Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nech si zajít chuť, doktore! - 2. kapitola

10.03.2012 (21:15) • NatyCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 1798×

2. kapitola

Všichni se na chvilku zastavili v pohybu, pohledy směřujíc k jedné jediné osobě. Řediteli nemocnice Barnymu Kingovi, muži ve středních letech v dobře padnoucím obleku. Barny byl fajn chlap, pohodový, uměl jednat s lidmi, což bylo asi tím nejdůležitějším předpokladem k postu ředitele. Uměl lidi usměrnit, ale taky rozproudit k lepšímu výkonu či akci. Když si všiml, že je naprostým středem pozornosti, spustil…

„S novým rokem přichází i mnoho změn, vážení,“ odmlčel se a v jeho výrazu se v této chvíli nedalo vyčíst vůbec nic. Byl jako z kamene, neusmíval se, ale ani nebyl naštvaný. Zkrátka se jeho obličej stáhl do jakési kamenné masky… Docela nezvyklé. Vzájemně s ostatními jsme se na sebe podívali, obávali jsme se, že by si třeba pan šéf mohl vymyslet nemilé novoroční překvapení v podobě vyhazovu…

„Netvařte se tak kysele, panstvo, žádné výpovědi se nechystají,“ ulehčil nám Barny a zase se uvolnil. Jak on, tak my… To by mě teda zajímalo, co si teď chystá za změnu, na Silvestra.

„Nevidím lepší čas než právě tento, abych vám představil našeho nového kolegu.“ Ze srdce mi spadl kámen, pouhý další nováček, kterých tady bylo v průběhu roku několik. Upřímně – jenom několik jich tady vydrželo. Většinou to byli mladí zajíčci z univerzit, kteří později zjistili, že zkrátka nemají na to, aby pracovali u nás v nemocnici. Samozřejmě někdy se našli schopní lidé, kteří tvořili náš nynější nemocniční tým.

„Tohle je Carlisle Cullen,“ řekl a mávl rukou k pootevřeným dveřím. Všichni přítomní hypnotizovali rám oněch dveří, jako by se tam v tu chvíli měl objevit prezident nebo George Clooney. Bylo to až komické, plné očekávání a napětí. Měla jsem skleničku šampusu v ruce a musela jsem si přiznat, že jsem taky byla zvědavá, kdo se k nám přidá do týmu. Nový doktor by se hodil…

Mírné zavrzání pantů od dveří mě donutilo zaostřit na ono místo příchodu a v tom vešel… První mé myšlenky byly dost… chaotické. Nevěděla jsem, kam se podívat dřív, jestli na jeho vypracovanou postavu, obličej, blonďaté vlasy, či zlatavé oči…

Začala jsem tedy pořádně od podlahy, nemohla jsem se jím nabažit, byla jsem podivným způsobem paralyzovaná. Chůze v jeho podání vypadala nonšalantně, elegantně, a tak nějak nenuceně a přirozeně. Jeho hrudník v obepnuté černé košili mi způsoboval srdeční kolapsy, skoro jsem cítila sílu jeho bicepsů kolem mých ramen, kolem mého pasu.

Přála jsem si, aby se mě dotýkal, objal mě… Jeho souměrný obličej, kterému kraloval větší nos a mírný, takový laskavý úsměv. Oči, hluboce posazené, zářily zlatavou barvou, působily tak… teple, jako bych se v nich měla utopit, jako by mě měl karamel přimíchaný do jeho duhovek přímo obalit a už nepustit.

„Ehm, Esmé!“ Uslyšela jsem naléhavý hlas a protřepala hlavu, jako bych se potřebovala probudit z nějakého transu. Když jsem zaostřila a své divoké představy zastrčila do nejvzdálenějšího kouta mysli – i když to bylo dost obtížné -, spatřila jsem onoho božského doktora napřahujícího ke mně ruku. Stiskla jsem ji a pokusila se o úsměv.

„Já jsem Esmé,“ promluvila jsem přiškrceným hlasem – ani jsem nečekala, že by se z mého staženého hrdla něco dostalo. Jak jsem zjistila, všichni si s ním už rukou potřepali a seznámili se s ním, jenom já tu stojím jako zamilovaná puberťačka a myšlenkami jsem úplně někde jinde.

„Carlisle. Těší mě,“ řekl hlasem boha a stisk mi opětoval – tep mi vyskočil do nenávratných výšin.

Snažila jsem nějak zklidnit dech, tep, tlak – nešlo to. Proč jsem z něho tak vedle? Viděla jsem dost hezkých chlapů, tak proč mě tento tak moc fascinuje?

„Posaď se tady k nám, Carlisle, my tě neukousnem.“ Že mě to překvapilo, Lucy se ujala pozice průvodkyně, a to dost sexy průvodkyně.  Vždyť  Josh – ten psycholog, na kterého si dělala zálusk, je oproti tomuto andělskému doktorovi naprosté nic, naprostá nula.

Ve velké konferenční místnosti, kde jsme pobývali, bylo několik stolků asi s deseti židlemi. Já jsem si sedla na své místo u stolu a roztřesenými prsty jsem položila skleničku alkoholu na desku stolu. Neustále se mi před očima zobrazovala scéna našeho představování. Bože, větší trapas jsem opravdu udělat nemohla. Teď si o mně musí myslet, že jsem mentálně nemocná nebo něco podobného. Vždyť jsem na něj zírala jako na nějaký exponát v muzeu…

Tak jo, holka, holt se přes to budeš muset přenést… uklidňovala jsem se v duchu a musela uznat, že to pomáhá. Na té psychologii asi vážně něco bude…

„Tak… Odkud jsi, Carlisle?“ zeptala se ho Lucy, když jsme se všichni vrátili na svá místa a ruch v místnosti nabral normálních rozměrů. Seděl dvě místa ode mě, takže jsem na něj měla skvělý výhled.

„Jsem z Aljašky, to je můj domov. Do Seattlu jsem se přistěhoval kvůli práci a taky jsem z té věčné přírody musel na chvíli pryč…“ Všichni u stolu naslouchali, nesměli si nic nechat ujít.

„Tipoval jsem nějaké severní státy, nejsi vůbec opálený,“ ohodnotil jeho vzhled jednoduše Mike, který ho pečlivě sledoval a hodnotil na něm každou maličkost. U něj nejspíš obstál…

„Ale nečekej tady nějaké věčné slunce. Je tady deštivo skoro pořád, to jde někdy fakt na nervy,“ řekla Jenn otráveně, skoro až opovržlivě nad tímto státem dešťů. Mně déšť nevadil, kapky vody byly uklidňující, spíš mi vadila přetrvávající šeď kralující obloze a těžké černé mraky.

„To nečekám, nebojte. Jsem zkrátka připraven na výzvu, kterou mi Seattle poskytne.“ Musela jsem se vmísit do hovoru i já, protože z mých pár denních pobytů na Aljašce jsem si něco málo odvezla, a medvědí kousanec to teda nebyl.

„Když jsi teda z Aljašky, určitě jsi byl v národním parku Denali, že?“ Málem jsem souvisle nedokončila větu, protože se na mě podíval pohledem tak pronikavým, že jsem se musela přidržovat, abych sebou nebouchla o zem. Jak můžou být ostatní tak v pohodě? Copak nevidí tu sílu? Sílu jeho očí, hlasu… Zklidni se, Esmé! Nebudeš vypadat jako hipísačka, která se zblázní do ….

„Byl jsem tam, ano, ty snad taky?“ vystřelil na mě otázkou a jeho úsměv se rozšířil. Ukázal nádherně bílé zuby, to se mu musí sakra hodit k bílému doktorskému ohozu.

„Ano, byla jsem tam na pár dní na takovém menším pobytu… Chodila jsem různě po památkách, po městech i po přírodních rezervacích. Mě zase unavoval Seattle, a tak jsem musela vypadnout někam do přírody,“ vyprávěla jsem o mé svobodné cestě na Aljašku, na ten nejbláznivější výlet, který jsem nejspíš kdy zažila. Prostě jsem se sbalila a jela. Neřešila jsem kam, jak se tam budu stravovat, kde budu bydlet, nebo jak se tam dostanu. Zkrátka jsem sedla na letadlo a touha oprostit se od všeho moderního mě celou ovládla.

„A byla jsi i v Anchorage nebo v Juneau? Jsou to překrásná města, skrývají taková tajemství a úžasné památky,“ Carlisle se zasněně díval kamsi skrz mě, a tak jsme si začali vykládat své zážitky. On mi vyprávěl o svém dětství v malém městečku Kipnuk, o univerzitě, o těžkém odchodu a o tamější přírodě. Já mu zase popisovala můj výlet svobody a dost jsme se při tom nasmáli. Už jsem se necítila nervózní, právě naopak. Bylo to, jako by mě znal celý život… Jako bych mu mohla říct všechna má tajemství a on by je stejně neprozradil. Věřila jsem mu, a to jsem ho znala stěží hodinu. Zkrátka se mi líbil a náš rozhovor jsem si užila…

„Vážení, půlnoc se blíží! Půjdeme se na terasu podívat na ohňostroje, oblékněte se!“ navrhl Barny a my se začali soukat do teplých zimních bund – tam nahoře obvykle dost fouká.

Carlisle mi pomohl navléct se do bundy a jako poslední jsme vyrazili po strmých schodech nahoru.

„Ani jsem si neuvědomila, že by už mohlo být dvanáct!“ křikla jsem na něj, když jsme lezli do schodů.

„Já taky ne. S tebou čas utíká strašně rychle a příjemně,“ usmál se na mě naprosto úžasným úsměvem a já měla alespoň pro tenhle večer naději. Tohoto doktora chci…

Chtěla bych moc poděkovat za komentáře k první kapitole, mile jste mě překvapili a doufám, že si alespoň někteří z vás vynahradili čas na další kapitolku, kde se naši hlavní hrdinové potkali, a vyjádří se dole v komentářích.

Děkuju, jste zlatíčka! ♥

Autor: NatyCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nech si zajít chuť, doktore! - 2. kapitola: