Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Náruč plná tulipánů - 26. kapitola

27.05.2012 (14:00) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2143×

S pomocí, jaká se mi dostávala, jsem se zotavila celkem rychle. Za dva týdny jsem se cítila v pořádku, i když děda neustále bědoval, že se mám šetřit a kdoví co všechno. Caius se ode mě vzdaloval jen na dobu nezbytně nutnou. Opravdu jen, když nutně potřeboval do Volterry. Jinak jsme trávili krásné chvíle s naší rodinou.

Nebudu říkat, že si s Caiem padali do náruče. To v žádném případě. Ale kvůli mně se všichni hodně snažili. Užívala jsem si života s mojí láskou a věnovala se mojí rodině, což přijali velmi dobře po té době, co jsem byla mimo. Byla jsem šťastná. Šťastná podle sebe.

Máma často volala do Forks. Nikdy se mnou nechtěl mluvit. Mamka se to přede mnou snažila skrýt, ale já věděla, že mi to nikdy neodpustí.

Po pár dalších týdnech přišly na řadu přípravy naší svatby. Nechtěla jsem bůhvíco. Hlavně, že tam bude moje rodina a Caius. Z toho jsem měla celkem strach. Neustále mě strašila představa, že ho ve Volteře někam zavřou a nepustí ho, aby si mě vzal. Caius se mi vždycky hrozně smál, když jsem mu to říkala. Přesvědčoval mě, že i kdyby ho zavřeli do Alcatrazu, přišel by.

„Jééé,“ křičela ze všech sil Alice. Vyběhla jsem ze svého pokoje a utíkala za ní dolů. Stejně jako táta s mámou.

„Co se zase děje?“ křičel děda a dobíhal nás. Emmett otráveně koukal na televizi a ječící Alice si vůbec nevšímal. Babička do něj cestou z pracovny strčila.

„No co?“ hodil po ní otrávený pohled. „Asi nepřišly kytky,“ sarkasticky pronesl a zase se ponořil do televize.

„Alice, co je?“ vyptával se děda.

„Kytky náhodou přišly,“ uculila se na Emmetta.

„Budeme mít návštěvu,“ usmála se. Táta se ušklíbl. Už to taky věděl.

„Budeš nadšená, lásko,“ pošeptal směrem k mamce a přitiskl si ji k sobě. Ta na něj koukala, nevěděla co říct, tak ho jen něžně políbila. Trochu jsem žárlila. Caius byl ve Volteře.

„Kdy?“ dožadoval se táta.

„Za deset hodin,“ usmála se a volala na Jaspera. Jeli ještě něco do města zařídit.

O deset hodin později

„Tři, dva, jedna,“ odpočítávala vteřinky Alice. Pak se ozval venkovní zvonek. Došla otevřít.

„Ahoj Charlie!“ zaječela. Děda jen rezignovaně pokynul hlavou. Mamka byla totálně vyvedená z míry. Vrhla se na něj a objímala ho, že ho málem rozmačkala.

„Taky tě rád vidím, Bells,“usmíval se.

„Tati? Jak jsi…? Co tu…?“ Nebyla schopná dokončit své otázky.

„No slíbil jsem Nessie, že si po letech udělám dovolenou. A kde jinde bych měl dovolenkovat než u své dcery?“ Mamka při dokončení jeho věty zavzlykala. Její rodiče byly daně, které zaplatila za to, že je s mým tátou. Že je tím, co je - upír. Uvědomila jsem si, že každý v životě zaplatí za to, aby mohl být šťastný. Moje daň byl Jake.

„A taky bych měl být na svatbě své vnučky,“ usmál se a já ho objala. Políbil mě do vlasů a já si oddychla. Bude tu celá moje rodina kromě Jaka. Nebudu lhát sama sobě. Byla jsem z toho nešťastná.

Svatební přípravy byly v plném proudu. Esmé, Alice a Rosalie byly ve svém živlu. Chvilkami jsem měla pocit, že se bere princ s princeznou. Snažila jsem se je krotit. Ale dokáže jeden poloupír zkrotit tři upírky? Ne, věřte mi.

Máma a táta trávili všechen čas s dědou. Mamka si to užívala, jako by to byly poslední okamžiky s ním. Kdoví? Možná, že i byly.

Přiblížil se náš den D. Caius byl noc před naší svatbou ve Volteře. Celý den strašně protestoval, že je to nehorázná pitomost. Že tam nepůjde ani omylem. Že by to přece znamenalo, že bude muset být celou noc beze mě. Hádali jsme se kvůli tomu celé odpoledne.

„Vždyť spolu budeme celou věčnost!“ moje poslední snaha o vysvětlení, že má opravdu odejít.

„No, právě! Tak o co jde?! Stejně spolu budeme! Je to jen pitomá pověra!“

„Jsi jak malej, Caie!“ zakřičela jsem a zabouchla mu dveře od koupelny před nosem.

„Říkáš ty? Desetileté mimino!“ Ale to už jsem vzteky vyskočila oknem z koupelny a pelášila do lesa. Myslím, že bych ho zabila. Po chvíli jsem ho zacítila za sebou.

„Tak jestli to opravdu chceš, dobře. Budu ve Volteře. I když je to naprostá blbost,“ zakřičel na mě. A já zastavila.

„No vidíš, že to jde,“ usmála jsem se a přistoupila k němu. „Je to zvyk. Chci udělat všechno správně,“ naposledy jsem mu vysvětlila.

„Připomeň mi, že až se vrátíme z líbánek, mám změnit tohle pitomé pravidlo,“ usmál se a přitáhl si mě k sobě ještě blíž. Usmíření stálo za to. Myslím, že to odnesly tři stromy. Bože, tak moc mě přitahoval. Myslím, že se ho nikdy nenabažím!

Den D

Alice mě vzbudila už v šest! Chápete to?! V tuhle nekřesťanskou hodinu! Připravovaly mě s Rose hrozně dlouho. Nasoukala jsem se do svých šatů a snažila se nedýchat, než mi je zapnuly. Byly opravdu krásné. Byly bez ramínek, sněhobílé, dekolt byl do tvaru srdce, hodně nazdobený. Úzký pas, nařasená sukně. Byly až na zem. Měly opravdu dlouhou vlečku. Boty jsem měla jen provizorní. Brali jsme se v mé oblíbené zátoce. Tam boty nebudou potřeba. Všichni budeme nakonec naboso.

Alice s tím měla problém, ale tohle jsem si prosadila. Jo, dobře, byla to sice jediná věc, kterou jsem si opravdu prosadila, ale to je v tuhle chvíli jedno. Esmé za ten celý den udělala snad milion fotek. Mamka byla nervózní. Nesnáší tyhle události. Táta byl smutný. Měl pocit, že už nebudu jeho malá holčička. Ale já věděla, že budu. Navždy budu jeho holčička. Tátu jsem milovala ze všech nejvíc. Opravdu. Nemělo by se to říkat, ale je to tak.

Celý den jsem ho sledovala, jak útrpně dýchal, když jsem kolem něho prošla. Vždycky jsem ho cestou pohladila. Věnoval mi úsměv a já mu ho opáčila. Neměli jsme čas si promluvit. Proto, když jsme konečně vyráželi na cestu k zátoce, došla jsem k němu a pořádně ho objala.

„Miluju tě, tati!“ zašeptala jsem mu do ucha a dala mu pusu na tvář. Alice protestovala a okřikovala mě, abych si nerozmazala make up, ale já na její výhružky nereagovala. Zkoumala jsem tělo mého táty a doufala, že jsem mu tím všechno vyjádřila. Snažil se mě pevně obejmout, ale výhružné oči Alice byly velice přesvědčivé. Lehce se dotkl mých zad a pohladil mě. Podívala jsem se mu do očí.

„Já tebe, holčičko,“ usmál se a já věděla, že můžu jít.

Nervozita u mě začala stoupat. Cítila jsem, že se mi zrychluje dýchání. Začala jsem se ošívat.

„Jen klid, Ness. To bude dobrý,“ uklidňoval mě Jasper, který řídil moje auto.

„Jde jen o to poprvé,“ usmál se na Alice.

„Poprvé? Tohle je moje poslední svatba!“ usmála jsem se. Alice s Jasperem měli za sebou už asi čtyři svatby. Nechápu to. Mně stačí tahle. Beztak jsem z toho nervózní.

Dorazili jsme na místo. Z okýnka jsem se podívala na zátoku, která se přede mnou rozprostírala. Byl tam připraven svatební altánek. Cestička k němu byla vyznačená miliony drobných kamínků a bílím potahem. Všude byly navázané stužky, které vlály v rytmu mořského vánku. Květiny, pár řad laviček na sezení. No, prostě všechno, co k svatbě patří. Oči se mi při tom pohledu zalily. Polykala jsem slzy. Tohle přece Alice nemůžu udělat. Brečet. Usmála jsem se.

Vystoupila jsem z auta a poděkovala jí. Kývla hlavou. Všichni se tam už shromažďovali. Přijeli všichni naši známí. Všichni přátelé mojí rodiny. Děda seděl v první řadě. Když jsem přišla, usmál se na mě.

„Téda, sestřičko, sluší ti to! Moc!“ křičel a řítil se ke mně Nahuel.

„Čau, bráško,“ skočila jsem po něm. Syčení Alice museli slyšet všichni. Byla mi v patách celý den! Už mě to vážně štvalo. Pomalu jsem nemohla dýchat. Jasper rozpoznal mojí náladu a odvedl mojí, jinak milovanou tetu pryč.

„Takže Volturiová, jo?“ mrkal na mě.

„Kdo by to řekl, viď? Před skoro deseti lety jsme s nimi málem bojovali o tvůj život a ty si teď bereš jednoho z nich.“ Kroutil hlavou.

„No, jo. Máš pravdu,“ usmála jsem se na něj a znova ho objala. Byla jsem tak ráda, že je tu alespoň on. Když mi tu Jake tak chyběl.

„Jestlipak se mi taky dostane takového milého přivítání od té nejkrásnější nevěsty světa?“ Nevěřila jsem svým uším. Pustila jsem Nahuela a opatrně se otočila. V tu chvíli jsem neudržela slzy a pustila je.

Stál tam, v celé své kráse, s tím jeho úsměvem, náruč plnou tulipánů.

Odhrnula jsem pramínek vlasů, který mi navál vánek přes obličej, a pod vzlyky se usmála. Rozešla jsem se k němu kvapným krokem, on pustil všechny tulipány na zem a pevně mě objal. Vzlykala jsem do jeho ramene tak moc, až jsem se zajíkala. V té chvíli tam pro mě nebyl nikdo. Pevně mě svíral ve svém náručí. Nemohla jsem uvěřit, že tu je. Vzlykala jsem a tlačila se do jeho náručí. Usmíval se, ale já věděla, že trpí.

„Jsi tu,“ zašeptala jsem. Samu sebe jsem se snažila přesvědčit, že je to pravda.

„Jasně, že jsem,“ stále se usmíval, „vždycky jsem byl u všech tvých velkých dní. A nemám právo to měnit.“ Tón jeho hlasu se změnil. Úsměv už neudržel. Konečně jsem ho pustila. Lehce jsem se rozhlédla po ostatních a v dálce uviděla mamku. Táta ji držel. Chtěla jít za námi, nedovolil jí to. Tohle byla naše chvilka.

„Miluju tě, Ness,“ vyslovil s něhou v hlase a utíral mi slzy.

„Já tebe, Jaku!“ vyslovila jsem a opět mu padla kolem krku. Odpustil mi. Chvíli jsme tam stáli v objetí a pak přišla Alice.

„Je čas,“ chytila mě za ruku a vedla mě zpátky k autu. Cestou jsem se podívala k obřadnímu altánku a viděla tam Caia. Uvědomila jsem si, jak to muselo vypadat. Nehybně tam stál a čekal, co se bude dít. Byl z toho rozladěný. Díval se na mě a po chvilce chtěl za mnou jít. Zakývala jsem na něj hlavou, aby nechodil. Byl smutný. Měl strach, jestli jsem si to nerozmyslela.

Došly jsme s Alice zpět do auta. Vytáhla z něho obrovský kufr. A přemalovala mi můj make up. Myslela na to.

Slunce se přiblížilo k západu. Byl nejvyšší čas.

Došla jsem do zátoky a zavěsila se do mého táty. Naposledy jsem se ošila, podívala se na všechny přítomné a vykročila do další etapy mého života.

Naše sliby byly jednoduché. Při západu slunce a překrásné hudby byla naše svatba překrásná. Byla jsem dojatá. Když jsme si vyměnili prstýnky a řekli si „Ano“, všichni přítomní propukli v jásot a tleskot. Otočili jsme se k nim. Všichni se k nám po obřadu vrhli a gratulovali. Byli tady opravdu všichni, včetně Volturiů a části jejich gardy.

Na svatební oslavě pak už byla jen moje rodina a známí. Volturiovi se vzdálili hned po obřadu. Oslava byla na naší zahradě. Protančila jsem se snad až do rána. V šest ráno nám letělo letadlo. Vyspala jsem se tedy až v letadle.

Když se Emmett dozvěděl, že letíme do Afriky, začal protestovat a vymýšlet, že rodina by měla jet taky. S Caiem jsme toto rázně zamítli. Měla jsem v plánu pracovat na miminku. A rozhodně jsem k tomu dohled nepotřebovala.

Líbánky byly naprosto dokonalé. Pojali jsme je po svém. Cestováním po Africe. Přistáli jsme v Káhiře. Následně jsme procestovali Afriku až na jih. Poslední zastávka bylo Kapské Město. Lepší líbánky jsem nemohla prožít. Lovení divoké, nebezpečné zvěře s Caiem bylo něco nenahraditelného a nezapomenutelného. Na miminku jsme vydatně pracovali, a tak jsem se nemohla dočkat, až se vrátíme domů.

Nemůžu tomu uvěřit, ale čeká nás poslendní kapitola. Musím se přiznat, že mi je to docela líto. :( No, všechno jednou končí. :)

Doufám, že u toho posledního dílu budete  s námi. :D

MMoník.

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Náruč plná tulipánů - 26. kapitola: