Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Na pokraji šílenství 5. kapitola

18.08.2013 (19:15) • martina946 • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1380×

Šok. Ten teď byl hlavním aktérem téhle situace. Renée cítila, jak se jí prohání celým tělem a znemožňuje normálně myslet nebo komunikovat. Jediné, co jí dovoloval, bylo dívat se. Potichu pozorovat. Nic víc, nic míň. Ovšem i to se zdálo v tuhle chvíli až příliš. Nic totiž nebylo takové, jak si představovala. Zřejmě by ale neměla být tak překvapená. Vždyť i byla varována. Ty divné pocity, které před pár vteřinami cítila, měly nějaký důvod, a tohle je její odpověď.

Jen na pár sekund zavřela před tím vším oči. Neupínej se na majetek. Nikdy nevíš, kdy o něj přijdeš. Zřetelně slyšela Charlieho hlas, jak jí otravně a naprosto zbytečně bzučí v hlavě. Jenže nevšímat si ho bylo těžší, než by se zdálo, jelikož každým jejím nádechem nabíral na síle a po chvilce měla pocit, že na ni zevnitř křičí. Měla chuť ho něčím překřičet… Čímkoliv, jenže to poslední, co potřebovala, by bylo hádat se sama se sebou. A tak raději svá víčka otevřela, připravená čelit té pohromě v obývacím pokoji než řvoucímu Charliemu ve své hlavě.

Možná by byl ten Charlie lepší, prolítlo jí nevědomky myslí, když opět zahlédla tu spoušť. Všechno bylo rozházené, zničené, pohozené… Zneuctěné cizí rukou. Nic nebylo na svém místě, jako když odcházela za Colem. Sametově bílý koberec byl na několika místech rozpárán nožem. Nádobí, které mělo být v kuchyni nejlíp umyté a uklizené, se teď válelo všude po místnosti v podobě ostrých střepů. A gauč, na kterém ještě před půl hodinou seděla, byl převrácený vzhůru nohama… Skoro jako kdyby se tudy prohnalo tornádo, které zničí cokoliv a kohokoliv bez ohledu na následky.

A uprostřed toho všeho… uprostřed toho chaosu stála Bella. Rty měla roztažené do vítězoslavného úsměvu a oči přímo překypovaly hrdostí… Vlastně celý její postoj vyzařoval pýchu. Pýchu nad tím, co udělala. Renée se po tomhle zjištění udělalo nevolno.

„Co… Cos to udělala?“ zeptala se polohlasně hned poté, co spolkla tu hořkou pilulku, která se jí usadila v ústech a zabraňovala k utváření slov. Úsměv Belly se ještě víc prohloubil.

„Uklidila jsem. To jsi po mně přeci chtěla, mami.“ Renée po téhle větě přeběhl mráz po zádech. Nešlo o slova, která vyřkla, ale o to, jakým způsobem. Tím zákeřným, zkaženým, pomstychtivým. Jako kdyby byla soupeřka a ne matka. Soupeřka, která prohrává na plné čáře.

„Uklidila? Zničila jsi nám celý obývák!“ vykřikla a rukou poukázala do vnitřku místnosti, kdyby snad nebylo dost jasné, o čem to mluví. Belle její slova zřejmě nedocházela, jelikož se nejdřív rozhlédla kolem sebe, než svůj mirně zaskočený pohled stočila zas na Renée.

„Zničila? Šlehla sis něco? Udělala jsem přesně to, oč jsi mě žádala. Tak tu na mě laskavě neřvi.“ Trpělivost přináší růže. Jenže každá růže jednou zvadne. Přesně takhle v jejích očích zvadla Bells. Jedna věc je lhát, když máte s tou lží aspoň malou šanci na úspěch, a ta druhá lhát, když už je to předem prohraný boj.

„Vážně?“ optala se řečnicky a nevědomky popošla dál do pokoje. „Nepamatuju si, že bych ti řekla, abys nám rozřezala koberec nebo zlikvidovala nádobí! Můžeš mi laskavě vysvětlit, proč jsi to udělala?“ Hlas jí přeskakoval od rozhořčení a ve spáncích tepalo. Připadala si jako sopka před výbuchem. Navíc začínala pomalu tušit, že tu něco nehraje. Bella není jedna z těch, které by jen tak dokázaly něco přehlížet. Byly by tu posunky. Lehké ušklíbnutí… Něco, co by jí prozradilo, že není jediná, kdo to vidí. Jenže ona neudělala nic. Jako kdyby vážně nevěděla, o čem to mluví. Určitě by se tomuto zjištění více věnovala, kdyby její mysl nebyla ovlivněná zlobou. Zlost je mocný pán. 

Bella zareagovala přesně tak, jak v duchu předpokládala. Naprosto zmateným a nedůvěřivým pohledem, který na ni – hned poté, co vyslovila poslední hlásku – vrhla. Obočí mírně vyklenuté a stažené k sobě. Spodní ret mezi zuby, přičemž očima těkala tam a zas zpátky.

„Počkej, ty to myslíš vážně?“ Nervózně se uchechtla a znova se rozhlédla po celém pokoji. Bylo docela zajímavé sledovat tu změnu v jejím obličeji. Jak zmatenost pomalu přechází v nejistotu a ten v strach. Renée na tuhle otázku nemusela odpovídat, jelikož si její dcera odpověděla sama. 

„Tak jo, teď mě trochu děsíš,“ řekla a o několik kroků ustoupila, takže pod její vahou křuplo pár střepů. Toho si ovšem nevšímala a dál couvala. Skoro jako kdyby ten příšerný zvuk neslyšela, prostě nic. Renée jí chtěla říct, aby dávala pozor, nechtěla – i přes to všechno, aby uklouzla a něco si udělala. Ovšem ústa nezareagovala na příkaz a ze rtů neuniklo žádné slovo. Stejně by to bylo zbytečné. Nezavrávorala, neuklouzla. Zbytečné plýtvaní slov.

„Já tě děsím? Já nejsem ta, která se chová divně. Ta, která lže o něčem, co proběhlo. Nebo ničí nábytek!“ Bella se zastavila a naštvaně zúžila oči. Po strachu za pět vteřin ani památka. Rekord.

„Znovu ti opakuju, že ten rozhovor neproběhl. Spala jsem, slyšíš, spala!“ rozkřičela se a rozhodila rukama do všech světových stran. „Ale to je jedno. Já už toho mám plné zuby. Takhle bychom tu mohly stát a křičet na sebe do nekonečna. Takže já teď půjdu ven a ty si to buď v palici koukej srovnat, anebo zavolej nějakému psychiatrovi,“ křikla a vydala se směrem k ní. Nebo spíše ke dveřím.

„Tak to tedy ne! Nikam nepůjdeš, dokud mi nepomůžeš to tu dát aspoň trošku do kupy.“ Bella si jejích naštvaně proceděných slov nevšímala a dál pokračovala v cestě. Měla ji chytnout za zápěstí nebo nějak jinak znemožnit unik od toho všeho. Není přeci její služka, aby za ni pořád uklízela, jenže to neudělala. Nezvedla ruku, dokonce ani nehnula brvou. Nemohla si pomoc, ale někde v koutku své mysli chtěla, aby odešla, potřebovala být sama, a jak se zdálo, tahle malá část převládala nad tou větší, která řvala nespokojením.

„Možná bys tomu psychiatrovi měla vážně zavolat. Tohle není normální a mimochodem ty prášky jsi od Colea nemusela vyzvedávat, brát je stejně nebudu,“ vrhla na Renée ještě jeden znepokojující pohled, než za sebou zavřela dveře.

… 

Ber to z té lepší stránky, aspoň nemyslíš na Colea. Renée se musela ušklíbnout. No ano, na Colea nepomyslela, jelikož si donekonečna přehrávala ten rozhovor, který se svou dcerou vedla před půl hodinou. Navíc byla sužována nekonečnými výčitkami svého druhého já. Proč to uklízíš? To má přece dělat Bella, ona tu udělala takový nepořádek. Má ti aspoň pomáhat, když už nic jiného. To si říkáš dobrá matka? Nejhorší na tom bylo, že všechny tyhle projevy její sobecké části říkaly pravdu. Ona neměla být ta, která teď se smetáčkem v ruce zametá všechny pozůstatky nádobí. Jenže dívat se na to taky nemohla.

Vždyť jsi i chtěla uklízet. Tak nač ty úšklebky? Lopatku sevřela pevněji. Drž hubu. Drž hubu. Drž hubu! V myšlenkách křičela, měla toho hlasu plné zuby. Toho otravného, sarkastického, nepřejícího hlasu.

Mě se jen tak nezbavíš. Já s tebou budu pořád, slyšela ho ve své hlavě a sama se i přes jemné zamrazení musela uchechtnout. Možná má Bells pravdu a ona by si měla někde objednat sezení. Vždyť jí vyhrožuje hlas, který nemá majitele ani reálné zázemí.

Sama nad sebou zakroutila hlavou a vstala. No, něco se mu musí nechat, narozdíl od ostatních jí nevyčítá, že to zvorala. Možná by ho neměla tak rychle odepisovat. Několika rychlými kroky odešla do kuchyně a obsah lopatky vysypala do zažloutlého odpadkového koše. Zacinkalo to a na pár chvil přehlušilo ticho, které v místnosti panovalo.

Chtěla hned poté odejít do obýváku a ještě tam něco douklidit, než bude schopná zavolat podlaháře, aby jí ten starý, zničený koberec vyměnili za nový, ale něco upoutalo její pozornost. Byl to malý bílý hrneček s nakreslenými modrými kytičkami. Koupila ho v Seattlu, když tam byla kvůli rozvodu. Tenhle prcek jí zpříjemnil zbytek dne a ona byla ráda, že to řádění Belly přežil. Zbožňovala ho, i když to byla pouhá věc bez duše.

Opatrně ho vzala za ouško a otevřela dvířka od poličky, která byla přitlučená nad dřezem, aby ho tam mohla uložit. Jenže to neudělala. Místo toho zůstala několik vteřin zaraženě stát. Nejdřív se pouze dívala a v duchu se přesvědčovala, že ji pouze šálí zrak. Nějaká hra se světly a stíny. Ani ona sama tohle tvrzení nezbaštila.

Pochybovačně zvedla ruku, aby se toho mohla bříšky prstu dotknout. Všechno bylo opravdové, žádná halucinace, která by se po doteku rozplynula a zmizla. Nic takového. Bylo to stejně tak skutečné jako ten hrníček, který právě drtila ve svých prstech.

Renée přidušeně vydechla všechen vzduch, který měla v plicích, a zrak stočila na onen odpadkový koš, do kterého vyhodila to zničené nádobí. Teda aspoň to si myslela.

„Co jsem tedy celou dobu uklízela?“ zašeptala si sama pro sebe očima nadále hypnotizující tu zažloutlou věc. Bála se odpovědi, ale zároveň po ní toužila jako stoletý strom po vodě. Jedno bylo jisté, dokud se neodváží pohnout, nezíská ji. Zřejmě jí tohle zjištění dodalo odvahu a donutilo nohy zas pracovat, poněvadž se o pár vteřin později skláněla nad oním košem.

Byla si jistá, že kdyby ji takhle viděla Bella, pronesla by nějakou netaktní poznámku… Vlastně měla takové tušení, že kdyby ji takhle kdokoliv viděl, měla by to ještě dlouho na talíři, ovšem na tohle kašlala, jelikož byla až moc vyděšená z toho, co uviděla. Nebo spíše neuviděla, protože v tom koši nic nebylo. Naprostý prázdno, pouze pár obalů od už snědeného jídla. Jinak nic víc. Žádné kusy zničeného nádobí… Talířů nebo hrnků. Jako kdyby nic nevyhazovala. Jako kdyby nic neuklízela. Ale to přece není možný, pomyslela si a svůj zrak znovu upřela na tu poličku.

Všechno nádobí bylo tam, čisté a uklizené… což by mohlo znamenat… V rychlosti blesku vstala z podlahy a se staženým žaludkem se rozeběhla zpátky do obýváku. Srdce jí bušilo jako závod a ruce se třásly, zatímco se řítila chodbou.

„Měla pravdu,“ vzdychla, když vlítla do pokoje. Všechno bylo naprosto normální. Žádný roztrhaný koberec nebo převracený gauč. Prostě nic, co by dokazovalo, že to, co viděla před několika vteřinami, nebyla pouhá halucinace. Možná bys tomu psychiatrovi měla vážně zavolat.

Kratší a ne moc povedená kapitola. Tak snad mě neukamenujete. Jinak prosím o komentáře a samozřejmě děkuji za ty předešlé. martina946

Autor: martina946 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na pokraji šílenství 5. kapitola: