeřnice se pustila do díla, zkrátila mi vlasy o asi tak deset centimetrů, takže jsem je měla do půli zad, potom mi začala barvit vlasy.

„Hotovo!" oznámila mi a já se podívala do zrcadla, nemohla jsem tomu uvěřit, ta krásná černovláska v zrcadle jsem byla já?

Autor: xxx (Shrnutí povídek), Misppule, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsem mrcha, ale andílek! - 4. kapitola: