Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nalezení Emmetta... a jak to bylo dál? - 2. kapitola

23.07.2010 (16:30) • Aalex • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2059×

Rosalie:

Vždycky jsem toužila po velké svatbě. Představovala jsem si, jak procházím uličkou zavěšena do svého otce, a všichni mě obdivují. Závidí mi mou lásku, mládí, krásu i šaty… Prostě takové divadlo pro lidi, ale já bych si to užívala.

Teď se však podmínky změnily. Těžko můžete dělat divadlo pro lidi, když jste upír a riskovat tak, že během obřadu začnete světélkovat jen proto, že vyšlo slunce. Velká svatba taky nepadala v úvahu. Koho bychom taky pozvali? A můj otec? Jak by mě mohl vést uličkou, když si už 10 let myslí, že jsem mrtvá. Vlastně o něm nic nevím. Neměla jsem odvahu zjišťovat, jak se mají. Vidět jejich bolest by pro mě bylo příliš.

S tím vším jsem se svěřila Esmé. Jistě, otce mi nahradí Carlisle. Není to sice ono, ale jako náhradník není špatný. Mám ho ráda. Už dávno jsem mu odpustila, že mě změnil. Myslel si, že pro mě dělá to nejlepší.

Ve spoustě ohledů se chová líp než můj opravdový otec. Rozhodně se o mě víc zajímá. Pan Hale mě měl spíš jako panenku, se kterou se mohl chlubit. Aby bylo jasno – je to jen konstatování, není v tom žádná hořkost. V té době jsem si myslela, že je to v pořádku. Neznala jsem nikoho, kdo by to měl jinak.

Když jsme do plánování přibrali i Carlislea, trochu váhavě nabídl: „Co se týče té velké svatby, možná bych měl řešení. Ani tak by to nebyla obrovská svatba, jakou by sis asi přála, Rosalie, ale vím o lidech, které můžeme pozvat.“

Okamžitě jsem byla napjatá: „Lidech?“

Carlisle se usmál: „Upírech, přirozeně, ale živí se stejně jako my. Nežijí tak daleko odtud. Mají sídlo v Denali  na Aljašce. … No, alespoň je to na stejném kontinentě. Naposled, když jsem je viděl, k nim přibyl muž a žena, takže jestli se něco nezměnilo, je jich teď pět.“

Rozvažovala jsem. Rozhodně to byla možnost, jak porušit stereotyp. Neoslavit svatbu jen v rodinném kruhu, obklopena stále stejnými tvářemi. Nadějné bylo už to, že se živí zvířaty, jako my, takže by snad při obřadu nemělo hrozit žádné vražedné běsnění. Ale potřebovala jsem vědět víc.

Opatrně jsem se zeptala: „Kdo to tedy je?“

Carlisle se rozpovídal o třech žlutookých upírkách. Pro tenhle alternativní způsob obživy se rozhodly z prozaických důvodů. Upíři byli nestálí, dokud se nezamilovali a ony zatím netoužily po partnerství. Chtěly si užívat. Pokud jste ale nežili ve Volteře, nepotkávali jste běžně jiné upíry…, proto ty tři využívaly muže.

Nebavilo je však stálé stěhování, a tak se usadily. S tím ale přišly problémy. Nemohly lovit lidi, aby se neprozradily. Nepřipadalo tedy v úvahu, praktikovat dál ten kudlančí způsob života. Užít si a pak muže použít jako chutnou večeři…

Hm, zdály se být na mojí vlně. Tedy aspoň před tím, než jsem potkala Emmetta. Teď už jde jen o to, jestli je chci mít tady. Budu zářit dost, abych zvládla další atraktivní ženy pro své srovnání? Věřím Emmettovi tolik, abych  mu dovolila poznat před svatbou jiné ženy? Samozřejmě jen poznat. Vidět je, promluvit si s nimi. Raději bych ho roztrhala, než aby s některou z nich něco měl.

Usmála jsem se své žárlivosti. Dokážu být docela fúrie. Samozřejmě bych ho pak sama dala dohromady a olízala každičký kousek jeho nádherného těla, jen aby ho můj jed vyléčil. Jo, láska bolí. Pokrčila jsem rameny – když se bude chovat slušně, nic takového mu nakonec nehrozí, takže proč ne?

Proč nerozšířit seznam hostů? Pozveme i ten klan z Denali.

Seznam nezbytností, nutných zařídit, se začal pořádně rozrůstat, když Carlisle podotkl: „Přemýšleli už jste nad kostelem?“

Tak to mě dostalo. Vůbec jsem nepomyslela na to, že se musíme vzít v kostele. Jak to udělat, když jsme v něm naposledy byli… Nechte mě přemýšlet… Nikdy? Rozhodně nikdy po dobu mého upírského života. Necítila jsem potřebu se modlit za svou duši, když už byla stejně zatracena. A riskovat proto prozrazení? Ani omylem.

Jinak se ale svatba provést nedá. Hm. Na téma víry jsme s Emmettem nemluvili, ale předpokládala jsem, že je pokřtěný. V naší době je to přirozené. Rozhodně ale nebyl nijak zapálený. Asi se mu to moc líbit nebude.

Carlisle viděl mou reakci a usmál se: „Měl bych jedno řešení. Nedávno jsem ošetřoval jednoho kněze. Je mi zavázaný. Jeho kostel není daleko. Jsem si jist, že by přimhouřil oči nad tím, že nás v něm ještě neviděl.“

Oplatila jsem mu úsměv: „To by bylo skvělé. Můžeš se ho zeptat?“

Carlisle přikývl: „Jistě. Zítra za ním zajdu.“

Zasnila jsem se. Že by se ta svatba přece jen dala zvládnout? Esmé na mě povzbudivě mrkla a obě jsme se ponořily do dalšího plánování.

Emmett s Edwardem se vrátili až o půlnoci. Díky plánování mi čas utekl tak rychle, že jsem se na Edwarda ani nestihla naštvat, že mi okupuje snoubence. I tak jsem to ale nehodlala Emmettovi jen tak darovat. Když se ke mně halasně hlásil, nenápadně pošilhávajíc po našem pokoji, dělala jsem, že potřebuju s Esmé něco naléhavého probrat a dala mu najevo, aby počkal.

Viděla jsem, jak se Esmé baví. Měla bych děkovat za takovou matku. Dopřála mi tohle zadostiučinění, přesto že Carlisle ji svými psími pohledy už jakou dobu lákal do ložnice. Zřejmě mi chtěla vynahradit Edwardovu hrubost, kterou jsme večer všichni vyslechli oknem.

Emmett vydržel ještě celou minutu, než si mě přehodil přes rameno a naši komedii tak ukončil. Měla jsem co dělat, abych se nerozesmála nahlas - tak jako Em. Skutečně obdivuhodné ovládání.

Carlisle s Esmé zmizeli u sebe dřív, než Emmett dorazil ke schodům. Přála jsem jim, aby si to čekání vynahradili.

Když mě v ložnici konečně postavil, stále jsem svírala tužku a blok se svatebními seznamy. Přešla jsem k posteli a položila se na břicho napříč postele, jako bych chtěla dál plánovat. Nohami v lodičkách s vysokými podpatky, které Em tak miluje, jsem nejdřív mírně komíhala, abych k nim připoutala Emmettův pohled a pak půvabně zkřížila kotníky. Rychle jsem střelila pohledem, co na to můj snoubenec.

S uspokojením jsem zjistila, že ze mě nespouští oči. Jestli si předtím nevšiml, jak mi ten nový přiléhavý overal sluší, teď se mu z něj sbíhaly sliny. Výhodou bylo to, jak rychle se z něj dalo vyklouznout. Doufala jsem, že mě Em nenechá čekat příliš dlouho, než zjistí, že jsem si pod něj zapomněla vzít prádlo. Obvykle jsem dávala přednost luxusu, ale proč se čas od času nerozhodnout pro jednoduchost? Emmett měl rád oboje a překvapení dokázal ocenit stejně jako já. Ráda jsem se nechávala dobývat, ale to neznamenalo, že bych nezvládla převzít iniciativu. A Emmett dokázal být vážně vynalézavý. Nikdy svůj scénář neopakoval.

Dneska se ale drží nějak dlouho. Přesto, že jsem upřeně zírala na stránku bloku, celým svým tělem jsem vnímala jeho přítomnost. Představovala jsem si, že jsem magnet, který k sobě Emmetta přitahuje. Vyslala jsem k němu přes rameno další svůdný pohled a málem si zoufala. Dobře, napočítám do pěti, a jestli do té doby nezačne sám, vezmu si ho právě tam, kde stojí.

V tom se Emmett pohnul. Přešel k posteli a plynulým pohybem se uložil vedle mě tak ladně, že by mu to mohla závidět kdekterá profesionálka (no víte přece, koho myslím… prostitutka). Vzal mi blok a tužku a zahodil je na zem. Slyšela jsem, jak se tužka kutálela pod postel. Měla bych ji zastavit, jinak ji zítra nenajdu a budu muset škemrat u Edwarda. Já psacími potřebami neoplývala. Co bych taky komu psala?

Ve chvíli, kdy se mi Emmett zadíval do očí, jsem ji pustila z hlavy: „Růžičko, víš, že ti tohle svatební nadšení moc sluší? Dělá tě ještě svůdnější.“

Jeho hlas mi rozechvěl vnitřnosti. Takže dneska to bude pomalé?

Jakmile mě začal líbat, proklela jsem Edwarda, že nám vzal tolik hodin rozkoše. Ráno za to zaplatí! Další myšlenky už ale patřily jen Emmettovi a tomu, co jsme spolu prováděli.

Emmett:

Uvědomuju si, že to nejspíš říkám po každé noci s Rose, ale tahle byla jedinečná. Naprosto dokonalá. Ráno jsme si trochu „přispali“.  Zřejmě jsme byli hlasitější, než jsme mysleli, protože k nám po deváté dolehl naštvaný hlas našeho bratra: „Emmette, Rosalie! Nemůžete toho chvíli nechat? Člověk by tu rád slyšel aspoň vlastní myšlenky.“

Podívali jsme se s Rose na sebe a vyprskli smíchy. Políbil jsem ji na ucho a chtěl pokračovat, Rose mě však s ohníčky v očích zastavila. Zašeptala: „Pojď, zlato. Budeme se pro jednou chovat velkoryse a nebudeme ho štvát. Však mu to brzy oplatíme.“

Když byla takhle sladká, nedokázal jsem jí vzdorovat. Překvapila mě svou velkorysostí. Copak se za ní asi skrývá? Že by už tu odplatu měla vymyšlenou?

Sotva jsme se připojili k Esmé a Edwardovi (Carlisle byl už dávno v nemocnici), naťukla Esmé znovu svatbu. Mrkla na Rose, jako by byly domluvené a otočila se na mě: „Emmette, včera jsme s Rosalií přišly na to, že vůbec netušíme, jestli jsi pokřtěný.“

Překvapeně jsem vytáhl obočí. Jak je napadlo zrovna tohle?

„Jo, jasně že jsem. Proč bych nebyl? Myslíte, že my, venkovský balíci, jsme tak jiní?“

Nakrčil jsem nos. Na tohle téma jsem byl trošku přecitlivělý. Byl jsem tu totiž jediný, kdo pocházel z vesnice. Co na tom, že moji rodiče vlastnili obrovský statek. Pořád jsem se bál, že šlápnu vedle a bude vidět slámu čouhající z mých bot.

Rose si to asi uvědomila a rychle se mě snažila uchlácholit: „Ale zlato, jen jsme se chtěly ujistit. Kdybys nebyl křtěný, mohl by s tím mít farář před svatbou problém.“

Dala mi rychlou pusu a vesele se na mě usmála.

Zamračil jsem se, jak jsem se snažil dát si to všechno dohromady: „Počkej, počkej. Farář? Svatba v kostele?“

Esmé přikývla: „Carlisle dneska zjistí podrobnosti. Má nějakého známého…“

Rose ji přerušila a přísně se na mě podívala: „Kde jinde než v kostele?“

Nechtěl jsem ji naštvat, vážně ne, ale… kostely na mě nepůsobily dobře, už když jsem byl malý kluk. Od chvíle, kdy jsem se mohl sám rozhodovat, jsem do žádného z nich nevkročil. Teď jsem se to snažil diplomaticky vysvětlit mojí broskvičce: „No, myslel jsem si, jestli by nás třeba nemohl oddat Carlisle, když byl jeho táta kněz. Určitě by to zvládnul. Zná vhodné formulky…“

Slova se mi zadrhla v krku, když jsem viděl, jak Rose úží oči čím dál víc.

Zasyčela na mě: „Ty si na tu svatbu chceš jenom hrát?“

No dobře, tohle jsem neřekl nejlíp. Musím se snažit víc. Nasadil jsem psí oči: „Ale ne, miláčku. To jen, že jakmile někdo začne hřímat z kazatelny a sesílat na mě démony pekelné (což jsme mimochodem momentálně my), neudržím se a začnu se řehtat. Nerad bych způsobil nějaké nepříjemnosti. Kostely mě prostě znervózňují a já se tomu takhle bráním.“

Edward:

Viděl jsem, jak se Rosalie po Emmettově vysvětlení trošičku uklidnila. Já si ale nemohl pomoct a smál jsem se. Tedy… snažil jsem se to zdusit, abych Emmetta neurazil. Jeho naivita byla kouzelná.

„To už bys mohl získat kněžský titul sám. Šance máš stejně dobré jako Carlisle, Emme,“ navrhnul jsem poťouchle.

Jeho výraz se měnil, jak to promýšlel. Rosalie to zřejmě viděla taky a rychle ho utnula: „Ne, tak to nejde, Emmette. Smiř se s tím, že to bude v kostele!“

Emmettovi však zazářily oči: „Náhodou… oddat sám sebe… Vsadím se, že to tady ještě nebylo.“

Esmé lehkým tónem podotkla: „Emmette, myslím, že Rose má pravdu. Nemůžeš oddat sám sebe, i kdybys vystudoval na kněze. Oni se totiž zavazují k celibátu.“

To byla pro Emmetta zjevně novinka: „Cože? Přece ale musí být nějaká výjimka, ne?“

Škádlivě jsem navrhl: „Co takhle přestup k evangelíkům?“

Rose po mně šlehla pohledem, který jasně naznačoval, co se stane, jestli okamžitě nezmlknu. Emmett byl všeho schopný a zjevně tuhle možnost právě zvažoval.

Rosalie se k němu naklonila, vzala ho za bradu a s téměř hypnotickým pohledem odříkávala: „Svatba bude v kostele! Oddá nás katolický kněz! Žádné přestupy do jiné církve se nekonají!“

Odeskávala jednotlivá slova, jako by si chtěla být jista, že Emmett skutečně chápe jejich význam. Chápal, ale nadšený z toho nebyl.

Musel jsem zmizet, abych se znovu nezačal smát. Jeho myšlenky ho usvědčovaly z toho, že se tak lehce nevzdá. Pro teď tuhle konverzaci ale uzavřel.

<-/->

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nalezení Emmetta... a jak to bylo dál? - 2. kapitola: