Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Naděje budoucích dnů - 11. kapitola

23.02.2012 (13:45) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1469×

11. kapitola

Byla jsem srab. Nerada jsem slyšela kritiku a neuměla jsem říct Promiň do očí. V duchu jsem se všem z rodiny omluvila nespočetněkrát, ale když jsme s Edwardem vešli do domu, nedokázala jsem ani zvednout pohled od země a pozdravit.

Proto mě překvapilo, když mě objaly Esmeiny paže a u ucha mi zazněl její hebký konejšivý hlas. Uklidňovala mě, že bude všechno v pořádku – jako dřív. Že jsem pořád její malá holčička a tak, jak jsem zareagovala já, by zareagoval každý.

Ne, nevěřila jsem jí. Ale byla mým rodičem - a těm se přeci neodmlouvá.

A jako poslušná dcera jsem si sedla na sedačku vedle ní, nechala se vzít za ruku a poslouchala její hlas. Alice stála v náruči Jaspera kousek od nás. Několikrát váhavě přešlápla, až se nakonec odhodlala a sedla si na koberec mezi mě a stolek.

„Vlastně je fajn, že tě ten parchant přeměnil, víš,“ přerušila Alice Esme uprostřed nějaké věty a usmála se. „Protože kdyby to neudělal, jednou bys umřela.“ Chtěla jsem se ohradit, ale moje sestra si stále vedla svou. „A neříkej, že ne. Znám tě, víš? Takže je mi jasný, že bys do něčeho takovýho, jako je nesmrtelnost, dobrovolně nešla.“ Zašklebila se a vypadala, že ví snad opravdu všechno.

Edward si sedl vedle mě z druhé strany a vzal moji druhou ruku do své. Těsněji se ke mně natiskl.

Následně se do mého zorného pole postavil i Carlisle s Jasperem a začal kolotoč otázek a odpovědí spojených s upírstvím. Řekli mi všechno, co bych měla vědět, a zopakovali i to, co jsem věděla už dřív.

A pak najednou všichni zmizeli ve svých pokojích a já zůstala s Edwardem o samotě.

Záda se mi narovnala, jako by to byl podmíněný reflex na jeho přítomnost. A že se mi krátil dech a nemohla jsem se pořádně nadechnout? Ano. On to možná věděl, možná jsem si všechno jen zbytečně namlouvala a shodím se, když mu ukážu zájem, ale teď – když jsem byla upírem jako on – mi nepřišlo divné říct něco z očí do očí. Nemá totiž smysl, abychom svoje stížnosti, starosti a obavy držely v sobě.

Podívala jsem se mu do očí a pak to uslyšela. Všechno, co se dělo v domě. Všechno, co si kdo řekl, co kdo udělal.

Trochu mě to vyvedlo z míry. A vzápětí na to mi došlo, že teď už to lepší nebude. Moje smysly byly dokonalejší a dokázaly zaznamenat i věci, které byly trochu vzdálené.

Očima jsem střelila na černou obrazovku a skousla si ret. „Asi je dobře, že jsem upír. Představa, jak bych se teď červenala…“ Zakroutila jsem hlavou a sklopila oči k mým rukám.

„Proč by ses červenala?“

Látka zašustila, jak se přisunul ještě blíž ke mně. Potom jsem mu šeptem odpověděla: „Protože se stydím ti říct, že tě mám ráda. A nechci, abys ode mě někdy odešel. Protože když nejsi u mě, cítím se prázdná, jako by kus byl s tebou…“ Tentokrát jsem dech už zadržela. Neměla jsem mu nic říkat! Měla jsem být ticho a neřešit to. Určitě by mě to po čase přešlo. Tak proč jsem se cítila… dobře, když to teď věděl?

Znovu se vedle mě něco pohnulo, a než jsem se nadála, Edwardova dlaň mi zvedala tvář k němu. Nemělo smysl se tomu bránit – hlavně, abych to měla už za sebou. Zajíkla jsem se, když se jeho oči upřely do mých. Bylo v nich kouzlo.

„Taky tě mám rád, víš. Miloval jsem tvoje červenání, tlukot tvého srdce i tvoje oči, protože dokázaly odhalit, na co myslíš. A co, že teď nemají tu úžasnou čokoládovou barvu? Chci být s tebou do konce věčnosti, pokud o to budeš stát.“

Pousmála jsem se a naklonila se k němu. On udělal to stejné, jako by byl mým odrazem v zrcadle.

Přiblížila jsem se ještě kousek, až jsem ztmavnutí jeho očí viděla z pár centimetrů. Znovu, jako tehdy u piána. Ještě kousek, až jsem byla těsně u něj. Nahnula jsem se a dala mu pusu - jen takovou malou, kamarádskou – a opřela si hlavu o jeho hruď. To bylo všechno, co jsem si dovolila. Dnešek byl dlouhý den a já byla podivně unavená. Ne, jako upír jsem nemohla nikdy vyčerpat svoji fyzickou sílu, ale moje hlava se dostala do stádia, kdy se chtěla uvelebit na polštáři a jen odpočívat.

Jako by mi Edward četl myšlenky, vzal mě pod koleny do náruče a přitiskl ke hrudi. Zlehka se zvedl a rozešel ke schodům.

„Umím chodit sama!“ ohradila jsem se dotčeně, ale stejně jsem to nemyslela vážně. Jen jsem se přitiskla těsněji a v dlani stiskla jeho tričko. Ne, nechtěla jsem se ho vzdát. Byl jako mým přístavem, klidem, v rozbouřeném světě kolem.

„Já vím, že to umíš, mě ale baví se o tebe starat.“ Zvedla jsem k němu oči a nabodla se na ty jeho. Pořád byly tmavší než obvykle.

Mezitím jsme došli do mého pokoje. Položil mě na postel a podal mi deku na přikrytí. Když se nade mě naklonil, aby mi dal pusu na čelo, použila jsem svoji novou sílu a stáhla ho na postel vedle sebe.

„Řekla jsem ti, že nechci, abys ode mě někdy odešel. To stále platí.“

„Dobře,“ vydechl šeptem a dovolil mi, abych se na něj namáčkla, jak nejvíc to jen šlo. Položil mi paži pevně kolem pasu, až jsem se nemohla pohnout. Nevadilo mi to.

***

Bylo po půlnoci a nás rušil jen tichý hovor Carlisleho a Esme. Na tohle slyším-všechno-vidím-všechno si budu zvykat ještě nějakou chvíli, protože to byl vážně děs. Ztráta soukromí mně na tom asi vadila nejvíc. I když – předtím jsem vlastně soukromí taky neměla.

„Co se děje?“ zašeptal Edward vedle mě. Nervózně jsem se ošila a až teprve potom se mu podívala do očí.

„Já… ani nevím. Chtěla bych spát a přitom to už nikdy nepůjde…“

„Lituješ toho, že tě ten upír přeměnil?“ zeptal se. Jeho hlas zněl podivně, oči pro jistotu zavřené. Natáhla jsem ruku a pohladila ho po tváři.

„Zatím ani ne. Stejně by se to nejspíš jednou stalo, protože bych tě nemohla nechat po celou věčnost samotnýho.“ Uchechtla jsem se. „Všiml sis, že to zní jako takový to typický klišé zamilovaný holky?“

Usmál se a oči otevřel. Znovu se na mě podíval tím pohledem, který umí jen on. Kdybych stála, rozhodně by se mi podlomila kolena. A být ještě člověkem, tak i rozbušilo srdce. A taky bych jistojistě zčervenala.

Opřela jsem si bradu o jeho hruď a pohled mu statečně oplácela.

Sklonil hlavu a svoje rty zlehka přitiskl na ty moje.

Tohle bych mohla dělat hodiny, pomyslela jsem si a přitáhla jsem si ho těsněji k sobě.

***

Když se rozednělo tak moc, aby se to dalo u upírů brát jako den, vstali jsme s Edwardem z postele a vydali se do obývacího pokoje k ostatním.

Carlisle se zrovna loučil s Esme a sliboval jí, že bude domů spěchat. Ovšem, jak ho všichni známe, nevrátí se stejně dřív než večer. Esme se na něj láskyplně usmála a pohladila ho po tváři. A pak už byl pryč.

Trochu zaraženě jsem je sledovala. Přišlo mi, jako by se takhle nikdy nechovali, ale spíš to bylo jen tím, že jsem ohromně nevšímavá.

Edward se vedle mě zasmál do dlaně. Když si ale všiml, jak ho zamračeně pozoruju, naklonil se blíž a políbil mě na tvář. Ještě že jsem měla dost rozumu, abych se nechichotala jako malá holka nahlas. Stačilo, že jsem si ve své hlavě skládala svět z růžových zámků.

„Půjdeme na lov, ano?“

Zamrkala jsem a pokusila se o normální výraz. Knedlík v krku jsem se snažila ignorovat, když jsem se Edwarda zmateně zeptala: „Teď?“

Přikývl a bez dalšího slova mě za ruku doslova odtáhl před dům.

Jasper se k nám kousek od hranice lesa připojil. Ještě předtím ale zdůraznil, že nám nebude křenit, jen nechce jít na lov sám.

Zakroutila jsem nad ním hlavou. Určitě se chce jen vyhnout přípravám na svatbu.

Než jsem ale stačila cokoli říct, v nose mě zašimral pach několika jelenů. Nečekala jsem na svolení a prostě se rozběhla.

< ≡ >

Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Naděje budoucích dnů - 11. kapitola: