Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Našeptávač - 3. kapitola

29.09.2013 (19:15) • Johnna • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2221×

Frenk se vyjádřil jasně - dnes večer to přijde. Dnes budu muset našeptat nějakou špinavou práci! 

„Dneska? Není to trochu... unáhlené? Ještě jsem ho pořádně nezvládla. Nevím, jestli už je ta správná doba začít ničit jeho rodinu. Snad kdyby jsi mi dal ješ..."
„Dost!" vpadnul mi do řeči. „Neříkej, co se bude jak dělat, to je moje práce! Ty mě budeš muset poslouchat, Whisper. A je mi jedno, že máš blbej pocit! Jsi našeptávač, tak mu prostě něco našuškáš. A je mi jedno, co! Potřebuju jeho a Alice. Dáš nám půl hodiny, a to je vše," křičel jako pardál. Dlouho jsem ho neviděla takhle se naštvat, ale je pravda, že to umí opravdu dobře, ale na Whisper Hillovou takhle řvát nebude!
„Promiňte, pane Frenku! Pokud vím, jsem v práci, jak už jste i sám zmínil, a pokud budu chtít, klidně s tím seknu! Neřvi na mě jako na malý děcko! Nejsem žádnej malej fakan, co ví čí je! Já jsem velkej fakan, co neví čí je a nenechám si rozkazovat! Klidně mě vyhoď z postu zabijáka upírů a najmi si radši Buffy, ale pokud nemá volno, doporučovala bych ti neječet jak šílenec na někoho, kdo je taky temperamentní cholerik!" Byla to dlouhá řeč, ale říct zase jenom drž hubu by bylo moc krátké.
„Nezkoušej mi vyhrožovat, pokud to tedy mělo být vyhrožování, Whisper. Budeš dělat, co já řeknu. A ty a cholerik? Jsi jen chladnokrevná mrcha! Nehraj si zase na monologistku a začni pracovat," řekl a hodil po mě bundu. „Vezmi si ji, dnes bude sibiřská noc."

***

Nakonec jsem vzala bundu a šla. Sice ani nevím, kdo je Alice, ale Edward snad bude. Frenk si na mě nemůže takhle dovolovat, ale je fakt, že kdybych se na to vykašlala, nemám kam jít. Musela bych jet do jiného státu, být někým jiným - někým novým. Možná si najít i normální práci. A pro mě je slovo normální zhouba. Nesnáším stereotyp manželství, děti, šťastný život až do smrti. Já budu radši čelit pravdě - sex, chlast, cigára a smrt. Nemůžu mít onen normální život ostatních poutníků na téhle modré kouli, taková já nejsem - už je příliš pozdě pro tuhle kravinu!

Přišla jsem k telefonní budce u parku, který byl mimochodem spíše koš než park, a otevřela Žluté stránky. Záře blonďatých stránek se vylila i přes okraj tlustého katalogu a ve tmě až svítila. Nevím, jestli mají upíři telefony na pevnou nebo jestli vůbec, ale začala jsem listovat a hledat jméno Cullen. 

Jméno jsem našla celkem rychle, i když jsem z toho setkání Frenka a Alice s Edem dost nervózní, hledala jsem střízlivě a ne zmateně. Měli číslo jako každé jiné a já vhodila pár centů a začala mačkat čísla. První pokus nevyšel... druhý pokus nevyšel... třetí pokus už vyšel! Vypadá to, že vůbec nejsem nervózní! Díky Franku - musel si mě rozhodit a ještě mi rozkazovat?! Vím, že šéfové musí rozkazovat, ale já to nesnáším! Ještě, když musím hrát špinavou hru s upíry!

„Haló?" ozvalo se v telefonu. Byl to sametový hlásek, posypaný špetkou šarmu. Je vidět, že upíři musí člověka opravdu přitahovat. 
„Dobrý večer, je tam prosím někde Edward?" nahodila jsem svůj telefonní tón a přiblble začala. „Známe se ze školy, řekněte mu, že volá Bella - to už bude vědět!" Doufám, že mám správné číslo, nechci ze sebe dělat idiota, který neumí ani vytočit dobře číslo!
„Edwarda?" zeptal se poněkud zmateně. „Hned ho zavolám." Samet z jeho hlasu hned zmizel.
„Bello, jsi to ty?" otázal se trochu překvapeně.
„Znáš i jiné Belly?" odfrkla jsem v duchu. 
„Ne... Já jen, že jsem nečekal, že mi budeš v jedenáct večer volat domů."
„Omlouvám se, ale je to naléhavé!" Musela jsem spustit svůj hysterický tón a trochu našeptat beznaděj v mém hlase - takže pro mě hračka!
„Co se stalo? Můžu být hned u tebe, jen mi řekni, kde jsi!" Zněl opravdu odhodlaně. 
„Já... Mám takovej malér. Něco se stalo a potřebuji tvou pomoc." Teď jen zapojit mou schopnost: Nemohu jet sám, pokud je to tak vážné, potřebuji pomoc! A mohu věřit jedině Alice!
„Je to tak vážné?" optal se.
„Ještě horší..."
„Vezmu s sebou sestru. Pomůže ti, ať už jde o cokoliv!" Jako přes diktafon opakoval mou myšlenku. Takže Alice je jeho sestra? Co od ní může Frenk chtít?
„Věřím ti! Pokud udrží tajemství..."
„Samozřejmě!" skočil mi do řeči. „Ale co se stalo?"
„Nechci to řešit po telefonu. Jsem u parku."
„Jistě, už jsme na cestě!" řekl a zavěsil.

Návnada byla nastražena, teď už stačí jen počkat a dovést Edwarda a jeho pitomou upíří sestřičku do motelu za Frenkem. Vybral si holt špatné děvče!

***

V parku jsem čekala jen asi pět minut, poté přijelo auto. Brzdilo jako by byl na vozovce olej. Brzdy skřípaly a Edward zaparkoval přímo uprostřed silnice, vylezl z auta a šel ke mně. Hned potom vystoupila i Alice. Nebyla tak vystrašená jako Edward, takže tolik nespěchala. Vypadala zajímavě - měla krátké tmavé vlasy, drobnou postavu a velice poutavý obličej. Taková malá potvora, řekla bych. Snad nebudou problémy. Nechci například zjistit, že na malý upířice má moc neplatí!

„Bells!" vykřikl hned, jakmile mě uviděl. „Jsi v pořádku?"
„Jsem v pohodě. Díky, že jsi tak rychle přijel!" 
„Co se stalo - mluv! Řekni mi všechno, mně můžeš věřit! A Alici taktéž!"
„Jde o to..." Na chviličku jsem se odmlčela, aby to nabralo na síle, aby mi opravdu věřili! Do toho jsem ještě oběma našeptávala - Je dost mimo! Vypadá opravdu vyděšeně! Musíme jí věřit! „Sleduje mě nějakej chlap! Nevím, o koho jde, ale sleduje mě už nějakou dobu. Snažila jsem se před ním utéct, ale pokaždé si mě našel. A já... jsem doufala, že bych to už mohla konečně skončit. A když jsem tu našla tebe, doufala jsem, že mi pomůžeš." 

Mluví pravdu! Musíme jí pomoct! Musíme ji zachránit!
„Udělám vše, abys byla v bezpečí!" začal Edward.
A hned se přidala Alice: „A co po tobě chce?" Trochu nedůvěřivě si mě začala proklepávat.
„Nevím. Ze začátku jsem si myslela, že jenom blázním, že se mi to jen zdá, ale když jsem se přestěhovala do jiného města, vídala jsem ho zase. Nosí pořád stejnej šedej plášť a má klobouk. Nikdy jsem mu neviděla do tváře, ale i když jsem se přestěhovala do jiného státu, tak jsem ho dnes opět viděla. Už se nedokážu dál schovávat!" Svou historku jsem se snažila vykládat opravdu věrohodně. Stačí ještě pár hřebíčků a rakev bude v celku!  Mluví pravdu! Pořád dokola to musím omílat! Mluvím pravdu, tak už mi sakra věř, Alice!
„Ale jak ti můžeme pomoci?" spustila Alice. 
„Nevím, ale naposledy jsem ho viděla u motelu, kde bydlím. Musela jsem utéct! Tady ve městě už jsem ho naštěstí neviděla."

Alice napřed vypadala dost nevěřícně, ale po pár šepotech a mé unavující historce se změnila k nepoznání. Pořád mě uklidňovala a snažila se vymyslet co a jak. Ještě nikdy jsem nikoho tak obětavého nepoznala! Sice jsem jí něco našeptala, ale pokud mám už jednu osobu zaměřenou jako cíl mého počínání, na ostatní osoby můj dar působí ztlumeně. Proto jsem jí také musela dokola přesvědčovat, ať mi věří. A ještě je upír, takže má větší imunitu. Opravdu se o mě zajímá a chce mi pomoct! Počkat! Co se to sem dostavilo? Že by pocit viny? Začínám pochybovat?

„Alice, co vidíš?" zeptal se Edward, když se Alice najednou zastavila a zírala do prázdného místa na obloze. „Děje se něco?"
„Ten muž... je opravdu nebezpečný! Není člo... Musíme do toho motelu!" Potom se na sebe chvíli dívali. Edwardovi jezdila obočí nahoru a dolů a Alice měla vystrašený pohled. „Jen mi slib, že neuděláš žádnou blbost," dodala a šli jsme k autu.

Nasedli jsme do auta - já jsem seděla vzadu a Edward s Alicí vepředu. Pořád se na ni tak nasupeně díval. Alice jen vyděšeně kmitala hlavou a někdy to vypadalo jakoby si něco říkali, ale beze slov. Po sedmiminutové děsivé jízdě pana Cullena jsme se dostavili na místo, dokonce v celku.

„Řekne mi už někdo, proč se na sebe díváte jako na vraha?! Celou cestu vidím jen zmatené pohledy! Nevím snad něco, co se týče toho chlápka?" Už jsem nevydržela držet hubu a předstírat posranou až za ušima.
„Pokud je to pravda, Edwarde, musíš jí to říct," opáčila Alice.
„Nechci ji zatahovat do něčeho takového!"
„Už je do toho stejně zatažená! I díky tobě!"
„Fajn, takže si zase něco šuškáte a já nic nevím. Může mi alespoň jeden říct, co se tady děje?" Od té chvíle, kdy jsme vlezli do auta, jsem ještě nic nikomu nenašeptala a nic se nesnažila hrát, dokonce ani teď! Sakra - je tu snad něco, co opravdu nevím? Už to cítím i já - Whisper. Můj hlas začíná pulzovat. Začínám ztrácet kontrolu. „Dost! Jde tu hlavně o mě, ne? Musím to vědět!" hystericky jsem vypískla.
„Jistě, Bells! Musíme ti to říct!" začala Alice.
Ale Edward ji nenechal: „Ne, nemusíme! Všechno bude dobré, Bello!"
„Nechci jí lhát, Edwarde! Už nemá na výběr, ona to potřebuje vědět, copak ji neslyšíš?"
„Nechci, aby byla ještě víc vystrašená!" hájil se Edward.

Zlom. V mé hlavě to rotuje. Nemůžu! Nemůžu podrazit Alice!

„Už dost! Běžte domů!" vykřikla jsem.
„Uklidni se, Bello. Nikam nepůjdeme," snažil se mě uklidnit Edward.
„Ale ano. Já to zvládnu! Už nechci vaši pomoc! Jen se blbě hádáte a já... Byla jsem mimo, naštvaná a zmatená! Ale teď už jsem nějak vychladla. Nejspíš jenom blázním! Minulost je svině a myslím, že to byl jen přelud." Vypustila jsem Whisper z řetězů.
„Ne, Bello, to nebyl jen přelud! Měla jsi pravdu! Hrozí ti nebezpečí!" Alice mě nechtěla jen tak nechat odejít a vystavit mě nebezpečí, ale věří tomu až moc silně! Tohle jsem neměla dělat!
Nechte ji být! Běžte domů! Belle se nic nestane. Odjeďte domů a zítra si promluvíte, až nebude půlnoc, ale čistá hlava!
„Věř mi! Jsem naprosto v pořádku! A nepotřebuji pomoc. Byla jsem jenom rozhozená, ale až teď jsem si uvědomila, že jsem vlastně nic neviděla. Jen jsem viděla nějaký stín nebo obyčejného ožralu, který měl klobouk a hned jsem začala vyvádět! Jen se mi to vrací, nic víc. Zpanikařila jsem."
Jeďte domů a nevracejte se! Jenom se jí to zdálo! Zapomeňte na to, že by jí mohlo hrozit nebezpečí a jděte domů!
„Dobře, Bells. Asi jsi byla jen zmatená a vystrašená. Ale slib mi, že mi zítra zavoláš a promluvíme si! Musím vědět, že jsi v pořádku!" Edward se jako první chytil.
„Volej kdykoliv! Neboj, nic se nestane!" řekla Alice a objala mě i přes sedadlo. 

Potom, co jsem je sem dotáhla, a pak zase přemluvila, aby odjeli, jsem byla poněkud utahaná. Nevím, co se to ve mně zlomilo, ale já Alice nemohu ublížit! Ani nevím, co jí chtěl ten hajzl Frenk udělat! Alice je sice upír, ale tihle upíři jsou jiní. Znala jsem upíra, který vraždil vše živé, ale upír, který chodí na střední a spořádaně se učí? Tohle není ta krvelačná bestie, kterou znám!

***

Když jsem vešla do svého pokoje, vůbec jsem si neuvědomovala skutečnost. Hlavně to, že Frenk s nimi počítal a že jsem prakticky selhala.

„Whisper? Proč zavíráš dveře? Nečekáš náhodou návštěvu?" divil se Frenk hned, jakmile jsem bouchla dveřmi. Seděl roztažený na mé posteli a čekal na odpověď.
„Nečekám! Seru na to! Nebudu dělat něco, když nevím, jak to skončí! Neřekl jsi mi všechno, tím pádem nemusím dodržet všechno, co jsem si stanovili," začala jsem s klidem na jazyku.
„Tak poslouchej, děvko! Tady si pravidla určuju já a já je taky měním! Měla jsi mi přivést tu malou černovlasou fenu, co vidí do budoucnosti a Edwarda! Tak kde je mám?" zuřivě na mě zařval. Teď se možná i trochu bojím - takový nikdy nebyl! Vždycky to byl hajzl, ale nikdy to tak nehrotil! A co říkal o vidění do budoucnosti? Teď už pár věcí chápu!
„Jak to myslíš, že vidí do budoucnosti?! To si ze mě snad děláš prdel! Chystal ses mi to někdy říct? A co dělá Edward, vidí lidem přes oblečení?! Tohle si přehnal, Frenku!"
„Edward čte jen myšlenky, tak se uklidni. Alice má také dar. Dar, který potřebuji! To je vše!"
„Už nechci pokračovat! Najdi si na to někoho jinýho, já končím!" zakřičela jsem a Frenk se zvedl z postele.
„Ty tu ale nerozhoduješ, Whis! Už jsi začala, tak to kurva dokončíš! Je mi jedno, jestli si myslíš, že nad něčím nemáš kontrolu nebo nevíš všechno, ale prostě přijmi to, že jsem tvůj šéf!"
„Ale mně je jedno, jestli mi říkáš, co mám dělat, když jde o práci! Já už to jen nechci dělat! Už nechci být ta mrcha, co někoho podrazí!"
„Aha! Takže náš problém je něco jako pocit viny? Hlodá v tobě svědomí nebo co? Jsi vrah - to už se nezmění! I když vraždíš myslí, pořád za to neseš odpovědnost! A mně je jedno, jestli se ti nelíbí využívat upíry! Prostě to doděláš!"
„Ne! Ne! A ještě jednou ne! Naser si, Frenku!" Po těchto slovech mě přitlačil ke zdi a zmáčkl mě pod krkem. 
„Ty malá svině! Je mi to jedno! Je mi jedno tvoje ne! Je mi jedno, že máš duši, která se najednou probrala! Jsi moje! A já si s tebou budu dělat co chci!" vyprskl a drtil mi hrdlo.
„P-pusť! N-nech..." snažila jsem se přiškrceně vzdorovat, ale nešlo to. Pak trošku povolil, ale pořád jsem byla přibitá ke zdi.
„Chceš snad něco říct?" zeptal se a svýma zelenavě hadíma očima a provrtával mě pohledem. Dýchal na mě svým alkoholickým dechem a funěl zlostí. Stačilo udělat rozhodnutí - buď se vrátit zpět k hypotéze zdechni upíre nebo vzdorovat! A co mi může tak ten debil udělat?
Pusť ji! Pusť ji a vypadni! Jsi jen hovno na podrážce její boty, už ji nech na pokoji!
„Takže takhle? Zkusíš mi našeptat ať vypadnu?! Myslíš, že jsi lepší než já? To se teda šeredně pleteš! Jestli chceš dokázat, jak moc jsi moje, nejsem proti!"

Sice už jsem nebyla u zdi, ale co přišlo potom, bylo horší. Hodil mě na postel a skočil na mě.

„Budeš poslouchat, mrcho!" křičel.
„Co to děláš?! Nech mě na pokoji!" řvala jsem, ale zacpal mi pusu rukou.

Kousla jsem ho do ní, ale to nepomohlo. Drtil mi krk a zacpával mi při tom dýchací cesty. Potom jsem ucítila něco vlhkého na tváři - políbil mě. Začal mě líbat po krku a na klíční kosti. Dravě postupoval až k mým ňadrům a jako pijavice mě sál. Když jsem se ho snažila kopnout a shodit z postele, najednou jsem ucítila jakoby ostrou pěst na líci. 
Tmavý pokoj se motal... Všechno se točilo... jako bych byla opilá, omámená tou nejzvrhlejší drogou. Cítila jsem jen, jak se mi přisává hnusná pijavice na ústa. Protrhl hranice mezi vzduchem a mými rty. Jeho pusa mě ždímala kolem dokola. Jakoby mě chtěl pohltit. Rychle a drsně postupoval dál - kousal mě do krku a do prsou. Objížděl mé bradavky a nakonec dospěl až k mým stehnům. Chvíli mě hladil jen přes kalhoty, ale potom mi je strhl z těla, společně s kalhotkami. Ležela jsem jako omámená a jen jsem vnímala, jak mi roztahuje nohy... Jak si mě přitáhl k sobě, aby do mě zapadnul. Chytl si mě a ruce mi obtočil kolem jeho svalnatého těla. Svíjela jsem se pod silou jeho bizardního potetovaného těla. Jeho žár a vášeň ke mně byly silnější, než cokoliv, co jsem v životě zažila. Pronikl do mne. Pronikl do mého království. Sebral mi i tu poslední věc, kterou jsem mu ještě nedala. Už jsem mu odevzdala svou lidskost, svůj rozum i svou hlavu. Už jsem nedokázala myslet. Jen jsem bezvládně obepínala jeho tělo a on pořád dorážel... Uchytával má prsa, mé boky... Pořád mě líbal. Pořád mě zvrhle šukal. Všechno se točilo... Jen úryvky toho šíleného kolotoče... Nejhorší zážitek mého života... Vysává ze mne duši... Ta jediná mi zbyla! Ale i tu chce dostat! Ucítila jsem další jakoby uhození do tváře. Černo se rozprášilo kolem, oslepilo mé oči...

Trochu jsem se rozepsala, snad se kapitolka líbila - no ale v dobrém slova smyslu, vím, že byla poněkud úchylná! Ale to k životu patří! Díky všem za komentáře a samozřejmě komentujte! :) Videjko jsem dodala až v devět večer - trochu jsem na něj zapomněla, přiznám se! :D Jen song na navození atmošky při čtení!

P.S.: Obrázek jsem dělala sama - jak perex, tak i tenhle GIF obrázek, co je nahoře.

Autor: Johnna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Našeptávač - 3. kapitola: