Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Naděje umírá poslední a já se nehodlám vzdát bez boje... 7. kapitola

28.09.2010 (07:00) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2202×

Kapitola sedmá

Kletba

O půl roku později

Pohled Isabell

Z Belly se stala opravdová bojovnice. Naučila jsem ji zacházet a využívat živly. Ovládat lidi pouhou myšlenkou, číst myšlenky. Vidět budoucnost, minulost i okamžik právě nyní někde úplně jinde, než ona je. Dokáže vycítit lidi, najít je, stalo se z ní mocné médium. Je si toho vědoma a pomáhá lidem, kde se dá. Uzdravuje pouhým dotekem, takže chodí do nemocnic a doslova bere lidi smrti z lopaty. Je chytrá a svého daru si Váží. Naučila se vše o naší magii. Viccanské tradice a zvyky nejsou lehké, ale když v ně věříte, dají Vám neuvěřitelnou sílu.  Cítím, že je můj čas. Nejsme věčné, jsme jen dočasné, dokud neodčiníme křivdy původní Isabell. Bella to dokáže, dá našim duším klid. Teď sice odejdu ze světa z podoby fyzické, ale dokud Bella nenapraví křivdu, budu bloudit ve sféře mezi dalšími Isabell.

Musím se však nějak rozloučit.

Milá Bello,

stala se z tebe Isabell, jaká po tisíciletí na zemi nebyla. Jsi výjimečná z Výjimečných. Chci, abys tohle věděla a stále si to opakovala, bylo mi potěšením být tvou učitelkou. Obracej se k velké bohyni, buď vděčná za šanci na život a nezanevři na svou sílu, na živly, na moc, to vše tě podrží nad vodou, když budeš osamělá.

Nehledej mne.

Tvá Isabell

Dopsala jsem tento dopis a odebrala jsem se k lesům, tam najdu klid na to, abych mohla z tohoto světa odejít co nejklidněji…

Pohled Belly:

Poté, co jsem si dočetla dopis od Isabell, bylo mi jasné, že musím co nejrychleji naplnit své poselství. Je sice těžké bez jakéhokoli návodu naplnit poselství, ale Isabell vždy říkala, že na to přijdu, až bude čas. Věřím jí, ale chci, aby to bylo co nejrychleji za mnou.

„Chrisi, Isabell odešla, byl její čas,“ řekla jsem mému synáčkovi. Chris všechno chápal a to mu nebyl ještě ani rok. Bylo to dítě upíra a výjimečné, takže po tátovi zdědil upíří podstatu, ale nepotřeboval krev a po mamince spoustu zajímavých schopností. Třeba že se umí zneviditelnit jako já. Jsem na něj moc pyšná, den ode dne mi roste před očima, už nyní vypadá na roční dítě.

„Maminko, nebuď z toho smutná, teta Isabell se má určitě dobře,“ odpověděl mi. Je tak chytrý. Má svůj dětský svět, ale neumí se v něm vyžít. Přemýšlí jako skoro dospělý, protože mu všechno nějak moc dochází.

„Já vím, miláčku,“ řekla jsem mu, v tom se rozletěly dveře a dovnitř se přihnala Alice.

„Bello, někdo za tebou přišel,“ řekla mi a vzala si ode mne Chrise. Vymohla jsem své soustředění natolik, že jsem poznala, kdo to dole je, ach ne, můj ty bože, proč? Silou vůle jsem si skryla znamení po obličeji a pažích. Zvedla jsem se, dala jsem pusu malému a šla jsem dolů.

Jakmile jsem sešla schody, otočily se na mne pohledy devíti upíru, teď nepočítám mou rodinu.

„Zdravím Vás, Isabell. Jsem Aro Volturry,“ řekl a natáhl ke mně ruku.

„Také Vás zdravím,“ pokynula jsem na něj a na ostatní hlavou.

„To mi ani nepodáte ruku?“ otázal se mne.

„Vím, o co Vám jde, ale proč ne, že?“ řekla jsem s nadzvednutým obočím. Celou mou rodinu jsem nyní přikryla ochranným pláštěm, aby jim nikdo nemohl ublížit a využila jsem síly éteru a kolem celého pláště jsem nechala vyrůst stěnu s elektrickým vedením. Aro mě jemně chytil za ruku a dostal kopanec proudem.

„To bolelo i upíra,“ podotkl, čemuž jsem se jen uchechtla.

„Tomu věřím, Aro. Mohl byste mi tykat. A ty, ano mluvím na tebe, Jane, mohla bys do mě a mé rodiny přestat narážet svým darem bolesti?“ otázala jsem se jí přidrzle.

„Ne, moc mě to totiž baví,“ řekla mi se škodolibým úsměvem.

„Tak to je mi tě líto, vážně,“ řekla jsem a s posledním slovem začala Jane hořet.

„Prosím, nech toho, Isabell, nedělej to, prosím tě!“ úpěnlivě mě prosila.

„Když mě to moc baví,“ řekla jsem jí škodolibě, ale oheň ustál.

„Jak se ti to líbilo, Jane?“ zeptala jsem se s úsměvem.

„Jak se ti líbilo skoro umřít strachy z ohně? Jaké to bylo? Chceš poznat i tu sílu, kterou máš ty? Tu bolest, kterou ty vládneš? Potom bys byla vděčná za oheň, drahoušku, to mi věř!“ řekla jsem a silou vůle jsem ji srazila na kolena.

„Nikdy bych se od tebe nenechala takhle ponížit, nikdy bych tě o smrt neprosila, k tomu se nesnížím!“ rozkřikla se na mě a tak jsem na ni použila třikrát mocnější bolest, jakou ona ohrožovala mou rodinu.

Svíjela se v křečích, prohýbala se a snažila se neřvat, zesílila jsem nátlak ještě o trošičku, to už nevydrží.

„Prosím, prosím,“ zaskučela na mě. Mně se ale nechtělo přestat.

„Bello, nech toho, tvá moc není jako její, ty ji zabíjíš!“ vyjekla Alice, která seběhla dolů z patra i s Chrisem v náručí.

„Tohle bylo naposledy, co ses ke mně nebo mé rodině přiblížila na milimetr, Jane. Všechny v téhle místnosti bych mohla zabít jediným pohledem, anebo bych je taky mohla nechat vstát z mrtvých, takže si na mě dávejte pozor!“ řekla jsem jim.

„Je to velmi působivé, to co umíš, Bello. Ty ale nejsi upír, že?“ zajímavé.

„Máš pravdu, Aro, nejsem upír, já jsem Výjimečná,“ řekla jsem a mu ztuhl úsměv na rtech.

„Doopravdy? To není možné, žádná výjimečná neměla ještě takovouto moc, mohla bys nás všechny zachránit, Isabell,“ řekl.

„To vím, čekala jsem na znamení a to je zde, ty o tom něco víš, že Aro?“

„Ano, znával jsem původní Isabell, nechtěla odčinit svou křivdu, nechtěla nám dát pokoj, ale vím o Vás vše a vím i jak nás všechny dokážeš zachránit,“

„Tak mi to pověz, Aro,“ řekla jsem mu.

„Co za to?“ optal se.

„Pomůžu ti,“ řekla jsem odhodlaně.

„Na zem byla uvržena kletba, tu kletbu však udělala samotná Isabell, ne Bůh, jak je to v legendách. Ta kletba se skládá se osmi kousků skládačky, jeden mám já, ale těch ostatních sedm je někde schovaných, mám jen první dílek skládačky, na ní by mělo být napsáno kouzlo, které by Zem všeho zlého zbavilo. Myslím, že to má něco spojitého s tvou mocí, ty skládačky jsou schované tak, aby je našla jen ta vyvolená z Výjimečných, to jsi ty. Na, tady máš první dílek, mělo by na něm být vodítko,“ řekl a podal mi malou platinovou destičku, na které byl vyryt znak V, jako Volturiů. Pod tím byl vyryt trojúhelník, ale horizontálně.

„Děkuji,“ řekla jsem a vděčně jsem se na něj usmála. Tímto začal můj úkol na záchranu světa

Autor: Kimberly (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Naděje umírá poslední a já se nehodlám vzdát bez boje... 7. kapitola: