Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nalezená Láska 15. Kapitola

27.12.2009 (13:30) • Reni21 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2248×

Dívala jsem se na Carlisle a čekala, co mi řekne, moje srdce bušilo šílenou rychlosti a ochromoval mě strach o tátu.

„Bello, Charlie  je v komatu. A není jisté, zda se z něj někdy probere.“ Řekl potichu, moje tělo se napjalo a uvolnilo, je na živu. Pomyslela jsem si, ale pak na mě dopadla tíha jeho slov, je v komatu, neví se, zda se probudí. Oči se mi zalily slzami a já jim nechávala volný průběh. Plakala jsem bezmocí nějak mu pomoci, ale jedno jsem věděla. Probudí se, cítila jsem to hluboko v sobě. Edward ke mně přistoupil a objal mě.

„Neboj, vše bude v pořádku,“ mumlal potichu a já věděla, že má pravdu.

„Děkuji vám všem, moc jste mi pomohli. Věřím, že se táta probudí,“ řekla jsem s úsměvem, ani nevím, kde se to ve mně vzalo.

„Bello, teď když jsi sama, nechceš se i s malou přestěhovat k nám?“ ptala se Esmé s láskou. Chvíli jsme na ni koukala.

„Jen než se probudí Charlie samozřejmě,“ dodala, když jsem na ni stále hleděla. Usmála jsem se a šla si vzít malou.

„Co myslíš, budeme se stěhovat ke Cullenům?“ ptala jsem se jí, jako kdyby mi rozuměla, což určitě rozuměla, protože se usmála.

„Mama, aňo,“ promluvila a všichni se začali smát. Amy se zamračila a natáhla ruce k Edwardovi. Podala jsem mu ji. Když jsem se dívala na Edwarda, jak si ji ode mne něžně bere do náručí, a malá se spokojeně usmívá. Ten jeho pohled plný něžné úcty a lásky, jako kdyby Amy byla to nejcennější, co drží ve svých rukách. Najednou zvedl pohled a naše oči se setkaly. Dívala jsem se do těch nejupřímnějších očí, jaké jsem kdy viděla. Byly plné lásky a oddanosti. Miloval mě, miloval i Amy. Jeho pohledy, jeho gesta, mi to prozradily.

„Edwarde…“ začala jsem, ale slova mi uvízla v hrdle, nedokázala jsem ze sebe dostat ani hlásku. Jen se topit v jeho pohledu. Zapomněla jsem i dýchat a začala se mi točit hlava, zhluboka jsem se nadechla, abych se vzpamatovala. Ale moje oči byly neustále uvězněné v jeho. Přiblížil se ke mně. Ještě o kousek blíž…

Byla jsem jako přikovaná a najednou to bylo pryč, ta chvíle dokonalého souznění, očekávání zmizela jako mávnutí kouzelným proutkem. Zamrkala jsem a podívala jsem se okolo sebe, všichni tu stáli a snažili se být neviditelní, nakonec jsem se rozesmála. Edward mě následoval a ostatní se přidali k nám.

„Myslím, že rádi využijeme vaše pozvání.“ Odpověděla jsem Esmé. Ta se rozzářila jako sluníčko.

„To je naprosto skvělé, ty můžeš dál chodit do školy, dokonce i na odpolední vyučování. Já se ti o malou postarám…“ začala mluvit tak rychle, že jsem ji neslyšela.

„Esmé, myslím, že to stačí.“ Řekl Carlisle decentně své ženě, ta se zastavila v půli slova.

„Promiň, nechala jsem se trochu unést,“ omluvně se usmála.

„To je v pořádku, stejně jsem ti nerozuměla.“ Usmála jsem se na oplátku. Šla jsem zabalit to nejnutnější, jak mi bylo řečeno, Alice už byla na nákupech. Takže jsem vzala jen pleny, jak papírové tak i ty hadrové, medvídka a pejska, co s nimi Amy spinká, a pár pohádkových knížek, nějaké oblečení pro mě a malou. Když jsem vše zabalila, tak jsem sešla dolů, kde už byli všichni připraveni.

„No, můžeme jít,“ řekla jsem a hromadně jsme vyšli, Carlisle, Esmé a Rose si sedli do jeho mercedesu a já chtěla nasednou do svého auta.

„To není potřeba,“ usmál se Edward a otevřel dveře spolujezdce, vzal si ode mne malou se sedačkou a připásal ji. Vyjeli jsme nedlouho po Carlisle. Cesta probíhala mlčky, opět jsem pocítila, jak se ovzduší změnilo. Najedou jako kdyby byl vzduch naplněn elektřinou. Všimla jsem si, jak Edward sevřel volant. I on pocítil změnu ovzduší, usmála jsem se.

„Co?“ ptal se zmateně.

„Nic,“ odpověděla jsem a dívala se z okna, nechtěla jsem se mu podívat do očí. Bála jsem se, že bych se nedokázala odtrhnout.

Dojeli jsme k nim domů, Edward oběhl auto a otevřel mi dveře, počkal, až vystoupím a vyndal Amy. Ta během jízdy usnula, ani jsem si toho nevšimla. Vešli jsme do domu, Alice se na nás zářivě usmívala.

„Konečně, ještě chvilku a myslela bych si, co děláte. Edwarde,“ otočila se na bratra, „Od kdy jezdíš jako šnek?“ ptala se se smíchem. Edward se zazubil a pravil.

„Jako kdyby jsi nevěděla,“ Alice se na něj ušklíbla a mě táhla do patra.

Esmé stála u jedněch dveří. „Snad se ti bude líbit,“ usmála se na mě a otevřela dveře. Vešla jsem dovnitř a zůstala stát s otevřenou pusou, pokoj byl obrovský ve světle krémové barvě. U zdi stála kovová masivní postel se zlatými přehozy a vedle ní noční stolek s lampičkou, velký psací stůl s počítačem, knihovna vedle dveří na balkon, pohodlná lenoška a velká plazmová televize na zdi. Stála jsem tam a pak se otočila.

„Děkuji, je nádherný, ale…“ řekla jsem a Esmé mě přerušila.

„Neboj, pojď,“ vzala mě za ruku a dovedla mě ke dveřím, kterých jsem si nevšimla.

„Tady má pokoj Amy.“ Řekla a ustoupila, abych se mohla podívat. Tady to hrálo všemi barvami, postýlka stála u zdi, vedle ní bylo houpací křeslo, spousta hraček, poliček s dětskou kosmetikou a knížkami. Nechyběl přebalovací pult, který byl plně vybavený. Po bližším zkoumáním jsem zjistila, že jsou tu dvoje dveře, jedny vedly do koupelny, kterou jsme s Amy měly společnou, další dveře mi otevřela Alice, byla to obrovská šatna se spoustou oblečení, botiček a dalších doplňků.

„Proboha,“ uniklo mi ze rtů. Alice se rozesmála.

„Zvykej si, a ještě jedna věc, každé ráno budeš mít připravené oblečení, stejně jako malá Amy.“ Ušklíbla se a vystřelila z pokoje. Chtěla jsem něco dodat, ale nakonec jsem si to rozmyslela.

„Alice už jiná nebude, připravuje všem oblečení, je to její vášeň a prokletí,“ usmála se na mě Esmé. Rose právě nesla malou do postýlky, byla jsem překvapená, že pořád spí. Normálně, když jí chci přenést do postýlky, se probudí.

Vyšly jsme tiše z pokoje, a společně šly do obýváku. Tam jsem se posadila na pohovku. Očima jsem hledala Edwarda, ale ten se někam vypařil. Seděla jsem a bavila se s Esmé a s Rose, s tou jsem se hodně sblížila. Teda spíš malá nás sblížila, pochopila jsem, že Rose toužila po dítěti, ale to jí bylo odepřeno. Teď si našla náhradu, tomu jsem se musela usmát. Hodiny běžely rychlostí blesku, najednou se Esmé zvedla a zmizela, následně sestupovala ze schodů s malou v náručí. Ta si spokojeně žvatlala, Esmé ji dala do ohrádky.

„Myslím, že je čas na večeři.“ Prohodila jsem.

„Ano, to je. Co byste si daly?“ ptala se, což jsem s díky odmítla a sama šla vařit. Esmé se trochu zamračila.

„Vím, že jsem jenom host, ale ráda bych uvařila. Skvěle se mi u toho přemýšlí,“ dodala jsem.

„Dobře, jak si přeješ, já ti pomohu.“ Usmála se a společně jsme uvařily. Nakonec toho bylo strašlivé množství.

„To nesníme ani za týden,“ vyprskla jsem smíchy. Rose přinesla Amy a nakrmila ji, abych i já mohla povečeřet.

„Nemohla bych malou vykoupat?“ ptala se Rose, chtěla jsem jí to dovolit, ale pak jsem si vzpomněla, jak jsou ledoví.

„Nemyslím, že je to dobrý nápad. Nic proti tobě, věřím ti, ale vaše pokožka je studená a to by pro malou mohl znamenat šok,“ odpověděla jsem a omluvně jsem se usmála. Rose se zamračila na své ruce.

„Ale co kdybys přečetla Amy pohádku na dobrou noc? Já bych sjela se podívat za Charliem,“ navrhla jsem a Rose mě obdařila úsměvem.

Šla jsem vykoupat Amy, oblékla ji do pyžámka a předala ji Rose.

„Esmé, mohla bych si půjčit auto?“ ptala jsem se, když jsem vešla do kuchyně.

„Jistě drahoušku, myslím, že to nebude vadit, půjč si Edwardovo Volvo.“ Usmála se.

Nastoupila jsem do Volva a vyrazila do nemocnice. Tam jsem se zeptala sestry, kde bych našla tátu.

„Je po návštěvních hodinách,“ zasyčela na mě.

„Vím, ale já…“ chtěla jsem pokračovat, když se najednou objevil Carlisle.

„Pojď, ukážu ti jeho pokoj,“ řekl mile a já ho následovala, zastavil se až před dveřmi.

„Nechám ti chvilku,“ usmál se a odešel. Zhluboka jsem se nadechla a vstoupila do dveří. Táta ležel na posteli, vypadal tak pokojně, jako kdyby jen spal. Přistoupila jsem k němu a vzala ho za ruku. Vyprávěla jsem mu, slova ze mě padala jako proud vody. Mluvila jsem bez ustání a doufala jsem, že mě slyší.

„Bello, je pozdě, měla bys už jít,“ přišel Carlisle do pokoje. Políbila jsem tátu na čelo.

„Já zase přijdu,“ slíbila mu, naposledy jsem se na něj podívala a odešla z pokoje.

„Děkuji, Carlisle, “ řekla jsem a chvatně jsem odcházela na parkoviště, potřebovala jsem čerstvý vzduch, hrdlo se mi svíralo a do očí se mi tlačily slzy. Nasedla jsem do Volva a vyrazila ke Cullenům. Překvapivě snadno jsem našla odbočku k jejich domu. Zaparkovala jsem auto před barák, zhluboka jsem se nadechla a vešla dovnitř. Nikoho jsem neviděla, vystoupila jsem do svého pokoje a nejdříve jsem zkontrolovala Amy, ta poklidně spala. Vedle ní seděla Esmé v houpacím křesle. Když mě uviděla, usmála se a odešla. Vykoupala jsem se a šla do postele. Vděčná, že jsem s nikým nemusela promluvit. Nakonec mě přepadl klidný spánek.

Autor: Reni21 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nalezená Láska 15. Kapitola: