Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » (Ne)obyčejná... prolog + 1. kapitola

23.12.2009 (13:15) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 7102×

(Ne)Obyčejná

Prolog

Já a moje matka žijeme v Anglii, přesněji v městě nedaleko pláže a Londýna. Je to asi hodinu a půl cesty autem. Máma tam koupila nádherný dům nedaleko školy, do které chodím. Je to půl hodiny pěšky a ani deset minut autem. Náš dům stojí v blízkosti lesa. Ráda se tam chodím procházet – i když poslední dobou tam chodím stále míň a míň.

Mamka se snažila zařídit dům, aby byl útulný a alespoň z poloviny obytný – přiznejme si to, moje matka je skvělá návrhářka, ale interiéry? Peklo. Když mi bylo třináct, pověděla jsem jí, že bych chtěla dům změnit a společně se nám to celkem i povedlo – celý hezky do tmavé mahagonové a smetanově krémové – i když moje mamka proti lehkým barvám protestovala.

Nakonec mám ale pocit, že se to povedlo.

Celé spodní patro bylo laděno do krémové, v obývacím pokoji byly zelené dekory v podobě závěsů, polštářků a plyšového koberce uprostřed pokoje. Protože miluju vaření a moje mamka umí uvařit leda tak hemenex, kuchyň a jídelnu jsem si zařídila po svém - s citronovým dekorem.

Vrchní patro už nebylo tak jednoznačně barevně vyvedené, pokoj a dva matčiny ateliéry hýřili všemi barvami na světě, zatímco moje ložnice, šatny a koupelna byly laděné do krémově karmínové barvy. Můj pokoj měl jednu velkou výhodu, byl obrovský, takže čítal i knihovnu a malý obláček a v třetím patře domu – princeznovské věžičce – se nacházela ložnice sama o sobě. Dva šatníky a prostorná koupelna s obrovskou vanou byly nutností.

Ježíš, já bych málem zapomněla – dosti bylo popisování domu, ještě jsem se ani nepředstavila.

Moje jméno je Isabella Marie Clare Diom. Je mi sedmnáct let, ale za dva měsíce mi bude osmnáct. Moje matka se jmenuje Renné Debora Ivona Diom. Je to slavná návrhářka a majitelka módní společnosti Diom. Kdo je můj táta mi máma nikdy nechtěla říct, tak jsem se tím nijak nezaobírala -  neměla jsem důvod, mamka mi vždy vynahradila vše, co by mi mohlo nějakým způsobem scházet.

Jsem od přírody blond – to by nebylo až tak neobvyklé, co je však převelice zvláštní, to jsou moje oči – onyxově černé oči, ano, černé jako uhel. Blondýna s černýma očima, vždy se té představě zasměji. Jsem v tom jedinečná, ale nejen v tom.

Mamka mi říkala, že když jsem se narodila, neplakala jsem – nikdy. Doktoři jí tehdy řekli, že jsem zvláštní, jiná než ostatní děti – větší, byla jsem baculatá. Nevím, jak k tomu došli už při mém porodu, ale je to pravda, krom toho, že jsem bohatá a krásná je mou zvláštní schopností, že jsem velice ohebná, silná, rychlá a mrštná. Mám skvělou paměť, stačí, když se podívám na stránku papíru a můžu ji celou odříkat nazpaměť, jsem taky chytrá a velmi oblíbená. Každý rok vyhrávám cenu nejoblíbenější holka škola, nejlepší studentka ročníku a miss škola.

Řekla bych ale, že spíše než nadpřirozenou mocí, v kterou mimochodem nevěřím, mám jen a pouze štěstí – spíše kopu štěstí. Mám vše, na co si ukážu, třeba když jsem si přála na vánoce Porsche -  máma mi ho koupila. No nemám já štěstí? A ještě nádherně černé. Mám i krásného a bezva kluka. Alechandro Andre Corazon, jeden z bohatých týpků tohohle města – byli jsme spolu už osm měsíců – dlouhá doba.

Mamka je teď na přehlídce v Milánu, takže jsem teď doma sama, vlastně jako většinou. Nikdy tady není, ale kdo by to po ní mohl chtít? Má moc práce…

(Ne)Obyčejná

1. kapitola

Z přemýšlení mě vytrhnulo zaklepání na dveře. Vykoukla jsem z okna.

„Kruci, to je Alecho.“ Podívala jsem se do kalendáře. „Večeře - sakra, sakra, sakra.“ Nadávala jsem si, zatímco jsem spěšně šla ke dveřím zavazujíc si župan. Spěšně jsem na sebe pohlédla do zrcadla a poté jsem otevřela dveře s obrovským úsměvem.

„Ahoj Clare.“ Sjel mě pohledem. „Půjdeš v županu?“ V očích mu začaly hrát jiskřičky a já poznala na co asi myslí – naklonila jsem hlavu na stranu.

„Já zapomněla. Promiň - ale můžeme si objednat jídlo, co říkáš?“

„Že Čína je mnohem lepší než nějaká snobská restaurace. Máš doma mámu?“ zeptal se a já jen zakroutila hlavou na nesouhlas a šla dovnitř. Následoval mě a zavřel za sebou dveře, já mezitím vzala telefon a začala jsem objednávat jídlo.

„Počkej tu. Hned jsem zpět.“ Přikývl a posadil se na pohovku. Podala jsem mu ovladače, a poté jsem vyběhla schody k sobě nahoru. Vletěla jsem do koupelny a osprchovala jsem se - budu-li jej napínat, nezaškodí to, proto jsem si dala na čas. Umyla a vyfénovala jsem si i vlasy. Potom jsem šla do šatny a otevřela jsem skříň s šatičkami. Vzala jsem si na sebe tmavě modré. Šla jsem do botníku a vzala jsem si boty na vysokém podpatku. Potom jsem šla dolů. Div mu oči z důlků nevypadly, když jsem k němu přišla.

 Snědli jsme Čínu, naklidila jsem věci do myčky a posadila jsem se na kuchyňskou linku. Přišel ke mně a objal mě kolem pasu.

„Tak co budeme dělat teď?“ zeptal se a já si ho k sobě jen přitáhla a políbila ho. Obtočila jsem mu nohy kolem pasu a on mě vzal a nesl mě do pokoje, aniž bychom od sebe odlepili rty. Položil mě na postel.

„Počkej.“ Zastavil se a podíval se mi do očí.

„Víš, bude to poprvé.“ Přeměřil si mě pohledem a potom se na mě hřejivě usmál.

„Pro mě sice ne, ale vím, co mám dělat. Neboj se.“ Přikývla jsem a on pokračoval.

Po ukončení všech našich sexuálních hrátek, jsem si dala další kolo horkého sprchování - tudíž sprcha předtím se nyní jevila, jako úplně zbytečná. Ale což - každá sprcha se počítá. Tentokrát to bylo něco jiného – už jsem nebyla ojediněle poslední s věnečkem v mém ročníku. Začala jsem o tom uvažovat – nejevilo se mi to jako chyba, jen jsem si to představovala jinak. Ze sprchy jsem šla rovnou do šatny a srazila se s Alecham který šel ze schodů dolů v prostěradle.

„Chtěl jsem se zeptat. Můžu si půjčit sprchu?“ S úsměvem jsem přikývla – tentokrát mi úsměv neoplatil.

„Proč bys nemohl?“ Oblékla jsem se do temně modré noční košilky a čekala jsem na něj, až se vrátí. Asi po dvaceti minutách přišel. Lehnul si vedle mě a zezadu mě objal. Nevím kdy, anebo jak, ale muselo to být okamžitě, jelikož si nic neopatuji, jsem usnula.

Ráno jsem se probudila, nebyl  tam. Vyhlédla jsem z okna a jediné, co jsem viděla bylo jen prázdné parkovací místo, kde včera stálo jeho auto. Oblékla jsem se do teplákové soupravy a sešla jsem dolů. V pokoji nebylo nic zajímavého, a tak jsem se vydala pro snídani. Dala jsem si jogurt s kiwi.

Během následujících dvou dní bylo všechno divné. Nevolal a neodepisoval -  ve škole také nebyl.

Ve čtvrtek jsem si uklízela knihy, které musím vrátit do knihovny, abych nemusela zbytečně přeplácet, když mi na zem upadnul lístek s mým jménem na přední straně.

Otevřela jsem jej, čehož jsem po prvním řádku začala litovat.

Drahá Clare,

dnes jsem za tebou nepřišel, abych s tebou někam šel, nebo abych se s tebou vyspal. Velmi mě mrzí, jak to dopadlo, ale já jsem se zamiloval. Měl jsem tě rád Clare, ale nebyla to láska. Vím, že jsi mi dala vše, co jsi měla a že i za těch osm měsíců, co jsme byli spolu, se toho stalo hodně, ale odlétám. Jedu pryč se svou snoubenkou. Ty jsi byla fajn. Sorry, ty jsi fajn, jenže neodpovídáš ideálům mých rodičů. Je mi to líto Clare. Když tak, mohla bys být moje bokovka -  v posteli si ďáblík, ale jinak nic. Omlouvám se, že jsem ti to neřekl do očí. Ale dopis mi vyhovuje víc.

Začalo mi býti špatně od žaludku. Hluboké nádechy, které mě měly uklidnit se proměnily v usedavý pláč. Lehla jsem si na zem a oddala jsem se svému smutku.

Pátek jsem vynechala školu, neměla jsem na ni náladu. Seděla jsem jen tiše v kuchyni a pročítala jsem si lístek, který mi zde zanechal. Nechápala jsem to. Doopravdy - jsem chytrá, hezká, předčasně přijata na Harvard, Oxford, Jell a další prestižní školy, ale jeho rodičům nejsem dost dobrá? Nevím kde se ve mně vzal všechen ten vztek, ale byl tam Já mu ukážu, že udělal tu největší chybu. Já se mu pomstím, chlapečkovi jednomu. Ještě nevím jak, ale bude koukat.

Po dobré půlhodině jsem se uklidnila, alespoň dostatečně, abych mohla jít mezi lidi. Šla jsem se ještě nahoru namalovat. A rozhodla jsem se jít převléct. V těchhle šatech jsem se vydala do Klubu Night. Měla jsem tam VIP přístup. Takže by neměl být problém, abych se tam dostala.

Když jsem přišla a řekla ochrance jméno, pustili mě dovnitř. Sedla jsem si k baru a číšník se zeptal, co si dám.

„Tequillu, prosím.“ Odpověděla jsem a číšník se na mě obezřetně podíval.

„Ukážete mi prosím svou občanku?“ Usmál se na mě.

„Ale ovšem.“ Ukázala jsem mu ji, a když viděl moje jméno, zarazil se a prohlížel si mě. Sundala jsem si brýle a on ze sebe vykoktal nějakou omluvu a potom mi nalil. Kopla jsem jí do sebe a šla jsem na parket. Když jsem si zatančila se třemi nezajímavými chlápky, šla jsem zpět k baru a řekla si o další Tequillu. Číšník tentokrát  bez protestů nalil. Potom se ke mně přimotali tři divní týpci a začali mě otravovat s úchylnými návrhy. Začali na mě sahat.

„Hele nechte mě, já nechci,“ najednou se na ruce, kterou mě ten chlápek držel, objevila jedna sněhově bílá ruka a ten dotyčný kterého jsem přes ty chlápky neviděla jim ledově ostrým, ale na druhou stranu sametovým a sexy hlasem řekl: „Tak necháte ji na pokoji?“

Autor: Kimberly (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek (Ne)obyčejná... prolog + 1. kapitola: