Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nech si zajít chuť, doktore! - 6. kapitola

25.03.2012 (21:00) • NatyCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 2035×

Po opravdu chutné snídani a po překonání pár trapných okamžiků jsme moji oblíbenou kavárničku opustili a vydali se do opravdového centra města.

„Kam jdeme teď?“ Musel zahulákat Carlisle, protože jak jsme se přibližovali k obchodní čtvrti, dav houstnul a houstnul. I když byl Nový rok a všichni by měli být správně doma se svými nejbližšími – my byli příklady výjimek -, samozřejmě tady byli takoví, co něco důležité chtěli nebo potřebovali. Třeba ještě opožděně vánoční dárky? Výlohy k tomu přímo lákaly, všude byla červená nebo bílá. Já jsem Vánoce trávila ve Washingtonu s rodiči, až na Silvestr jsem se vrátila sem, do Seattlu, takže jsem neměla příliš možností zakusit pravou vánoční horečku, kdy všichni den před Štědrým dnem nakupují…

„Do nejznámější a největší nákupní čtvrti v Seattlu, Woodoo Area, kde se nacházejí nejznámější obchody světa, nejlepší restaurace… Prostě čtvrt pro bohaté.“

„Mám si krýt peněženku, nebo je to tu bezpečné?“ zasmál se…

„Nemusíš, tady zloději nejsou, u každého obchodu stojí alespoň dva muži, kteří dohlížejí na bezpečnost.“ Hned, jak jsem to dopověděla, se před námi vynořila celá Woodoo Area a výlohy obchodů. A bodyguardi tam stáli samozřejmě také.

„Chceš se do nějakých obchodů podívat?“ zeptala jsem se, protože Carlisle se mi zdál takový, že má smysl pro módu a dobrý styl.

„Pokud na to máme čas.“ Byl tak sladký, roztomilý, starostlivý… Esmé, klid! zahulákala jsem na sebe v myšlenkách. Nesmím se nechat unášet…

„Neohlížej se na čas, užívej si Seattle. Jestli chceš jít, tak jdeme na to!“ Rozešli jsme se k prvnímu butiku, Prada.

Já miluju nakupování, ty výlohy a poličky s pěkně poskládaným zbožím. Boty na vysokých podpatcích, jejichž špička se leskne. Šaty, saka, svetříky na věšácích… Do této čtvrti chodím ráda, i když je to hodně drahé. Ale je to tu bezpečné, čisté a kvalitní hlavně.

„Na Aljašce tohle teda nemáme.“ Rozesmála jsem se společně s Carlislem a rukou přejela po rudém zimním kabátku s černým páskem… U toho se vyjímaly červené kozačky na podpatku, skvěle to k sobě ladilo. Ale takovým způsobem to bylo uděláno, aby lidé neplatili za kus, ale za model.

Prodavačka ochotně nabídla své služby, jako v každém luxusním butiku, ale já s díky odmítla a dál obdivovala kousky oblečení.

Ohlédla jsem se za sebe a uviděla Carlislea, jak se přehrabuje v nejnovější kolekci košil a sak. Oči mu ulpěly na světle modré košili a černém saku. Dobrý výběr, opravdu má styl.

Sebrala jsem svůj vytipovaný červený kabátek a červené kozačky, které se mi líbily, a vydala se za Carlislem.

„Skvělý výběr, pojď si to zkusit.“ Drapla jsem ho za ruku a táhla ho ke kabinkám. On zaplul do jedné z nich a já do druhé. Svůj černý kabát jsem si vysvlekla a oblékla červený… Padl jako ulitý. Červená se mi hodila k tmavě hnědým vlasům a k černým kalhotům, které jsem měla na sobě. Ještě jsem si obula ony červené boty a byla jsem sama překvapená, jak mi to sekne. Ještě nějaké červené náušnice a je to úplně dokonalé.

Otevřela jsem dveře od kabinky, které mě dělily od okolního dění, protože jsem se chtěla podívat do většího zrcadla, které bylo naproti souboru kabinek.

A vypadalo to fakt dobře, to jsem musela uznat a o tom jsem se taky ujistila.

Carlislea jsem ještě neviděla, asi je ještě v kabince, a tak jsem se vydala ke stojanu se šperky. Do oka mi padly decentní červené perličky, které měly přesný odstín jako kabát i boty. Zapichla jsem je do uší a zase se vydala ke kabinkám. Neustále jsem na sobě cítila pohled prodavačky, kterou jsem u vchodu odmítla… Je to jejich práce, většinou si jich cením, ale teď jsem si chtěla užívat chvíle s Carlislem – nikým a ničím nerušené.

Zády ke mně stál nějaký muž a já až po chvíli poznala, že je to Carlisle. Ten oblek i košile ho úplně změnily, málem jsem ho nepoznala. Zvýraznily se mu jeho svaly, hruď a jeho vlasy vypadaly světlejší, silnější…

„Sluší ti to,“ pochválila jsem mu nový vzhled a skočila před něj.

„Myslím, že začnu nakupovat jenom tady,“ řekl se smíchem a já jenom protočila oči.

„To jsi ještě nic neviděl.“

Jak jsme tam tak oba stáli naproti zrcadlu, v sekundě k nám přiletěla prodavačka a začala nám pochvalovat náš skvělý výběr. Nabízela mi různé šátky, návleky, kalhoty, ale já odmítala. Přece jenom jsem měla pořád na sobě Carlisleovu šálu ze včerejška, která mě hřála víc než kterýkoli jiný svršek.

„A co třeba nějakou kravatu tady pro manžela?“ zašveholila na mě a já jenom vykulila oči, když přikládala tmavě modrou kravatu ke krku Carlislea.

„Ehm, my nejsme manželé,“ vykoktala jsem ze sebe a cítila, jak se mi červeň hrne do celého obličeje.

Carlisle se potutelně usmívala a dělal, že nic neslyšel, potvora! Nechal mě v tom samotnou…

„V tom případě se omlouvám,“ švitořila dál prodavačka, ale já jí moc nevěnovala pozornost. Esmé Cullenová. Jak by to znělo?

„Vezmu si i sako, i tu košili… Mohla byste mi to, prosím, zabalit?“ Carlisle jí podával věci, o které měl zájem, a já svůj kabátky, kozačky a náušnice taky sundala a podala je oné paní s tím, že si to beru taktéž.

„Tak půjdeme, manželko?“ vyprskl smíchy Carlisle a já taky. Byl zábavný v jakékoliv situaci.

„Jasně, manžílku!“ Oblékla jsem si svůj starý kabát i kozačky, kolem krku obmotala Carlisleovu šálu, kterou mi na krku neustále popravoval, prý aby mi nebyla zima…

Zaplatila jsem svůj nákup a vydala jsem se na čerstvý zimní vzduch. Náměstí, které bylo obklopeno všemi značkovými obchody, bylo zaváté jemným sněhem a působilo až pohádkovým dojmem. Lidé sedící na lavičkách s taškami v ruce, ptáci škemrající o jídlo… Vládla tady příjemná atmosféra, to se nedalo popřít.

Vedle mě se objevil Carlisle s velkou taškou s nápisem Prada a vydali jsme se na prohlídku dalších obchodů. Domluvili jsme se ale, že tohle nám jako dnešní nákup stačí, že dál nebudeme vyčerpávat kreditky. Tak jsme procházeli kolem výloh, já obdivovala boty a kabelky, on obleky. Někdy jsme sice do nějakého obchůdku vlezli a nějakou drobnost koupili, ale neutráceli jsme. Kdo by pak nosil ty tašky?

Když bylo něco kolem jedné hodiny, zastavili jsme se u stánku a koupili si hranolky a hamburger. Nezdravá jídla, vím, ale chtěl ochutnat místní fast food, tak proč to našemu cizinci nedopřát.

„Nikdy bych neřekl, že tak nezdravé jídlo bude tak moc dobré,“ mlaskal s plnou pusou Carlisle a já mu musela dát za pravdu. Ne jen pro nic za nic je tento stánek vyhlášený…

„Ty zakázané věci a nezdravé bývají vždycky nejlepší.“ Vzpomněla jsem si na svou loňskou dietu, už nikdy! Nejsem sice jako ty hubené modelky, ale za několikatýdenní jedení salátu mi to fakt nestojí.

Pomalu jsme přišli k Human Parku… Tohle místo mám ráda, je tady plno rostlin, stromů, které izolují okolní hluk, a tak se tady cítíte jako někde v divočině. Všichni tady nějakým způsobem sportují, i já si tu někdy chodím zaběhat. V létě se to tady hemží koly a bruslemi, v zimě procházejícími se lidmi a běžci.

Uprostřed parku se nachází velký rybník, na kterém plavou labutě, kachny a všechno další ptactvo.

„Tady máš druhou stranu Seattlu, tu přírodnější,“ pronesla jsem, když jsme obcházeli onu vodní nádrž. Sluníčko krásně svítilo, a i když byla zima, sluneční svit dělal zimu snesitelnější.

Moc jsme nemluvili, každý z nás byl někde jinde a navzájem jsme se nerušili. Já přemýšlela o tom, kolik moc mi tohle město dalo a jak si toho vlastně vážím. Osamostatnila jsem se, našla si přátele, a i když mám rodinu na opačné straně státu, vím, že u nich mám domov vždy. Taky jsem uvažovala nad tím, co bude dál s mým životem. Jestli budu navěky doktorkou, nebo se jednoho dne prostě sbalím a budu si vydělávat jako… Jako někdo jiný. Nevím, sama jsem nevěděla, co přesně se mi honilo hlavou, myšlenky volně poletovaly v hlavě a já neměla sílu je nějak organizovat.

Park je velký, a tak mě překvapilo, že jsme se objevili u východu z parku přesně v ulici mého bydliště. To procházka tedy rychle utekla. Prsty už jsem měla prokřehlé a tváře mi mrzly. Slunce už zapadalo, tudíž bylo i chladněji.

„Pojď, Esmé, doprovodím tě domů,“ řekl Carlisle a vedl mě přes cestu.

„To nějak rychle uběhlo, nezdá se ti?“ Šveholila jsem dál a nespouštěla oči ze silnice, protože se mi po těžkém dni trochu podlamovaly nohy.

„To teda jo, moc ti děkuju za všechno, cos mi ukázala. Ukázalas mi, že je to pěkné město, když poznáš ta pravá místa a ty pravé lidi.“ Ocitli jsme se před mým bytem a já začala hledat klíčky ve velké kabelce, která byla sice pěkná, ale ne moc uspořádaná. Mám je!

„Nemáš vůbec za co, nemohla jsem si Nový rok představit líp,“ pronesla jsem a v koutku duše doufala, že nastane ta situace s filmů… Noc – dobře, podvečer - se rozprostírá kolem vás, vločky padají na studenou zem a vaše rty se setkají a spojí se v jeden úžasný celek…

Klíčky už jsem nervózně svírala v ruce a po chvilce našla odvahu podívat se Carlisleovi do očí. Výslovně jsem se lekla, jelikož jeho obličej byl až nebezpečně blízko. Srdce se samozřejmě nenechalo zahanbit a rozbušilo se na plné otáčky. Jeho zlatavé oči mě propalovaly, zanechávaly v mém nitru vypálené díry. Jeho rty – na pohled tak sladké a smyslné. Chtěla jsem je ochutnat.

Touha mě přemohla a já chňapla Carlislea za krkem a přitáhla si ho. Rty byly ještě sladší a smyslnější, než jsem si jenom dokázala představit… 

Tak, máme tady trochu romantiky... Jen pro informaci, názvy parků nebo nákupních čtvrtí jsou vymyšlené. :) 

K minulé kapitole... Chtěla bych poděkovat mým stálicím, které mi komentují každou kapitolku, děkuju, zlatíčka. Komentářů bylo deset, ne že by mě to nějak extra zklamalo, ale... no, myslela jsem, že se na té patnáctce udržíme...  Smajlík nebo jedna věta vám opravdu zabere celý den? 

Autor: NatyCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nech si zajít chuť, doktore! - 6. kapitola: