Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nalezení Emmetta... a jak to bylo dál? - Epilog

xD lol


Nalezení Emmetta... a jak to bylo dál? - EpilogCullenovi si dál spokojeně žijí mezi lidmi. Jejich rodinu by ale rádi rozšířili dva další upíři. Jak je přijmou?... No jo, neodolala jsem a i kvůli Radush jsem sem dala příchod Alice a Jaspera. Doufám, že se vám to bude líbit a předem díky za komentáře.

O deset let později:

Rosalie:

Těšila jsem se na Emmetta jako malá. Jistě, manželé jsme byli už 10 let a bez papíru jsme spolu předtím žili dalších 5, ale i tak mi nedělalo dobře, když jsme byli od sebe déle než pár hodin. Chyběl mi on i jeho tělo.

Škádlivě jsem se usmála, když jsem si představila, jak ho uvítám. O vteřinu později mi ale  úsměv na tváři ztuhl. Zaslechla jsem totiž zvonivý hlásek: „Neboj se, Jaspere. Viděla jsem, že nás Cullenovi přivítají s otevřenou náručí. Pomůžou nám, uvidíš.“

Co to má znamenat? My rozhodně nejsme typ lidí, které by někdo požádal o pomoc.

Ten hlas zněl téměř od silnice – což bylo zhruba dva kilometry od domu. Teď jsem však zaslechla kroky docela blízko. Není pochyb, kdo přichází. Upíři. Tak rychlý by nemohl být nikdo jiný.

V mžiku jsem byla dole. U dveří jsem se srazila s Carlislem a Esmé. Stačil mi jeden pohled, abych věděla, že slyšeli to, co já. Teď už k nám vítr zanesl otevřeným oknem i jejich pach. Vypadalo to, že jsou dva. Otevřeli jsme dveře a konečně je i spatřili.

A skutečně – po naší příjezdové cestě přicházel muž a žena. Vlastně spíš dívka. Byla půvabná, jak se usmívala a její úsměv se ještě rozšířil, když nás zahlédla. Popoběhla pár kroků vpřed. Její pohyb byl ladný, skoro jako by tančila.

Muž byl ostražitější. Vypadal, jako by se obával útoku. A když se i on trochu přiblížil, uvědomili jsme si proč. Jeho krk a spodní čelist byly pokryty jizvami nepochybně od upířích kousanců. Nic jiného na naší kamenné kůži nezanechá takové otisky. Z tolika útoků vyšel jako vítěz? To vzbuzuje respekt. Respekt a obavy.

V tom mě dívka přiměla opět obrátit svou pozornost k ní. Roztáhla totiž ruce, jako by nás všechny chtěla obejmout a nadšeným tónem nás pozdravila: „Carlisle, Esmé, Rosalie… tak ráda vás konečně poznávám.“

Nebyla jsem jediná, kdo se na ni zadíval nevěřícně. Dokonce i ten její děsivý přítel se na ni díval s překvapením v očích.

Dívka ale si toho ale nevšímala. Zřejmě byla na podobnou reakci zvyklá a snažila se rychle situaci vysvětlit: „Já jsem Alice a tohle je Jasper. Omlouvám se, že se chovám, jako bychom se znali bůhví jak dlouho, ale… já vás vlastně znám. Od chvíle, kdy jsem se probrala jako upír a spatřila vás ve vizi, vás hledám. Tedy vás a Jaspera.“

S úsměvem se podívala na svého společníka a ten jí ten zamilovaný pohled oplatil. Alice pokračovala: „Díky té vizi se živím zvířaty vlastně od začátku. Jasper to zkouší teprve pár dní. Od chvíle, kdy jsme se potkali.“

Opět se zahleděli do očí, jako by najednou neexistoval nikdo jiný. Usmála jsem se – takhle nějak jsme museli vypadat my s Emmettem, když jsme byli spolu. Podívala jsem se na Carlislea a Esmé, co oni na to a potěšeně spatřila stejnou reakci, jakou jsem cítila i já.

Jejich „abstinence“ viditelně měnila situaci. Alicino vysvětlení všemu konečně dalo trochu smysl. Má tedy zřejmě talent, který ji k nám zavedl. Všichni jsme se viditelně uvolnili a Esmé je se srdečným úsměvem pozvala do domu:

„V tom případě vítejte, přátelé. Pojďte dál. Promluvíme si uvnitř.“

Jasper stále ještě váhal. Ani teď nám tak docela nevěřil a já se mu ani nedivila. Na rozdíl od Alice byl zřejmě zastáncem realistického pohledu na svět. Nic o nás nevěděl. Mohli jsme je vlákat do pasti. Nechtělo se mu do domu, ale zároveň nedokázal opustit Alici. Zkoumavě nás přejížděl očima a pak se podvolil. Zajímalo by mě, co ho přimělo nám věřit. Že by jen tak moc důvěřoval Alicinu úsudku?


Alice:

Tolik jsem se těšila, až je konečně uvidím doopravdy, že jsem Jaspera donutila honit se za mnou. Neodolal mému škádlení stejně, jako by asi neodolal žádný upír. Rychlost je naše přirozenost. Baví nás. Naši cestu to rozhodně urychlilo.

Když jsme po silnici dorazili k odbočce na cestu, vedoucí k domu Cullenových, Jasper zpomalil. Nebyl najednou tak optimistický. Jako by si až teď uvědomil, že vše, co o Cullenových ví, je jen z mých vizí. Ani já se s nimi ještě nesetkala. Co když moje vize lžou? Co když jsem něco přehlédla?

Nepotřebovala jsem číst jeho myšlenky, abych věděla, na co myslí. Takhle to u nás bylo už od začátku. Usmála jsem se a vzala ho za ruku. Zadívala jsem se Jasperovi do očí:

„Neboj se, Jaspere. Viděla jsem, že nás Cullenovi přivítají s otevřenou náručí. Pomůžou nám, uvidíš… A kdyby ne, tak tě ochráním,“ dodala jsem šeptem s veselým mrknutím.

Jasper protočil oči, ale moje nadšení ho nakazilo tak jako vždycky. Díky svému talentu neměl vlastně moc na vybranou. Dokáže totiž vycítit emoce druhých a… pokud mu to přijde jako dobrý nápad, může je i změnit.

A tak jsme vyrazili. Objevili se na prahu, sotva jsme ušli pár kroků po mýtině, která se otvírala směrem k domu. Vypadali přesně tak, jak jsem viděla ve svých vizích. Rosalie – výjimečně krásná blondýnka, Carlisle – laskavost z něj čišela i přes obezřetný výraz, kterým si nás měřil a Esmé. Nikdo není citlivější a soucitnější než ona. Edward s Emmettem jsou nejspíš někde na lovu, ale určitě se brzy vrátí. V mé vizi jsme byli všichni společně v jejich hale.

Neudržela jsem se a popoběhla k nim, abych je pozdravila. Byla bych je tak ráda objala. Bylo to jako setkat se s přáteli, se kterými si léta píšete. Víte o nich téměř všechno, ale dnes poprvé se potkáváte tváří v tvář. Když jsem viděla jejich překvapené výrazy, došlo mi, že oni mě vlastně neznají.

Znovu jsem se usmála. Zvláštní. Jasper se na mě díval stejně překvapeně jako Cullenovi, když jsem každého pozdravila jeho jménem. Taky se nejspíš divil mému nadšení. Soustředila jsem se na svůj pocit důvěry a lásky, aby pochopil, že se nemusí obávat. Potom jsem se znovu obrátila ke Cullenovým a rychle vysvětlila, kdo jsme a co tu děláme.

Jakmile Cullenovi zjistili, že se spolu s Jasperem živíme zvířaty (mně je to ostatně vidět i na očích), konečně se uvolnili. Esmé nás pozvala dovnitř, abychom si promluvili v klidu. Vypadala, jako by nás už přijala do rodiny. Větší radost mi udělat nemohla. Konečně jsem na místě, kam patřím. U svého Jaspera a nové rodiny.

Jasperovi se dovnitř nechtělo. Na okamžik vypadal, že mě chytne za ruku a zabrání mi vejít. Když jsem se na něj usmála, zavřel oči. Zřejmě zkoumal atmosféru a energii, která z každého z nich vycházela. Teprve to ho nejspíš trochu uklidnilo. Rezignovaně vstoupil za mnou. Chápala jsem ho. Po letech, kdy nedůvěra byla jeho základním povahovým rysem – rysem, nutným k přežití, se musel teprve učit důvěřovat ostatním. Brzy bude mým vizím věřit tak jako mně samé.


Dům byl vzdušný a světlý. Jedním slovem nádherný. I když jsem ho už viděla v několika svých vizích, stejně jsem byla unesena vkusem, s jakým byl zařízen. I Jasperovi se tu zřejmě líbilo podle toho, jak se rozhlížel. Mou ruku držel docela lehce.

Esmé pokynula k velké rohové sedačce, která dominovala obývací hale. Nikdo z nás sice sedět nepotřeboval, ale proč se trochu nepocvičit v lidském chování? Jestli se máme časem připojit k ostatním a chodit do školy, jak jsem viděla ve svých vizích, bude takový trénink nezbytný.

Nastal čas se představit. Já toho neměla o moc víc, co o sobě říct. Svou lidskou minulost jsem si nepamatovala. Vždy, když jsem se na ni snažila vzpomenout, viděla jsem jen tmu. Nepamatovala jsem si dokonce ani svou přeměnu, což bylo divné. Když jsem mluvila s jinými upíry, právě bolest přeměny bylo to, co si pamatovali nejjasněji. Já se probudila sama a téměř v zápětí jsem měla svou první vizi. Zjevil se mi Jasper. Nádherná naděje na život plný lásky. Krásný začátek nového života, nemyslíte?

Jeho hledání, stejně jako hledání Cullenů, mi zabralo všechen čas. To a snaha ovládnout svou žízeň po lidské krvi. Za těch zhruba třicet let, co jsem upírka, můžu s hrdostí říct, že jsem ji docela zvládla. Samozřejmě, že jsem ze začátku občas měla slabou chvilku. Nikdo není dokonalý, že? Ale poslední roky jsem chybovat přestala. Moje sebeovládání se výrazně zlepšilo. A od té chvíle, co jsem potkala Jaspera, jsem po lidské krvi ani nevzdechla. Jako by mou touhu po ní a bolest, kterou mi ta touha způsobovala, převzal na svá bedra.

Když začal povídat Jasper, stiskla jsem jeho ruku silněji. I když už mi útržky ze své minulosti vyprávěl, stejně jsem s ním znovu soucítila. Litovala jsem jeho bolesti, když vysvětloval, co cítí, kdykoli někoho zabíjí. Musí to být muka podlehnout žáru ve svých útrobách, a pak cítit strach a bolest své oběti, dokud nedodýchá. Krev zvířat se v porovnání s tím zdá jako lék, i když nechutná ani zdaleka tak dobře.

Přešel k tomu, jak jsme se potkali. Za bouřky, v bistru… Neodolala jsem a přispěla svými pocity:

„Neumíte si představit tu radost, že jsem ho konečně našla. Čekala jsem tam už třetí den a pomalu přestávala věřit, že vůbec dorazíš,“ podívala jsem se na Jaspera a šťastně se usmála. „Bála jsem se, že mě tam dovedlo mé přání spíš než vize.“

Opět to bylo, jako bychom tu seděli sami. Jasper se utopil v mých očích:

„Taky jsi mi hned vyčetla, že jsem tě nechal čekat… A já se jako slušně vychovaný jižanský gentleman omluvil. Promiňte, slečno. Nevěděl jsem, že vás hledám, jinak bych si pospíšil.“

Mohl někdo cítit víc lásky, než já právě teď? Těžko. Opětovala jsem Jasperův pohled i úsměv:

„Vzala jsem tě za ruku a věděla jsem, že už tě nikdy nechci pustit.“

Jasper si přitáhl mou ruku ke rtům a políbil ji: „A já cítil totéž.“

Skákali jsme si vzájemně do řeči a smáli se jako zamilovaní puberťáci. Jasper vůbec vypadá líp - tak nějak optimističtěji od té doby, co jsme spolu. Dřív se asi příliš nesmál. Taky k tomu nejspíš většinou neměl důvod.

Ostatní nás poslouchali a usmívali se s námi. Netrvalo dlouho a začala jsem se ptát na podrobnosti z jejich životů. Občas se mi totiž při jejich hledání během let dostala vize, která se týkala jich, a tak jsem je chtěla pospojovat, abych získala trochu ucelenější představu. Znovu jsme zněli jako staří přátelé. Tentokrát si to zřejmě uvědomili i Cullenovi.

Vyměnili si pohled a Carlisle si vzal slovo: „Obvykle bych s takovým návrhem počkal na Edwarda, ale teď mám pocit, že neuděláme chybu, když vás pozveme. Zůstaňte tu s námi, jak dlouho se vám bude líbit. Máme volný pokoj a budeme moc rádi, když se rozhodnete zůstat nadobro. Rosalie, ukaž jim, prosím, dům. Emmett s Edwardem tu budou každou chvíli.“


Edward:

Lov byl zábavný jako vždycky, když jsem jel s Emmettem. Já našel párek pum a Emmett si užil honičku s hnědým medvědem. Nebyl to příliš dobrý bojovník, jak si Emm později povzdechl, ale celkově si na „předehru“ nestěžoval. Zvyšovala mu apetit.

Když jsme odbočovali ze silnice, ucítili jsme náhle pach dvou upírů. Nikdo, koho bychom znali, ale těžko říct, jestli to bylo dobře. Zároveň jsme zaslechli dvojhlasný smích – jeden z nich patřil Rosalii a tlumené mužské brumlání. Střelil jsem pohledem po Emmettovi. Ten se výhružně nahrbil a přidal. Trvalo sotva dvě vteřiny, než jsme zabrzdili před naším domem a byli jsme venku málem dřív, než auto skutečně zastavilo.

Kdo tu je? Snažil jsem se identifikovat myšlenky nově příchozích. Necítil jsem žádné nebezpečí, nic agresivního, ale stejně… Napjatí na nejvyšší míru jsme vtrhli do haly, připraveni na všechno. Tedy na všechno. Když jsme je spatřili, jak si pohodlně sedí na našem gauči, obklopeni Rosalií, Carlislem a Esmé, spadli nám brady.

Oni si tu klidně klábosí s úplnými cizinci. Nemohl jsem spustit zrak z toho muže. Jeho jizvy svítily jako varování. Pozor, náš nositel je nebezpečný. Zřejmě na to byl zvyklý, protože se na mě nevesele ušklíbl.

Emmett rychle zhodnotil situaci a pobaveně se posadil vedle Rosalie. Carlisle se chtěl ujmout představování, ale než to stihl, vstala ta dívka – Alice, jak jsem vyrozuměl z Esminých myšlenek - a s úsměvem mi podala ruku:

„Ahoj Edwarde. Jsem tak ráda, že tě konečně poznávám. Měla jsem vizi, že si my dva budeme skvěle rozumět… A předem se omlouvám. Z tvého pokoje byl nejlepší výhled. Rosalie říkala, že ti to nebude nijak vadit.“

Otočil jsem se na poťouchle se šklebící Rosalii – ohromeně: „Cože? Takže jsi jim dovolila nastěhovat se ke mně?“

Rosalie vytáhla obočí a jemně zdůraznila: „Jsou to přece hosté, Edwarde. Kdybys hledal svoje věci, jsou v garáži.“

No nezabili byste ji? Prostě milující sestřička. Díky bohu, že Alice je zřejmě úplně jiná. Nemusel jsem se ostatním vloupávat do hlavy, abych poznal, že tu tihle dva už zůstanou. Takže nás bude sedm. Bude prima mít další sestru a bratra. A ještě lepší je poznat, že i čerstvě zamilované páry se dokáží chovat normálně a nešílet jako Emmett s Rosalií.

 

♦œKONEC♦

<-


Závěrem bych chtěla moc poděkovat za komentáře. Jsem ráda, že se vám moje povídka líbila a budu ještě radši, když ji teď ohodnotíte jako celek. Díky za podporu a díky i těm, kteří občas do komentářů napsali, co by v povídce rádi měli. Občas mi to pomohlo posunout se dál.

Radush, že jsi měla trpělivost to po mně číst a přispěla kromě konstruktivní kritiky i prima nápady. Moc si toho vážím.

Mějte se krásně a třeba příště ahoj u další povídky. :o)



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nalezení Emmetta... a jak to bylo dál? - Epilog:

 1
04.03.2013 [12:37]

Rosel Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon jáá nemam slov skoda ze tahle povidka skoncila bylo to uzasny dokonce jsem i malem brecla u nejakych chilich smichy fakt dokonali Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!