Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » (Ne)obyčejná II.: Život Anděla... 7. kapitola -> the End

23.12.2010 (15:45) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1966×

Neobyčejná II: Život Anděla

Kapitola sedmá – Jaká jsem, jaká ona byla, jaká já budu (the End)

Vzpomínky jsem měla docela zamlžené. Moc jsem si z toho nepamatovala. Poslední, co vím je, že jsem nemohla udržet štít a padla jsem k zemi mrtvá. Jak je tedy možné, že se mrtvá necítím?

„Clare?“ ozval se mi povědomý hlas, ale nemohla jsem si vybavit, čí ten hlas je.

„Otevři už svá roztomilá kukadla!“ zavolal na mě znova. Zkusila jsem něco říct, ale nenalezla jsem hlas. Otevřela jsem pomalu své oči a ihned mě do nich uhodilo ostré světlo.

„Vítej!“ pronesl ten hlas. Když jsem konečně zaostřila, uvědomila jsem si, že to světlo vychází z té oné osoby, a že já se vznáším několik kilometrů nad atmosférou naší zeměkoule.

„Kde to jsem?“ Konečně jsem našla hlas.

„Nad nebem,“ odpověděl anděl, kterého jsem zřela.

„Co tady dělám?“ zeptala jsem se.

„Jsi výjimečná, andílku.“ Usmál se na mě.

„To vím i bez tebe.“ Zamračil se, ale poté se zase usmál.

„Ano, vím, že to víš, ale nevíš něco, co vím zase já!“ zaradoval se.

„Aha.“

„Nejsi jen andělem lásky,“ pronesl po chvíli.

„Tak tohle nechápu,“ přiznala jsem popravdě.

„Vím,“ přisvědčil.

„Vysvětlíš mi to?“

„Samozřejmě! Jsem Archanděl Gabriel,“ představil se.

„Těší mě.“ Usmál se.

„Tak a těď k tobě. Kdysi dávno, je tomu několik set let, bylo předurčeno, že jeden z andělů, přímo anděl lásky, jako ty, zlomí kletbu na anděly uvalenou. Rozumíš?“ otázal se.

„Ne, tedy ano, nebo já nevím!  Jsem zmatenější než kdy dříve!“ připustila jsem.

„Dobrá, tak tedy já ti to dovyprávím celé od začátku.

Z počátku anděly neměly jméno. Byly to čtyři ženy, stvořené proto, aby chránili zemi, aby jí pomohly od zla, ale stalo se tehdy něco, co nikdo nečekal. Před šestisty lety se anděly pokusily svrhnout boha a ďábla, chtěly být nejmocnější a vládnout, byla to nebeská válka, trvala dlouhých patnáct let, v té době zemi zachvátily nejrůznější pohromy, které na zem poslaly Anděly. Bůh s ďáblem tehdy museli spolupracovat a nakonec stejně anděly porazili. No, potom andělům dali trest. A ten zněl přesně takhle: Zpustošily jste zem, uvrhly jste na ni nemoci a hříchy, za to co jste provedly, dostanete trest. Musím vás zbavit, Anděly mé, moci a zabiti vás.

Nebylo by ani tak zlé to, že jste se pokusily mě svrhnout a vzít mi vládu, horší bylo to, co jste udělaly zemi, za to budete pikat, ale protože Bůh má odpouštět, rozhodl jsem se tedy takto. Vezmu vám moc a pošlu vás do pekla, ale země nemůže navždy zůstat bez Anděl, v tom by byl chaos, moc si zatím nechám já a zem budu také spravovat sám. Ovšem poté čtyřikrát za dalších sto padesát let, pošlu otce Luny, aby zplodil na zemi dítě, to dítě bude vždy jednou z vašich následovnic a získá moc, která ji bude charakterizovat. Schopnosti se projeví vždy, až bude vyvolené osmnáct let. Poté dostane svou moc i poslání a nesmrtelnost.

Toto je základ, ale něco co Bůh tehdy Andělám neřekl, bylo to, na čem se domluvili společně s Ďáblem, aby se nestalo, že jednou se bude opakovat to, co se již stalo. Válka, mezi ním a Andělamy.  Osud tehdy sepsal proroctví, o mocné Anděle, která dokáže, že Anděly jsou jen obyčejně ženy s křídly a posláním zachránit svět.

Jsi to ty, má milá. Jsi Anděla, která se postavila svému osudu a i přesto, že by neměla milovat, miluje.“ Vykulila jsem oči. Nikdy bych nevěřila, že jsem takto zvláštní. Vždyť před dvěmai lety jsem byla normální holka s normálním životem. Jedináček, co spával s kluky jen tak pro zábavu. Užívala jsem si alkoholu, cigaret, nezapomeňte na to, že jsem se párkrát sjela z drog a najednou jsem Anděl, který převrací dějiny. Hustý.

„Tomuhle nemůžu uvěřit.“ Protočil oči.

„Někomu tě představím.“ Vyšel, ani se neohlédl, takže nejspíše čekal, že půjdu rovnou za ním. Počítal správně, cupitala jsem za ním, jako jeho ocásek.

„Kam jdeme?“ otázala jsem se.

„Ke schodišti.“

„A poté?“

„Nejspíše dolů.“ Není to archanděl?

„Kde máte křídla?“

„Ty jsi ale všetečný anděl!“

„Bohužel, má druhá přirozenost.“ Usmála jsem se na něj, na rozdíl od něj, on se na mě zamračil.

„Buď potichu, Anděli!“ okřikl mě a postupoval po schodišti dolů. Nešla jsem za ním. Nastartovala jsem křídla a vznášela jsem se vedle něj, asi si toho nevšiml.

Šel a šel a šel, jenom šel. Nechápu, jak mohou být nějaké schody tak dlouhé. Letěla jsem za ním. Najednou se zastavil jakoby na ostrůvku mezi schody, kde buď byla černá díra, nebo další schody. Skočil do díry. Tak tam já nepolezu. Ani za nic. Moc na výběr jsem stejně neměla, byla jsem od přírody zvědavá, ale bála jsme se tmy. Nakonec jsem za ním přeci jen skočila.

Padala jsme nepředstavitelně dlouho. Nakonec jsme měkce dopadla do mráčku.

„Kde to jsme?“ otázala jsem se zvědavě. Tentokrát se usmál.

„V obrazárně, je tady zachycena celá, celičká válka mezi Anděly a nebem.“ Hrdě se podíval na první obraz. Hodně dlouho jsme se procházeli galerií, než mě zaujaly čtyři ženy, které vypadaly, jako Anděly.

„Tohle jsou?“ otázka zůstala nevyřčena.

„Ano. Původní Anděly. Anděla lásky, černooká blondýna, byla asi nejvíce temperamentní, ale hodná, neuměla milovat, ale na své sestry by nikdy nedopustila,“ popsal první z nich, byla jsem jí docela podobná, ne docela, byla jsem prakticky stejná, až na jiný obličej a novější, modernější andělskou uniformu.

„Jak se jmenovala?“

„Diaré.“ Smutně se usmál.

„Copak je?“ otázala jsem se ho, protože se tvářil sklesle.

„Víš, my tady můžeme cítit vše, jako ostatní na zemi, jen ona ne, necítila to nejdůležitější. Ty mi ji tak připomínáš,“ hlesl. Miloval ji.

„Tahle to je Anděla smrti, Cara. Byla asi nejvíce uzavřená, jen v přítomnosti sester se uměla otevřít. Její slova ale vždy dokázala zabít i tu nejmenší naději, proto ji ostatní andělé tady neměli rádi.“ Podíval se na mě.

Namyšleně vyšpulená pusa, vždy dokonale tajemná Amber, jak jsem jí tu dokonalost momentálně záviděla.

„Tohle je Anděla života, Destiny.“ Více o ní neřekl. Ani jsem se neptala. Byla skoro stejná jako Bainca. Vypadala stejně vážně, ale tak nějak hravě v té póze.

„No a tohle je Carmen, Anděla hříchu.“ Víc nic, tečka. Finíto inflantate! Lea. Byla jako ona.

Všechny by mohly být našimi matkami, ale nebyly. Ta téhle společné fotce vypadaly tak šťastné, tak krásné, mladé a normální, jako obyčejné ženy s křídly a posláním zachránit svět. Uvědomila jsme si, že měl Gabriel pravdu, jsme jen ženy s křídly a posláním. Nad tou představou jsem se usmála.

„Tvůj otec chtěl, aby ses za ním stavila,“ pronesl Gabriel polohlasně, po delší odmlce a zírání na fotku.

„Otec?“ otázala jsme se zmateně.

„Otec Luny, tvůj, Ambeřin, Biančin, Leonin.“ Poté se rozpačitě usmál.

„Pokud budeš chtít, samozřejmě.“ Omluvně se na mě koukl.

„Samozřejmě, že chci,“ zašeptala jsem pomalu.

Vyšli jsme, zase jsme se dostali ke schodišti a proskočili jsme černou dírou, tedy já proskočila, Gabriel mě již nadále doprovázet nemohl.

Přistála jsem hladce. Když jsem vzhlédla, přede mnou seděl na trůně, který tvořil měsíční srpek, který zářil, on. Muž, kterému jsme se s holkama tolik podobaly, náš otec.

„Ty jsi která?“ otázal se a se zájmem si mě prohlížel.

„Nejsem žádná ty, to zaprvý.“ Usmál se.

„Anděla lásky. Clare.“ Mrknul na mě.

„Možná.“ Zvedl se a došel ke mně. Dotkl se mého pravého ramene, na kterém se ukázalo tetování, které jsme nikdy předtím neviděla.

„Jsi to ty zlatíčko, tak dlouho jsem čekal, až za mnou přijdeš,“ pronesl opatrně. Objala jsem ho stejně silně.

„Stýskalo se mi, tati.“ Začala jsem brečet.

„Neplakej, jsi tady a já jsem tady taky.“ Pohladil mě po vlasech a políbil mě na čelo. Setřel mi slzy z tváří a posadil mě na polštáře, vedle jeho trůnu a začali jsme si povídat…

The End

!!! Netruchlete čtenáří mí !!!

S (Ne)Obyčejnou se ještě jednou setkáme, no, bohužel již definitivně naposledy, ale nebudu předbíhat slet událostí...

Co říci na závěr?

Snad, že mě mrzí, že už je konec, zase. Skoro nic a už zase konec! Horor! No v duchu se mohu radovat, protože se s touto povídkou neloučím definitivně, prozatím, ale loučím, a nejen já. Myslím a také v to doufám, že nebude chybět pouze mě, ale i Vám.

Proto bych Vám všem, kteří jste četli, komentovali, podporovali mě a hlavně, jste se mnou měli trpělivost, tak Vám všem mnohokrát děkuji, nikdy nebudu mít dost slov, abych vyjádřila, jak moc Vám děkuji a jak moc Vás mám ráda, taky to, že mě těší, že si mé povídky čtete.

No, nebudu Vás již dále zdržovat...

Tak zase někdy příště u další povídky, třeba u pokračování této série...

Mám Vás ráda!

S láskou vaše Kimberly ♥

Předchozí

Autor: Kimberly (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek (Ne)obyčejná II.: Život Anděla... 7. kapitola -> the End: