Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » (Ne)Obyčejná III: Poslední tón - 2. část

23.10.2011 (21:15) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1624×

(Ne)Obyčejná III: Poslední tón

Část druhá - Den, kdy jsem potkala noc

Kolem se rozprostírala jen tma, vše bylo temné a vlhké, jako to na tomto místě celkově bývá. Dívka s bílými vlasy pod pozadí hleděla v dál, na město, odkud před dvěma lety utekla, kde zanechala vše, co jí bylo drahé, kde nechala jediného člověka, i když to svou podstatou člověk nebyl, který ji bezmezně miloval.

Vzduch, načichlý rybinou od nedalekého oceánu, jí cuchal vlasy, vypadala klidně, ale pocity v ní jen vřely. Nechápala, proč se tolik bojí. Možná se bála, co zjistí, že už tam nebudou, že ji budou nenávidět.

Sklopila hlavu a podívala se pod sebe. Stála na nepříliš vysokém kopci na mýtině, kam ji kdysi brával. Všechno se jí to vrátilo jako by to bylo včera, nebo jen před nemalým okamžikem.

Po mýtině běhalo bledě namodralé světlo měsíce v úplňku. Sledovala jeho tvář a on jí bez mrknutí oka pohled oplácel. Byla tak šťastná, že kdyby v tu chvíli zemřela, nevadilo by jí to.

„Víš, že mě mateš?“ Jeho hluboký hlas ji pohladil u srdce. Chutnal jako skořice a tekutá čokoláda. A potom ten jeho tón, bože, ten tón by dokázal rozpustit i srdce z ledu. Věděla, že zrovna tento div později dopomohl k tomu, že se do něj zamilovala.

„Pročpak?“ Zmateně se na něj dívala.

„Jsi záhadná, anděli můj.“ Usmála se na něj.

„Však ty se taky nedáš lehce přečíst.“ Pokrčil rameny s šibalským úsměvem.

„Jsem čtenář. Čtu myšlenky všech lidí na světě, jen ty tvé přečíst nedokážu, povíš mi, jak je to jen možné?“ Podívala se na měsíc. Byl nádherný, velký.

„Je to chemií. Abychom společně mohli být, musíme k sobě pasovat jako dva kousky skládačky. Jsem tvou duší a ty jsi zase tou mou. Jsi mou ztracenou půlkou, vším, co mi v životě chybělo.“ Nic na to neříkal, jen se na ni díval karamelovýma očima.

Vzal její hlavu do svých dlaní a jemně ji políbil. Překulila se na něj, přišlo jí to přirozené, a poddala se tomu smyslenému polibku víc do hloubky. Tušila, že tohle je jedna z nejkrásnějších nocí, které spolu prožijí.

Ze vzpomínek se vrátila do současnosti a zavětřila, něco ve vzduchu se jí nezdálo. Již kdysi věděla, že upíři nejsou jedinými bytostmi, které se před světem skrývají, netušila však, že i v těchto lesích se tato noční zvířata pohybují.

Za krkem cítila šimrání, slyšela funění a vrčení a cítila zápach zdechliny. Otočila se.

Dívala se do tváře sotva sedmnáctiletého kluka, který vypadal na pětadvacet, nikdy dříve jej neviděla, přesto jí připadal velmi známý.

„Clare?“ oslovil ji nízký hlas, doprovázený chraplákem. Zpoza vysokého opáleného indiána vystoupilo několik jemu velmi podobných mužů. Všem bylo kolem sedmnácti, jen jeden se jí nezdál, poznala v něm vůdce.

„Odkud znáš mé jméno, stvoření noci?“ Vlkodlak, který se nad ní tyčil skoro půl metru, se jen potměšile usmál.

„Kdo by zapomněla na léto v Tichuaně?“ Pozvedla pravé, dokonale vytrhané, obočí.

„Jacob Black? Doopravdy jsi to ty?“ Řada jeho lesklých zubů se na ni zubila známým úsměvem, jaký si pamatovala z léta před čtyřmi roky.

„Změnila ses.“ Přikývla.

„Však ty už taky nejsi takový jako kdysi. Byl jsi menší, sice svalnatý, ale o poznání menší.“ Pokrčil rameny.

„Jak víš o stvořeních noci?“ Našpulila rty, neměla v úmyslu povědět celé smečce ihned pravdu, nejdříve musí něco zjistit o Cullenových.

„Jacobe, jsem lovkyně.“ Edward jí kdysi vyprávěl legendu o starém kmeni lovců, kteří upíry nesnášeli, a proto je zabíjeli, rozhodla se této legendy využít.

„Na poslední lovkyni jsme narazili před necelým rokem, vím, že svůj úkol splnila.“ Svraštila čelo.

„To je zvláštní, povíš mi o tom něco?“ Než se Jacob stačil pustit do vyprávění, vyšel zpoza stínu, ve kterém ostatní stáli, nejstarší vlkodlak.

„Nejdříve se nám musíš prokázat, je to pravidlo kmene.“ Byl vysoký stejně jako Jacob a podle toho, že jej všichni respektovali, se považoval za vůdce.

„Budu se prokazovat jen právoplatnému vůdci smečky, kterým ty nejsi.“ Vypadali překvapeně. Clare přešla k nejmladšímu členovi a poklonila se mu. „Podle kořenů a krve jsi ty právoplatným dědicem na post Alfa samce ve vaší smečce.“ Všichni na ni překvapivě hleděli.

„Dobře! To je dost divný. Postav se, nejsem zvyklý, že mi holky klečí u nohou.“ Byl rozpačitý. Jeden z vlkodlaků se začal smát. Clare se tedy postavila a otočila se ke smečce.

„Jsem Clare Diom.“ Podala vůdci ruku, ten ji lehce přijal.

„Já jsem Seth.“ Usmála se na něj věcným úsměvem. „Tohle je Sam, Paul, Raul, Jacoba znáš a ostatní jsou doma, půjdeš s námi?“ Svraštila čelo, chtěla jít do města, do baru, kde se před lety setkala s Edwardem a jeho rodinou, musí jít zpět po stopách a vystopovat, kde teď žijí.

„Velmi ráda,“ souhlasila nakonec.

Chatka, ke které se blížili, vypadala jako perníková chaloupka z pohádky, byla dřevěná a nevypadala nijak velká, jak se však Clare domnívala, toto zdání nebude úplně přesné, protože všichni vlkodlaci by se tam nevešli.

Měla pravdu. Když vstoupila dovnitř, seděl tam asi ještě tucet vlkodlaků, všichni ji bedlivě pozorovali. Snažili se usmívat, nevěděla však, zdali to jen hrají, nebo to tak doopravdy myslí, natáhla kolem sebe ochranný štít, aby se nezbláznila ze všech myšlenek okolo.

„Posaď se,“ pobídl ji Jacob. Bývali milenci, neviděla tedy problém v tom, sednout si mu na klín. V tvářích ostatních se zprvu objevilo udivení, o několik sekund později, jako by někdo rozsvítil a jim vše došlo. „Teď nám pověz, co tady hledáš.“ Začalo ji škrábat v krku.

„Cullenovy.“

Prosím o komentáře.

Druhá část není tak dlouhá, jako ta první, vím, ale skrývá v sobě tajemství a díky ní se posouváme o hodně napřed.

Kim ♥

Předchozí

Další

Shrnutí

Autor: Kimberly (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek (Ne)Obyčejná III: Poslední tón - 2. část: