Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nedobrovolně novorozená - 43. kapitola

26.09.2011 (12:00) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 4089×

43. kapitola - Zimní radovánky

Edward:

Během tří dnů se všechno vrátilo do starých kolejí. Dnešním ránem jsem zase začal, spolu s ostatními, chodit do školy, moje dvoutýdenní absence nebyla nikomu podezřelá. Jen mě překvapilo, jak jsem si za tu krátkou dobu dokázal odvyknout od těch chtivých dívčích pohledů, které mi co chvíli znepříjemňovaly, už tak dost nervózní den, pozváními na rande. Gentlemansky jsem je, jako vždy, odmítal, dneska to ale bylo jiné. Před obličejem jsem měl celou tu dobu Bellinu usměvavou tvář…

Nedokázal jsem zůstat v nevědomosti, jen tak prožít další stereotypní den na střední škole. Musel jsem ji vidět, vědět, co právě dělá. A byl jsem Alici neskutečně vděčný, že to pro mě dělala. Že se snažila vyvolávat vize, které by mi ji ukázaly, i když s mým chováním ostatní nesouhlasili.

Věděl jsem, že je to špatně. Že bych měl udělat všechno proto, abych ji přestal milovat. Ale já to nedokázal. A možná ani nechtěl. Navíc mě Alicino mlčení slabě podporovalo. Ona jediná mi nedávala najevo nesouhlas, až jsem ji chvílemi podezříval, že přede mnou něco tají. Nikdy jsem však z její mysli nic nevyčetl, nikdy si nepřehrávala nic neobvyklého, nic, co by mou titěrnou domněnku podpořilo…

Nevím, jestli jsem víc trpěl ve škole, nebo doma. Ve škole jsem ji mohl bez studu sledovat v Aliciných vizích, zatímco jsem ji doma mohl pozorovat jenom tehdy, když o mém pohledu neměla ani tušení. A přestože jsem ve škole necítil její blízkost, doma se mi vyhýbala, jak nejvíc jen mohla. Nechodila se mnou na lov, pokaždé došla za někým jiným. Nejspíš jsem byl až její poslední možnost, stejně tak, jako předtím. Bylo to tolik podobné a přitom úplně jiné…

Bál jsem se o ni. Mnohem radši bych na lov chodil s nimi – věřil jsem svojí rodině, přesto jsem chtěl mít jistotu, chtěl jsem tam být s ní. Ty kruhy pod očima jí mizely až děsivě pomalu, jako kdyby se jim snad ani nechtělo. Byl jsem ale rád, že se časové intervaly mezi lovy prodlužovaly. Bylo to sice téměř nepatrné, možná o tom ani ona sama nevěděla, ale i to stačilo. Byl to důkaz, že se to zlepšuje, a že se snad cítí líp…

Stále totiž byla unavená. Snažila se to skrývat a před ostatníma se jí to možná i dařilo, ale já ji znal dost dobře na to, abych ji prokouknul. Bezpochyby se ještě musela vyrovnávat s důsledky, její oslabené tělo potřebovalo čas. A o to víc jsem chtěl být s ní, chtěl jsem jí se vším pomáhat, cokoliv jí ulehčovat. Tolik jsem toužil po tom nosit ji všude v náručí… Jenomže to bylo to, co jsem nemohl, co ona nechtěla…

S veškerým sebezapřením jsem se řídil jejími přáními. Neoslovoval jsem ji, nesnažil se navázat konverzaci, i když jsem tak moc chtěl a bojoval sám se sebou. Nedokázal jsem se však vyhýbat její přítomnosti - tak, jako se o to snažila ona. Já ji naopak spíše nevinně vyhledával. Netrávil jsem téměř žádný čas v pokoji, jen abych ji viděl…

Pomalu mi ale začínalo docházet, že jí to mohlo být nepříjemné. Že to možná nedělala jenom kvůli tomu, abych na ni zapomněl, ale taky proto, že nechtěla být v mé přítomnosti. A to mě ničilo snad úplně nejvíc…

Necítil jsem vinu za to, že jsem se nikterak nesnažil zbavit té lásky, ale za to, že jsem jí svým chováním nejspíš ubližoval. Dneska totiž trávila všechen čas dole s Esmé, zatímco jindy setrvávala ve společenských místnostech jen minimálně. Možná jí vadil Lilithin pach, kterým je nasáklý celý její pokoj. Nepomohly jí ani dva dny celodenního větrání…

Zatímco jsem přemýšlel, Alice dostala vizi. Poznal jsem to okamžitě, i když byla o čtyři učebny dál. Byl jsem na její mysl vyladěný neustále…

„Esmé?“ zeptala se nejistě a ihned sklopila pohled.

„Ano?“ pobídla ji Esmé zdvořile, když zvedla hlavu od složky se svými nákresy.

„Jsou upíří city… jiné?“ zeptala se. Uprostřed se zadrhla, chvíli jí trvalo, než dokázala větu dokončit. „Myslím tím…,“ nasucho polkla, „jsou silnější?“ dokončila téměř neslyšně…

Měl jsem chuť rozbít lavici přede mnou, když se vize rozplynula. Copak nemohla trvat ještě o chvíli déle? Možná to bylo tím, že se Al snažila vize přivolávat, přesto jsem se musel hodně soustředit, abych na sobě nedal nic znát.

Byl jsem zmatený. Co to mělo znamenat? Proč se jí na to Bella ptala? Kvůli mně? Otázky, bez jakýchkoliv odpovědí na ně, se řinuly jedna za druhou a já jen doufal, že se nerozhodla udělat nějakou hloupost. Vůbec celkově mě děsilo její chování od odchodu Lilith, byla neustále zamyšlená, nervózní a snad i v rozpacích. Nechápal jsem původ toho všeho, tolik mě štvalo to nevědět! Přál jsem si, aby mě pustila blíž k sobě, možná bych jí pomohl nebo alespoň utěšil, kdyby se mi svěřila. Ale věděl jsem, že to bylo nemožné, vždyť ona se mi vyhýbala!

Vyhýbala a já si to nechtěl přiznat, nechtěl jsem si tu skutečnost připustit…

***

Úspěšně jsem se vyhnul sněhové kouli, která mířila mým směrem, než jsem ale stihl vyslat do vzduchu další, jedna mě z boku trefila a já si tak vysloužil posměch od Emmetta. Nedával jsem moc velký pozor, i když mě tato naše společná hra, při které se občas zapojovali i Esmé s Carlislem, vždycky předtím neskutečně bavila. Mohli jsme si při ní všichni řádně zablbnout a přitom být sami sebou.

Vypadalo to spíše jako sněhová vánice, než jako obyčejná koulovačka. Vzduchem lítaly sněhové koule tak rychle, že by obyčejný člověk postřehl sotva polovinu z nich. A to by nejspíš ani neměl tušení, odkud, a jakým směrem letí.

I naše rozestupy byly šíleně obrovské. Když jsme byli na nějaké prostorné mýtině, bylo mnohem snazší zamířit cíl, než tady mezi stromy. O to víc nás to ale bavilo. Občas se koule roztříštily o strom ještě dřív, než stačily doletět k cíli, jindy jsme se museli, pokud možno nepozorovaně, přiblížit, protože jsme neměli jinou možnost. A nebránili jsme se ani stromům, které nabízely perfektní útočiště.

Ale dneska jsem to téměř nevnímal. Nedokázal jsem odtrhnout pohled od Belly. Nebo alespoň dokud jej nevycítila a Alice na mě nezačala v myšlenkách křičet, abych toho okamžitě nechal. Sehnul jsem se k zemi přesně ve chvíli, kdy na kratičký okamžik otočila svůj pohled ke mně - možná aby se ujistila o opaku. Odhodil jsem právě zcelenou hroudu sněhu na Carlislea, který se ke mně nevědomky dostal nebezpečně blízko, když se schovával před Esmé. Dneska tu byli s námi. A já věděl, že to bylo kvůli ní. Chtěli, aby se bavila stejně jako my všichni a věděli, že by zůstala v domě, kdyby měla s kým.

Nebyla šťastná. A já nedokázal přijít na to, co ji trápí. A nebo jsem spíš nechtěl odhalit pravdu, možná jsem ji věděl a jen se v ní nechtěl utvrdit. Možná kdybych se odstěhoval… Jenomže to bych nedokázal, tím jsem si byl více než jistý. Ne, dokud mě o to ona sama nepožádá.

Přemýšlel jsem, jestli vůbec tuší, co je za den. Tady v lese to nebylo sice nijak poznat, ale školní budovy, město a parky už delší dobu přetékaly vánoční atmosférou, která byla ze dne na den hmatatelnější. Předtím jsem si toho ani já nevšiml, Vánoce by byly to poslední, na co bych pomyslel. Sám jsem se ale divil, že ještě nevyšilovala Alice – v tuto dobu už každý rok lítala jako splašený kůň, aby stihla všechno perfektně připravit. Byl jsem rád, že moje rodina dávala přednost evropskému Ježíškovi před americkým Santa Clausem. Slavení tohoto svátku podle evropských tradic mi prostě bylo milejší…

Jen jsem byl tentokrát v rozpacích. Co na to poví Bella? Pochyboval jsem, že doma slavili Vánoce tak, jako je slavíme my. A marně jsem si lámal hlavu otázkami, jak na to zareaguje. Nebo možná to budeme tento rok slavit úplně jinak. Přesto jsem to nehodlal Alici připomínat, ten předvánoční zmatek bylo to poslední, co by mi chybělo.

„Snad si nemyslíš, že jsem na to zapomněla, že ne?“ ozvalo se mi řádně sarkastickým tónem v hlavě, zřejmě ji nějaká vize upozornila na mé myšlenky. Dobře, takže na to myslí. Otočil jsem se na ni s překvapeným výrazem a vysloužil si vyplazený jazyk. Pak už se na mě jen usmála a až příliš se zaobírala svým dalším terčem – Jazzem.

Proč ale nelítá a neshání vánoční ozdoby a dárky jako vždycky? Přál jsem si zjistit, co za tím vězí…

„Emmette, tak toto ti nedaruju,“ ozvalo se hned po jeho hurónském smíchu. Otočil jsem se tím směrem, ale Bella už tam nestála. Kdyby v zápětí nespadlo pár sněhových vloček ze stromu z místa, odkud se předtím ozval její hlas, nejspíš by mě nenapadlo hledat ji v korunách stromů. Když se Emm vzpamatoval a začal po ní pátrat pohledem, přestal jsem ji sledovat, abych ji neprozradil. Musel jsem se usmát nad její odplatou, kterou jsem nyní sledoval v Alicině vizi. Naše následná tichá domluva hned poté, co se její pohled vrátil do přítomnosti, trvala sotva pár vteřin.

Nemohl jsem ale sledovat jejich domluvu pomocí gest, a tak jsem se díval alespoň přes Aliciny myšlenky. Stačily mi jenom tři hody k tomu, abych na sebe strhl veškerou Emmovu pozornost. Emmett byl do bitky až příliš zapálený, takže jsem díky své nepozornosti skončil s mokrým tričkem. Už jsem ale věděl, na které místo se ho mám snažit dostat…

Nebylo to ani tak těžké, jak jsem si ze začátku myslel. Jeho zažranost mi umožnila řídit jeho pohyby skoro tak snadno, jako bych jej ovládal já sám.

„Teď,“ zavolala na mě Al v myšlenkách a já tak vyhodil do vzduchu dvě připravené koule najednou ve stejnou chvíli, jako Bella shrnula z mohutné větve nános sněhu.

„Emmette,“ zavýskala Alice a hodila po něm jen o nepostřehnutelnou chvíli později svoji připravenou obrovskou kouli. A Emm samozřejmě nezklamal. Doteď se veškerým hodům úspěšně vyhýbal, a tak nechtěl dopustit, aby se něco změnilo a udělal v rychlosti pár kroků dozadu. A tím se sice vyhnul všem třem koulím, které na něj mířily, zato ale vběhl přímo pod padající hromadu sněhu, které už se vyhnout nestihl.

„Jo!“ zajásali jsme mezi výbuchem smíchu všichni tři společně, když se sníh sesunul podél Emmettova těla, který už se záplavě bílých vloček nestihl nijak ubránit.

„Tak tohle teda rozhodně nebylo fér,“ stěžoval si, zatímco se snažil vytřepat sníh z vlasů.

„Ale no tak, vždyť já si ty vlasy budu sušit mnohem déle,“ smála se Bella, když seskočila ze stromu.

„Alespoň ti to konečně někdo dokáže vrátit i s úroky,“ přidala se na naši stranu Rose. Ani jsem si neuvědomil, že bitka skončila a všichni se tiše bavili pohledem na Emmetta stojícího uprostřed hromádky sněhu.

„Nemysli si, že ti to jen tak projde!“ Otočil se na Bellu a chtěl se po ní vrhnout, ale ona natáhla ruku před sebe a se smíchem ho zastavila.

„Hej, počkej! Je mi jasné, že budu muset čelit odplatě, ale teď ne. Musím na lov, abychom byli rovnocenní soupeři. A pak se uvidí, kdo z nás vyhraje.“ Musel jsem se smutně usmát nad tím, jak vyřešila další lov. Tuto nabídku by Emmett nikdy neodmítl. Zatlačil jsem další zklamání někam hluboko, nemohl jsem to na sobě dát znát. Jejích očí a zvětšující se únavy jsem si všiml už předtím - tušil jsem, že nebude trvat dlouho, než s někým půjde. A já pokaždé doufal a nikdy nedokázal necítit zklamání…

„V tom případě jdeme hned, už se nemůžu dočkat, až ti to řádně nandám. Rose, zlato, jdeš s náma?“ zeptal se s jiskřičkami v očích, už se nemohl dočkat.

Věděl jsem, že Rose nepůjde. Esmé s Carlislem se už dávno vypařili do domu, Alice bude chtít využít volné chvíle na domluvu a plány, o kterých musí jednat bez Belliné přítomnosti, a ve mně se tak probudila naděje, že bych snad s nimi mohl jít já.

„Dneska ne… Ale jděte třeba s Jazzem, někdo před tebou musí Bellu chránit.“ Nesnášel jsem právě tyto pocity, které mě celého naplňovaly a poté postupně ničily. Byl tu totiž ještě Jasper. A Bella by udělala cokoliv, abych s nimi nemusel jít já. Věděl jsem to, stejně jako to věděla Rose. Přesto ale bylo nesmírně těžké si to přiznat.

„Já půjdu,“ přitakal okamžitě Jasper, on sám už chtěl na lov. Ještě by sice pár dní bez lovu vydržel, v průběhu školy ale chodil schválně častěji. Chtěl mít jistotu.

Věděl jsem to, ale i tak se ve mně začalo všechno znovu hroutit. Veškerá naděje se mi, jako už tolikrát, rázem rozplynula před očima…

I přesto jsem si byl ale stoprocentně jistý, že to tím ani zdaleka nekončí. Budu doufat znovu, nová naděje se objeví ještě dřív, než si to vůbec stihnu uvědomit.

A já ji přivítám s otevřenou náručí a bez jediného slova budu překonávat další a další zklamání. Dokud budu moct doufat, nikdy to nevzdám…

Další kapitola

Shrnutí

Předchozí kapitola

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nedobrovolně novorozená - 43. kapitola: