Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Navždy sedmnáct 3. část

31.03.2010 (16:45) • Pajam • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2886×

3. část

Už deset let po tomto světě kráčím sama. Bez nikoho jen já. Z počátku to bylo těžké zvyknout si na něco takového, ale nyní se v tom vyžívám. Už skončily ty hádky mezi mnou a mou stvořitelkou. Už mi nikdo nebude poroučet, co mám dělat. Teď jsem zodpovědná sama za sebe.

Rozloučení nebylo nijak dojemné. Pouze mi oznámila, že už jsem připravená žít sama mezi lidmi a proto může odejít. Nebránila jsem jí. Byla jsem na to připravena. Věděla jsem, že se to jednoho dne stane. A já si teď samotu užívala. Navštívila jsem mnoho zemí. Nikdy bych nevěřila, jak je jednoduché se někam dostat pěšky, ale když jsem i přeplavala oceán věřila jsem, že teď už zvládnu všechno.

Nyní jsem se zase vracela zpět. Zpět k mé domovině. Evropa... Starý kontinent. Mnoho jmen, ale pro mě má jen jediné. Domov. Nemohla jsem pochopit, jak jsem ze všeho nejdříve chtěla navštívit Ameriku, když nejkrásnější je přeci jen ta má země.

Rozhodla jsem se, že si tu užiju zábavu. Jako malá jsem toužila navštívit Disneyland a teď, když jsem se ocitla ve Francii, jsem si to mohla splnit. Počkala jsem si na ošklivé počasí a vyrazila jsem. Nejen, že jsem jezdila po kolotočích jako malé dítě, ale navštívila jsem pak i nejromantičtější místo na zemi. Paříž.

Vzpomněla jsem si na maminku. Dlouho už jsem nevzpomínala, lidské vzpomínky se už pomalu ztrácely, ale já pořád viděla jejich tváře. Máma... Táta... Bráška...

S tímto novým elánem do života jsem se rozhodla navštívit všechna místa, o kterých jsme společně snily. Jako první byla Francie. Další bylo Řecko. Tátovo Švédsko. A i místo, kde strávil své dětství – Itálie. Máma snila po Benátkách, ale já chtěla vidět Neapol a Řím. Při tom jsem si usmyslela, že bych se podívala do toho upířího města jménem Volterra.

Své cestovní plány jsem plnila s nadšením. Omezovalo mě jen počasí, ale nevadilo mi být sama někde v té zemi. V Řecku a Itálii to bylo samozřejmě nejhorší, ale já jsem se dostala k poslednímu místu mé cesty.

V noci.

Přede mnou se objevilo nádherné středověké město. Vzdáleně působilo velmi dominantně a mělo jistě pouštět hrůzu. U mého mrtvého srdce jsem ucítila takové šimrání, jenž mi napovědělo, že jdu dobře. Vyrazila jsem tedy k bráně.

Uvítání měli naprosto 'skvělé'. Jen co jsem se příbližila k hradbě města strhl mě nějaký upír a začal mě zpovídat, co tam dělám. Slušně jsem mu odpověděla, že jsem tu ještě nikdy nebyla a chtěla bych se proto podívat, jak to tu chodí. Nadšený z toho nebyl, ale pustil mě dál společně s nějakou stráží. Báli se snad, že bych jim něco ukradla?

Můj průvodce se jmenoval Peter. Pocházel z Ameriky a byl strašně ukecaný. Nevadila mi jeho společnost, alespoň jsem se měla s kým zasmát. Ptal se mě na důvod mé cesty sem, moc se neuspokojil, když jsem mu odpověděla, že sem jdu opravdu jen jako turistka podívat se, jak to tu vlastně běží a poznat ty, kteří se starají o upíří život a zákony.

Vzhledem k tomu, že byla noc nemuseli jsme se prý brzdit, přes nějaké tajné chodby, ale mohli jsme to vzít hlavní bránou. Na recepci nikdo nebyl, ale udivilo mě, že tu vůbec nějakou mají. Vedl mě dál hradem až zastavil před nějakými obrovskými dveřmi, před nimiž se tyčili nějací muži v černých pláští. Měřili si mě hodně obezřetně a ač jsem měla se svým darem možnost se jim ubránit, nedokázala jsem se nepřikrčit. Jednomu z nich to na tváři vykouzlilo škodolibý úsměv a já měla co dělat, abych na něj nevyplázla jazyk.

Peter jim řekl, kdo jsem a co tu dělám. Tvářili se pak stejně zmateně a nechápavě, ale jeden z těch dvou hlídajících se sebral a vstoupil dovnitř. Snažila jsem se nahlédnout alespoň trošičku, ale viděla jsem pouze šedivou, studenou zeď.

Asi po minutě se vrátil zpět za mnou a dovolil jít se podívat, jak to vypadá v upířím království. Konečně jsem mohla prohlédnout obrovskou, oválnou místnost, kde na jednom konci – naproti vstupní bráně – byly na stupínku tři trůny. Na nich seděli nejspíše panovníci. Slyšela jsem už o nich a i věděla, jaký kdo má dar, ale přesto ve mně vzbuzovali strach a obdiv. To oni si podřídili celý upíří svět a vládnou mu.

„Poklekni,“ zašeptal mi ten upír, co mě sem pustil. Poslechla jsem ho a poklekla jsem před nimi. Vyjadřovala jsem tím úctu, kterou jsem k nim doopravdy měla. V koutku duše jsem si přála mít tady místo, ale bylo mi jasné, že o někoho takového, jako jsem já, oni nestojí a já už si v samotě začínala i zvykat.

„Těší mě, upírko,“ ozval se hlas z prostředního trůnu. Hned na to, se muž s černými vlasy sebral a přišel ke mně. Pokynul mi, abych se postavila a já poslechla. Podal mi na přivítání ruku, kterou jsem přijala. Tušila jsem, že tohle bude ten Aro. Ten nejdůležitější z nich, s darem, který mu dává možnost, aby rozhodl vždy spravedlivě.

„Takže, ty jsi Paula,“ zamumlal si spíše pro sebe a dál měl pevně semknutá oční víčka. Přikyvoval a já jen stála. Mohla jsem si ho prohlédnout. Nemít tak bělostnou pokožku, snadno by splynul s davem a nikdo by si ho nevšiml. Vypadal jako normální 40 letý muž, jen o něco hezčí.

Když mi pustil ruku vzdálil se. Usmál se na a celkově působil velmi přátelsky.

„Paulo, co tě sem přivádí?“ zeptal si. Jistě věděl, co tu dělám, ale byla to slušnost.

„Přišla jsem se podívat na královskou rodinu,“ špitla jsem. V centru pozornosti jsem se sice vyžívala, ale když se ostatní upíři netváří příliš přívětivě, sníží to sebevědomí.

„Tady Paula, k nám pociťuje velkou úctu a v koutku duše by byla ráda, kdybychom ji přijali do gardy,“ odpověděl za mě. Sklopila jsem hlavu a trochu se usmála. Nevím, co mi na tom přišlo tak komického, ale musela jsem se alespoň nějak uvolnit. „Prozraď nám, Paulo, co všechno umíš?“ usmál se.

„Nevím, asi rychle běhat, jsem silná...“ Chtěla jsem pokračovat, ale zastavil mě svým smíchem. Nebyl hlasitý, ani nijak výsměšný, jen shovívavý. Podobný se objevil na tváři všech přítomných.

„Myslel jsem, jaký je tvůj dar,“ upřesnil svou otázku.

„Nevím, jak se jmenuje, ale já bych to pojmenovala jako vnuknutí, nebo něco podobného,“ pokrčila jsem rameny. Můj dar působil tak, že člověk, na kterýho jsem to použila, udělal přesně to, co jsem chtěla. Přitom si myslel, že jeho to napadlo samo. Neuvědomil si, že jsem to způsobila já.

„Tvůj dar je velmi působivý.“ A pak vlastně vysvětlil to samé. Dohodli jsme se, že ponecháme mému daru jméno, které jsem mu dala já.

„Co myslíte bratři. Umožníme jí, aby se stala členkou gardy?“ Otočil se na ně.

„Nevidím v tom problém, její dar je velmi důmyslný.“ Pokýval hlavou ten bělovlasý.

„Pokud by se jí stala ráda, taky nevidím problém,“ souhlasil i ten druhý, černovlasý.

„Paulo, vítej mezi námi,“ usmál se na mě Aro. Přišlo mi to hodně uspěchaný, ale vlastně jsem si přála stát se členkou.

„Děkuji.“

Tak začala další etapa v mém životě. Poznala jsem mnoho upírů. Nebyla jsem nikterak důležitá, ale díky mému daru jsem nepatřila ani mezi ty nedůležité. Vážili si mě a chodila jsem jen na některé akce. Povětšinou jsem hlídala hradby nebo dveře do sálu.

Ke královské rodině jsem se už příliš nepřiblížila. Jen jsem zjistila, kdo byl jejich oblíbencem. Možná, kdybych měla nějaký brutální dar stala bych se jejich mazlíkem, ale mě stačilo i toto. Jednou za týden jsem se vždy nakrmila a bylo to.

Mise, kterých sice moc nebylo, ale přesto se nějaká našla, jsem si užívala. Bylo to zase na vzduchu, poněkud jinde než v Itálii. Cestovala jsem často s nimi. Dokonce se mi jednou je podařilo uprosit, i abych šla do Mexika, kde se rozmohli novorození.

I já jsem jím byla a byla jsem strašně ráda, že se o mě Laura postarala a nenechala mě napospas. Dopadla bych stejně. Tu misi vedla Jane. Měla jsem k ní velkou úctu a to nejen kvůli jejímu daru. Její brutalita byla známá, ale taky se vědělo, že nepotrestá nikoho bez příčiny. Byla spravedlivá, ale mučení si užívala. Na hradě měla i své dvojče – bratra Aleca. V chování jí byl velmi podobný a i jeho dar byl nebezpečný.

Moc jsme mezi sebou nemluvili, ale povedlo se mi si vyměnit pár slov, alespoň s vůdkyní. Začalo to klasickými frázemi, ale potom se sama rozpovídala a mluvila o svých misích. Pyšně prohlašovala, že zabila nejvíce novorozených z celého paláce.

Novorozených bylo dvacet, takže je nás pět zvládlo roztrhat samo. Já s tím měla určité problémy. Přeci jen jsem ve Volterře byla teprve dvanáct let, ale něco jsem si s tréninků pamatovala. Bohužel jsem zabila jen dva a málem sama přišla o život. Naštěstí mě právě Jane zachránila, když k němu vyslala její účinnou moc. Shovívavě se na mě usmála, ale pak jen zakroutila hlavou a utrosila, že ještě nic neumím.

Už druhého dne jsem se vracela zpět. Cestou jsme si ulovili každý jednoho člověka a byli nadšeni. Francouzi šmakovali prostě skvěle. V paláci nás pochválili za dobře vykonanou práci a do půlnoci jsem měla čas. Potom jsem nastoupila před bránu v mém obvyklém černém plášti.

Postupem času jsem se hodně zdokonalovala. Někdy si mě i zavolal Aro a bratři, abych jim předvedla svůj dar. Ten se stále zlepšoval a já nakonec mohla ovlivnit někoho i na větší vzdálenost. Bohužel jen jednomu člověku. Často jsem to užívala při večeři. Lidem jsem 'poručila', aby třeba udělali kotrmelec nebo salto. Stala jsem se tak vždycky kašpárkem.

Upíří společnost mi vyhovovala a hrát si s tím hmyzem – lidmi – to byla pro mě radost. Často jsme tak trávili i hodinu, kdy jsme s nimi dělali, co jsme chtěli. Časem se k nám do jídelny přidala i Jane s Alecem. Oni si s nimi taky hráli. Jenomže pak jsem byla pozvaná k vládcům, kteří se trochu divili, že náhle jedí sami.

Tím se můj styk s nimi o něco zvýšil, ale stále jsem byla pouhý člen gardy. V podstatě jsem neměla žádné nároky, ale pouhé povinnosti. Byla jsem v takovém lepší průměru, ale osobní ochranka pro mě mohla být stále pouhým snem.

Tak jsem nakonec zůstala ve Volterře. Mnoho věcí se tam událo, ale i mnoho se stalo nezměněnými. Dařilo se mi tam mnohem lépe, než s Laurou, nebo když jsem byla sama. Nicméně i tohle mělo své mínusy. Musela jsem poslouchat, plnit jejich příkazy, vydat se tam, kam oni chtěli,...

Ale za to mi zaručovali domov, jídlo, pomoc, a že nikdy nebudu sama. Našla jsem si několik přátel. Už jsem si ani nepamatovala na svou lidskou rodinu, či život. A proč taky. Vyhovovalo mi to takhle. Líbilo se mi být členem nejobávanější skupiny.

Darovali mi respekt a úctu před ostatními a já jim to splácela pouhou věčností, kdy jsem jim hodlala sloužit.

KONEC

Chcete tedy ještě jednu část?

2. část <<< Shrnutí

Autor: Pajam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Navždy sedmnáct 3. část: