Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Náhoda je blbec - 5. část

16.02.2011 (11:00) • Roxana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3508×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Náhoda je blbec – 5. část

(Namyšlenost je základ)

Avšak v nosu mě zašimrala jeho jahodová vůně, na těle jsem cítila hlad, jakoby mě někdo držel ta pas. Záporně jsem zakývala hlavou, zřejmě jsem unavenější, než jsem předpokládala. Jeho vůni cítím díky tričku a ledový průvan, protože je otevřené okno, nic složitého.

Moment, než jsem si šla lehnout, nebylo okno zavřené?…

Po usilovném přemýšlení o tom, zda bylo okno otevřené, či nebylo, jsem zavřela oči a zkusila znovu usnout. Kupodivu se mi to podařilo a já spala jako dudek. Jediný sen už jsem neměla, což mě sice trochu mrzelo, ale zároveň jsem byla vděčná. Nechtěla jsem žádné sny, které by se týkaly jeho, už ne.

Nevím, jak dlouho jsem spala, ale když jsem otevřela oči, sluneční zář mě probrala a rejpavě mě hnala z postele. Z postele, která měla můj pach, ale andělův tu byl cítit také, jako by po celou tu dobu byl se mnou, což není možné, jedině by byl duch, a to není.

„Bello? Můžu dovnitř?“ ozval se tichý sopránek za dveřmi. Leknutím jsem nadskočila a zakryla si obličej. Pak mi došlo, že dveře jsem si zavřela a do pokoje se nikdo dostat nemůže. Trochu jsem si ulevila a spadl mi kámen ze srdce, ale neotálela jsem. Postavila jsem se na nohy a silou vůle se přeměnila. Opět jsem cítila menší škubnutí a pár vrásek na obličeji. Žádná změna…

„Už můžu dál?“ zeptala se zdvořile. Přistoupila jsem ke dveřím a otevřela je. Alice vběhla dovnitř a zavřela.

„Edwardovo tričko?“ Nejdříve jsem byla trochu mimo, ale pak jsem si dala všech pět dohromady a zakryla si stehna rukama. Samozřejmě jsem si toho moc nezakryla před Alice, když svýma očima vidí i za roh budovy v Seattlu.

„Nemusíš se přede mnou stydět, budeme kamarádky,“ hvízdla. Moc se mi to jako dobrý nápad nejevilo. Ona je upír, já se s pijavicemi nekamarádím. To, že jsem dostala za úkol sbalit Edwarda, neznamená, že spolu budeme za jedno. Taky nemusím uspět vůbec, to by bylo nejlepší. Zemřela bych na hlad… Bolestivá, dlouhotrvající smrt, ale účinná.

„Eh… dovolíš, abych se oblékla?“ řekla jsem poněkud unaveně. Alice přikývla a odešla. Rychle jsem na sebe hodila džíny, tričko a boty. Edwardovo tričko jsem sice chtěla složit a nechat na posteli, ale pak jsem se rozhodla, že bych si na jejich pach měla zvykat, a tričko si zabalila do kabelky. Jedno mu chybět nebude, tím jsem si jistá.

Sešla jsem dolů po schodech. Všichni už seděli v obývacím pokoji a zaujatě sledovali televizi. Jak dokonale si hrají na lidi, zajímal by mě, jak se budou chovat ve škole. Což brzy zjistím, když si dneska jdu pro přijímací přihlášku…

„Zdravím, Bello,“ přivítala mě vesele Esmé. Usmála jsem se a vydala se za ní do kuchyně. Na stole bylo plno jídla. Čerstvé ovoce, pečivo, nakrájené uzeniny, káva, kakao, čaj… a mnoho dalších zbytečných věcí, které jsem si ani nestačila prohlédnout.

Ohromný muž, nejspíše Emmett, co jsem po včerejšku zachytila, mě postavil před židli a pouhým pohledem mi poručil, abych si sedla a najedla se. Chtěla jsem protestovat, ale jeho pohled mě v tom odradil, a to dost rychle.

„Jsi náš host, tak se najez a nedělej drahoty!“ Zněla jeho poslední věta, zatímco já se snažila toho sníst co nejvíce. Můj žaludek se pomalu roztahoval, ale nepochybuji o tom, že jsem za dnešek přibrala několik kil navíc. To je mi nadělení.

„Esmé, kdy dostanu klíče od svého domu,“ zeptala jsem se s plnou pusou. Až poté jsem si uvědomila, že je to neslušné.

„Je to hotové, pokud chceš, hned, jak se najíš, Edward tě odveze domů.“ Přikývla jsem a odstrčila talíř s nakousnutým rohlíkem. Esmé se trochu zamračila, ale došlo jí, že nutit mě, nemá smysl. Utřela jsem si pusu, vzala kabelku a hnala se před dveře.

„Pospícháš?“ zavrněl mi někdo u ucha. Nevěnovala jsem jim moc velkou pozornost, tudíž jsem nebyla schopná říct, kdo na mě mluvil, ale mé tělo mi dokonale vše vysvětlilo. Podrazák! Mráz mi běhal od zad, až do podbřišku, kde jsem se trochu zatřepotala.

„Nechceš někam zajít?“ zeptal se, aniž by se trochu zastyděl za ten včerejšek. Opravdu má trochu cudnosti? Jeho poznámky, nevrlé pohledy a ty pohledy…

„Promiň, ale ne! Nejsem tu ani den, takže bych se měla trochu zabydlet, poznat město, až pak si povyrazit,“ řekla jsem klidně, „navíc nevím, jestli si vhodný kandidát,“ odstrčila jsem jej stranou, všechny pozdravila, načež se mi ozvalo sborové ‚ahoj‘, a odešla jsem k autu; nezapomněla jsem se zeptat po klíčích od domu, to bych nebyla já. Edward stál mezi futry jako opařený, ale popravdě, bylo mi to jedno. Sice bych se potřebovala nakrmit, ale není to tak hrozné, abych nevydržela.

„Budeš tam stát jako tvrdé Y, nebo mě odvezeš?“ zeptala jsem se drze a trochu se zastyděla. Možná bych se měla chovat ohleduplněji, dali mi najíst, nocleh a postarali se o mě, ale svoji prořízlou hubu nezapřu.

Konečně si vzal klíče od auta a vydal se za mnou. Celou tu cestou, která mi připadala hrozně moc dlouhá, se na mě usmíval, jako by měl vyhráno, ale netušil, že moje náklonnost bude drahá. Ještě jsem se ani nerozhodla, jestli se s ním vůbec budu zabývat. Třeba bych si našla jiného nomáda, který by mi vyhověl i po jiné stránce.

Nasedla jsem do auta a pohrávala si s klíčky od nového domu. Byl tam přívěšek ďábla a anděla. Jestli mi tímhle chtěl něco Stvořitel vyjádřit, tak ať si mě nepřeje. Zavařil mi víc než dost, ještě jsem se nevyhrabala z jedné šlamastiky, jdu směle hned do druhé.

„Proč si se přistěhovala sem?“ zeptal se zvědavě. Jo, hochu, to kdybych věděla i já, pomyslela jsem si.

„Nemám ráda velká města, navíc jsem se dozvěděla, že je tu volné místo pro pedagoga střední školy, tak jsem chytla první letadlo a přiletěla,“ zalhala jsem. Jeho asi člověk těžko přesvědčí, na čele se mu objevila vráska, jako by přemýšlel, zda mu lžu nebo ne. Měla jsem nutkání uhladit tu vrásku, nelíbilo se mi, že si své dokonalé čelo krčí, ale hned jsem se plácla přes ruku a v duchu si nadávala.

„Proč se mlátíš?“

„Protože chci, tobě je do toho kulový, jasný?!“ zavrčela jsem a doufala, že ho to odradí. Opak byl jasný. Naklonil se ke mně blíž, až byl svými rty u mého obličeje. Ledový dech mi ovanul kousek obličeje a já sebou ošila.

„Já rád dračice,“ zavrněl. Sakra! Tak zemřela mu nedávno družka, nebo se tak rychle oklepal? Není tomu ani pět dní a o n flirtuje s jinou? A jak pěkně. Proboha, Bello, začni se ovládat, víš, co Stvořitel říkal, že ano?

„Můžu mít jedno přání?“ šeptl. Já se ani nenadechla. Nemohla jsem se pořádně soustředit, když mi visel na rtech a sledoval každý můj pohyb.

„Ja-ké,“ vykoktala jsem. Silně dupl na brzdu, až jsem se málem otiskla pusou na palubní desce. Přisála jsem se k sedačce a snažila se držet na místě. Jeho tělo se tyčilo nad mým, až mi z toho bylo zle. Nechutná pijavice! Opakovala jsem si, ale nepomáhalo to, přitahoval mě ještě víc, když mi řekl: „Vzala sis moje tričko?“ Polkla jsem tlustý knedlík.

„Nech si ho, udělá mi to radost, ale víc by mi udělalo radost to přání,“ vyřkl a ostnem chtíče. Jsem v pytli!

„Tak ho, sakra, pověz,“ zaklela jsem. Pobaveně se usmál.

„Polib mě,“ řekl tónem, který mi připadl zoufalý a zároveň žádostivý…

V příští kapitole se nám to trochu rozjede. Co myslíte? Políbí Bella Edwarda?...

Roxana -> 6. část

Autor: Roxana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Náhoda je blbec - 5. část: