Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nalezená Láska 12. Kapitola

14.12.2009 (21:30) • Reni21 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2095×

Celou noc jsem se převalovala v posteli, nedokázala jsem vyhnat z hlavy obraz bojujícího Edwarda s Henrym. Cítila jsem neuvěřitelný strach, nechtěla jsem, aby se jim oběma něco stalo. Henryho jsem milovala, pořád mě k němu něco táhlo. A Edwarda? Jsem měla ráda, nedokázala jsem si představit svět bez něj, jen ta představa mě moc bolela. Nakonec jsem usnula neklidným spánkem.

Ráno mě musel vzbudit Charlie.

„Bells, vstávej,“ třásl se mnou, až mě nakonec vzbudil. Otevřela jsem oči a zmateně se dívala na tátu.

„Co se děje?“ nechápala jsem.

„Zaspala jsi, měla by sis pospíšit, jinak nestihneš školu.“ Usmál se na mě a odešel, podívala jsem se do postýlky, ale malá tam už nebyla. Pousmála jsem se nad tátovou starostlivostí a vylétla jsem z postele. Udělala ranní očistu, seběhla jsem schody, políbila Amy a vzala si toast. Pak jsem konečně vyrazila ze dveří.

Do školy jsme naštěstí dorazila včas a očima jsem hledala Henryho, ale zatím nedorazil. Postávala jsem u auta a čekala až Henry nebo Edward přijedou. Potřebovala jsem vědět, že jsou oba v pořádku. Čekala jsem jako na trní, zvonek mě upozornil, abych šla do školní budovy, ale já se nedokázala hnout z místa. Konečně jsem zaslechla motor a náhle se objevilo auto, stříbrné Volvo, Edwardovo auto. Vydechla jsem úlevou, Edward vystoupil z auta a podíval se na mě, v jeho pohledu bylo tolik něžnosti, až se mi z toho zatočila hlava. Přišel ke mně, aniž by přerušil náš oční kontakt. Moje srdce bušilo o závod, konečně se přiblížil a já mu vlítla okolo krku. Nepřemýšlela jsem, prostě jsem jednala, držel mě v náručí, překvapený mou reakcí.

„Jsi v pořádku? Bála jsem se o tebe.“ Zašeptala jsem mu a choulila se v jeho ledové, tvrdé náruči, nesmírně se mi ulevilo, když jsem ho viděla v pořádku. Trochu se odtáhl, aby se mi mohl podívat do očí.

„Jistě, že jsem…“ chvíli se odmlčel a pak pokračoval „A Henry také, jen dva dny nepřijde do školy.“ Usmál se na mě, pozvedla jsem obočí, abych se ho zeptala, proč na něj Henry vlastně zaútočil.

„Teď ne, musíme do třídy.“ Usmál se a pohladil mě po tváři, jakmile se mě dotkl, projelo mnou příjemné mrazení. Povzdechla jsem si a následovala ho do školy, na první hodině jsem byla sama. Nedokázala jsem se soustředit na výklad, chtěla jsem mluvit s Edwardem. Potřebovala jsem vědět, proč ho vlastně Henry napadl a jak závažná jsou jeho zranění. Konečně se ozvalo zvonění a já šla na další hodinu, když jsem vyšla ze třídy, stál tam Edward a díval se na mě.

„Ahoj,“ zamumlal potichu a usmál se na mě, úsměv jsem mu oplatila a vyčkávala. Povzdechl si a pravil. „Bello, Henrymu se nic vážného nestalo, vlkodlaci se uzdravují rychle,“ uklidňoval mě. Spadl mi kámen ze srdce a dál jsem se na něj dívala. Chvíli mě pozoroval a usmál se.

„Jak si přeješ,“ řekl a začal vzpomínat.

Běžel lesem směrem k Belle a Henrymu, v duši neklid a strach o Bellu. Jen ta představa ho  srážela na kolena, v mysli jen jediná myšlenka, Bells musí být v bezpečí. Uviděl ji, jak stojí naproti Henrymu a zlostně se na něj dívá, Henry se změnil na vlkodlaka.

„Henry.“ Vykřikla vyděšeně, zastavil se před Bellou a snažil se udržet emoce stranou, ale nebylo to lehké.

„Henry, ublížíš jí.“ řekl klidným tonem, jako kdyby se ho snažil uklidnit a zároveň uklidňoval sám sebe. Bella byla v pořádku. A on nikomu nedovolí, aby jí ublížil, nemůže… Nedokáže již bez ní dál žít.

„Lhala mi, jak si to vůbec představuje, zapírat,“ slyšel myšlenky Henryho.

„Je to matka tvé dcery,“ promluvil opět Edward. Henry zavrčel.

„Ano, to je, ale i tak, jak si vůbec může myslet, že mi nedovolí se ujmout svých povinností jako otce?“ prskal vztekle Henry v myšlenkách.

„Ano, chápu, ale nechceš jí ublížit, to vím.“ promluvil znovu. Vlk se podíval na Bellu, jeho hnědé oči si jí zkoumavě prohlížely, pomalu k ní přistupoval. Třásla se strachy.

Vlk zavětřil. „Cos jí provedl? Je to co ty.“ pomyslel si, otočil na Edwarda a zavrčel, v ten samý moment po něm skočil. Edward se ani nehnul, za ním stála Bella, jeho slunce. Nechal, aby ho vlk porazil a manévrem ho odtlačil pryč od Bells. Uslyšel, jak ho v myšlenkách volá otec.

„Carlisle, odveď Bellu, pak ti to vysvětlím.“ Řekl rychle, že ho Bella nemohla slyšet. Carlisle se na nic neptal a vzal Bellu do náručí.

„Henry, uklidni se. Bella není upír,“ řekl Edward Henrymu, když okolo sebe kroužili, ale Henry ho neposlouchal, opět zaútočil. Edward viděl, co má v plán. Jakmile Henry udělal výpad, Edward ho odhodil do stromu a ten jen zapraskal, Henry zakňučel bolestí. Ale jeho odhodlání zničit Edwarda bylo silnější než bolest, kterou cítil. Jeho mysl byla plná nenávisti, Edward mu to nemohl mít za zlé, sám k sobě cítil odpor.

„Henry, Bella je pořád z vetší části člověk.“ Říkal mu, když kolem něj zase začal kroužit, ale Henry pořád nevnímal. Opět na něj zaútočil a Edward se vyhnul jeho čelisti, která byla blízko jeho hrdla. V dáli uslyšel další vlčí vytí

„Edwarde.“ Vykřikl Emmett a hnal se bratrovi na pomoc. V tu samou chvíli se na mýtině objevili další vlci. Sam, vůdce smečky z rezervace, se postavil před Henryho a posílal mu myšlenky. Myšlenky, které slyšeli jen vlci a Edward.

„Henry, tohle je naše území, jestli zabiješ Cullena, rozpoutáš tím boj. Ale toho se ty nedožiješ. Sám tě zabiju za to, že jsi nás uvrhl do války.“ Poslal mu a výhružně zavrčel. Henry také a zaútočil na Sama. Najednou ti dva vypadali jako koule chlupů, drápů a zubů. Ozvalo se další bolestivé zavytí. Henry měl zlomenou tlapu a dvě žebra.

Ostatní stáli a sledovali tento souboj, nikdo se ani nepohnul. Nakonec se Henry vzdal a poklonil se Samovi, prohrál. Podíval se na Edwarda.

„Tím to nekončí,“ poslal mu myšlenku, ale Sam zavrčel.

„Ano, končí, na Edwarda nezaútočíš, kdybys ho poslouchal, věděl by jsi, že to, co se stalo Belle, byla jen nešťastná nehoda. My jsem souhlasili a Cullenovi se zapřísáhli, že se nic podobného nestane. Bella je pořád člověk, a teď jdeme.“ Řekl a vlci odběhli, Henry byl hlídám dalšími dvěma.

Zamrkala jsem, zhluboka jsem se nadechla. Začátek jeho vzpomínky mě překvapil a zároveň potěšil. Ale byla jsem zmatená a potřebovala jsem si to rozebrat sama.

„Mrzí mě to,“ zašeptala jsem potichu, kvůli mně se dostali oba do sporu. To já mohu, za jejich boj. Edward se na mě usmál, přistoupil ke mně a pravil.

„Ty za nic nemůžeš, je to má vinna. To já jsem ti ublížil a vzal ti šanci na normální život,“ zašeptal bolestivě. Ve mně vzplál vztek, zamračila jsem se na něj.

„To není pravda a už nikdy nic takového neříkej,“ zasyčela jsem výhružně. Edward mě chvíli pozoroval a pak zvedl ruce do vzduchu.

„Dobře, už o tom nemluvme,“ ukončil debatu, zazvonilo a šli jsme do třídy. Alice se na mě smála jako sluníčko.

„Ahoj Bells,“ pozdravila mě a já ji.

„Nechtěla by ses zase u nás zastavit? Esmé by ráda viděla Amy a Rose taky,“ udělala na mě jeden ze svých kukučů, takže já byla bez šance jí odmítnout.

„Alice,“ zaúpěla jsem, ale nakonec jsem se rozesmála, na odpoledne u Cullenů jsem se těšila. Esmé a Rose si malou okamžitě zamilovaly a Amy se u nich líbilo, ačkoliv obyvatelé nebyli lidé. Pousmála jsem se.

„Dobře přijedeme k vám,“ odpověděla jsem Alice, i když to bylo zbytečné, v Alice očích se rozsvítily jiskřičky a nadechovala se, aby ještě něco dodala.

„Alice, ne.“ Ozval se Edward ode dveří a zase zmizel, podívala jsem se na Alice a ta se mračila jako tisíc čertů.

„Protiva jeden.“ Zamumlala, ale nechtěla mi povědět nic konkrétního. Nakonec jsem to vzdala. Na další hodinu jsem se těšila a jakmile zazvonilo, vylétla jsem z místnosti jak čertík z krabičky. Alice se začala smát a znělo to jako zvonkohra, podívala jsem se na ní, ale jen zakroutila hlavou. Šla jsem na další hodinu. Posadila jsem se do lavice a vyhlížela Emma a hlavně Edwarda. Přišli akorát se zvoněním, Emm se široce usmál a posadil se.

„No tak jsem se na konec ani nepopral,“ pravil smutně Emm, já jsem vytřeštila oči, zatímco Edward zavrčel.

„No co, ty sis zašpásoval a co já? Jsem chudáček a nikdo mě nemá rád.“  Prohlásil tak smutně, že by mu to člověk snadno uvěřil.

„Pane Cullene, myslím, že vaše nadání pro herectví je neuvěřitelné, ale teď není dramatický kroužek ale hodina matematiky.“ Zpražil ho vyučující, třída se rozesmála, ale pak se všichni uklidnili a dávali pozor. Emmett si pořád něco mumlal pod vousy, ale nakonec přestal a usmál se na mě. Konec vyučování se blížil, Edward mě nespouštěl z očí, Alice se semnou domluvila, že mě opět vyzvedne, jakmile jim skončí škola. Odzvonila poslední hodina a já směřovala k autu a domů. Konečně uklidněná a zároveň neuvěřitelně zmatená. Potřebovala jsem chvilku být o samotě, abych se vyznala ve svých pocitech.

Autor: Reni21 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nalezená Láska 12. Kapitola: