Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nedobrovolně novorozená - 28. kapitola

28.04.2011 (16:15) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5389×

28. kapitola – Dokonalá vůně

Bella:

Tolik se mi ulevilo, když se Edward začal přibližovat k domu. Nemohla jsem se dočkat, až bude po všem, až budu moct vnímat, uvažovat a bez problému se projít po domě. Zarazilo mě, když mě někdo zvedl z podlahy a nesl pryč. Mé vnímání bylo ale stále na bodě mrazu, a tak jsem to poznala hlavně díky mírné bolesti, kterou mi to do všeho toho utrpení přineslo. Chtěla jsem si stěžovat, ale nešlo to. A tak jsem jen lačně hltala další láhev, kterou jsem měla přiloženou na rtech…

Edward se přibližoval a mně to přinášelo tolik úlevy, jakou jsem ani nečekala. Nyní bylo snazší držet jeho štít, vnímat prostředí. Ale mělo to i stinnou stránku. Nepotřebovala jsem se tolik soustředit na štít, a tak se má mysl začala zaobírat bolestí hlavy, únavou, ale hlavně žízní…

„Bello, můžeš otevřít oči?“ zeptala se nejistě Alice. Nechápala jsem, proč mě o to žádá. Se zavřenýma očima jsem se líp soustředila.

Možná se mi to jen zdálo, ale měla jsem pocit, jako by tam kromě nejistoty byly také obavy. A to mě přimělo oči otevřít…

První, co mě překvapilo, byla neznámá místnost. Místnost, ve které jsem nikdy nebyla. Snažila jsem se vzpomenout si, kam mě předtím odnesli, ale nic z toho se mi nevybavovalo. Předtím jsem směr kroků nevnímala. Až poté, co jsem se rozhlédla, jsem odtušila, že sedím na pohovce v Edwardově pokoji. V tom jediném jsem ještě nebyla, ten jediný byl pro mě neznámý, i když mi tu bylo spoustu věcí až moc povědomých. Nedocházelo mi to. Proč mě odnesli zrovna sem? Byla jsem ještě stále příliš unavená na to, abych dokázala zapojit hlavu. Ta se zaobírala udržením štítu, a proto ten prvotní zmatek…

Jenže prvotní zmatek velmi rychle vystřídal šok v okamžiku, kdy mi vše došlo. Kdy jsem pochopila, že věci mně tolik známé nejsou jeho, nýbrž moje, které do těch jeho dokonale zapadají. Kdy mi po dalším rozhlédnutí došlo, že jsou tu všechny moje věci…

„Ne,“ uniklo mi šeptem ze rtů, ale já se nedokázala radovat z toho, že mám hlas. A i když jsem si nebyla jistá, co to slovo má znamenat nebo vůči čemu má odporovat, tušila jsem, že by ani vědomost to slovo nezměnila.

„Bello,“ začala šeptem Alice, „prosím tě, dej mu šanci ti to vysvětlit.“ Zděšení, které mnou probíhalo, mělo původ v nevědomosti, ale hlavně strachu. Něco se zvrtlo, o tom nebylo pochyb. Ale já se zaobírala myšlenkou, kolik toho budu muset vytrpět? Pak mi v mysli vystoupla spásná myšlenka. Nemusím to dělat.

„Lilith?“ potřebovala jsem se ujistit. Její nesmělé pokývání hlavou na souhlas nebylo ani tak překvapením, jako spíš tíživé utvrzení o pravdě. „Nemusím…“ začala jsem, ale nevěděla, jak větu dokončit. I přesto moc dobře pochopila, co jsem chtěla říct. Její obličej pohasl a v očích jsem jí naprosto jasně vyčetla strach a prosbu.

Naklonila se k mému uchu a potichu zašeptala: „Vyslechni ho, prosím. Vezme tě na lov. Jen o tom nesmí vědět Lilith. Udělej prosím vše, co po tobě bude chtít. Sehraj svádění. Prosím! Už jsou moc blízko,“ dodala ještě a už stála na opačné straně pokoje – u dveří. Já na ni nechápavě zírala se spoustou otázek a ona mi pohled opětovala, jen s nesmírnou prosbou. Pak s téměř neslyšným klapnutím dveří zmizela.

Vůbec jsem to nechápala. I přesto jsem jako první sebrala láhev, kterou položila vedle mě, a ihned se do ní pustila. I tak jednoduchý pohyb, jako zvednutí zdánlivě lehké láhve do úrovně svých rtů, mi dělal problém. Ale žízeň spalující mě uvnitř byla milionkrát větší. Ty láhve byly příliš malé, aby ji zahnaly, a tak jsem neurvale vyprazdňovala obsah jedné za druhou.

Mezitím mi v hlavě zmateně poletovala Alicina slova. Většinu jsem chápala a sama se divila nad tím, s jakým klidem jsem dokázala přijmout skutečnost, že mi to vysvětlí. Bylo to nejspíš proto, že šlo jen o vysvětlení. Navíc jsem sama chtěla vědět, co se tam stalo, proč už dávno Lilith nezmizela. Zřejmě ji nezná tak dokonale, jak si myslel… Ale slova sehraj svádění jsem nebyla schopná přijmout. Jak to, kruci, myslela? Jakoby zapomněla, jak velký problém mi dělala ze začátku i jeho blízkost. A navíc jsem myslela, že mě takto nesmí vidět Lilith. O tom mě utvrzovala i jedna z těch mála klíčových vět, které mi poskytla. Jen těžko bych vysvětlovala, že se mi během pár minut změnily oči ze zlatých na černé s kruhy pod nimi. Tak proč potom mám sehrát svádění? Na to jsem nehodlala přistoupit.

Dole se otevřely vstupní dveře. Věděla jsem, že je to Edward – díky štítu, který už jsem téměř necítila, ale neměla jsem tušení, jestli je v jeho přítomnosti i Lilith. Zaměřila jsem se na dění dole a doufala, že mi to přinese nějaké pochopení.

„Esmé, Lilith tu zůstane na návštěvě. Mohla bys jí, prosím, přichystat pokoj pro hosty?“ Seděla jsem úplně zkamenělá. Nedokázala jsem pochopit, co říká. Nechtěla jsem jeho slova přijmout…

„Dobře, udělám to.“ Nebyla zmatená. Jak to? Oni to všichni věděli? Věděli, že tu zůstane, ale nic mi neřekli? Byla jsem čím dál víc nervózní a podrážděná…

Neměli pokoj pro hosty – jediným volným pokojem byl nyní ten můj…

Ne, ne, ne! Proč mi to dělá? Proč mě nutí vzdát se svého pokoje? Jediného a alespoň částečného soukromí?

Dveře se otevřely a on rychle vklouzl dovnitř. Jakmile mě uviděl, jeho obličej se stáhl do bolestné grimasy, který jasně prozrazoval větu – je mi to líto. To mi ale bylo k ničemu, já potřebovala vědět, co se tu děje. Sžírala mě nejistota a k tomu jsem se snažila odvádět pozornost od požáru v krku, který se bez přestání hlásil ke slovu.

„Bello,“ vypustil z úst zastřeně a chraplavě. To slovo neznělo, jako kdyby jím měl začínat vysvětlení, spíš jako bychom spolu opravdu byli a já tu teď před ním stála nahá…

Než jsem se stihla jakkoliv vzpamatovat, byl u mě. Opatrně mi položil přes ústa ukazováček a upřeně se mi zadíval do očí. Ač to byl jen krátký okamžik, ta prosba a zoufalství v nich mě natolik pohltily, že jsem se přinutila věřit mu. Doufala jsem, že by mě nepodrazil. Ale opravdu jsem mu mohla věřit? Vždyť tento pokoj, Lilith…

„Prosím, nemluv, všechno ti vysvětlím,“ zašeptal v rychlosti u mého ucha tak, abych to slyšela jen já.

Z předchozích myšlenek mě okamžitě vytrhl jeho další pohyb. Začal můj krk obsypávat drobnými polibky. Trvalo jen chvíli, než jsem se vzpamatovala z prvotního šoku. Začala jsem ho od sebe odtláčet, ale čím víc se moje ruce snažily vymanit z jeho blízkosti, tím víc jsem si připadala neskutečně slabá. Možná to ani nevnímal…

Neměla jsem tušení, co se děje, proč si se mnou tak zahrává. Ale s každým dalším polibkem jsem se děsila víc a víc. „Edwarde,“ vypustila jsem strnule z úst. Ale místo toho, abych zněla silně, přesvědčivě a vzpíravě, se tón mého hlasu podobal tomu jeho předchozímu.

„Tady ne,“ zašeptal mi opět pro kohokoliv jiného neslyšitelně, i když mě nepřestával zahrnovat polibky, které byly nyní vroucnější.

Trochu mě ta slova uklidnila. Nedávala mi příliš velký smysl, protože jsem byla vyčerpaná, zmatená a žíznivá, ale kupodivu mě nějakým záhadným způsobem dokázala uklidnit. Možná to bylo proto, že vyjadřovala zápor…

Avšak stále jsem nechápala. „Řekni - tady ne - se stejným hlasem jako předtím. Prosím,“ opět mi šeptal a mně to konečně začalo dávat smysl. Dokázala jsem si to spojit s větami, které mi říkala Alice. Vezme tě na lov. Jen o tom nesmí vědět Lilith. Udělej, prosím, vše, co po tobě bude chtít. Sehraj svádění… I když toho bylo málo, dávalo to smysl.

„Edwarde, tady ne,“ zachraptěla jsem se stejným tónem, i když jsem pochybovala, jestli bych dokázala vytvořit jakýkoliv jiný tón.

„Promiň, vždycky zapomenu,“ zachraptěl stejně, i když on nemusel. Usmál se na mě, v rychlosti si mě vyhoupl do náruče a vyskočil se mnou oknem. Rozběhl se do lesa a věnoval mi ještě pár polibků do vlasů a na čelo.

Dávalo to smysl. Já sama bych se na nohy nepostavila a lovit jsem potřebovala. Ta žízeň byla nepopsatelná… Nic na tom ale neměnil fakt, že mi to měli říct!

„Děkuju,“ zašeptal, když jsme se dostali z největší blízkosti domu, a podal mi láhev, kterou nejspíš vzal cestou z pokoje. Ta láhev byla jako moje spása. Neviděla jsem nic jiného…

Jenomže jsem ji vypila příliš rychle a byla neskutečně žíznivá. Bylo to stejné jako poprvé – jen tentokrát snad ještě horší…

„Edwarde,“ řekla jsem jen a věděla, že to stačí. Vdechla jsem do sebe vůni lesa a prsty se zaryla do jeho košile. Cítila jsem každého malinkého tvorečka, ve kterém kolovalo byť i jen pár kapek krve. A i to mě dohánělo k šílenství. Snažila jsem se mu vysmeknout, ale držel mě příliš pevně.

„Bello, prosím, vydrž ještě chvíli. Stále jsme příliš blízko,“ snažil se mě zklidnit a jednou rukou mi zakryl ústa i nos. Měla jsem sto chutí mu něco udělat, ale věděla jsem, že by to nedělal, kdyby to nebylo nutné.

Věděla jsem to, ale i přesto jsem se mu chtěla vysmeknout a vyvraždit půlku lesa. Já to potřebovala! Navíc od té doby, co jsem se začala soustředit na myšlenku lovu, to bylo ještě horší…

Snažila jsem se sama sebe přesvědčit, že musím vydržet. Už jen chvíli. Ale uvnitř mě bojovaly mé dvě já a já se přikláněla k tomu druhému, k tomu zvířecímu… A to bylo špatně. Tak to nemělo být. Jenže já se nedokázala přinutit změnit svůj názor.

„Okamžitě mě pusť,“ začala jsem na něj se vší vervou rozzuřeně šeptat. Myslela bych si, že to bude působit spíš komicky, ale jeho tvář se stáhla do bolestné masky.

„Moc tě prosím, dej mi ještě chvíli.“ Zněl tak zvláštně zlomeně. Možná si uvědomil, že trpím díky němu… A já toho hodlala využít.

„Jsem šílená po krvi, a ty to moje utrpení prodlužuješ! Víš, jaké to je? Dovedeš si představit, jak se teď cítím? Navíc je to všechno kvůli tobě, takže mě laskavě pusť!“ vypouštěla jsem ze sebe téměř neslyšné věty jako šílená. Čím víc jsem na to myslela, tím to bylo horší. A stupňovaly se i ostatní moje indispozice…

Jeho tvář plnou nesouhlasu jsem přecházela - byla jsem štěstím bez sebe, když jsem pozorovala, jak se zhluboka nadechl a změnil směr mírně doleva. Opakovala jsem po něm ten pohyb a přes ruku se snažila vtáhnout co nejvíce vzduchu, kolik jen škvírky umožňovaly. A i přes nedostatek vzduchu jsem jasně cítila svou oběť. Krev mi rozžhavila oheň v krku ještě víc, i když jsem si myslela, že větší žár už mít nemůžu.

Moc dobře jsem si uvědomovala, že jsme běželi jen chvíli. Přesto jsem se nedokázala zbavit pocitu, že se pohybujeme strašně pomalu. Ta touha byla ubíjející, nebylo nic jiného…

Když mě těsně před cílem položil na zem a kořist šel lovit sám, vynořilo se ve mně tolik vzteku, kolik jsem jen dokázala při tom všem najít. Připadalo mi, že to dělá naschvál. Až teď, když se opět vzdaloval, jsem si uvědomila, že stále držím štít. Nevěděla jsem, jestli je ještě třeba, ale stáhla jsem ho. Vytvářel další bolest, které jsem se chtěla vyhnout pokud možno co největším obloukem.

Okamžitě jsem se snažila stavět na nohy, ale na to jsem neměla sílu. Nezbylo mi nic jiného než čekat. Nenáviděla jsem to. Nenáviděla jsem upíří život…

Vrátil se, vzal mě do náruče a nesl směrem, kde se až příliš jasně pach krve míchal se vzduchem lesa. Jakmile mě položil, přitiskla jsem rty k otevřené ráně a začal sát. Byl to naprostý balzám, jak pro mé chuťové buňky, tak pro oheň v krku a celé mé tělo. Cítila jsem, jak se mi nepatrně, kousek po kousku vrací síla…

Odtrhla jsem rty od suchého zvířete a užívala si pocit štěstí rozlévajícího po mém těle, když se přede mnou objevilo další mrtvé tělo. A i když menší, ještě stále teplé…

„Jdu lovit,“ prohlásila jsem rozhodně hned poté, co jsem se postavila na nohy. Bylo mi relativně dobře – měla jsem dost síly na to, abych lovit zvládla sama. A to mi nyní ke štěstí stačilo. Nemohla jsem se dočkat, až mi horká, pulsující krev vytryskne silným proudem do úst. A i on si, myslím, oddychl. Beztak už poblíž nebylo žádné další větší zvíře.

„Jsem rád, že už je ti líp,“ řekl, ale já se nad těmi slovy ušklíbla. Slovo líp bych mohla použít jen v některých ohledech. Snad v těch, že jsem nabrala dostatek síly. Ale moje hrdlo bylo svářeno ve žhavých plamenech neustále…

Nečekala jsem a rozběhla se. Objevil se záblesk černého svědomí – kolik zvířat ještě zabiju? Nepřipadalo mi, že by to mělo brát konce… Ale tyto myšlenky velmi rychle vystřídaly jiné hned poté, co jsem vtáhla do svých plic novou vůni. Nohy mě samy vedly k cíli…

Hledala jsem svou další oběť, stále jsem měla žízeň. A ještě pořád převládala nad vším ostatním.

Najednou se přede mnou objevil Edward s děsivým výrazem ve tváři a prudce se zastavil. Jeho chování mě rozhodilo, ale nevnímala jsem mu příliš velkou pozornost. Chtěla jsem ho obejít a běžet dál. Nadechla jsem se, abych mohla určit směr své nynější cesty.

„Ne!“ vykřikl v ten samý okamžik.

Nadechla jsem se přesně ve chvíli, kdy mi Edwardova ruka přistála na obličeji. Ale nestihla mi zabránit v tom, abych ucítila dokonalou vůni.

Vůni tak dokonalou, že se můj krk rázem ocitl v těch největších plamenech…

Vůni, pro kterou upíři zabíjí…

Nejsem si jistá, ale je tu možnost, že se touto kapitolou odstartuje nepravidelné přidávání. Začíná se to kupit a já nestíhám. Důkazem je toho i tato kapitola - obzvláště pak její konec, který je značně uspěchaný, což mě mrzí. Ale snad jste si ji užili a počkáte si na další. :)

Další kapitola

Shrnutí

Předchozí kapitola

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nedobrovolně novorozená - 28. kapitola: