Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejasné proroctví 2. kapitola

25.05.2015 (17:00) • kacenka1409 • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1371×

2. kapitola

Než se však mé nohy přiměly k činnosti, z houštiny na druhé straně louky se vynořil Demetri. „Tak už tě mám, kotě. Teď se trošičku pobavíme.“

Strach o sestru přebil tu hrůzu z monstra přede mnou.

„Co jste udělali mým přátelům? Jestli se jim něco stane, tak…“ Nevím, jak bych větu dokončila, i kdyby mě nepřerušil jeho výsměšný tón.

„Tak co, kotě. Kousneš mě?“ Začal se nahlas smát. Asi mi unikla pointa nějakého vtipu. „Ale neboj, oni jsou v pořádku. Dokonce si na tebe ani nevzpomenou a dál budou prožívat své bezcenné životy. Být tebou, strachuju se spíš o sebe.“

Zapomenou na mě? Co se to tady děje? Ten chlap mluví, jak kdyby utekl z psychiatrické léčebny. Chová se jak vládce světa.

Udělal krok ke mně a i přes to, že nás dělila vzdálenost celé louky, couvla jsem. On se však zastavil a zahleděl kamsi za mě. Tvář mu pokřivil temný úsměv.

„Hleďme, kdo nám dorazil na párty. A kde máš zbytek famílie?“

Co to sakra kecá? On už se snad úplně zbláznil.

Ale na odpověď nemusel dlouho čekat: „Neboj se, nejsou daleko.“

Byl to ten nejhezčí hlas, který jsem kdy slyšela. Tak jemný, a přesto z něj sálala rozhodnost a respekt. Hlas pocházel z místa těsně za mnou a já se musela otočit, abych viděla jeho majitele. Stála jsem a koukala, ne, přímo zírala na anděla. Bronzové vlasy mu poskakovaly ve větru, bledá pleť  zářila pod svitem měsíce a zlaté oči upíral do těch mých. Asi bych se ho měla bát, ale nešlo to.

„Neboj se, neublížím ti,“ pronesl a já mu věřila. Jeho dlouhé ruce obmotaly můj pas a v dalším okamžiku jsem se ocitla přitisknutá na skálu a anděl mě zakrýval svými zády.

„Nech ji být a odejdi!“ pronesl opět tím dechberoucím hlasem.

Demetri se jen nahlas zasmál. „To ani náhodou.“

Nakoukla jsem, co se na palouku děje a nevěřila svým očím. Z lesa vystoupilo šest osob, všichni tak krásní, že vypadali jako z jiného světa. Rozestoupili se po dvojicích a zrůdu obklíčili. Po naší pravici muž s vlasy jako lví hříva. Po boku měl malou bytůstku, co připomínala elfa z pohádek. Nalevo od nás se tyčil svalovec s nádhernou blondýnou. Poslední dvojici tvořil pár vysokého blonďáka a krásné brunety, kteří byli jen o něco starší než ostatní.

„Poslední šance, Demetri,“ zvolal ten starší blonďák.

On však zavrčel jako zvíře. Samolibý úsměv mu zmizel ze rtů.

„Je moje.“

Všichni se jako na povel nahrbili. V následujících sekundách se událo několik věcí najednou. Demetri rozpohyboval své obrovské tělo směrem k nám a zmizel. V ten samý moment se svět kolem mě  změnil v šmouhy a já se ocitla v kolotoči barev lesa. V další vteřině stojím na místě vzdáleném několik metrů od toho původního.  Anděl měl své ruce obmotané kolem mého pasu a pevně mě tiskl na svou hruď. I v tom šoku si uvědomuji každý sval na tom dokonalém těle tvrdém jako skála. Na okamžik se cítím v takovém bezpečí, jako nikde na světě. Jako by tato náruč byla to místo, kam patřím. To místo, kam jsem celý život směřovala. Moje dávno ztracená polovina.

„Bells, prosím, zavři oči.“ 

Ty slova mi zašeptal do ucha tak naléhavě, že bych udělala vše na světě, abych splnila jeho prosbu. Ale nešlo. Jako by mi neviditelná síla bránila odvrátit hlavu od nepochopitelného výjevu přede mnou. Odehrávala se tam bitva. Ale všichni její účastníci se pohybovali tak rychle, že se jejich těla změnila na barevné šmouhy. Občas se některý zpomalil natolik, že šlo poznat, kdo to je. Celým lesem zaduněla obrovská rána. Demetri přistál svými zády na skalnatém výběžku. Palouk se otřásl. V kameni se utvořila prasklina táhnoucí se několik metrů do výšky. Jeho to však ani nezdrželo a hbitě se vrhnul zpět do spleti osob a zaútočil. Skála pod jeho tělem byla rozdrcená na písek.

Nechápala jsem, co se děje. Lidé se přece nepohybují tak rychle. Nedrtí skály vlastním tělem. Nerozdávají tak silné údery. Nepřežijí náraz, pod kterým pukne kámen a hlavně, nemají červené oči. V koutku mysli mě hryzalo poznání, že vysvětlení je jediné. Nejsou to lidé.

Připadala jsem si, jako Alenka v říši divů. Jestli je to sen, chci procitnout. Nebo jsem se zbláznila a nic z toho se vůbec neděje­? To bude ono. To je jediné přijatelné vysvětlení. Jsem cvok. Ale…

Nestihla jsem však svou teorii domyslet, protože kolotoč přede mnou se zastavil. Svalnatý kluk a ten s vlasy jako lví hříva stáli na palouku a mezi sebou drželi zmítající se červenookou zrůdu. Ostatní byli rozmístěni kolem nich. Ta malá dívka připomínající elfa se rozeběhla, vyskočila a nohama obmotala Demetriovu hruď. Jeho hlavu uchopila do dlaní a škubala, kroutila, tahala. Celý palouk zaplnil řev zoufalství a bolesti, který utichl v okamžiku, kdy se hlava oddělila od stále se zmítajícího těla. Dívka seskočila zpět na zem, rozmáchla se a zahodila hlavu daleko do lesa s takovou lehkostí, jako by to byl míč na hraní. Ostatní se vrhli na zbytek těla. Začali ho cupovat na kousky. Každou utrženou část zahazovali na různé světové strany, hlavně co nejdál od palouku.

Byla to nejstrašnější podívaná, jakou jsem kdy viděla. Chvíli trvalo, než jsem si dokázala pořádně připustit, co se děje.

Panebože, oni ho zabili. Když se objevili na palouku, myslela jsem, že jsou to andělé a jdou mě zachránit. Ale oni jsou stejné zrůdy, jako ten červenooký. Ne, jsou horší. Oni ho zabili. A to jim nestačilo, ještě ho rozsápali jako zvířata. Krvelačná zvěř. A teď všichni stojí a zírají na mě. Jsem další na řadě. Skončím roztroušená po lese a nikdo se nedozví, co se se mnou stalo. Má rodina bude navždy myslet… Panebože, má rodina. Co je s Angelou? Co když ji najdou? Co jí asi udělají?

Všichni nehybně stáli na místech a celý svět kolem mě se třásl. Asi zemětřesení. Ten starší blonďák se vydal směrem k nám se starostlivým výrazem na tváři. Bedlivě si mě prohlížel.

„Je v šoku,“ pronesl směrem ke všem přítomným.

Chtěla jsem nějak reagovat, ale nešlo to. Má ústa se pouze otevřela a opět zavřela. A svět se nepřestal třást. Bylo to otravné a věděla jsem, že se už dlouho neudržím na nohou. Když muž udělal další krok ke mně, bezmyšlenkovitě jsem se přitiskla blíž ke svému andělovi. On mě zachrání. On mě nevydá.

„Neboj se, neublížíme ti,“ zašeptal mi do ucha.

Neublížíme!? Jak jsem mohla zapomenout. On patří k nim. Není to anděl. Je to zrůda jako oni. Uchlácholil mě pocitem bezpečí.

Ustoupila jsem o krok dozadu od těch dvou. Až teď jsem pochopila, že se netřese svět, ale já. Celé mé tělo neovladatelně vibruje. Mám chuť křičet, ať mě nechají být, ale stále ze sebe nemohu vypravit ani slovo.

„Bells, všechno ti vysvětlím. Ale teď musíme jít. Za chvíli jsou tady.“

Jít? Kam jít? Nikam nechci. A odkud zná mé jméno?

Když udělal krok ke mně a prosebně natáhl ruku, má panika dosáhla neúnosného bodu. Nohy vypověděly službu a změnily se v rosol. Mysl mi zahalil závoj temnoty a já padala. Očekávala jsem tvrdou srážku se zemí. Ale nic. Jako bych ani nedopadla a teď letím. Vítr mi šlehá do tváře a šumí mi v uších. Ale víčka mám tak těžká. Nemohu je přimět, aby se otevřela. Poté vyhrává temnota v mé mysli a já vnímám jen černotu. Smrt. Tak takové je umřít. Žádný tunel se světlem na konci. Žádná zlatá brána do nebe. Jen temnota a klid.

Autor: kacenka1409 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejasné proroctví 2. kapitola: