Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Na útěku 10

20.03.2010 (20:00) • Eunta • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2436×

10. kapitola

To by ale nebylo to rozrušení, které mě naprosto vykolejilo… na zahradě bylo asi dalších dvacet upírů, ale jenom tři stáli uprostřed v jakémsi imaginárním trojúhelníku a jak na povel všichni tři zvedli svoje ruce, jakoby vysílali nějakou vnitřní sílu. Voda, oheň, země… tři živly, které se odrazily ze samotné země a stoupaly k výšinám. V životě jsem nic takového neviděla…

Bellin pohled

Kdybych mohla, lapala bych po dechu. Přede mnou se rozprostřelo něco jako divadlo a já byla divák. Nevěřila jsem vlastním upířím očím. Přímo naproti mně stál světlovlasý upír a jeho vnitřní silou se mu od jeho vlastních nohou zvedala půda, hlína s kusanci zelené trávy a tato hnědá smršť stoupala výše a výše.

Po jeho levé ruce stál další upír, tentokrát černovlasý a jeho husté kadeře sahaly po ramena. Měl stejnou pozici jako ten s hlínou, ale u něho to bylo něco jiného.

Přímo z jeho rukou šlehaly plameny ohně a jak stoupaly nahoru tak se motaly ve spirálách. Neskutečné a fascinující.

A poslední, který stál naproti s ohněm byl jemu podobný, až na to, že z jeho ruk tryskaly proudy vody také do výšin.

Podívala jsem se nahoru, kam všechny tyto živly směřovaly a jejich konce se srážely na jednom místě a tam končily.

,,Oh, Bello… pojď mezi nás,“ křikl po mě Ben a já si až teď všimla, že stojí kousek od těchto upírů. Benův výraz ve tváři byl klidný a vyrovnaný. Za tu krátkou chvíli, co se známe, jsem ho zatím odhadla dobře. Nebezpečí z jeho strany jsem necítila a naopak vím, že se mi snaží pomoct.

Pořád na mě směřoval svůj pohled, ale já se nehnula ani o píď. Během vteřiny se na mě soustřeďovali už i ostatní. Bylo mi to nepříjemné a začala jsem se ošívat. Neměla jsem ráda přílišnou pozornost, která na mě byla poutána.

Ben se ovšem chopil slova a opět mě zachránil z této velmi trapné situace. Zdvihl ruce do vzduchu.

,,Přátelé, dovolte mi představit Vám, Bellu. Jejím darem je fyzický i psychický štít,“ řekl vesele a pohledy všech se změnily na obdivné.

Fyzický i psychický štít? Co tím myslí? Vůbec ničemu jsem zase pro změnu nerozuměla.

,,Bello, pojď mezi nás... neboj, vše je v pořádku, rád bych ti vše vysvětlil..." Jeho hlas vyzněl do ztracena a já udělala první krok. Byl to jako první krok ročního dítěte, protože jsem si nebyla jistá. Připadala jsem si neohrabaně a neomaleně před tolika lidmi, na pozornost jsem nebyla zvyklá, vždy jsem byla ta tichá myška, která byla radši v koutě a nezapojovala se moc do hovoru. Tohle bylo něco jiného.

Nepatrně jsem vydechla a odhodlala se vkročit přímo do jámy lvové...

Edwardův pohled

Byl jsem na pokraji čirého šílenství. Vztek mnou cloumal a zasahoval každičkou část mého mramorového těla. V tuto chvíli jsem byl schopný zlikvidovat celý les, celý lom, celý svět...

Alice dojela za mnou a volala Belle, ale ta jí bezdůvodně telefon položila a stejně jsme se nedozvěděli, kde se nachází a zda je vůbec v pořádku.

Připadal jsem si jako největší idiot a největší zrádce, zasloužil jsem si její zlobu a zasloužil jsem si cítit tu bolest, která mě spalovala snad ještě více, než proměna samotná.

Seděl jsem na náměstí na betonovém patníku a hlavu měl složenou v dlaních. Lidé okolo mě procházeli a nechápavě kroutili hlavami a strašně je zajímalo, co se mi tak strašného mohlo stát.

Jejich myšlenky jsem odháněl a snažil se zůstat s čistou hlavou, snažil jsem se uvažovat rozumně a pokud možno na inteligentní úrovni, ale bolest a vztek dělal své a já jsem byl jako na mučidlech.

Alice stála za mnou a snažila se mnou pohnout, ale moje tělo na její prosby nereagovalo, byl jsem ponořen jenom do svých myšlenek a snažil se z této situace vybruslit, snažil jsem se přijít na rozumné řešení, snažil jsem se vymyslet plán...

,,Edwarde, prosím..." řekla prosebně moje malá sestřička a já nebyl v tuto chvíli vůbec nikdo, byl jsem vzduch.

,,Edwarde... nemůžeš tu prosedět celý den, každopádně za chvíli vyleze zpoza mraků slunce, musíš se přemístit, nemůžeš tu zůstat, prozradil by jsi nás," říkala dál a spíše to byl monolog.

,,Radši se prozradím, než abych byl bez ní a bez naší dcery," odpověděl jsem jí konečně suše.

,,Tvoje trucování nám teď zrovna moc nepomáhá... okamžitě zvedni tu svou upíří prdel, nebo za sebe neručím... musíme ji hledat a ne tady sedět, jestli si myslíš, že se nad tebou slituje a vrátí se sem, tak jsi na omylu. Musíš jí dokázat, že o ni a o malou stojíš, a že jsi udělal chybu, kterou chceš za každou cenu napravit. Sezením tady nic nevyřešíš," křikla na mě a já věděl, že má částečně pravdu. Musel jsem s ní souhlasit, protože možnost, že by se sem Bella s malou vrátila byla nulová. Já to podělal, já to musím zase vrátit.

Zvednul jsem hlavu a otočil se na ní.

,,Mám šanci?" zeptal jsem se sklesle. Mohl jsem se podíval Alici do hlavy, mohl jsem si přečíst její myšlenky, ale připadal jsem si tam neuvěřitelně prázdný a slabý.

,,Edwarde, Bella tě vždy milovala a miluje tě stále, co ještě potřebuješ vědět? Je rozzlobená, je ponížená a doteď byla sama kvůli tvé hloupé snaze ji ochránit před sebou samým. Tvoje snaha byla k ničemu a ublížila akorát všem okolo, ale nejvíce se podepsala na Belle a malé Renesmee. Konečně se vzmuž a nechovej se jako malé dítě. Žena tvého života tu někde je a má u sebe vaši dceru, musíme ji najít a ty musíš prosit za odpuštění. Nevím jak se rozhodne, ale zkusit musíš všechno."

Bellin pohled

Moje kroky byly už rozvážné. Periferně jsem stále sledovala každičký nepatrný pohyb a soustředila se jenom na Benův obličej. Všichni mě sledovala se zvláštním výrazem v obličeji, spíše to byl takový výraz nadšený, soustředěný a očekávající. Trochu jsem se uklidnila a ladným krokem přešla prostornou zahradu směrem na druhou stranu. Zastavila jsem se vedle Bena a otočila se směrem ke všem.

,,O co tu tedy jde?" zeptala jsem se odvážněji.

Ben se pousmál a všichni ostatní také. Byla tu najednou příjemná atmosféra a všichni byli uvolnění. Okamžitě jsem si vzpomněla na Jaspera a jeho dar. Někdo musel mít podobný a zrovna ho použít. Jiné vysvětlení jsem na to neměla, nebo že by to nebylo darem? Že by tu taková pohoda opravdu vládla? To se mi nezdálo, protože co jsem věděla, tak pohromadě tolik upíru nikdy neděla dobrotu a dlouho spolu nevydrží. Upíři jsou spíše samotáři a nebo žijí v párech. Cullenovi, Denaliovi a samozřejmě Volturiovi byli slabá výjimka.

,,Abych začal nějak od začátku a správně jsi to pochopila..." řekl Ben a na chvíli se odmlčel, já se plně soustředila na jeho slova. Chtěla jsem vše pochopit a toužila jsem po určité jistotě a tajně doufala, že už se můj život dá do pořádku.

,,Můj dar je velmi výjimečný a poměrně není tak častý... mohu vyhledat dary ostatních upírů, vím přesně co jaký upír dokáže a jaké jsou jeho možnosti. Tak jsem se dostal k této v uvozovkách práci. Vyhledávám talenty a učím je jejich dary používat a ztotožnit se s nimi. Někomu to dělá problémy, ale pravidelným cvičením a používáním dosahujeme perfektních výsledků. Nejsem žádný špeh Volturiových jak sis prvně myslela, já to dělám pro sebe a hlavně pro ostatní. Jako každý jiný i já jsem kdysi toužil po normálním lidském životě, ale toto nám prostě není dopřáno, nějak se v té věčnosti musíme zabavit. Nějak si musíme zkrátit čas. Já si zvolil tuto volbu... potkávám různé upíry a snažím se studovat jejich dary," dopověděl a já nevěděla jak mám reagovat.

Moje představy o vězení a strachu byly rázem tatam.

,,Neboj, nechtěl jsem tě tu věznit, každý je tu ze své svobodné vůle a záleží jenom na mě, kdy odejde."

Takže moje rozhodnutí ohledně Bena bylo jasné. V tuto chvíli mi nabízel pro mě a malou to nejlepší řešení a já po něm musím skočit všemi deseti. Bena mi seslalo samo nebe...

,,Teď bych ti to rád ukázal v praxi." Naznačil mi rukou kam se mám postavit a já ho okamžitě poslechla. Otočila jsem se naproti upírovi, který dělal divy s vodou.

,,Bude to názorná ukázka i pro vás ostatní, kteří ještě neviděli, jak funguje fyzický štít," řekl a mluvil směrem se všem ostatním.

Sám si stoupnul za mě a svoje ruce položil na moje ramena. Jeho dotek byl příjemný, ale byl spíše přátelského rázu, i když teď jsme byli spíše jako žák a učitel. Moje myšlenky na chvíli zabrouzdali k Edwardovi...

,,Bello, teď se prosím co nejvíce soustřeď a snaž se pracovat na svém vnitřním já..." řekl a já na Edwarda okamžitě přestala myslet, protože tahle chvíle byla důležitá v mém životě, konečně jsem byla nějak a něčím výjimečná a zajímavá.

,,Teď na tebe Ian pošle vlnu vody a ty se ji pokusíš od sebe odrazit, nebo zaštítit tak, aby se tě ani nedotkla," řekl klidným a vřelým hlasem a já začala mít strach. Z té vody samozřejmě vůbec, ale tak všeobecně.

,,To nedokážu..." zakvílela jsem a začala si protřepávat ruce.

,,Dokážeš, máš to vše v hlavě, jenom to z ní musíš dostat ven a přinutit to, aby to pulzovalo celým tvým tělem. Musíš zachytit impulzy, které vysíláš a naučit se je ovládat... není to jednoduché, to říkám dopředu, ale musíme se o to pokusit."

Ponořila jsem se do své mysli a začala v ní naplno pracovat, snažila jsem se ty impulzy zachytit a plně je kontrolovat. Chytit je za neviditelné nitě a hrát si s němi jakou s loutkou. Toužila jsem po tom a toužila jsem něco dokázat.

,,Takže Bello,... připrav se... zachyť všechny ty body a pracuj s nimi."

Zavřela jsem oči. Nepotřebovala jsem je. Teď jsem tu byla jenom já a proti mě voda. Voda, kterou jsem musela porazit a nedovolit jí, aby na mě dostala. Já tady byla ten, který bude vítěz. Já to vyhrála.

Znatelně jsem začala cítit ty jemná vlákna. Byla jemňoučká a velmi tenká, ale moje mysl se s nimi dokázala vypořádat. Opatrně jsem je začala natahovat a připadala jsem si jako v loutkovém divadle. Můj štít byl jako loutka a záleželo jenom na mě, jak si s ním poradím. Zatáhla jsem za jednu pomyslnou nitku a cítila jsem, že i štít se pohnul. Bylo to pro mě něco nového a nepoznaného. Věřila jsem si a věřila jsem, že to dokážu.

,,Iane, můžeš," řekl potichu Ben a já byla připravena.

Čekala jsem a doufala ve své osobní vítězství, ale opak byl pravdou. Bohužel. Plně jsem se soustředila a pracovala s těmi body, ale náhle mě polila obrovský sprcha vody...

Začala jsem lapat po dechu a naráz otevřela oči. Naproti mě stál Ian a potutelně se usmíval. Otočila jsem se zmateně na Bena a nic nechápala.

,,Na poprvé to bylo dobré... alespoň jsi našla svůj štít," řekl melodicky a já tam stála nasupená a promočená na kost.

,,Proč mi to nešlo?" zeptala jsem se rozzuřeně.

,,Neměla jsem moc dobrou motivaci, chtělo by to něco lepšího, něco, co musíš chránit..." řekl a zbytek věty odezněl do ztracena a já se nad jeho posledními slovy zachvěla. Něco, co musím chránit, doufám, že nemyslel moji dceru.

,,Na to zapomeň..." začala jsem mu vyhrožovat, protože mi bylo jasné, kam jeho myšlenky směřují.

,,Motivace to bude výborná, ale pokud nechceš... najdeme jinou oběť," konstatoval a já na něj vyvalila oči.

,,Jakou?"

...

Shrnutí povídek

Předchozí díl

Další díl

Autor: Eunta (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na útěku 10: