Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Náhoda? Leda ve snu 5. kapitola

03.07.2015 (10:45) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1658×

5. kapitola

Edward

Vrátil jsem se ze školy a měl vážné obavy kvůli tomu, že jsem tu Dawn nechal samotnou. Bál jsem se dokonce i toho, že najdu dům v troskách, ale nic takového se nestalo. Díky tomu, že dům byl už od pohledu celý, se mi ulevilo, jenomže to bylo velice předčasné.

Vstoupil jsem do domu a našel tam totálně vystresovanou Esmé. Ihned jsem se začal zajímat o to, co se tam vlastně stalo, ale stačilo se jenom pořádně rozhlédnout okolo sebe, protože tu byl přímo neskutečný nepořádek. Knihy byly vyházené z polic, Esméiny starožitné vázy byly napadrť a z našeho gauče zbyly jen třísky.

Nejspíš si za to asi můžu sám. To já jsem ji přeci vyzval, aby to zkoušela. Jenomže ten gauč měla přestěhovat a ne úplně zdemolovat…

„Edwarde, já jsem vážně ráda, že sis pořídil kamarádku, ale tohle už je vážně trochu moc. Takhle to dál prostě nepůjde,“ říkala mi právě Esmé. „Nemůžeme žít pod jednou střechou s poltergeistem.“

„Ale ona se takhle normálně nechová. Nech mě s ní nejdříve promluvit, než ji vyšleme do exilu,“ zastával jsem se jí.

„No, stejně není v našich silách ji odsud dostat, takže je to nejspíš zbytečná debata. Jen ji prosím řekni, aby se k našim věcem chovala s úctou. Nerada bych, abys příště přišel třeba o klavír,“ požádala mě ještě a pak už zase pokračovala v uklízení.

Ani trochu se mi nelíbila představa, že bych měl přijít o svůj klavír, ale na druhou stranu jsem měl radost, že se Dawn konečně naučila něčeho se dotknout. Aspoň si tak mohla připadat víc naživu. I když jen na malou chvíli…

***

Prohledal jsem dům, ale nikde jsem na Dawn nenarazil, a tak mě napadlo, že nejspíš bude někde venku, a taky že ano. Seděla na vlhkém pařezu kousek od domu a očima pozorovala své ruce. Byla jimi natolik zaujatá, že mě ani neviděla přicházet.

„Ahoj,“ pozdravil jsem ji, abych na sebe upozornil. „Hledal jsem tě.“ 

„Mě není těžký najít,“ zamumlala nepřítomně a stále se soustředila výhradně na své ruce. „Pořád mě vidíš?“

„V celé tvé kráse,“ ujistil jsem ji a ona se pousmála.

Při bližším zkoumání jsem si všiml, že se jí mění barva nehtů. Jednu chvíli byly modré a v další zase zářivě žluté nebo křiklavě červené.

„Jak to děláš?“ nechápal jsem.

„Ani nevím. Prostě tak, ale jsem lepší než džin. Jen lusknu prsty a změní se mi i oblečení,“ zatrylkovala a konečně svou plnou pozornost přesunula na mě.

„Tak, to je hustý,“ přiznal jsem jí. „Jsem rád, že děláš takové pokroky, ale dům jsi nám demolovat nemusela.“

„Jo, já vím. Strašně se za to stydím, jenže zkoušela jsem se naštvat na ten gauč a jak mi to nešlo, rozčílila jsem se. Jakože fakt hodně a najednou kolem mě začalo všechno lítat a vybuchovat. Nechtěla jsem to, ale než jsem se trochu uklidnila, byla už půlka obýváku v dezolátním stavu. Mrzí mě to.“

„Dobře, to je v pohodě. Esmé už to nějak vysvětlím a jsem si jistý, že to pochopí,“ utěšoval jsem ji.

Nechtěl jsem, aby byla zase rozhozená, protože co je duch, tak se zřejmě skládá pouze ze svých myšlenek a pocitů. S tím vlastně souvisí úplně všechno a nějaké ty zvláštní schopnosti nevyjímaje.

„Víš, když jsi byl ve škole, měla jsem spoustu času na přemýšleni a nemohla jsem přijít na žádnou věc, která by se dala považovat za neuzavřenou záležitost….“ Odmlčela se. 

„Takže?“ pobídl jsem ji k pokračování.

„No, já vážně nevím, co si počít. I když jsem samozřejmě doufala v to, že léčba zabere, vždycky jsem žila tak, abych ničeho nelitovala a snažila se užívat si čas, který mi ještě zbývá, naplno. A teď tak nějak nechápu, co tu pořád ještě dělám. Na jednu stranu mě to tu s tebou baví, ale po životě přece musí přijít víc, než jen tohle bezcílné bloumání po světě, ne? Vždyť nebýt tebe, tak jsem úplně sama. Nemůžu si ani uspořádat mejdan s ostatními duchy. Chápeš vůbec, jak otravný to je?“ vychrlila na mě.

„Přiznávám, že ne,“ řekl jsem a pocítil nutkání ji obejmout, abych ji utěšil, ale to v tuhle chvíli samozřejmě nebylo možné. 

Bylo by to jako objímat prázdný vzduch okolo sebe a ona vlastně ani nic jiného nebyla, i když její vědomí jakýmsi zázrakem přetrvávalo na tomto místě.

„Co je? Proč na mě tak zíráš?“ nechápala náhle. 

„Protože jsi dalším důkazem toho, jak moc pomíjivý lidský život vlastně je. Stačí málo a je po všem…“ 

„Díky za připomenutí, ale myslím, že zrovna mně to vykládat nemusíš,“ ušklíbla se, ale vzápětí se zarazila. „Počkat, tady nejde o mě, že ne? Jde o ni. O tu holku, o Bellu.“

„Bez komentáře,“ odpálkoval jsem ji.

Tohle téma jsem s ní rozebírat vážně nechtěl. Raději jsem si narychlo něco vymyslel a vydal se na lov, který jsem už odkládal déle, než bych měl. Obzvláště pokud mám mít zítra zase biologii.

Blbý ovšem bylo, že neexistoval žádný způsob, jak Dawn zabránit v tom, aby mě následovala a to ani nemluvím o tom, že ze mě stále měla nutkavou potřebu tahat všemožné informace o mně, o Belle a nakonec měla také spoustu připomínek ohledně mých stravovacích návyků, což jednomu vážně lezlo na nervy.

„No fuj, to je nechutný,“ komentovala mě, který jsem mezi zuby právě drtil laní hrdlo a proudy lahodné tekutiny mi proudily do úst a odtud následně do všech útrob. „Kdybys tak viděl, jak směšně u toho vypadáš…“

Mezi jednotlivými doušky jsem na ni nevrle zavrčel, ale jinak jsem už zareagovat nestihl, protože si opět pustila pusu na špacír.

„Chápu, že s plnou pusou by se mluvit nemělo, ale nechceš mi vysvětlit, proč se takhle přecpáváš?“ uhodila na mě. „Už jsi jich takhle skolil aspoň patnáct. Nemyslíš, že už by to stačilo?“

Pokusil jsem si jí nevšímat, ale nedala mi k tomu příležitost.

„Začíná to být už trochu nuda,“ postěžovala si o pár minut později, když jsem laň vysál do sucha a znechuceně ji od sebe odvalil.

„Zítra mám biologii a chci se ujistit, že se ovládám,“ vysvětlil jsem jí konečně.

„A proto hodláš vyhubit celé laní pokolení ve Forks?“ podivila se. „Co je na té hodině biologie tak zvláštního?“

„Bude tam ona, Bella.“

„Ta dívka, která tě tak rozhodila ten první den?“ Spojila si to. 

„Ano.“

„Nech mě hádat, tys ji nechtěl sbalit, ale sežrat, že?“ Došlo jí.

„Ano,“ potvrdil jsem její domněnku a tak trochu očekával, že se na mě podívá jako na nějakou zrůdu bez duše, kterou v podstatě i jsem, ale to ona ne.

Místo toho se prostě jen rozesmála…

„Co je?“ nechápal jsem.

„Ale nic. To jen, že ta moje rada, abys ji někam pozval, asi nebyla právě na místě,“ zubila se.

„No, to tedy opravdu ne,“ souhlasil jsem a opravdu se musel trochu usmát.

„No, ale teď už ji nechceš zabít, nebo jo?“

„Jak vidíš, dělám všechno pro to, abych tomu zabránil.“

„Tak, to je bezva. Teda to, že se snažíš, to s těmi laněmi už tolik ne,“ zabrblala a rozhlédla se kolem.

„No, nadělal jsem tu slušnou paseku,“ povzdechl jsem si a pustil se do úklidu.

„Jo. Tak nějak.“ Zakoulela pobaveně očima. „Ale to všechno přece není jenom proto, že ti voní nebo tak, ne? Myslím, že se ti líbí i tak, protože jsi říkal, že je krásná a takhle se o jídlu obvykle nehovoří.“

„Ty si to ještě pamatuješ?“ udivilo mě.

„Jo. Vzpomínám si i na hranolky a pizzu. Výborná záležitost.“

„Jo, to za mě nebývalo, takže nemohu posoudit,“ nechal jsem se strhnout jejím humorem.

„Oh, tak to tě teda lituji, protože na to by se vyplatilo čekat sto let. Mimochodem, když už jsme u tvého věku. Vážně jsi ještě panic?“

„Emmett je hroznej lhář,“ vysoukal jsem ze sebe, protože i když to nejspíš nemělo moc cenu zapírat, probírat jsem to s ní nechtěl.

„To možná je, ale neřekl bys, co všechno se nedozvíš, když tě nikdo jiný nevidí…“

„Čtu myšlenky, takže odposlouchávání nepotřebuju, ale i tak bych mohl, protože mám fakt skvělý sluch,“ připomenul jsem jí.

„Jen se snažím říct, že to není nic, za co by ses měl stydět. Vlastně mi to připadá roztomilý, že ses rozhodl počkat na tu pravou…“

„Můžeme už o tom nemluvit?“ požádala jsem ji, protože přestože byla moc milá, bylo mi to krajně nepříjemné.

„Jen jsem přemýšlela o těch dobrých skutcích a napadlo mě, že bych mohla pomoct tobě,“ oznámila mi rozzářeně.

„Jak to myslíš mně?“ Zmizel mi úsměv z tváře a celý jsem se napjal.

„Uvažuj, co může být záslužnější, než najít stoletému panici holku,“ pobídla mě a byla tím svým naprosto absurdním nápadem evidentně nadšená.

„Nechceš radši převést stařenku přes ulici?“ ujišťoval jsem se.

„Ty jsi stařík,“ namítala.

„Dokaž to,“ vyzval jsem ji se zadržovaným smíchem.

„Eh?“ Zatvářila se velice nechápavě. „Jak to mám asi tak udělat? Schováváš snad v těch svých džínách nějaké faldy, o kterých bych měla vědět?“

„Není v nich nic, co by tě mělo zajímat,“ ohradil jsem se.

„A taky nic, co bych už neviděla,“ rýpla si.

„Dawn!“ okřikl jsem ji pohoršeně, protože už zacházela vážně daleko.

„Neboj, nešmírovala jsem tě ve sprše, ale mohla bych si to zařadit na program místo seriálu Ztraceni. Stejně už moc nechápu, o co tam jde a to mi uteklo jen pár dílů, však víš, umírala jsem a tak...“

Nervózně jsem si poposedl a představa, jak mě nějaký duch šmíruje, mi vážně nebyla moc příjemná, jenže ona si dělala legraci, takže přestože je ta představa mimořádně děsivá, pravděpodobně k ní nedojde. To s tím dohazováním nějaké holce zní bohužel mnohem reálněji a ona to opravdu udělá, protože je tím nápadem naprosto unešená.

„Pokud vím, předtím jsi mě chtěla sbalit sama,“ namítl jsem a vzpomněl si tak na její myšlenky při našem prvním setkání.

„Jo, ale teď jsem jaksi nehmotná, takže si musím nechat zajít chuť, ale pro tebe to neplatí. Možná nejsi tak úplně naživu, ale pořád máš právo na lásku. Takže vzhůru do toho, oslov ji,“ pobízela mě.

„Ne,“ zavrčel jsem umanutě.

„No ták. Vím, že se ti líbí,“ trylkovala. „A nemůžeš jí číst myšlenky, to je přeci taky dobrej bonus.“

„Jsem upír, ona člověk. To nemůže fungovat,“ trval jsem si na svém.

Moc děkuji za veškeré doopravy a komentáře, které se mi rozhodnete zanechat. Omlouvám se, že to tak trvalo, ale ráda bych vám k tomu něco řekla. Pokud mi totiž povídku nikdo nekomentuje, neznamená to sice, že ji nedopíšu, ale její psaní pro mě přestane být prioritou, takže se pokračování může i protáhnout. Totéž platí u TTJB a všech povídek, které budou následovat. Vážně, lidi. Nechci být za trapku a dožadovat se určitého počtu komentářů nebo nebudu pokračovat. To fakt nechci, ale vaše komentáře jsou jediný způsob, jak se dozvědět, zda ta povídka za něco stojí či nikoliv. A podle toho, že u některých kapitol nemám v komentářích ani smajlíka, který vám žádný čas nezabere a přesto dá najevo váš názor na věc, soudím, že je ta povídka totální průšvih, který se líbí asi jen mně a pak ještě dvěma jedincům, kteří mi okomentovali alespoň tu 4. kapitolu a kterým jsem za to moc a moc vděčná. Pokud to tak je, tak prosím. Já už se s tím nějak smířím, ale pokud ne a povídka se vám líbí, prosím, vyvraťte mi to.

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Náhoda? Leda ve snu 5. kapitola: