Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Náhoda je blbec - 11. část

20.03.2011 (13:30) • Roxana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2729×

Náhoda je blbec – 11. část

(Ctnost)

„Je to velmi složité,“ kuňkla jsem. „Omlouvám se, že jsem se na tebe tak vrhla, ale –“ Mávnutím ruky mě přerušil. Stoupnul si a podíval se mi do očí.

„Pro dnešek odejdu. Je toho moc i na mě, ale přišel jsem kvůli jiné věci. Alice mě donutila, abych za tebou došel a pozval tě k nám na večeři. Doufám, že přijmeš, měla by se konat zítra,“ zašeptal těsně u mého ucha.

„Nechtěla jsem, aby to takhle dopadlo.“ Pohladil mě hřbetem ruky po tváři.

„Já taky ne. Spi,“ nakázal mi, „promluvíme si o tom jindy. Ráno moudřejší večera,“ šeptl a políbil mě na líčko.

Protáhla jsem své celé tělo na posteli a zaskučela jsem. Byla jsem celá polámaná. Zamžourala jsem o světla a snažila se rozpoznat jednotlivé obrysy věcí. Když jsem se přesvědčila, že mi nic nehrozí a všechno byl pravděpodobně sen, tak jsem si znovu lehla a koukala jsem do stropu.

„Všechno byl jen sen,“ zašeptala jsem. V tu chvíli se kolem mě prohnal vítr a přede mnou stál on. V celé své kráse jen v promočeném tričku.

„Opravdu?“ zeptal se výsměšně. Trochu jsem se přikrčila a schovala se pod dekou. V obličeji jsem měla vepsaný údiv, ale když jsem si všech pět posbírala, došlo mi, co se včera stalo. Najednou jako bych v tom samém momentě byla teď. Opět…

„To včera… to nebyl sen, co?“ Nepatrně se pousmál a zakroutil hlavou. To mi stačilo. Teď jsem přesně věděla, co tím myslí, a jak bych se měla chovat – cítit – já.

„Je mi to líto,“ zašeptal. Vykuleně jsem si ho prohlížela. Co jemu může být líto?

„Co tobě může být líto?“ zeptala jsem se. Edward se posadil na konec postele a chytil mě za ruku. Kupodivu jsem neuhnula, jen jsem držela a čekala, co z něho vypadne.

„Neměl jsem sem tak vtrhnout, aniž bych ti dal vědět. Celou noc jsi mluvila ze spaní a z něčeho ses pořád vinila. Nechtěl jsem, abys měla výčitky, je…“ Utnula jsem ho. Mluvila jsem ze spaní? Takže nejspíš ví, proč jsem tu. Proč jsem přišla mezi ně a on mě teď odsoudí.

„Co jsem říkala?“ vyhrkla jsem. Edward se nepatrně pousmál a zakroutil hlavou.

„Nic závažného. Jen… že se ti líbím, moje tělo je zavalené svaly, a že bys mě chtěla políbit.“ Celou tu událost mi vylíčil, jako by se nechumelilo. Na tváři se mi vytvořil ruměnec a já se mohla hanbou propadnout. Hrozně jsem se styděla. Co jsem to zas vyvedla.

„Ale nechci, aby ses za to styděla. Mně se to líbilo,“ řekl a přisunul se blíž k mému obličeji. Vdechovala jsem jeho vůni a on vdechoval mou. Nevím, co mě to přepadlo, ale měla jsem nutkání dotknout se jeho rtů, byť jen na okamžik je pohladit. Okusit jejich chuť a jejich…

„Ani se nehni!“ poručila jsem mu. Posadila jsem se na kolena a přitáhl se blíž k jeho tělu. Pomalu jsem dala ruce na jeho ramena a obličejem jsem se k němu přibližovala. Edward zavřel oči a spustil ruce z mého pasu. Trochu jsem se zaškaredila, ale sama jsem mu poručila, ať se ani nehne.

Omotala jsem ruce kolem jeho krku a okusila jsem jeho horní ret. Vzdychl mi do úst a chtěl se mě také dotknout, avšak já jsem ho utnula a nedovolila jsem mu to.

„Ne, ani se nehni,“ zopakovala jsem svou hrozbu. Znehybněl jako socha a nechal pootevřené rty. Pohladila jsem ho po tváři a otřela se o jeho rty, ale náruživěji. Cítila jsem elektřinu, která mezi námi byla, cítila jsem tu chuť jeho rtů, cítila jsem i vibrace, které jsem měla v podbřišku, ale jeden fakt mě neodradil.

Zaryla jsem nehty do jeho ramene a zmocnila se ho úplně. Edward se mě už neptal a začal vyhledávat můj jazyk. Sice jsem mu to dovolila, ale po chvíli náš vyrušilo zvonění mobilu. Prudce jsem se odtáhla a lapala jsem po dechu.

„Já… nechal bych to zvonit,“ řekl mi potichu. Zakroutila jsem hlavou. Edward vzal mobil do ruky a trochu se zachmuřil. Odešel na balkón a zavřel za sebou dveře. Po očku jsem na něho koukala. Procházel se po dlažbě a vypadal tak… sladce. Byl boží.

Ach Bello, pěkně sis zavařila, raději nechci vědět, jak na to bude reagovat Stvořitel. Nechci vědět, co Edwardovi provede, jestli se to dozví. Dal mi jasná pravidla a já je porušila.

„Bells,“ vyrušil mě, „volala mi Alice, chce, aby ses u nás dnes zastavila.“ Jeho výraz mi nic nenapověděl. Přisedl si ke mně a pohladil mě po vnější straně stehna. Odstrčila jsem jeho ruku a zaškaredila se.

„Mohli bychom dokončit to, kde jsme skončili?“ zeptal se. Začala jsem záporně kroutit hlavou, div jsem si ji nevykroutila.

„Proč?“ tázal se dál. Stáhla jsem deku, stoupla jsem si před postel a snažila si krýt nejdůležitější části těla. Vzhledem k tomu, že jsem měla jen tenkou košilku, šlo to těžce.

„Už to vyprchalo. Chtěla jsem to jen zkusit, ne v tom pokračovat. Pokud dovolíš, zajdu se vysprchovat a obléct, nechci k vám jít jako buran,“ řekla jsem smutně a odvlekla se do koupelny. Když jsem za sebou zavírala dveře, neunikl mi jeho zmučený pohled. Bylo mi ho líto, ani neví, jak ráda bych k němu přilítla a opět ho políbila, ale už jsem to nemohla udělat. Ale asi bude nejlepší, když se od něj budu držet dál, zavání to problémem.

***

Když jsem vylezla z koupelny, pokoj by prázdný. Na jednu stranu jsem byla radši, na druhou mi to bylo líto. Zakroutila jsem hlavou a vydala se do šatny, kde jsem na sebe něco natáhla. Když jsem se vracela do pokoje, neušel mi lísteček na posteli. Přeběhla jsem tu vzdálenost a po lístečku skočila.

Samozřejmě byl od něho.

Bello,

jel jsem si něco zařídit, až budeš hotová, stačí mě prozvonit, hned budu u Tebe. Ještě bych se Ti chtěl omluvit, nemyslel jsem to tak.

Tvůj Edward

Na sucho jsem polkla. Ten podpis mě dostal. Neřekla jsem mu nic, co by naznačovalo, že je můj, i když bych si to přála. Papírek jsem si uložila do kabelky, ale než se mi ztratil z dosahu, přičichla jsem k němu. Cítila jsem ho… Ach, taková vůně.

Vzala jsem si kabelku, peněženku a doklady. V předsíni jsem si nazula boty a chtěla otevřít domovní dveře, ale jakmile jsem je otevřela, stanul přede mnou Edward. Strachem jsem vyjekla a lapala jsem po dechu.

„Je těžké sehnat květiny po ránu,“ utrousil poznámku a zasmál se. Podal mi puget červených růží se vzkazem uvnitř. Když jsem ho otevřela, začervenala jsem se. Stálo tam: I like you!

„Páni,“ vzdychla jsem. Edward se zazubil a nabídl mi rámě. Než jsme došli k autu, stačila sem několikrát zakopnout, ale on si mě vždy tak šikovně přilnul k tělu a já se rozplývala nad jeho velkorysostí. Edward mi otevřel a celou tu dobu se mě letmo dotýkal. I když jsem sama chtěla cítit jeho dlaň ve své, tak jsem vždy uhnula.

Celou cestu jsme na sebe nepromluvili, ani jeden o druhého nezavadil.

„To mě budeš ignorovat?“ zeptal se tiše. Zarytě jsem mlčela. Na tohle jsem neměla odpověď. Zastavili jsme na jejich zahradě, když ze dveří vyletěl Emmett a otevřel mi dveře. Lehce jsem se usmála a přijala jsem jeho ruku. Emmett byl velice velkorysý a dokonce se mi zdálo, že mu povyrostly svaly.

„Bello, tys nějak omládla,“ konstatoval s klidem. Křečovitě jsem přikývla a za jeho pomoci jsem došla na verandu, kde mě přivítal zbytek rodiny.

„Bello, abych nezapomněla, někdo tu na tebe čeká,“ řekla vesele Esmé. Trhla jsem sebou. Nelíbil se mi tón hlasu, kterým to řekla.

„Mě? U vás doma?“ Přikývla. Zula jsem si boty a při doprovodu Rosalie jsem došla do kuchyně, kde seděl… To nemůže být možné!

„Rád tě vidím, Bello,“ pozdravil…

Koho Bella u Cullenových potkala? A jak se to mezi Edwardem a Bellou bude vyvíjet?

Vypadá to, že povídku ukončím kolem 20. části, budete-li chtít, podívejte se na shrnutí, kde mám dva nápady. Budu ráda, když se vyjádříte...

Roxana -> 12. část

Autor: Roxana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Náhoda je blbec - 11. část: