Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nedobrovolně novorozená - 9. kapitola

15.12.2010 (16:45) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4660×

9. kapitola - Dar

Bella:

„Bello, musíme si promluvit,“ řekl a snažil se znít přísně a autoritativně, ale v jeho hlase jasně zaznívala zvědavost a nadšenost.

Opravdu jsem teď nebyla zvědavá na nějaké přenášky. Ale kývla jsem ze zdvořilosti na souhlas. Přeci jenom, oni se ke mně chovali vždycky pěkně.

„Edwardovo počínání…“ jakmile vyslovil jeho jméno, začala jsem vrčet, ale on dělal, jako by si toho vůbec nevšiml a bez jakéhokoliv pozastavení pokračoval dál, „…bylo neomluvitelné a nám všem je strašně moc líto, že to došlo až takto daleko. Za to se ti hrozně moc omlouváme, je to z velké části i naše chyba.“ Všem to líto vážně nebylo, někdo přece jenom dal najevo svůj nesouhlas svým zavrčením.

V tomto domě už nezůstanu ani o minutu dýl, než to bude nutné. Chci odtud vypadnout. Hned!

Dávala jsem si ale hodně velký pozor, aby má tvář nevyjadřovala žádné emoce a tak jsem jen jako socha stála, poslouchala dál a přála si, abych se mohla co nejrychleji vypařit a už nikdy se nevracet.

„Říkal ale, že na chvíli nemohl číst Aliciny myšlenky a myslí si, že jsi to udělala ty…“ Postupně větu zeslaboval, aby nevyzněla tak, jak vyznít neměla. Teď poprvé se na chvilku odmlčel, jako by nevěděl, jak pokračovat bez toho, aniž by ještě víc popudil již tak dost naštvaného novorozeného. „Chtěl jsem se tě zeptat, jestli je to tvojí zásluhou. Samozřejmě mi nemusíš odpovídat, nechám to jen na tobě, ale byl bych rád…“ zněl dost nervózně. Ano, tato situace byla krajně nepříjemná a všichni už jsme ji chtěli mít za sebou. Nebo alespoň já určitě.

Stačila mi jen krátká doba na rozmyšlenou. Měla jsem v podstatě dvě možnosti. Mohla jsem odmítnou, odkráčet si to do neznáma a opustit tak tu neutuchající napjatou atmosféru, a nebo jsem mohla dokázat, že jsem ve všem nevinně, a že mě odsoudili neprávem. A mně byla sympatičtější ta druhá možnost.

„Ano, udělala jsem to já,“ odpověděla jsem a vzadu v místnosti to zase zaburácelo, tentokrát však poněkud mírněji. Nebyl to ale zvuk, kterému jsem věnovala pozornost. Ta se upoutala na obdivné a překvapená výdechy všech v domě.

„Bells, to je skvělé, máš dar,“ jásala Alice a objala mě.

„Co? Dar? Já mám nějaký dar?“ Tolik mě fascinovaly všechny jejich dary a já bych teď měla taky jeden mít? To proto mi Edward nemůže číst myšlenky? Kvůli mému daru? „Jaký?“ Byla jsem nadšená a natěšená jako malé dítě, které uvidělo pod stromečkem kopu dárků a těší se, až si je rozbalí.

„To nevíme, asi nějaký štít. Rozhodně tě to chrání před Edwardovým darem, i když na můj nebo Jazzův nemá žádný vliv,“ vysvětlovala mi chvatně, ale mně pokazila veškerou radost vyslovením toho jména. Mé emoce se střídaly jako na běžícím pásu…

Ani jsem si nevšimla, že se Esme s Rose přemístily blíž k nám. Uvědomila jsem si to, až když na mě Esme promluvila.

„Zkus znovu někoho zaštítit,“ mluvila rychle a z jejího hlasu čišelo vzrušení. Nemyslela to zle, ale já z toho neměla dobrý pocit. Bála jsem se, že to znovu nedokážu, nevěděla jsem, jak jsem předtím vyvolala tu vzdouvající vlnu, i když jsem si jasně pamatovala každý detail, každý okamžik. A na to on čekal, na příležitost dokázat, že jsem podrazák. Nechtěla jsem to znovu zkoušet.

„Proč ne? Není důvod, aby ses bála to zkusit,“ ozval se Jasper, který stál společně s Emmettem vlevo, jen kousek ode mě.

Počkat, kde je on? Vyplašeně jsem kmitla očima po pokoji a zahlédla jej na pravé straně půlkruhu, který se mezitím utvořil. Nevrčel, ale stále měl ve tváři vepsanou zlost a oči přimhouřené do úzkých štěrbinek, jako by snad zkoušel proniknout do mé hlavy přes to brnění, které v ní nejspíš mám.

Stál přesně na opačné straně od těch dvou, kteří jej měli držet! S hrůzou jsem si uvědomila, že jsem teoreticky obklíčená u zdi, a kdybych chtěla utéct, neměla bych šanci. A to se mi vůbec, ale vůbec nelíbilo. Absolutně to totiž podkopávalo můj plán zdrhnout…

Jasper si to brzo uvědomil a obešel půlkruh, aby si mohl stoupnout vedle něho. On na něj začal vrčet, ale po chvíli se znovu uklidnil. Předpokládala jsem, že na něj působí veškerou svou silou, už jenom proto, že já necítila nic.

„Nevím, jak jsem to udělala,“ odpověděla jsem, sklopila oči k zemi a čekala na reakci. Opět se ozvalo vrčení a k tomu ještě rychlý přesun někoho, a když jsem vzhlédla, Jazz s Emmettem jej drželi v sevření.

Jestli okamžitě nevypadnu, nebudu celá!

„Můžeš to jenom zkusit. Neboj se, víme, že naučit se pracovat s darem trvá,“ konejšila mě Alice a mile se na mě usmívala.

„Dobře, zkusím to,“ řekla jsem po chvíli váhání a viděla, ale taky cítila na sobě pohledy všech ostatních...

Pokusila se najít v sobě ten mírný tlak, díky kterému jsem předtím zaštítila Alici. Urputně jsem se snažila vyvolat si tu představu tlaku a vyrvat jej z mé hlavy. V duchu jsem se vztekala, že mi to nejde, nic tomu podobného jsem nenacházela.

Místo toho jsem ale cítila něco úplně jiného. Po celém mém těle jsem cítila lehké a příjemné mravenčení. Najednou jsem se cítila silnější než kdy předtím, nepřemožitelná. Neměla jsem tušení, čím to je. Pokusila jsem se s tím pracovat, vytlačit to z mého těla. Přece jenom, bylo to úplně jiné, ale zároveň natolik podobné jako ten tlak, který jsem použila na Alici…

Bylo to děsné. Mravenčení nejdřív nechtělo za žádnou cenu opustit své území a pohnout se dopředu. Už jsem se vzdávala veškerých nadějí, ale zkusila jsem to ještě jednou. Zavřela jsem oči a soustředila se jenom na ten pocit, který najednou zesílil. Už to nebylo moc příjemné, spíš jako bych byla v křeči. Vší silou vůle jsem zabrala a cítila, jak se onen pocit pomalu vzdaluje a spolu s tím slábne a přechází zpět do příjemně šimrajícího mravenčení…

Otevřela jsem oči a uviděla bílou mlhu, která byla mnohem zřetelnější než předtím ta průhledná. Údivem a překvapením jsem zalapala po dechu a viděla, jak se všichni otočili na čím dál víc běsnícího upíra. To mě ovšem nezajímalo, věděla jsem, že tu mlhu vypouštím já a chtěla jsem zjistit, k čemu slouží. Byla jiná než ta předtím, navíc jsem s ní dál nepohnula, ač jsem se snažila sebevíc, a to ode mě byly její konce, kde se mlha rozpouštěla společně s okolním vzduchem, vzdálené pouhých deset centimetrů. Zato ale naprosto dokonale obkreslovala veškeré křivky mého těla.

Natáhla jsem levou ruku před sebe a sledovala, jak se kolem ní mlha zavířila a putovala společně s ní. Pořád jsem tomu tak nějak nemohla uvěřit a tak jsem zahýbala prsty. A mlha se pohybovala společně s nimi.

Je pravda, že jsem se na ni musela pekelně soustředit a to mě pomalu začínalo unavovat…

„Páni,“ uniklo mi ze rtů, ačkoli jsem si to uvědomila až poté, co jsem svůj hlas uslyšela.

„Bello, co děláš?“ zeptal se mě nejistě Carlisle a já se podívala po ostatních. Nevěřícně na mě hleděli, jako by nechápali, co dělám. Vypadalo to, že si myslí, že mi hrabe, že mi totálně přeskočilo.

A to mě znejistilo. Jim to nepřijde zvláštní? Nebo to nevidí? Copak jde, aby to neviděli?

Jenomže jejich obličeje nepřestávaly měnit výraz…

„Vy… vy to nevidíte?“ zeptala jsem se hodně, ale opravdu hodně nejistě, opatrně a tak trochu ustrašeně.

„Co bysme měli vidět? Obávám se, že nám to uniká,“ řekla Esme a otočila svůj pohled k nejmenovanému. V něm to pěkně vřelo, i když neměl důvod. Vlastně nikdy neměl důvod, nechápala jsem, proč se tak chová.

„No… vy ji nevidíte? Tu… ehm… mlhu?“ skoro jsem to slovo zašeptala.

„Mlhu? Jakou mlhu? Nic takového nevidím.“ Rosalie mě rentgenovala pohledem od hlavy až k patě, ale nezdálo se, že by viděla alespoň z části to, co já. Nikdo to neviděl.

„Mlhu!“ Skoro mu nešlo rozumět, jak to slovo prostrčil skrz zaťaté zuby a výbuch zlosti v podobě ostrého vrčení to přehlušil a odstrčil do pozadí. Stejně jsem to slovo ale slyšela.

„Ano, bílou mlhu, mám ji všude kolem sebe,“ ještě naposled a nejspíš trochu hystericky jsem to zkusila.

„Promiň, ale ani já žádnou mlhu nevidím,“ omlouvala se mi Alice.

Dobře, takže mlhu nikdo nevidí. No super. Teď mi nejenže neuvěří, ale budou mě ještě k tomu považovat za blázna s halucinacemi.

Cítila jsem to rostoucí napětí. Musím pryč! Okamžitě, teď hned! Už to tu nevydržím.

Přestala jsem se na ochranu, u které ani nevím, k čemu slouží, soustředit a ona se v tom samém okamžiku stáhla. Vytratilo se i veškeré mravenčení z mého těla. Otočila jsem se směrem doprava a udělala dva pomalé kroky vzad. Půlkruh se naštěstí naskládal do čtvrtkruhu, takže jsem měla cestu v rámci možností prostupnou. Alice, která stála jako jediná pořád ještě u mě, měla právě vizi, a tak jsem její nepřítomnosti využila k úniku. Rozešla jsem se pomalým krokem vzad směrem ke dveřím a přitom jim řekla posledních pár slov, které jsem měla na srdci. Pečlivě jsem sledovala všechny Culleny i s Alicí, která už se vrátila do přítomnosti. Nejspíš tušili od samého začátku, co hodlám udělat, ale nevěděli, co mají udělat oni, a tak tam jen stáli jak opaření.

„Omlouvám se, nebyl dobrý nápad snažit se zapadnout do vaší ucelené rodiny. Jen jsem vás svou přítomností rozházela. Děkuju vám za všechno, co jste pro mě udělali, cením si toho. Jsem ráda, že jsem vás poznala…“ Nahmatal jsem kliku dveří a vyběhla ven.

No dobře, možná to nebyl nejlepší způsob, jak jim dát sbohem, ale já byla dostatečně rozhozená k tomu, abych nebyla schopná vymyslet cokoliv lepšího.

Největší rychlostí, jakou jsem byla schopná utíkat, jsem se rozeběhla do lesa.

„Bells, počkej prosím!“ zarazil mě hlas osůbky, se kterou jsem se chtěla rozloučit, a proto jsem se zastavila. Nemohla jsem se s ní loučit v domě, ale tady ano.

Otočila jsem se a pozorovala, jak ke mně dobíhá.

„Zůstaň prosím. Chápu, že je toho na tebe teď moc a Edward ti to neskutečně ztěžuje, ale uvidíš, že to bude časem lepší a i on se uklidní.“ Ona se mě snažila přemluvit? Měla jsem za to, že viděla definitivní odchod, i když mohla vidět tisíce jiným věcí…

„Víš, on je hlavní a jediný důvod. Nedokážu s ním být v jedom domě, když si nemůžu být ani jistá, jestli mi při chvilce nepozornosti neurve hlavu. Nenávidím ho, nemůžu mu přijít ani na jmého!“ Zase jsem na konci zvýšila hlas. Nechápu, jak mě může rozčilovat pouhá myšlenka na něj.

„Ale on se vážně ukl…“

„Ne, Alice!“ rázně jsem ji utnula, ale pokračovala jsem mírněji, „promiň, mrzí mě to, ale už jsem se rozhodla. Musím to zkusit ještě jednou a slibuju, že se kdyžtak vrátím,“ snažila jsem se ji přesvědčit a taky obalamutit. Neměla jsem v plánu se sem někdy vracet. Ne kvůli němu, ale právě že kvůli ní a ostatním. Nechtěla jsem jim zničit rodinu kvůli neshodám, které vyvolávám.

„Moc dobře víš, že to nemáš v plánu, tak mi nelži! Viděla jsem to,“ řekla smutně a já ji chtěla utěšit, a tak jsem ji objala.

„Promiň, máš pravdu, nemám. Ničím ti rodinu, a to nechci, to nemůžu dopustit.“ Nebylo třeba k tomu cokoliv dodávat.

„Bells, kruci, tohle mi nedělej! Nevidím žádnou možnost, jak tě přesvědčit!“ stále jsme byly v objetí a tak jsem jí neviděla do tváře, ale její hlas mi toho hodně napovídal. Zněla dost zničeně, skoro bych řekla, že brečí - kdyby to ovšem bylo možné…

„Možná proto, že to nejde… Mám tě ráda… A děkuju, žes mi zachránila krk,“ snažila jsem se usmát, ale nepovedlo se mi to ani trošičku. Pevně jsem ji stiskla v náručí a pak se odtáhla.

„Taky tě mám ráda. A nezapomeň, že se k nám kdykoli můžeš vrátit.“

Kývla jsem hlavou na souhlas a usmála se na ni. Tento úsměv byl však opravdový.

Otočila jsem se k ní zády a rozběhla se do lesa. Cítila jsem na sobě její smutný pohled, dokud jsem jí nezmizela z dohledu. Ruku jsem přiložila k hrudníku a nahmatala tam svůj přívěšek. Vytáhla jsem jej z pod trička a stiskla v dlani…

Tak to bych měla…

Ale co teď…?

Ještě předtím, než se mi rozprchnete, bych ráda zanechala pár slov :D.

Moc Vám děkuju za všechny komenty, které mi píšete, neskutečně si jich vážím. :)) S přidáváním kapitol je to těžké - snažím se přidávat, jak nejlíp to jde, ale věřte mi - častějc to nejde :(.

Co se týče toho konce... ehm... nemusíte se bát, o Culleny nepřijdete, jen si teď na Edíka budete muset chvilku počkat... :D:D:D

Další kapitola

Shrnutí

Předchozí kapitola

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nedobrovolně novorozená - 9. kapitola: