Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Naděje v temnotě - 1. kapitola

EdwardWF


Naděje v temnotě - 1. kapitolaUž odmalička jsem byla upozorňována na nebezpečí, která na mě mohou kdekoliv číhat. Potulovat se v noci sama v uličkách je pěkně nebezpečné. „Může tě tam kdokoli přepadnout – zloděj, který touží po malém obnosu peněz, který neseš v kapse; vrah; nebo tě může někdo znásilnit,“ poučovala mě starostlivě moje maminka.
Varovala mě před lidmi, ale proč mi nevyprávěla o tom, v jakém zvráceném světě žiju? Že existuje něco jako upíři? Sama to nevěděla? Nebo to malé děvčátko, kterým jsem byla, nechtěla vystrašit?

Nejistě jsem posedávala v luxusní restauraci. Na tváři mi skýtal falešný úsměv a snažila jsem se být co nejvíce milá. Dalo mi to práci. Pociťovala jsem lehké protestování mimických svalů, chtěly povolit rty do úzké linky. Do své normální polohy. Takhle připitoměle jsem se tvářila několik hodin! Necítila jsem se v této společnosti snobů vůbec dobře. K mým uším stále doléhaly dotěrné komplimenty a vlezlé sexistické narážky na můj vzhled. Ale co bych pro svou milovanou sestřičku neudělala! Proto jsem tady seděla a všechno se širokým úsměvem snášela.

Znuděně jsem nabodla na vidličku posledních pár těstovin (co jiného si taky dát v Itálii? Maximálně pizzu!), které mi zbyly na talíři, a vložila je do úst. Musela jsem přiznat, chutnaly úžasně, ale stejně jsem se těšila, až bude mít sestřička po svatbě a já opět odjedu do Ameriky. Věděla jsem přesně, co udělám jako první - zamířím do McDonaldu a dám si hamburgera a pořádně mastné hranolky. Jen nad tou představou se mi sbíhaly sliny na jazyku.

Měla jsem velké štěstí, protože jsem si mohla dopřávat tyto nezdravé věci a stejně nepřibrala ani gram. Má sestra mi můj metabolismus šíleně záviděla, přitom jsem k němu přišla jak slepý k houslím – dědičně. Zdědila jsem postavu po své mamce, za to má sestra po taťkovi. Ne, že by byla tlustá, jak si stále myslela, ale byla tak akorát, pěkná ženská.

Utřela jsem si ústa ubrouskem přiloženým na stole, a pak se napila ze sklenky na vysoké nožičce červeného vína. Nebyla jsem nějaký expert na vína, ale poznala jsem, že šlo o suché víno. Polkla jsem tekutinu ve svých ústech a kriticky se rozhlédla kolem sebe.

Tak tohle byla fakt síla. Nic nebylo tak nudné jako tyhle „dýchánky“ s nadutými chlápky a jejich manželkami. No, a ještě s kolegyněmi od Scar z práce. Opravdu zábava hadr. Možná jsem jim trošku křivdila. Třeba až mi bude dvacet osm jako mojí sestře, bude mi to taky připadat jako zábava. Po chvíli přemýšlení jsem dospěla k názoru – ne, to rozhodně nebude! Já mezi svými přáteli neměla managery a ředitele firem, rádoby modelky a návrhářky – prostě snoby. Taky mi teď bylo dvaadvacet, takový věkový rozdíl mezi těmi lidmi a mnou nebyl, a přesto jsem si neměli co říct. Tohle prostě nebyl můj styl. Měla jsem ráda volná trička a obyčejné džíny. K čertu se šaty, které se na mě lepily, vypadaly jako moje druhá kůže. Moc jsem těšila, až si je sundám.

Ovšem něco pozitivního jsem na tomto večeru přeji jen našla. Zmrzlinový pohár, který jsem si objednala po večeři, byl výtečný! Itálie má nejlepší zmrzlinu, jakou jsem kdy jedla! Zanechala mi v ústech příjemnou vanilkou chuť. Olizovala jsem se i poté, co jsme se přesunuli do jedno z barů ve Volteře.

Přisedla jsem si hned ke zdroji, to jest barová židle, a vyhoupla se na ni. Objednala jsem si pouze pomerančový džus. Nepotřebovala jsem se opít. Šla jsem k baru jen proto, abych s nimi nemusela sedět u jednoho stolu a nemusela se smát jejich „vtipům“. Natož tam být sama, když Scarlett poletovala všude kolem.

„Ty se nebavíš,“ prohodila lehkou výtku má sestra o hodinu později. Vrátila se právě z parketu, na kterém vyváděla snad se všemi, kteří se zúčastnili jejího stupidního loučení se svobodou, a pocítila potřebu vyhledat mě. Nevěděla jsem, jestli to byla výhra. Dívala jsem se do jejího obličeje a bylo mi trošku líto, že jsem se takhle chovala, ale opravdu jsem si nemohla pomoct.

„Víš, že tuhle partičku snobů nesnáším!“ upozornila jsem ji nevrle. Několikrát jsem ji přesvědčovala, že na tuhle akci jít nechci a nabízela jí, že bychom si to mohly vynahradit jindy. Jen my dvě. Možná by to bylo lepší pro nás obě. Já bych se nemusela přetvařovat a ona by se nemusela dívat na můj znechucený obličej. Jenže měla pocit, že bych potřebovala partnera. Nepotřebovala. Několikrát jsem jí o tom říkala, ale ona se stále snažila někoho mi nabrnknout. Byla pilná jak ta včelka.

„Scarlett,“ oslovil někdo moji sestru za námi. „Ani mi nepředstavíš svou krásnou sestru?“ Otočila jsem se o sto osmdesát stupňů, chtěla jsem něco jízlivého prohodit, ale střetla jsem se s pohledem hezkého tmavovlasého chlapa, a tak jsem si to rozmyslela. Neznal mě jménem, protože přišel pozdě, a ostatním členům téhle šarády jsem byla představena hned na počátku. Scar se usmívala od ucha k uchu. Už měla něco upito a to její dobrou náladu utvrzovalo.

„Roberte, tohle je moje mladší sestřička Naomi. Naomi, tohle je Robert,“ představila nás rychle Scar. Neušlo mi, jak zdůraznila slovo mladší. Chovala se, jako by mi bylo osm a ne dvaadvacet. Nechápala jsem ji. Stále se mi snažila najít nějakého partnera, ale na druhou stanu dávala okatě najevo, že jsem byla pod jejími ochrannými křídly.

„Ahoj, ráda tě poznávám,“ snažila jsem se o co nejmilejší tón, ale můj hlas zněl tak neupřímně, že i hluchý by to nepřeslechl. Ovšem Robert ano. Sestra se na mě nesouhlasně podívala a já jen pokrčila rameny. Byl sice hezký, to ano, ale krása neznamená všechno. Rozhodně ne vstupenku do mých kalhotek.

„Potěšení je na mé straně,“ odpověděl. Skoro bych mu i uvěřila. Pevně, ale ne bolestivě, mi stiskl ruku a poté připojil polibek na rty. Žádný letmý dotyk rtů, dokonce se snažil zapojit jazyk. Robert byl nezmar. Odtáhla jsem se, jak jen to bylo možné, abych ho neurazila. Šlehla jsem pohledem do sestřiny tváře, abych věděla, co ona na to. Čekala jsem, že ho napomene, ale ona se jen nenápadně uculovala. Protočila jsem oči. Minula se povoláním, měla si otevřít dohazovací kancelář. Třeba by mi konečně dala pokoj.

Chvíli si s námi povídal. Objednal nám pití a snažil se mě přinutit, abych si s ním připila skleničkou alkoholu. Byla jsem neoblomná a nenechala se zlomit. Později vyzval Scarlett k tanci a mě obdaroval příslibem, že se pro mě vrátí. Nezlobila bych se, kdyby zapomněl.

Sledovala jsem ty dva, jak zamířili na parket, a pak k sobě přilnuli, protože hrála pomalá hudba. Pozorovala jsem sestřin úsměv a záviděla jí její povahu. Ona byla jednoznačně extrovert, zatímco já uvázla někde mezi extrovertem a introvertem. Necítila jsem se v cizí společnosti dobře. Nebyla jsem vyloženě zdrženlivá, ale nerada jsem navazovala bližší vztah s cizími lidmi. Mnoho lidí nechápalo proč. Mysleli si, že když jsem měla hezkou vizáž, bude ze mě automaticky královna večírků. Když jsem byla malá, babička mě zkoušela poslat na dráhu modelek, ale neuspěla jsem. Nedokázala jsem se odvázat, molo ani fotografové ve mně nedokázali vyvolat divokou stránku. Mohla za to moje maminka, které byla šerifka v městečku, kde jsem bydlela, než jsem odjela na vysokou. Stále mě a sestru varovala před možným nebezpečím a přehnaně na nás dávala pozor. Nevyčítala jsem jí to, v práci viděla tolik hrůz, že o nás měla velkou starost.

Chtěla jsem se otočit zpátky k baru. Už jsem se začala otáčet, když jsem uviděla tmavou postavu zírající na . Naše pohledy se střetly. I když tmavá postava stála ode mě daleko, téměř na druhé straně podniku, pěkně v ústraní, mohla jsem s jistotou říct, že to byl muž. Rychle jsem pohledem uhnula a snažila se to vydýchat. Dotočila jsem se k baru a objednala si kapku něčeho ostřejšího. Cítila jsem podivné brnění v břiše a nahánělo mi to hrůzu. Co to mělo znamenat? Hodně lidí si mě prohlíželo, ale tohle bylo o tolik jiné. Okamžitě mi na mysl naskočila představa sériového vraha.

Byl oděn do tmavého a na hlavě měl kapuci. Nemohla jsem s jistotou říct, ale nezdála se mi jako kapuce od mikiny. Za tu chvilku jsem si ho nestačila prohlídnout, ale stejně jsem se bála. Z toho pohledu jsem byla vyděšená.

Uchopila jsem malou skleničku mezi prsty a její obsah vylila do svých útrob. Jeho pohled byl tak mrazivý, tajemný a zlý. Ten muž by klidně mohl hrát nějaké masového vraha v hororu. Určitě se mi vryje do podvědomí a dnes se mi o něm bude zdát hrůzostrašná noční můra. Nad tou představou jsem se oklepala a objednala si další sklenku alkoholu. A pak že pít nebudu! Bylo neuvěřitelné, jak se mnou dokáže zamávat jeden chlapík.

Už dobrou hodinku jsem se tím směrem ani koutkem oka nepodívala. Nemusela jsem se nějak zvlášť přemáhat – netoužila jsem po tom. Nepotřebuji si sama pěstovat zlé sny.

„Smím prosit?“ ozvalo se za mnou. Na malou chvilku mé tělo zalil strach, ale pak jsem si uvědomila, že jsem ten hlas znala. Otočila jsem se a spatřila Roberta, stojícího necelý metr ode mě. Dva horní knoflíčky u košile měl povolené, určitě mu z neustálého skotačení na parketu bylo pořádné horko.

„Jistě. Má sestra už tě pustila ze svých nenechavých pařátů?“ snažila jsem se zlehčit situaci. Byla jsem si jistá, že ještě před hodinou bych ho odmítla. Ale teď mě potěšilo, že nezapomněl. Mohla bych přijít na jiné myšlenky a rozptýlit se.

„No, nechtěla se mě vzdát, ani se jí nedivím – taky bych se jen tak nepustil, ale já se tak lehce nedal. Přece si nenechám ujít tanec s takovou kráskou,“ mrknul na mě. Už měl něco upito, o tom vypovídal odér, který se od něj linul. No, já měla co říkat. Poslední hodinu jsem do sebe házela jednoho panáka za druhým.

Seskočila jsem z barové židličky a po boku Roberta se přesunula na parket. Chvíli jsme dováděli na rychlé skladby, (mě samotnou překvapilo, jak jsem se dokázala odvázat a svíjela se podél Robertova těla, jak nějaká lehká slečinka), poté nastoupily pomalejší skladby. Omotala jsem ruce kolem jeho krku a on položil dlaně na mé boky. Tančili jsme mezi dalšími lidmi, když se mi neúmyslně naskytl pohled do temného koutu baru.

Seděl tam. Stále. A díval se upřeně na mne. Stále. I přes alkohol, který mi brázdil krví, mi po zádech přeběhl mráz. Čelo mi orosil studený pot a s tělesnou zátěží neměl co dělat. Musela jsem pootevřít ústa, abych mohla pořádně dýchat. S vypětím sil jsem se vyprostila z jeho pohledu a dívala se kamkoli jinam, jen ne na něj. O co mu, sakra, jde? Vždyť mě neznal! Jak by taky mohl, když jsem byla z Ameriky. Možná by bylo nejlepší to tady zabalit a odejít do hotelu a ze všeho se vyspat. Jo, to by bylo nejlepší. Už už jsem se chtěla vyprostit z Robertova sevření, když se z repráků ozvalo oznámení, že zahrají poslední skladbu a bude se zavírat. Byla jsem potěšena. Nemusela jsem trhat partu a stejně můžu odejít do hotelu. V duchu jsem vítězně zatleskala.

 

„Tak ses aspoň trošičku bavila?“ vysoukala ze sebe těžce Scarlett na toaletě, na kterou jsme si odskočily, než jsme se odebraly k odchodu.

„Ale jo. Nakonec to nebylo tak špatné,“ přiznala jsem neochotně. Zkontrolovala jsem svůj vzhled v zrcadle nad umyvadly. Urovnala jsem si neposedné prameny černých vlasů, vzala do ruky kabelku a vyčkávala na sestru, až opustí toaletu.

„Všimla jsem si, jak ses k Robertovi tulila. Odejdete spolu do hotelu?“ zeptala se mě pobaveně, když si konečně myla ruce.

„To rozhodně ne," zamítla jsem razantně.

„On by to určitě uvítal. Ptal se mě, jestli máš přítele,“ prozradila mi a na tváři jí stále seděl ten připitomělý výraz.

„Co jsi mu řekla?“ zeptala jsem se s nadějí. Třeba mě jako správná sestra podržela a lhala kvůli mně.

„Pravdu - že jsi volná.“ Nad jejími slovy jsem zaúpěla. Rozhodně jsem nestála o žádného chlapa, který by se mi snažil nasáčkovat do postele. Nechtěla jsem s ním spát jenom proto, že měl hezkej ksichtík, anebo proto, že jsem víc jak půl roku s nikým nespala.

„Nemohla jsi lhát? Co by ti to udělalo? Myslela jsem, že mě podržíš. Ne, ty mu musíš vyzvonit, že přítele nemám. Doufám, žes mu nenakecela, jak dlouho jsem sama, a že toužím po někom statným a hezkým! Scarlett, jestli ano, tak tě na místě zabiju! Stačilo mi to jednou a víckrát už ne. Iana jsem se nemohla takovou dobu zbavit!“ vyjela jsem na ni rozzlobeně. Její dohazovačský pokusy vždycky skončily nějakou katastrofou.

„Naomi, na nezávazým sexu není nic špatného,“ upozornila mě s pohledem starší sestry. „S Derekem ses rozešla víc jak před třemi lety, nemůžeš se na něj stále upínat.“ Chtěla jsem jí říct, že s Derekem to nemělo nic společného, vždyť jsem od našeho vztahu měla několik známostí, ale nakonec jsem usoudila, že to nemělo cenu, stejně by si vedla svou. „Myslela jsem, že Roberta chceš taky, soudě podle toho, jak ses na něj tiskla,“ řekla mi.

„To rozhodně ne,“ zamumlala jsem si potichu pod vousy. To se mnou udělal ten tajemný chlápek, který mě stále pozoroval. Potřebovala jsem zabavit svoje myšlenky, které si představovaly scény z hororu a on byl hlavní rolí – vrahem.

Vyšly jsme z malé místnosti zase do jádra ruchu. Všichni, kteří se rozhodli strávit noc tady, se pomalu prodírali ke dveřím a následně na ulici ven. Představa horké vany a měkké postele mě taky hnala k východu.

Dovolila jsem si letmý pohled k baru a tam můj pohled zamrzl. Stál tam ten muž. Teď už stál mnohem blíž než večer a já se ujistila, že jsem měla pravdu. Nebyla to kapuce, co měl na sobě, byla to kápě. Černá kápě. Nahánějící hrůzu. V takovém plášti jsem si vždycky představovala smrt. Nad tou představou mi přeběhl mráz po zádech. Už už jsem chtěla pohled odvrátit, ale on musel vycítit můj pohled a uvěznil mé oči. Jeho duhovky byly tmavě zbarvené. Mohla bych uvažovat i o černé barvě. Něco ve mně mělo strach. Bálo se. Volalo, abych pohled odvrátila, ale zároveň mě něco lákalo. To nebezpečí, které bylo skoro hmatatelné, které sálalo z jeho těla, mě lákalo. Chtěla jsem vědět, co za tím stálo.

„Tak co, musíš uznat, že Itálie není tak špatná, ne?“ Trhla jsem sebou. Bylo to, jako by mě někdo vytrhl z bubliny, která mě obklopovala. Musela jsem zamrkat, abych mohla sestře odpovědět.

„No, není. Ale stejně se těším, až si dám dvojitého cheeseburgera a velké hranolky. Těstoviny mi lezou i ušima,“ postěžovala jsem si, a pak jsme obě propukly v smích.

„Neměla bys o tom mluvit!“ oznámila mi na oko vážně Scar. „Já se nemůžu cpát samými nesmysly jako ty. Tloustnu už jen, když si to představím,“ stěžovala si dál a já se musela smát. No, měla jsem prostě štěstí.

„Pojď, ty chudáčku náš,“ pobídla jsem sestru. Chytla jsem ji kolem ramen a táhla ji ven. Neodpustila jsem si pohled k baru, ale nikdo tam nebyl. Pouze barman, který utíral šedý bar. Pocítila jsem úlevu a s úsměvem vyšla na ulici, kde čekali sestřini přátelé.

Nehodlala jsem se s ostatními nějak loučit. Neznala jsem ani jejich jména, která jsem sice vyposlechla, ale okamžitě je vytěsnila z hlavy.

„Dobrou noc, Scarlett. Uvidíme se zítra,“ rozloučila jsem se svou sestrou. Políbila jsem ji na rozloučenou na tvář a odebrala se k odchodu.

Zahnula jsem za roh a zmizela jim z dohledu. Přitáhla jsem si svetr více k tělu, protože se do mě dala zima. Upírala jsem pohled na podlahu, když jsem zvedla hlavu a uviděla prázdnou, tichou ulici, která naháněla hrůzu, zalitovala jsem, že jsem odmítla Robertův doprovod, který mi velkoryse nabídl, když jsem se rozloučila se sestrou.

Ubezpečila jsem ho, že to mám kousek k hotelu. Jen o pár ulic dál. Nechtěla jsem, aby mě doprovodil, protože by od toho určitě něco čekal, a já neměla zájem se s ním vyspat. Ne, že bych nechodila s kluky, dokonce jsem párkrát zkusila nezávazný sex s neznámými muži, které jsem čirou náhodou potkala. Ale nepřišla jsem tomu na chuť jako moje kamarádka Jules.

Bylo by mi trochu blbý a trapný mu u recepce říct: „Ahoj, díky za doprovod a dobrou noc.“ A pak se zdekovat.

Uslyšela jsem za sebou kroky. Moje tělo na povel ztuhlo a krve by se ve mně nedořezal. Snažila jsem se zachovat klid, zhluboka dýchala otevřenou pusou, ale klid, po které jsem tolik toužila, se nedostavil.

Míjela jsem postranní uličku, ani na vteřinku jsem nezaváhala a ostře zabočila. Domnívala jsem se, že ji projdu a někde se vymotám. Nejspíš na náměstí, protože tam vedly skoro všechny cesty v tomto městě. Jenže dnes se mě držela smůla. Nejdřív ten idiotní večírek, díky kterému se děje tohle – dostala jsem se snad do jediné slepé uličky, která tady ve Volteře byla. A ještě to zjistila, až když jsem byla u jejího konce, který nikam nevedl.

Třeba se mi povede ho obejít, když budu dostatečně rychlá, a pak už bych to mohla do hotelu doběhnout. Otočila jsem se na patě a vydala se rázným krokem zpátky.

Krok se mi zadrhl, když jsem ho uviděla stát na začátku uličky. Vyčkával. Zatnula jsem pravou ruku do pěsti, až se mi nehty zabořily do kůže. Nasbírala jsem veškerou sílu, kterou jsem v sobě měla a šetřila si ji, abych ji mohla vložit do úderu, který jsem mu byla přichystaná vrazit.

Chvatným krokem jsem se vydala opět vpřed a v duchu se připravovala na úder, a pak na následující zběsilý útěk. Jenže moje veškeré plány byly v tahu.

Ani jsem nevěděla, jak se to stalo, ale najednou tam nestál, ale chytl mě hrubě za paži a tvrdě přirazil na zeď, která byla pár metrů vpravo. Nestačila jsem ani vykřiknout, natož ho udeřit, a už mě svíral prsty kolem krku. Stála jsem na špičkách a lapala po dechu jako malé koťátko. Byla jsem totálně bezbranná. Zpočátku jsem se snažila bránit, mlátila jsem do něj holýma rukama, ale s ním to ani nehnulo, nakonec ho to asi přestalo bavit, tak mě lehce zneškodnil.

Jediné, co jsem si pamatovala, byly ty děsivé karmínové oči, pak mě pohltila temnota a mě už nic nebolelo.


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Naděje v temnotě - 1. kapitola:

 1
17.04.2012 [21:32]

alicecullenhale2 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
naozaj fantastický začiatok... Emoticon
som zvedavá ako sa bude príbeh ďalej vyvíjať a čo tam bude za známe postavy... Emoticon
už sa strašne teším na pokračovanie... Emoticon Emoticon Emoticon

17.04.2012 [20:51]

ZEJBLIKbylo to supr pokraco prosim pokraco Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. lucka2010
17.04.2012 [19:25]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. Eliz
17.04.2012 [18:04]

Zaujímavý začiatok, som veľmi zvedavá, čo sa vlastne Naomi stalo, takže si počkám aj na ďalšiu kapitolku :) Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

17.04.2012 [18:03]

nesinka Emoticon Emoticon

2. AAA
17.04.2012 [16:59]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

15.04.2012 [9:56]

WhiteTieČlánek ti vracím kvůli chybám:

+ úvozovky (vždy takto „ a “, ne jinak),

+ vsuvky se oddělují čárkami,

+ shoda přísudku s podmětem,

+ skloňování,

+ v článku máš odkaz, který tam nemá co dělat,

+ mezery (vždy jen jedna, ne více),

+ předložky (někde si je vypustila),

+ čárky.

Až si to opravíš, zaškrtni "článek je hotov".

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!