Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Našeptávač - 13. kapitola + Epilog

04.03.2014 (18:15) • Johnna • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1880×

Pohled Frenka:

„Cos mi to, do hajzlu, udělal?!" zakřičela. Bylo vidět, že by si ráda zaječela jako lev, ale zastřený hlas napovídal tomu, že ta proměna nebyla vůbec lehká. Musela si projít reálným, naprosto skutečným peklem.

„Vítej mezi vyšší rasu," zafuněl nepřítomně Caius. „Pojďme." A chystal se odejít.

„Sbohem!" zasyčela. Aro se rozešel za ním, a když ho dohnal, tak stočil svůj pohled zpět na ni.

„Ty jdeš s námi." Každé slovo řekl pečlivě, jako když si přeříkáváte báseň.

„Ty si naser!" pronesla opět nakřáplým, zastřeným hlasem. „Buď mě teď a tady zabijte, nebo mě nechte, ať na to přijdu sama." Nic jiného neřekla a rozešla se pomaloučkým krokem k východu, nejspíš nechtěla ztratit rovnováhu, když tu ještě byli. Oni zatím směřovali k soukromému letadlu, které měli přistavené nedaleko.

„Až budeš připravená, dojdeme si pro tebe," zvolal ještě. Musela to slyšet, ale pochybuji, že si zrovna poskočila radostí.

Nevím to jistě, ale nejspíš si stoupla do stínu, do tmy, a sledovala, jak nastupují do letadla. Na nic jsem nečekal a rozešel jsem se tím směrem, ve kterém jsem jen vzdáleně rozpoznával něčí obrysy. Edward stál pevnýma nohama na zemi a sledoval je též. Nejspíš byl pořád v šoku, protože ho trošku překvapilo, že Whis není jen tupý kus masa, co s ním koketuje. Došel jsem až k ní - skutečně tu stála a jakmile všichni nastoupili a dveře se zaklaply, vystoupila letmo ze stínu. Jen tak, aby jí obličej osvětlil měsíc, ale ne až tak, aby nebyla nenápadná. No, stejně by to bylo jedno, i kdyby ji uviděli. Stoupl jsem si vedle ní - bok po boku. Ale co teď říct? Už na první pohled je vidět, že se změnila - naprosto. Stojí tu teď jiná bytost. 

Letadlo pořád stálo a nic se nedělo - jen Edward se vydal směrem k východu. Ale nezapomněl se stavit i u nás. Jeho nenávistný, opovržený, ublížený pohled jsem viděl i bez úžasného upířího zraku. Co kdybych si trošku pohrál a navodil mu pocit… Já nevím. Třeba nehorázného štěstí? Začal by se tu chechtat jako dítě na heroinu. Nebo z něj mám udělat hysterku, co začne brečet a pokládat otázky typu: „Jak jsi mi to mohla udělat?!" Ale nemám chuť na hraní si s kořistí. Teď už vlastně ne - úkol byl dovést sem jeho i Whisper, a to jsem splnil, další rozkazy jsem přes Arovo kňučení neslyšel. Tenhle plán se sice vymknul trošku kontrole, ale už je to za námi, alespoň na chvíli. Už došel k nám.

„Alice měla celou dobu pravdu. Neměl jsem ti věřit, neměl jsem za tebou vůbec chodit!" To je tak dramatické! Och, Edwarde, ty jí teda dáváš! Nemohl jsem to vydržet a začal jsem se smát i nahlas. „Něco k smíchu, bastarde? Můžu tě ve zlomku vteřiny vyřídit!" vrčel. Pes, který štěká, nekouše… Pokud není upír.

„Už se bojím. Seber se a vypadni! Whisper nezajímají tvoje výplody."

„Ne, nech ho mluvit," řekla Whis naprosto klidně, vyrovnaně, nezaujatě. Ale pořád hleděla na to letadlo - bez jediného ucuknutí.

„Díky, Bello, teda Whisper." Její právé jméno vyslovil dost opatrně. „Jen jsi mě využila a dokonce i Alice, kterou jsem na poslední chvíli zachránil. Chtěla jít se mnou. Nevím, co jsi zač, ale Aro je zrůda! Ohrozila jsi nás všechny, já tě… miloval." Lepší jak španělská telenovela. Kdybych byl buzna nebo citlivka, hned bych bušil pěstmi do země a opakoval se: „Proč?! Proč jen proč?!"

„Whisper?" řekl jsem udiveně. Zírala totiž naprosto nenormálně, a to i na upíří poměry. Stála jako přilepená a oči měla vytřeštěné, jako kdyby právě tlačila na záchodě, jako na pokraji smrti. Že by našla ten způsob tak rychle? Na nic nereagovala, jen zírala pořád někam do prázdna. Ne, zírala jen na to letadlo.

Neutekla ani vteřina a letadlo začalo startovat. Po chvilce už bylo ve vzduchu a Whis pořád zela ve stejné poloze. Na můj hlas a dotyk vůbec nereagovala. Když jsem jí nakonec vlepil pořádnou facku, probrala se.

„Co děláš, kurva?!" zavrčela a chystala se po mně skočit, ale nakonec se jen usmála.

„Je šílená," pronesl úžasný Edward a vykročil k východu.

Whisper začala svůj chechot zvyšovat. Edward se jen několikrát ohlédl a zavrtěl nevěřícně hlavou. Chtěl jsem pokládat všemožné otázky, ale než jsem se k tomu dostal, vyvodil mě z míry nějaký zvuk - zvuk výbuchu. Ohlédl jsem se za ohniskem výboje a spatřil hořící letadlo, jak si plápolá na nebi. Nebylo ještě tolik vysoko, takže ho šlo krásně vidět. Dokonce jsem uslyšel i Edwardův údiv, okamžitě přispěchal blíž.

Měla to být překvapivá noc,
vše se mělo vyřešit přece.
Ukázalo se, kdo má teď moc,
až došli jsme k ohnivé řece.

Ohnivé řece, jež vzplála na obzoru,
jak nádherný koncert její mysli.
Volturiovi se musí mít na pozoru,
co si teď asi myslí?

Vaří se v ohni, po čtyřech teď lozí.
Neměli ji provokovat.
Nejspíš nebudou oni ti bozi,
ale tohle se nedalo prorokovat.

Třpytky ohně se třesou ve vzduchu,
řekli něco, co se znelíbilo jejímu sluchu.
Hoří teď jako dříví… 
Lukem napnutou chvílí.

Přežijí a budou se mstít?
Zemřou a spálí se na zrnka?
Jak se jim teď bude bdít?
Whis teď na harfu vítězně brnká.

„To jsi byla ty, že?" optal jsem a začal se smát. „Právě sis to ještě víc zavařila."

„Nebudu jejich poslušná loutka!" řekla a odplivla si na zem. „Oheň je potrestá, neboj." 

Pak už jsem viděl jen letmou šmouhu, která dorazila k Edwardovi - byla to Whisper. Zničehonic mu skočila na záda a utrhla mu hlavu. Samým překvapením mi povolila čelist. Byla dole, stejně jako trosky z letadla, které se začaly pomalu snášet. 

Epilog:

Něco mi došlo. Nebylo to nic důležitého, alespoň ne pro ně, ale pro mě to bylo zásadní. Já nebudu upír, i kdyby si to přáli sebevíc, já budu buď Whisper Hillová nebo budu hvězdný prach, co se smísí se vzduchem, vodou, oblohou, vesmírem. A protože na Whisper už je příliš pozdě, budu se muset uchýlit k té druhé možnosti. Člověk míní, život mění. Neměla jsem se stát nájemným vrahem, ale stejně jsem už byla jiná bytost, nebyla jsem člověk - nic lidského by mě nenaplnilo, a i když na to teď doplatím, nemůžu toho litovat. Nikdy jsem nikoho nechtěla litovat, protože lítost je pro sráče, a proto už vůbec nemohu litovat sebe. Je mi už všechno jedno. Nikdy mi na nikom nezáleželo, a pokud ano, nemohla jsem být při smyslech. Až umřu, už se stejně nic o nikom nedozvím. Ale Frenk se nejspíš trochu zlidští, řekla bych. Souhlasil totiž s tím, že mi pomůže projít branou mezi životem a smrtí, z toho soudím, že je vyrovnaný se vším. Sice to zprvu nechtěl udělat, ale s upířím jedem ze mě odešla duše, nikdy bych už nemohla být šťastná.

A je tu konec - jsem přivázaná na hranici, pod sebou cítím opojnou vůni benzínu a vidím uschlé chrastí. Takhle jsem si svůj konec nepředstavovala - jako nějaká čarodějnice, kterou pálí na hranici, ale raději budu mrtvá než upír. Frenkie už nahodil jiskřičku do zapalovače a bez jediné slzičky mi pohlédl do očí. Viděla jsem tu prosbu, abych si to ještě rozmyslela, ale i on musel vidět něco v mých zorničkách - odhodlání! Natáhl ruku se zapáleným zapalovačem před mou podestýlku smrti.

„O život můžeme přijít různě. Smrt je jen jednou z možností," zacitoval.

„Smrt je jen začátek, ale až té druhé kapitoly," odvětila jsem mu na oplátku svými posledními slovy. Poté pustil zapalovač.

Oheň se napřed táhl jako poslední pracovní den, ale nakonec se přece jen slitoval. Začal mi olizovat chodidla. Ohnivé plameny doslova šlehaly po mých nohách. Nepředstavitelná bolest je špatné slovo, protože tuhle bolest si já momentálně představuju dost živě. Za chvíli už jsem nevěděla, jestli jsem vykřikla doopravdy nebo jsem to jen slyšela ve zpocených uších. Celé tělo mi hoří, skoro jako bych skočila do lávové polévky. Nikdy jsem neměla ráda horko, byla jsem spíš zastáncem zimy, ale to ten oheň nezajímá, chce jen moje maso - uvařené, propečené, grilované masíčko, vyschlé kosti, rozleptané oční bulvy, opražené vnitřnosti. Všechno tohle mnou proletělo jako blesk a začala jsem řvát po Frenkovi, aby mě zabil, i když to už dělal. Měla jsem se nechat zabít od Edwarda, to by snad bolelo míň. Ne, tohle už nelze vydržet! Pohlédla jsem na Frenka, už jsem na něj chtěla zase volat, když jsem viděla, jak si vyndal z bundy zbraň. Stál tak, abych ho mohla vidět, a na setinu sekundy přesně, když si vstřelil kulku do hlavy, jsem zahřměla: „Potkáme se na druhé straně!"

Až mě převozník převeze přes mrtvou řeku, tak tam se potkáme. Jehly ohně už mě bodaly do celého těla, do té připálené schránky mé duše, která už v něm dávno nepřebývala. Až když už jsem ucítila zápach smaženého mozku, jsem si uvědomila, že jsem konečně vysvobozená, svobodná. Už vidím převozníka v černé kápi - jsem v pekle.

Tak a je tu konec. Asi to pro Vás bylo překvapivé, ani já jsem nevěděla, že jakmile začnu psát tuhle kapitolu, skončí i celá povídka. No, snad se vám to líbilo, snad jsem někoho naštvala tímhle koncem. :D Budu ráda za každý komentář i za lidičky ze svět emotikon. ↓ Tak zas u jiné povídky, bonbóni! 

Autor: Johnna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Našeptávač - 13. kapitola + Epilog: