„Co?!“ zařval na Alici, která se ublíženě stáhla. A hned se jí po boku objevil Jasper, celý nahrbený. „Nehádejte se, no tak.“ Esmé se podívala ven z okna. „Je na Belle, jak se rozhodne.“
02.12.2011 (21:15) • Zombichlerka • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1457×
„Kam si kruci myslíš, že jdeš!?“
Will si stoupnul mezi dveře a vrhal po Edwardovi blesky. On přistoupil těsně k němu a díval se na něj svrchu.
„Do nemocnice,“ řekl pomalu. Chvíli bylo ticho, takže bylo slyšet jen Alicino vyděšené, zběsilé nadechování.
„Neví, proč bys tam měl chodit,“ zavrčel Will. Edwardovy oči ještě více potemněly a z úst se mu ozvalo vrčení.
„Proboha, hlavně se nebijte,“ zašeptala vyděšeně Alice. „Bella…“
„Bella je moje žena,“ řekl důrazně Will. „Žena. Takže já za ní půjdu a ty tady zůstaneš, jelikož nemáš absolutní právo…“
„Tebe se nebudu na nic ptát.“
Will se nadechl na odpověď, ale Edward už byl pryč.
„Do prdele,“ zavrčel a otočil se k odchodu. Něčí ruka ho zadržela. Se zavrčením se jí vytrhl.
„Co?!“ zařval na Alici, která se ublíženě stáhla. A hned se jí po boku objevil Jasper, celý nahrbený.
„Nehádejte se, no tak.“ Esmé se podívala ven z okna. „Je na Belle, jak se rozhodne.“
Znepokojující pípání. Bolest po celém těle. Nepříjemné tlačení na hrudi.
Zkusila jsem otevřít oči. Nepovedlo se. Moje víčka mi přišla hrozně těžká. Teď už na mě bolest dopadlo úplně. Na hrudi jsem cítila takový tlak, jako kdybych tam snad měla kilové závaží.
Znovu jsem se pokusila otevřít oči. Tentokrát s větším úspěchem. Byla jsem v tmavé místnosti, to byla první věc, kterou jsem si uvědomila. Další věc, kterou jsem si uvědomila, byla, že tam nejsem sama.
Pomalu jsem naklonila hlavu do strany.
Jeho oči se dívaly do mých. Byly černé tak něžné... Podívala jsem se dolů. Jeho ruka svírala mou. Zamračila jsem se na výjev před sebou.
Viděla jsem, jak se dotýká mé ruky, viděla jsem, jak mi doslova mačká prsty, ale… necítila jsem to.
Edward si můj pohled vyložil jinak. Okamžitě mě s cuknutím pustil a trochu se odtáhl.
„Promiň. Spala jsi… dlouho, a tak jsem myslel… totiž… doufal jsem, že se probudíš, ale kdyby ne, chtěl jsem…“
„To je v pořádku,“ zarazila jsem ho. Překvapeně se na mě podíval. Ani já jsem se nechápala. Nechápala jsem, proč mi to nevadí. Ale bylo to prostě… příjemné. A tak… přirozené.
„Á, slečno Swanová. Už jste vzhůru? Jak se cítíte?“
Mladičký doktor vklouzl do pokoje a s pohledem upřeným do papírů zašmátral po světle.
Celý pokoj se rozzářil světlem, až jsem zamrkala.
Doktor přistoupil ke mně. Stále skloněný k papírům natáhl ruku a dotkl se mého čela. Postupně se dotkl mých tváří a nakonec mi vzal do rukou zápěstí.
Teprve potom odložil papíry.
„Jak se cítíte?“ zeptal se znovu. Nevěděla jsem, jak odpovědět. Bolelo mě celé tělo, ale celkově mi nebylo nejhůř.
Až teď mě osvítilo.
„Bože, co se vlastně stalo?!“ Přístroj vedle mě se rozeřval, to když se moje srdce vydalo na marathón.
Vzpomínala jsem si na cestu autem, na vzpomínky, které mi běhaly hlavou a pak náklaďák, který se zničehonic objevil přede mnou…
„Uklidněte se, slečno.“ Doktor se zamračil a střelil pohled po Edwardovi, který mě chlácholivě hladil ve vlasech.
Na moje srdce to moc nepomáhalo, ba naopak, moje srdce už skoro vyletělo z hrudi, ale můj pohled zůstal přikovaný k němu.
Působilo to tak nenásilně, jakoby to byla ta nejpřirozenější věc na světě, prostě se natáhnout a dotknout se mých vlasů…
„Ehm,“ ozvalo se vedle mě. „Slečno… slečno…“
Trhla jsem sebou a porušila trans, do kterého jsem upadla. Podívala jsem se na doktora, který zmateně přeskakoval pohledem ze mě na Edwarda.
„No, ehm…“ Edward se zničehonic uchechtl, byla to jen vteřina, a když jsem se na něj podívala, znovu byl vážný. „Měla jste nehodu, slečno. Už jste naprosto v pořádku,“ doktůrek se na mě zářivě usmál, „ale bylo to na vlásku. Hodně zlomených žeber, nožička bude muset dlouho odpočívat, ale vážnější zranění jste neměla.“
Vydechla jsem. Edwardova ruka mi sjela z vlasů na tvář.
Uvědomila jsem si doktorův pohled. Skousla jsem si rty a pokusila se o úsměv. Doktor něco zakoktal a vyklouzl z místnosti.
Neovládla jsem se a bez rozmýšlení vyhrkla: „Proč tady jsi?“ Edwardova tvář pohasla. Hned jsem se dala do horlivého vysvětlování.
„Totiž… jsi Edward, Willův… známý. Ale nechápu, proč jsi tady, proč se mě dotýkáš – ne že by mi to bylo nepříjemné –, ale… proč? Proč to všechno děláš?“
Minuty odtikávaly a on se stále neměl k odpovědi. Začínala jsem se bát, i když jeho oči byly něžné, ale než jsem mohla naplno propadnout panice, zašeptal: „Protože tě miluju.“
Autor: Zombichlerka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Najdu tě! A pak spolu budeme navždy... - 16:
Och... Ach... Ech...
Na víc se asi nezmůžu, protože tím koncem jsi to naprosto zabila.
Dobře, teď už možná jo. Kapča byla moc pěkná, líbilo se mi Bellino probouzení a Edík ji vysloveně žere. Už se moc těším na další a doufám, že tě k tomu nebudu muset dokopat!
BRAVO BRAVO BRAVO BRAVO BRAVO BRAVO BRAVO BRAVO BRAVO BRAVO BRAVO BRAVO BRAVO BRAVO BRAVO BRAVO BRAVO BRAVO BRAVO BRAVO BRAVO BRAVO BRAVO BRAVO BRAVO BRAVO BRAVO BRAVO BRAVO BRAVO BRAVO no coment rýchlo pokračko prosííííííííííííííííííím prosím prosím prosím prosím prosím prosím prosím prosím prosím prosím prosím prosím prosím prosím prosím prosím
tak to je super:D
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!