Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsem mrcha, ale andílek! 10. kapitola.

07.09.2010 (09:30) • xxx, Misppule • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3996×

Bylo mi špatně, připadala jsem si, jako kdyby mě přejel bagr, zároveň jsem cítila krásný a hřejivý pocit u srdce.

V hlavě mi hučelo, jako kdybych tam měla průvan. Příšerně mě bolela.

„Bell, jsi v pořádku?" šeptal Edward a hladil mě po tvářích, ten studený dotyk mi dělal dobře.

Inteligentní otázka, je mi blbě a on se ptá, jestli mi je dobře.

„Nic moc," zachraptěla jsem a zamžourala do tmy.

„Kolik je hodin?" ptala jsem se a otřela si spocené čelo.

„Je půlnoc," řekl a pohladil mě po tváři.

„Aha," zašeptala jsem a snažila se vstát, hlava se mi motala.

„Počkej," usmál se Edward a zvedl mě.

„Děkuju," pípla jsem unaveně a trochu zčervenala, opřela jsem si hlavu o zeď a zhluboka dýchala.

Edward se z ničeho nic zvedl a šel pryč, zavřela jsem oči a snažila se nevnímat tu příšernou bolest hlavy.

Ucítila jsem studený dotyk na čele, ale tenhle byl jiný, nebyl jako Edwardův - takový jemný a hřejivý, ztěžka jsem otevřela oči a uviděla Carlislea.

„Ahoj," zašeptala jsem ztěžka, příšerně mě bolelo v krku, sotva jsem mohla mluvit.

„Ahoj," odvětil a strčil mi teploměr pod paži.

„Nic mi není," zachroptěla jsem, Carlisle mi věnoval zamračený pohled, kterého by se bál i Emmett a podal mi prášek.

Nastavila jsem dlaň a Carlisle mi do ní dal prášek, snažila jsem se zvednout, opřela jsem se o loket a snažila se vyšplhat se do sedu, jelikož jsem nějak sjela dolů.

Carlisle si povzdychl, chytil mě pod paží a vytáhl mě nahoru.

„Děkuju," šeptla jsem.

On jen kývl a podal mi sklenici s vodou.

Strčila jsem prášek do pusy a hltavě se napila, vypila jsem celou sklenici vody, zavrtala se do peřiny a chystala se spát.

„Bell, nespi," šeptl Carlisle a snažil se mě vyhrabat z peřiny.

„Hm," zabručela jsem, teploměr začal pípat, vzala jsem ho a podala ho Carlisleovi.

„Máš horečku," konstatoval suše.

„To je novinka," řekla jsem sarkasticky.

„Vyplázni jazyk!" přikázal.

„Co?" nechápala jsem, přece na něj nebudu vyplazovat jazyk.

„Jsem doktor, zapomněla jsi?" usmíval se a jo, já sem úplně blbá.

„Aha," vypadlo ze mě, rukama jsem si promnula oči, byla jsem unavená.

„Tak vyplázni jazyk," řekl. Jestli si vezme bílej plášť, tak já zdrhám.

Povzdychla jsem si a vyplázla na něj jazyk.

„A teď řekni a," poručil a svítil mi baterkou  do pusy.

„Aaa," řekla jsem a koukala na strop.

„Máš angínu," pronesl, nechápavě jsem se na něj podívala, to má rentgenové vidění - koukne se mi do krku a vidí angínu.

Jo, já zapomněla, je to profesionál.

„Hm," zabručela jsem a snažila se usnout.

Vedle sebe jsem ucítila něco studeného, přimhouřila jsem oči a podívala se nahoru, vedle mě ležel Edward.

„Co tu děláš?" nechápala jsem.

„No, nemoc od tebe chytit nemůžu, když to vezmeš kolem a kolem, tak je tohle teď můj pokoj," šeptl mi do ucha a přitom se usmíval.

„No, máš smůlu, teď jsem se ti sem nastěhovala," usmívala jsem se.

„Mně to nevadí, já si tě tu nechám napořád," šeptal mi do ucha a sladce usmíval.

Usmála jsem se a přitulila jsem se k němu, přesně sem jsem chtěla patřit do jeho náruči.

„Taky si tě nechám napořád," zašeptala jsem do jeho ramene.

„Na celou věčnost," řekl a já usnula.

(...)

Bylo mi snad ještě hůř než včera, měla jsem pocit, že mi pukne hlava.

„Bello, hádej co mám!" zařval Emm mezi dveřima.

Zaskučela jsem a přikryla jsem si hlavu rukama.

„Co je?" zařval Emm.

„Nemůžeš mluvit potichu," zaskřehotala jsem.

„Ty si hraješ na Rákosníčka?" posmíval se Emm a dotáhl sem velkou televizi.

„Ne, já chraptím," odvětila jsem, Emm se tomu jen zasmál, nevím, co je tak vtipné na tom, že jsem nemocná.

„Emmette, vypadni!" zavrčel potichu Edward, který se zničeho nic objevil ve dveřích.

„Ne!" dupl si Emm, Edward položil tác s jídlem na stůl a doslova Emmetta odtud vykopal.

„Ticho, takový krásný ticho," zašeptala jsem s úlevou v hlase.

„Musíš něco sníst, skoro tři dny jsi nic nejedla!" káral mě Edward.

„Nemám chuť," řekla jsem sklesle, neměla jsem na nic chuť, byla jsem ráda, že dejchám.

„Ale jíst musíš," mračil se, někdy se o mě staral až moc.

„Nechci," zaskučela jsem.

Edward si sednul vedle mě s talířem polévky.

Polévku odložil vedle na noční stolek a snažil se mě posadit

„Já nechci!" skuhrala jsem a kopala kolem sebe, neměla jsem hlad a už vůbec né chuť.

Najednou se zprudka otevřely dveře a přiřítila se sem Sušenka.

Emmett popsal Sušenku jako velkou chlupatou krávu, přitom to bylo ještě štěně, Sušenka je Zlatý retrívr, má krásnou zlatavou srst.

Myslela si, že mi Edward nějak ubližuje, přiskočila k němu ze zadu a trhala mu nohavici od kalhot.

Přiběhla sem Alice s tím, ať toho Sušenka nechá, že tyhle kalhoty jsou značkové, že když chce něco ničit, ať si ničí tepláky.

Nakonec Edward musel odejít, jelikož mu Sušenka nedovolila se ke mně přiblížit a Alice nedovolila Sušence přiblížit se ke kalhotům.

Sušenka si lehla vedle mě do Edwardovy postele a usnula, já jsem si četla.

Dostala jsem příšernou žízeň, zvedla jsem se, zamotala se do peřiny a šla dolů do obýváku.

„Bell, ty nespíš?" ptal se překvapeně Luk.

„Ne," řekla jsem a svalila se na gauč.

„Tak kdo to tak chrápe?" chechtal se Emm.

„Sušenka..." řekla jsem stroze, bylo mi trapně, můj pes chrápe.

Emm se začal ještě víc smát.

Opřela jsem se o opěrku gauče a snažila se spát.

„Gól!" zařval Emm a já nadskočila.

„Kde je vlastně Edward?" vyzvídala jsem.

„Jel do města, koupit ti nějaké léky, ovoce a jídlo," ozvala se Esmé z kuchyně.

„Já nechci jíst, nemám hlad a chuť už vůbec ne," trvala jsem na svém.

„Bell, buď budeš jíst, nebo dostaneš kapačku, jíst musíš!"mračil se na mě Carlisle.

„To radši to jídlo," povzdychla jsem si, injekce jsem nikdy neměla ráda, jen mi ji ukázali, už jsem padla k zemi.

Esmé se usmála a donesla mi talíř polévky. Znechuceně jsem se na to podívala a vzala lžičku do ruky.

Zhluboka jsem se nadechla a s velkou nechutí jsem tu polívku snědla, měla jsem co dělat, abych to nevyplivla zpátky do talíře.

Autor: xxx (Shrnutí povídek), Misppule, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsem mrcha, ale andílek! 10. kapitola.: