Je to vůbec možné? Už jsem ani nedoufala. Takže přece jenom mám šanci...
29.10.2011 (07:00) • Zombichlerka • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1714×
Nevykřikla jsem, když jsem se napřímila na posteli. Byla jsem zpocená a zamotaná do deky. Ruka mi automaticky vystřelila na krk. Nic, jen pot.
Vydechla jsem a spadla zpět do polštářů. Ti upíři mi už vážně lezou na mozek… Nebo na krk.
Doplahočila jsem se do koupelny. Vlasy jsem měla rozčepýřené a upatlané, ale to mě teď nejmíň zajímalo.
Znovu jsem ho viděla… Sice jen ve snu, ale viděla. Byl tak krásný… A ten pohled v jeho očích… Jako by říkal - pořád tě miluju!
A ta rudá barva mu jen přidala na kráse. Navlhčila jsem ručník a dala si ho na hlavu. Vážně potřebuju zchladit.
Cestou do postele jsem vzala notebook a zapla ho, aniž bych tušila, na co mi bude. Měla bych spát, ale… bála jsem se, že se mi bude znovu zdát sen. Chtěla jsem, aby se mi o něm zdálo, ale jako o vrahovi, který ze mě vysaje všechnu krev…
Otřásla jsem se.
Lehla jsem si a přikryla se. Najela jsem na internet, zadala vyhledávač… a zůstala koukat do zdi. Nevěděla jsem, co dělat. Totiž, věděla jsem, co bych měla, co bych chtěla udělat, ale nevěděla jsem, jestli chci znát odpověď.
Nakonec jsem mu napsala email. Věděla jsem, že na něj moc často nechodí, a tak to bylo čistě na náhodě.
Potom jsem notebook zase vypnula a položila se. Opět jsem nemohla dlouho zabrat, ale nakonec jsem upadla do bezesného spánku.
Ráno mě vzbudilo zastřené třísknutí dveří. Procitla jsem s lehkým škubnutím a do očí mě ihned uhodil prudký příval slunce.
Otočila jsem se na druhý bok. Chtěla jsem ještě ležet a zůstat tak, s hřejícím sluncem za zády, měla jsem ale spousty práce.
S nesrozumitelným mumláním jsem vstala a šla rovnou do kuchyně. Ihned mi padl do oka svítivě žlutý lísteček, který byl přilepený na ledničce. Strhla jsem ho a pak zmačkala do kuličky. Nakonec skončil v koši.
To, že je Robert pryč, mi došlo, nemusel mi to psát.
Posadila jsem se na židli. Zírala jsem nepřítomně ven oknem a že mám hlad mi došlo až když mi zakručelo v břiše.
Vzpomněla jsem si na včerejší snídani, pořád by měla být v ledničce. A ano, chutně vyhlížející oblečené chlebíčky na mě přímo volaly.
Snědla jsem je na posezení a pak se šla připravit. Dneska jsem měla v plánu zajít do nejbližších nemocnic osobně. Nic jiného jsem dělat nemohla.
Měla jsem totiž v plánu, že jeden ze špitálů, kam jsem včera volala, bude ten. Ale jelikož jsem je neobvolala všechny… nějak jsem neměla co dělat.
Po dlouhém zkrášlovacím rituálu jsem vylezla ven. Ale musela jsem se vrátit pro sluneční brýle. Tak to slunko pařilo.
Jezdila jsem po městě celý den jako idiot, ale nic. Žádný Carlisle Cullen. Napadlo mě, jestli jsem si to špatně nezapsala.
To nebylo pravděpodobné.
Zastavila jsem před poslední nemocnicí, kterou jsem chtěla navštívit ještě dnes. Už se pomalu stmívalo a brýle jsem si mohla nechat v autě.
S pramalou nadějí jsem prošla skleněnými dveřmi. Všude kolem mě pobíhaly sestřičky, občas nějaký doktor a na plastových židlích pacienti. Spousta pacientů.
Vydala jsem se k recepci. Tam za pultem stála menší zrzavá paní, která mi hned padla do oka.
„Přejete si?“ Usmála se na mě a já koukla na její vizitku, kterou měla na pultě. Paní Copeová.
„Dobrý den, jsem Annabelle Marksová a…” Moje slova přerušilo zvonění telefonu.
„Omlouvám se.“ Hrábla po telefonu a formálním hlasem se představila. Když dotelefonovala, vyklopila jsem svoji prosbu.
„Ach, pan Cullen… Ano, ano… Totiž, nepracuje u nás, drahoušku,“ zchladila moje nadšení, když viděla, jak jsem se rozzářila. „Ale slyšeli jsme o něm. Samozřejmě, že jsme o něm slyšeli. Pracuje v malé nemocnici ve Forks, kousek odtud. Je to tak milý člověk…“
Autor: Zombichlerka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Najdu tě! A pak spolu budeme navždy... - 4:
Zombí! Jak ty to děláš? Jak to, že tak rychle píšeš?
Ale já jsem za to strašně moc ráda! Celá tahle povídka je moc krásná a tahle kapitola nebyla vyjímkou - jen mohla být delší!
(Jako ta předchozí) - prosím přidej brzy další kapču! (a ať je delší!) Opravdu se mi to moc líbilo a už se nemůžu dočkat další!
Tleskám ti:
PS: Buděš dneska večer na chatu? já tam budu od sedmé hodiny večerní čekat!
PSS: Stefan: "Lexi?"
Prosím o další brzké pokračování.
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!