Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nedobrovolně novorozená - 2. kapitola

19.10.2010 (07:00) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 4600×

2. kapitola – vnitřní souboj

Bella:

Byla jsem v šoku.

Už jsem se nesoustředila na mou knihu minulosti, a tak mi ani nijak moc nevadilo, když se v mžiku šedá mlha vrátila. To, co se mi díky ní vybavilo, mi stačilo…

Mou myslí probíhal stále jeden a ten samý obraz. Obraz tak neskutečný, nemožný. Nikdy jsem nevěřila na nic takového jako víly, čarodějnice, duchy, démony, vlkodlaky nebo upíry. Avšak ta vzpomínka mluvila za vše.

Bytost naklánějící se nad Kat s mírně otevřenou pusou nad jejím krkem… A potom ona osoba zvedla hlavu a upřela svůj zrak na mě. Ty oči! Rudé oči! Ty se nedaly přehlédnout ani lidskýma očima. Ta barva byla děsivá.

Nikdy nikde, v žádné pohádce, povídce, příběhu, v knize, televizi nebo počítači, jsem neviděla ani neslyšela o žádné jiné nadpřirozené bytosti s červenýma očima, kromě upíra.

Takže jsem nejspíš upír.

To se opravdu budu živit lidskou krví? Ta myšlenka mi naháněla hrůzu! Ne! To já neudělám! Nikdy se nenapiju lidské krve! Nebudu zabíjet nevinné lidi jen kvůli tomu, že budu mít hlad! To raději umřu!

Při myšlence na krev se mi rozdováděl krk. Bylo to úmorné, nedalo se proti tomu bojovat. Najednou jsem věděla, co chci. Co potřebuji. Musela jsem uhasit tu tíživou žízeň.

Prudce jsem se nadechla. Bylo mi jedno, jestli tím spustím novou vlnu bolesti. Jediné, co jsem chtěla, bylo zbavit se toho žáru v krku. To teď byla priorita.

Nic.

Vůbec nic se nestalo. Kdybych nebyla ovládaná mučivou bolestí, nejspíš bych si vychutnala tu spoustu vůní kolem sebe. Ale teď jsem na nic podobného neměla myšlenky. Musela jsem se toho zbavit.

Ale vzduch mi k ničemu nepomohl. Nepotřebovala jsem ho, takže jsem ho vypustila a znovu nedýchala. Jen mě to zbytečně rozčilovalo. Štvala mě ta hromada vůní, když jsem ani po jedné z nich netoužila. Já chtěla něco úplně jiného…

Najednou jsem uslyšela zvuk motorky. Dvou motorek. Byly daleko, ale přibližovaly se. Jako by se navzájem předjížděly. Slyšela jsem smích a tůrování motorů. Posadila jsem se a poslouchala. Rozhlížela jsem se kolem, ale nic jsem neviděla. Byly ještě příliš daleko.

Byla jsem rozhodnutá se jich zmocnit. Ukořistit je a vypít do dna. Bylo mi jedno, jestli jsou to puberťáci nebo dospělí, kluci nebo holky. Chtěla jsem jen jejich krev. A můj krk mi dával jasně najevo, že jsem na správné stopě.

V puse jsem ucítila zvláštní tekutinu, která byla vypuštěna snad ze zubů? Ale jak? Nebyla mi nepříjemná, prostě jen zvláštní.

„Pozor!“ výkřik od jedné osoby. Zřejmě mladý kluk, ale nemohla jsem to poznat s určitostí, opravdu byli příliš daleko.

Teď už jsem běžela jejich směrem. Ta rychlost. Nemohla jsem si ji plně užít, byla jsem příliš ovládaná svým tělem, příliš ovládaná žízní na to, abych myslela.

Chtěla jsem to zkusit znovu. Nadechla jsem se. A ucítila něco báječného. Lidskou krev! Krev, po které prahnu! Nevím, jak je to možné, ale najednou jsem běžela mnohem rychleji.

Hrozný křik. Náraz motorky do stromu? Křik, teď už bolestný.

Teď už jsem byla dostatečně blízko, abych slyšela nové, a přesto již známé zvuky. Tlukot dvou srdcí. Neměla jsem čas zaobírat se tím právě teď, jen jsem si v rychlosti uvědomila, proč nové… Předtím jsem žádné takové neslyšela.

Znovu jsem se nadechla. Ta vůně. Toto musela být jedině krev. Cítila jsem něco tak lákavého, nepopsatelného. Tu nejdokonalejší vůni. V mém krku vzplály plameny a mě zajímalo jen jediné – jak je uhasit.

Teď už jsem dýchala pořád. Čím blíž jsem byla, tím silnější byla i vůně. A tím se zvyšovala má touha, která se nedala nijak potlačit. A ani jsem nechtěla, proč taky.

Doběhla jsem na tak krátkou vzdálenost, že jsem spatřila náraz druhé motorky do té první. Křik druhého chlapce, který jsem ignorovala.

Během vteřiny jsem byla u nich, se rty přisátými ke krvácející ráně jednoho z kluků. Jakmile jsem se jen jazykem otřela o krev, explodovala mi její chuť v puse. Něco tak báječného, co se nedá slovy popsat. Dychtivě jsem se přisála víc a začala hltat. Byla jsem jak nějaké zvíře, neurvalé a ovládané instinkty, ale především žíznivé. Horká tekutina se mi rozlévala v puse a já vysávala každou kapku z těla toho chlapce. Krev mi protékala krkem a hasila tak ten nesnesitelný požár. Bylo to tak úlevné, osvobozující a chutné…

Ale chlapec nebyl bezedný. Ani jsem se nenadála a už neměla co pít. Bylo to vážně k vzteku. Ani můj krk nebyl spokojen. Naštvaně jsem odhodila tělo zpět mezi rozdrcené motorky a vrhla se na toho dalšího kluka. Jeho krev, i když byla báječná, nebyla tak chutná, jako krev toho předchozího. Měla jinou příchuť, mírně nahořklou. Ale v tuto chvíli mi to bylo jedno. Byla i tak výtečná a důležité bylo, že hasila žízeň a požár v krku stejně účinně jako ta z předchozího těla.

Bohužel ani tento chlapec mi nestačil. Naopak, měla jsem pocit, že v něm bylo krve o něco málo míň. Krev jsem ale cítila pořád. Rozhlédla jsem se kolem a viděla spoustu červené. Motorky, teď už spíše kusy plechu, byly potřísněné krví. A stejně tak tomu bylo i na zemi.

Mé hrdlo už se trochu uklidnilo, ale stále ještě nebylo spokojeno úplně. A tak jsem se jako to nejposedlejší stvoření, naprosto zbavená jakýchkoliv myšlenkových procesů, vrhla ke kusu promáčknutého plechu, ve kterém ulpělo cosi málo krve, a vysála ho do poslední kapky. A musela jsem využít i té zbylé krve, takže jsem nakonec oblízala všechny jí pokapané části motorky… Něco tak lahodného jsem nemohla nechat bez povšimnutí. Zklamání přišlo v podobě krve vsáknuté do země, která přišla na zmar.

Žízeň byla téměř uhašena. Cítila jsem se mnohem lépe, silná a plná energie. V hrdle už nehořely obrovitánské plameny, nýbrž jen lehoulinké plamínky. Až teď mi bylo dovoleno znovu myslet jako bývalá Bella, jako původní já…

Vstala jsem a popošla pár kroků dozadu. Dívala jsem se na dvě bezkrevná těla bez života. Teď už jsem nelovila a má mysl se vrátila. V mozku mi začalo šrotovat a já si přehrála celou scenérii znovu, od začátku…

Nejdřív klady. Budu doufat, že při přehrávání záporů mě unesou nad hladinou.

Nadechla jsem se a tentokrát se soustředila na všechno to pozitivní. Na všechno krásné, co jsem nikdy dřív necítila. Soustředila jsem se na tak intenzivní vůni lesa, kde jsem rozpoznala smůlu od vůně šišky, jehlicí a kůry stromů. Ve vzduchu byla cítit drobná zvěř, chladivý vlhký dotek po předešlém dešti… A taky krev těch chlapců. A to se mi nelíbilo. Zase jsem měla žízeň! Nebo spíš ještě pořád. To není možné! Rychle jsem se rozutekla do lesa, schovat se jak před vůní, tak před tím hrůzným obrazem…

Mysli na klady! Mysli na klady! Zápory až později! Mysli na klady!

I když jsem se v duchu okřikovala, bylo mi to prd platné. Před sebou jsem měla stále ten samý obraz. Nemohla jsem pochopit, jak snadno jsem se nechala svést, jak lehce jsem podlehla žízni. Za svého lidského života jsem nikdy nikomu neublížila, všem jsem pomáhala, a teď… jiná jsem pouze několik málo hodin a jediné, co jsem dokázala, bylo zabít dva nevinné lidi.

Sedla jsem si na zem a opřela se zády o kmen stromu. Hlavu jsem zaklonila a přemýšlela. Nechala jsem se unášet vírem myšlenek.

Bylo to opravdu zvláštní. Připadala jsem si jako rozpolcená osoba. Nebo spíš jako dvě osoby v jednom těle. Můj mozek stačil vnímat tolik věcí. Jedna jeho část byla utápěna v lítosti nad dvěma zmařenými lidskými životy, nad všemi právě prožitými pocity, nad neuvěřitelným chtíčem po krvi... A tato má část byla zoufalá, ztrápená a nevěděla si rady. Tato část na mě řvala, že jsem právě provedla něco neomluvitelného a že si nezasloužím dál žít.

Ale byla tu ještě ta druhá část. Ta část mysli, která na předchozí událost zapomněla a zaobírala se objevováním nových maličkostí. Maličkostí, které ale byly natolik zvláštní, že jim věnovala dostatečné množství prostoru. Maličkosti, které stály za povšimnutí, za prozkoumání. A bylo jich hned několik…

Přišlo mi divné, že jsem si sednutím nezpůsobila žádnou úlevu. Nepotřebovala jsem sedět, bylo to naprosto stejné jako stání. A přitom sed byl pro mě ještě nedávno tak typický, tak pohodlný…

Neslyšela jsem ho. Žádný tlukot jsem neslyšela. A nechápala to. Jak můžu bez fungujícího srdce žít? Jsem vůbec živá? Co když jsem jen chodící mrtvola? Ale já vážně nic neslyšela. V tomto ohledu bylo mrtvolné ticho…

Nepřirozené, nemožné a divné, ale uchvacující, fascinující a naplňující… Opravdu zvláštní, ale přitom báječné, bylo běžet rychlostí svištícího větru, bez jakékoliv námahy. To bylo nejdivnější - bez námahy, bez sebemenší únavy nebo zadýchání. Ale přitom něco tak fantastického…

Uvažovala jsem nad slinami smíchanými s něčím, co mně nezpůsobilo kromě nového pocitu žádné změny. Ale oběma klukům, podle jejich výrazů, (které jsem si jen matně vybavila až teď, protože předtím jsem byla příliš zabraná do jejich krve), nejspíš bolest…

Bylo toho tolik. Tíseň a provinění se pomalu vytrácely a já byla pohlcena novým světem úplně. Vtáhl mě vší silou do dalšího poznávání. A já chtěla poznávat…

Cítila jsem se silná. A nezapomněla jsem ani na to, že se tak cítím od jisté chvíle… Byla to síla podobná, jako když ráno vstanu a nasnídám se. Jsem pak plná energie. Ale toto byla ještě jiná síla. Síla fyzická. Popadla mě touha něco rozbít, vyzkoušet si tu sílu. Tušila jsem, že bude ohromná. Vždyť teď mám výborný zrak, sluch, čich, rychlost… a mé myšlení taky nezůstalo pozadu. Dokážu vnímat tolik věcí naráz… A proto si myslím, že to nebude kdejaká obyčejná síla.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Nic, co bych považovala za dokonalé na vyzkoušení mé síly, tu nebylo. A tak jsem se rozhodla experimentovat. A chtěla jsem běžet. Chtěla jsem si to znovu vyzkoušet a naplno užít. Vyskočila jsem na nohy a už byla popoháněna jen vlastní zvědavostí. Tentokrát mě nehnalo dopředu nic zásadního. A bylo to úžasné… Skoro jsem se ani nechtěla zastavit. I když jsem běžela neuvěřitelnou rychlostí, viděla jsem všechno tak jasně. Neměla jsem problém vyhnout se všem těm stromům a už vůbec ne problém se zakopnutím! A snad úplně nejlepší na tom bylo, že jsem utíkala tak neslyšně, že jsem si byla jistá, že by to normální člověk nepoznal. Jedině upír.

Ale kolik takových upírů může po světě být? Jsou jich mraky nebo naopak jsem jeden z minima? Myslím si, že jich nemůže být příliš mnoho, protože by o nich lidé věděli. A v lidském světě o nich nemá nikdo ani páru...

Zastavila jsem se před mohutným, zdravě vypadajícím pařezem s daleko sahajícími kořeny a uchopila jsem jej pevně do ruk. Jedním rychlým, plynulým pohybem jsem jej vyrvala i se všemi jeho základy, trčícími všude kolem. Půdu jsem tím řádně rozryla. A kupodivu mi to nepřišlo ani trošičku namáhavé… Trochu víc jsem svoji sílu podcenila a o to větší jsem měla radost. Šla jsem si najít nový cíl. No, běžela jsem. Naplňovalo mě to osvobozujícím pocitem, oddělovalo od reality…

Ani jsem si neuvědomila, že už je tma. Snad proto, že jsem ve vidění nepocítila sebemenší rozdíl. Bylo to naprosto shodné se dnem. Viděla jsem všechno. Další pozitivní bod…

Začínala jsem se obávat nejhoršího. Bála jsem se, že stejně tak rychle, jako teď stoupám vzhůru po schůdkách do říše fantazie, spadnu dolů a rozbiju si pusu tím nejhorším způsobem. Ještě jsem ale neměla ponětí, jaký ten způsob bude… A to mě nemálo děsilo.

Tento díl jsem si představovala trochu jinak, ale nedokázala jsem ho tak ztvárnit na papír, a proto budu vděčná za komentáře...

A chtěla bych poděkovat těm, kteří mi při minulých dvou kapitolách komentář zanechali. Ono se to nezdá, ale opravdu je to povzbuzující... takže... děkuju :))

Další kapitola

Shrnutí

Předchozí kapitola 

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nedobrovolně novorozená - 2. kapitola: