Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsem mrcha, ale andílek! 13. kapitola

23.09.2010 (18:30) • xxx, Misppule • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4035×

U dveří stáli dva upíři, měla jsem pocit, že jsem je už viděla, nebo je někde potkala.

Ti dva se na mě podívali, usmáli se a kývli na mě.

Musela jsem se taky usmát, jejich úsměvu se prostě nedalo odolat.

Jen co jsem jim zmizela z dohledu, nasadili neutrální výraz – divný, ale tady asi jsou všichni na palici.

Vešli jsme do malé místnosti, byla kulatá. Carlisle s Esmé se postavili přímo doprostřed té ponuré místnosti.

Rozhlížela jsem se kolem sebe, měla jsem dojem, že jsem tu už byla, nemohla jsem se tomu pocitu ubránit.

Vybavila se mi vzpomínka. Stála jsem v nějaké místnosti, přede mnou byly tři trůny.

Prostřední byl prázdný. Na těch trůnech seděli vládci, ale byli jen dva.

Ten s těmi dlouhými hnědými vlasy se na mě usmál – „Marcus," šeptla jsem si sama pro sebe.

Přišel ke mně a podal mi kreditu?

„Děkuju!" vypískla jsem, skočila mu kolem krku a políbila ho na tvář.

On se ještě víc usmál.

„Díky, tati," zašeptala jsem mu do ucha a vzpomínka skončila.

Překvapeně jsem vydechla a podívala se kolem sebe.

Alice mě chytla za ruku a táhla doprostřed té místnosti.

Podívala jsem se před sebe s nadějí, že uvidím tátu, uprostřed na trůnu seděl upír, který měl ulízlé černé vlasy po ramena, připomínal mi mumii - byl stejně bledý a ošklivý.

„Vítám vás," usmál se a vstal, všichni se na něj usmáli, byli strachy bez sebe asi, teda.

Zkřížila jsem ruce na hrudi a čekala, až se vymáčkne.

Semkla rty, nudila jsem se a to hrozně. Ty jeho proslovy byly nudný.

Potřebovaly by oživit, stejně jako je ho oblečení.

„Eleazare," usmál se a podal mu ruku.

Zívla jsem a opřela se Alici o rameno, Alice ztuhla.

Ten upír šmatal Eleazarovi po ruce, jeho pohled znepřítomněl.

Po chvíli pustil Elezarovi ruku, usmál se a rozhlédl se.

„Isabell," slizácky se usmál.

Ušklíbla jsem se, ale nijak jsem to radši nekomentovala.

Vypadal naštvaně, nebo se mu chtělo na záchod? No, to je fuk.

„Demetri, můžeš dojít pro mé bratry?" řekl a posadil se na trůn Demetri, při tom jméně se mi vybavil černovlasý, vysmátý upír.

„Dimko?" šeptla jsem a otočila se.

„Princezno," usmál se, uklonil se a odešel.

Strnule jsem se dívala před sebe - fakt to byl on?

„Co se tu děje?" zeptal se Carlisle. Jo, mě by to taky zajímalo.

„Isabella je následnicí Marcusova trůnu," začala mumie.

„Ale já si na vás nepamatuji, je mi to tu vše povědomé, mám dojem, že jsem tu byla, ale má rodina je tady," vysvětlovala jsem a stoupla si k Edwardovi.

Edward mi dal ruku kolem pasu, ztěžka jsem polkla a přitiskla se k němu.

Najednou se otevřely dveře a v nich se objevili další upíří za doprovodu Demetriho.

Jeden měl blonďaté dozadu sčesané vlasy a druhý černé, oba na tváři měli neutrální výraz, připadalo mi to jako maska.

Maska pokerového hřáče, Demetri se postavil ke zdi a ti dva se posadili na trůn.

Důkladně jsem si prohlédla toho s těmi blonďatými vlasy, tvářil se neutrálně a dělal, že ho to vůbec nezajíma, díval se na nás, spíše na Edwarda jako na největší špínu světa, poté sklouzl pohledem na mě, viděla jsem, jak vykulil oči.

Ještě víc jsem se přitiskla k Edwardovi, vše mi tu nahánělo hrůzu a byla mi zima.

Nastalo trapné ticho, nikdo nic neříkal, jen mlčeli a zírali na mě.

„Bell?" zašeptal ten upír na kraji, měl černé vlasy, nějak divně sčesané, to byl ten z mojí vzpomínky!

„Tati?" zašeptala jsem nevěřícně a odstoupila od Edwarda.

On jen kývl a usmál se.

Překvapeně jsem vydechla a rozeběhla jsem se k němu, padla jsem mu do náručí, chtělo se mi brečet, pálily mě oči.

Vdechovala jsem jeho vůni a doslova ho drtila v náruči.

Mám rodinu, opravdovou rodinu, svoji rodinu.

Táta mě objal a položil si hlavu do mých vlasů.

Odstoupila jsem od něho a usmála se, jemu se na rtech objevil jen náznak úsměvu a prstem mi setřel slzu, která mi stékala po tváři.

Táta měl ve tváři vypsanou otázku, nechápavost a také radost.

„Demetri, odvedeš Isabell do jejího pokoje," řekl a sedl si.

Udělala jsem pukrle, byla to automatické, nepřemýšlela jsem, dělala jsem to, co mi říkal instinkt.

Demetri se uklonil, nabídl mi rámě, váhala jsem, ale rámě přijala a Demetri mě odvedl do mého pokoje.

Počkat, já tu mám pokoj?! No co se ještě nedozvím.

„Vítejte zpět, princezno," usmál se Demetri a políbil mi ruku.

Zčervenala jsem a rukou jsem si prohrábla vlasy.

Za sebou jsem uslyšela vzteklé zavrčení.

„Ale Edwarde, snad bys nežárlil!" smál se ten ulízej – Caius myslím.

Šli jsme dlouhou chodbou, byla obložená dřevem, do kterého byly vyřezané různé ornamenty.

„Páni," zašeptala jsem a rukou přejela po těch ornamentech, byla to nádhera.

„Líbí se vám to, to se dělalo jen kvůli vám - pamatujete si to?" ptal se patrně.

„Ne, nepamatuji si to, ale je to nádhera." Nedokázala jsem se od té nádhery odtrhnout.

„Princezno, jdeme, jistě jste unavená, váš pokoj je hned naproti," usmíval se Demetri.

„Jistě," šeptla jsem a zrudla.

Demetri vyrazil, naposledy jsem si pohladila obložení a rozeběhla se za ním.

Demetri se po cestě pochechtával.

„No co, tohle doma nemáme!" ohradila jsem se.

„Doma?" zeptal se nevěřícně.

„Váš domov je zde, princezno," řekl a zvědavě se na mě podíval.

„To jako že už nikdy neuvidím Edwarda a ostatní?" zašeptala jsem.

„To nevím," řekl a otevřel dveře od mého pokoje.

Ta nádhera mě ohromila, vše tu bylo luxusně zařízené, v rohu byla červená pohovka, uprostřed místnosti byla postel s nebesy.

Naproti ní byla televize obrovských rozměrů a pod ní byly šuplíky na oblečení, zeď byla natřená na červeno, stejně tak i zeď za postelí, ale boční zďi byly bílé.

„Wow," zašeptala jsem, Demetri se tomu zasmál.

Přišel sem druhý upír, byl podobný Demetrimu, ale byl větší a svalnatější.

„Felix?" hádala jsem.

„Ano," usmál se, dal moji tašku s věcma na postel, uklonil se a zmizel.

„Ehm, Demetri, je tu nějaká skříň?" ptala jsem se a trošku zčervenala.

Demetri se usmál a ukázal na velké zrdcadlo.

„Tam zatím je skříň?" nechápala jsem.

„Princezno, vy si vážně nic nepamatujete?" zašeptal.

Záporně jsem zakroutila hlavou.

Autor: xxx (Shrnutí povídek), Misppule, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsem mrcha, ale andílek! 13. kapitola: