Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Naděje umírá poslední a já se nehodlám vzdát bez boje... 9. Kapitola - The End

03.10.2010 (17:30) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3247×

Kapitola devátá

Konec

Hlavou mi hýřily různorodé myšlenky a nemohla jsem si pomoci, stále jsem neviděla vše, to mi dělalo velké problémy.  Nemohla jsem přijít na to co je na tom proroctví špatně, ale něco na tom bylo.

„Mé dítě,“ řekl mi neznámý hlas.

„Jsi výjimečná, věř svému instinktu a vše bude v pořádku,“ řekl ten hlas a poté zmizel.

Jsem výjimečná, to dokážu, jen si musím více věřit. Tak instinkte, poslouchám, poraď mi prosím. Najednou jsem byla mimo tuto realitu, ale zároveň jsem vše viděla velice zřetelně.

Stála jsem v nějaké hrobce, ale nebyla jsem zde sama. Vprostřed té místnosti by velký kulatý stůl a kolem něj sedělo osm lidí. Na stole stála Isabell.

„Tato destička bude vodítkem, ale musíme toho, kdo by chtěl osvobodit upíry, zmást,“ pronášela Isabell a v ruce třímala destičku, kterou mám doma.

„Jak to chceš provést, Isabell?“ zeptal se Aro. Co tu dělá Aro?

„Aro, to je velmi jednoduché, tuhle destičku svěřím tobě, jsi mým věrným. Avšak je to vodítko nejen k dalším destičkám, ale jestli toto proroctví někdo přečte pozpátku, tak nemusí destičky hledat, ony se mu samy objeví a odhalí mu postup. Víš, Aro, udělala bych to sama, ale umřít pro upíry není pro mne. Neumřu, jenom abych Vás zachránila,“ řekla povýšeně Isabell, Aro jen pokývnul na souhlas, poté si vzal od Isabell destičku.

Všichni odešli, jen Isabell tam zůstala.

„Vítám tě Isabell, vidím, že jsi narušila ochranný štít nad tímto místem, z kterého roku pocházíš?“ optala se a podívala se mi do očí.

„Ty mě vidíš?“ byla jsem udivena.

„Jsi mnou v jiném století. Jsi z nás všech ta vyvolená, že?“ zeptala se.

„Ano, jsem vyvolená a jsem nejsilnější,“ pronesla jsem hrdě.

„No, to teda nejsi, nemáš jednu schopnost, kterou jsem nezískala ani já. Nesmrtelnost,“ pronesla výsměšně.

„Jak to myslíš?“ nechápala jsem, co mi to tady povídá.

„Žádná Isabell nikdy nepřežije, když se pokusí zlomit kouzlo, kterým jsem zapečetila postup o vysvobození upírů,“ řekla.

„Já, ano. Mám důvod proč žít,“ řekla jsem jí ostře.

„Vyvolená, zemřeš, jako každá, která to před tebou někdy zkusila,“ řekla a já se vrátila zpět do reality.

Všichni na mě udiveně hleděli.

„Byla jsem mimo mé tělo, na počátku, kdy jsme vznikly, znám tajemství té destičky,“ pronesla jsem a všichni se začali radovat.

„Moc se neradujte, mám pro Vás velmi špatnou informaci. Mluvila jsem s Isabell tou původní, my nejsme nesmrtelné a nikdo, kdo se pokusí tu kletbu zlomit, nepřežije. Musím to udělat, je to mé poslaní, ale chci, abyste věděli, že to nemusím přežít,“

„Ne, nedovolíme ti umřít. Tak tu kletbu nezlomíš!“ řekla mi Alice umanutě.

„Musím,“ řekla jsem a vzala jsem do ruky tu destičku.

„Acsub euq o arim, olumút ues on agracer nózaroc o ueq o, sopmet so sodot ed edno, suripap sodidecerp odnac  arim!“ pronesla jsem a na stolku přede mnou se objevilo sedm zbývajících destiček.

„To byla celá věda? Přečíst to pozpátku?“ zeptal se Emmett.

„Ne, to byl začátek,“ řekla jsem.

„Tyto destičky musím poskládat tak, aby mi z číselných kombinací vyvstala slova,“ řekla jsem.

„Tady je kombinace 1 333 666 77 333 281 to by mohla být destička číslo jedna, když se totiž podíváš, každá destička končí a začíná číslem od 1 do 8. Tady je napsané 222 332 62. Zkusme to tedy brát jako destičku číslo dva,“ řekla jsme zamyšleně.

„Tak je tak seřaď!“ vybídla mě Rose. Seřadila jsem to tak a slova doopravdy vyvstala. Rychle jsem si je opsala.

„Tak to už přečti,“ řekla Alice.

„Forgat! Ceama dorae haroi kolkol motnom porroeoq tuv!“ zvolala jsem a na prázdné stěně obývacího pokoje se objevily zlaté dveře.

„Otevřela jsem bránu“ řekla jsem. Vzala jsem si do ruky hůlku a rozhodla jsem se, že je načase jít dovnitř.

„Miluju Vás, ale tohle je můj úkol a tak musím jít sama,“ řekla jsem jim. Všechny jsem je objala.

„Chrisi, tvoje maminka teď musí jít pryč. Andílku miluju tě, to si prosím pamatuj,“ řekla jsem mu a dala jsem mu pusinku na čelíčko.

„Musíš odejít... Už se nevrátíš, že?“ zeptal se mě. Snažil se nebrečet, ale do očí se mu vedraly slzy. Taky jsem začala plakat.

„Ne, už se nevrátím, andílku, ale jednou se znovu uvidíme, věř tomu.“

„Maminko, nikdy na tebe nezapomenu, moc tě miluju,“ řekl mi a objal mě.

„Jsi mým andělem, na to nezapomínej,“ řekla jsem mu mezi vzlyky.

Po deseti minutách jsem vstala a zamířila jsem ke dveřím. Otevřela jsem je a vstoupila dovnitř…

…

…

Ke každému kroku jsem se musela nutit, chtěla jsem se vrátit, nechtěla jsem zemřít, ale byl to můj osud, věděla jsem to a vyvolila jsem si to.

…

…

Prošla jsem velkou chodbou plnou zrcadel, až jsem došla k dalším dveřím. Vstoupila jsem za ně a spatřila jsem oltář, bylo na něm vše, co potřebuji k rituálu.

Rozestavěla jsem svíce do útvaru a nakreslila jsem pod ně pentagram.  A šla jsem od východu až k severu a poté na vrch pentagramu, kde byla fialová svíce, ta poslední.

„Vzduchu, ohni, vodo, země, étere, volám vás k sobě!“ pronesla jsem, když jsem šla po pentagramu a zapalovala postupně za sebou svíce…

…

…

Nechci to udělat, tak proč to dělám? Proč nemůžu zapomenout na proroctví, proč nemohu být jenom člověk nebo jenom upír?

…

…

Živly začaly řádit, musela jsem je utišit. Přešla jsem k oltáři a do připravené misky se svěcenou úplňkovou vodou jsem dala kořen mandragory a pomocí ohně jsem vodu přivedla do varu. Z mísy začala stoupat pára, která se nesla celým prostorem a posvětila tak kruh. Na oltáři ležel pergamen s formulí a pokyny.

Na stole bylo postaveno víno a vedle něj obřadní nůž.

„Elevat elementos todos si arimi peles aqevr!“ zvolala jsem a vzala jsem do ruky nůž.

„Krví to začalo, krví to skončí!“ prořízla jsem si dlaň a do vína jsem nechala stéci svou krev.

…

…

Bolelo to jako čert, divila jsem se sama sobě, co zde ještě dělám, ale nemohla jsem to přeci jen tak vzdát, bylo to mé poslání.

…

…

Ruku jsem zaškrtila šátkem a víno jsem rozlila po obvodu kruhu a po čarách pentagramu.

„Seles mi pres ke kontir aspektos rekelas pretos jamas!“ zvolala jsem.

„Navrať naději těm, co trpí, co věčně bloudí a co nemohou najít to, co hledají. Navrať jim život, vezmi touhu po krvi, vzkřiš je z mrtvých, ať opět oživnou!“ zvolala jsem a klesla jsem na kolena, nemohla jsem vydržet tu bolest, která mi pulzovala v hlavě v rukou a nohou v celém těle. Z kruhu začínaly na svět proudit duše, těch, kteří byli přeměněni v upíry, vraceli se jim do těl, viděla jsem před sebou jejich šťastné tváře, jejich údiv a radost. Vše to bylo výměnou za můj život, vše krásné, co se mi v životě stalo, teď skrz ty duše proudilo do nich, do těl upírů, kteří znovu oživli.

…

…

Umírala jsem pomalu a bolestně. Nekřičela jsem. Věděla jsem, že jsem pomohla lepší budoucnosti, snad se svět stane lepším místem, pro mého chlapečka a mou rodinu. Všechny Vás miluji.

…

…

Pohled nikoho:

Zemřela, aby udělala to, k čemu byla vyvolená. Zemřela jen proto, že si myslela, že to světu pomůže, ale ona měla být světu andělem, ne jeho mučednicí, ze světa se stalo lepší místo, ale bez radosti, bez štěstí.

Její smrt byla zbytečná, ale to se ona nikdy nedozví.

Poslední nádech, poslední výdech, tím končil její příběh…