Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » My dark history 6. kapitola

27.06.2010 (17:30) • Rosette • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2254×

POHLED ISABELLY

Byla jsem opět v lese. Vonělo to tu domovem, který jsem nadevše milovala. Stejně tak i mého otce, který mě adoptoval. Je smutné, že se pravdu dovídám až teď, ale to už se změnit nedá.

Nevím, zda mám jít hledat svou rodinu, nebo mám zůstat zde. Vše ve mně vyvolává vzrušení, ale… rozhodnout se je velice těžké.

Chtěla bych poznat rodinu, do které jsem se narodila. I když mi bude rvát srdce, když budu opouštět tento les. Můj domov. Vždy bude na prvním místě. Pro mě navždy.

Najednou zašustilo listí nedalekého keře. Polekaně jsem vyskočila a čekala, kdo z něj vyleze.

Najednou vyšel medvěd. Usmála jsem se. Jeden z mých nejlepších přátel.

„Belli, vím, že ses rozhodla odejít, a proto ti dáváme tento dar. Jsou to šaty. Neptej se mě, kde jsme je vzali, ale pamatuj, že jsou přírodní. Dala ti je sama příroda. Vykoupej se v jezírku a obleč si je. Pak se nám ukaž. Poté tě odvedu do hor, někdo tam na tebe čeká.“

Podal mi nádherné šaty. Vždy jsem takové chtěla. Jak pro princeznu.

Jezírko bylo kousek odtud. Když jsem byla menší, chodila jsem se do něj koupat.

Konečně se přede mnou zjevila louka na níž bylo. Všude rostly květiny různých druhů. Milovala jsem tento les a vše okolo něj. Připadalo mi to kouzelné a tajemné.

Svlékla jsem si své staré roztrhané šaty a vlezla jsem do vody. Byla příjemná na kůži. Namočila jsem si vlasy a nechala je chvíli ve vodě. Pak byly hezčí.

Když už jsem měla koupele dost, vylezla jsem. Pak se stalo něco co bych rozhodně nečekala. Byla jsem suchá. Jako kdybych se vůbec nemyla.

Jen jsem udiveně zavrtěla hlavou a vydala se ke svým šatům, které jsem si položila přes kámen. Bylo tam dokonce i spodní prádlo.

Oblékla jsem se a nazula si střevíčky, které ležely opodál. Kéž bych teď měla poblíž zrcadlo…

Najednou ke mně přicupitala veverka a přilítli ptáčci.

„My tě učešeme!“ prozpěvovali a veverka přikyvovala.

Usmála jsem se a zůstala stát jako socha, aby mohli pracovat na mých vlasech. Vůbec to netahalo.

Nakonec bylo hotovo. Ptáčci odletěli a veverka utekla. Jen jsem na ně křikla tiché díky, ale myslím, že to slyšeli.

Pak přišla paní medvědice. Nejdřív mi nedocházelo, co to drží v rukou, ale když jsem to uviděla zblízka, došlo mi, že je to zrcadlo.

„Ó holčičko, tobě to tak sluší! Podívej se sama.“

Podívala jsem se do zrcadla a namohla jsem uvěřit vlastním očím. Tohle že jsem já? Ta krásná dívka a já? To není možné. Ty šaty, boty...  A ten účes...

Zvedla jsem ruku, abych se jí dotkla a ona udělala to samé. Takže jsem to já…

„Děkuji, děkuji za všechno.“

„Nemáš zač, dítě, ale teď už pojď. Manžel tě dovede do hor.“

Medvědice odešla a přišel ke mně medvěd.

„Opravdu ti to sluší. Dnes tě čeká velký den. Povstaneš před samotnou matkou přírodou,“ řekl a já se na něj vylekaně podívala.

„Já?! Pane bože, co jsem udělala. Jestli jsem se nějak provinila, něco udělala!“

„Klid dítě. Nic jsi neudělala. Paní příroda si s tebou chce promluvit.“

„Dobrá, tak jdeme.“

I když jsem ve střevíčkách nikdy nechodila, šlo mi to. Vcelku mě to i bavilo. Bylo to něco nového.

Cestou jsme potkávali různá zvířata, která se k nám přidala, takže jsme byli jako průvod. Každý jsme se znali a nikdo zde neměl spory. Kdyby měl, táta medvěd by ho vyhostil, stejně jako ostatní zvířata.

Nakonec jsme dorazili k horám. Medvěd došel k jedné skále, položil na ni ruku a něco zamumlal, tak, aby to nikdo z nás neslyšel.

Skála zakřupala a s puknutím se rozevřela. Za ní se skrývala brána. Vedle ní stáli dva vojáci s kopím v ruce. Jakmile nás uviděli, pochopili a vpustili nás dovnitř.

Ocitli jsme se na nádvoří zámku. Uprostřed byla kašna, ze které tryskala čistá voda. Všude byly sochy různých lidí, ale i zvířat.

Nakonec k nám přišel kluk, asi v mém věku. Chvilku na mě okouzleně koukal a pak promluvil.

„Isabella Maria Katrina Saritta Ann Volrury Swan, pojďte prosím se mnou. S vámi by měl jít ještě někdo a to pan medvěd. Pojďte.“

Vydal se směrem k velikým dveřím. Trochu jsem se bála, ale medvěd byl po mém boku a já mu věřila.

Prošli jsme bránou a ocitli jsme se v kruhovém sále. Bylo to jako z pohádky. Zlaté sochy, klenba…

Když mladík s úklonou odstoupil, všimla jsem si, že přímo proti mně je trůn, na němž sedí žena s korunou na hlavě. Okamžitě mi došlo, kdo to je. Matka příroda.

Jako kdybych to dělala denně, uklonila jsem se. Stejně tak i medvěd.

Na její tváři to vyvolalo úsměv. Její oči se dívali na mě. Nevěděla jsem co na mně vidí, ale usmála jsem se na ni.

„Pojď ke mně blíž, dítě.“ Její hlas byl jako symfonie. Nádhera.

Pár kroků jsem k ní popošla. Byla jsem u schodů k jejímu trůnu a ona vstala. Popošla ke mně a chytla mou hlavu do svých rukou.

„Jsi výjimečná, děťátko mé. Sleduji tě od doby, co jsi přišla k panu Swanovi, tvému adoptujícímu otci. Naučil tě plno věcí a já pomalu sledovala jak rosteš. Tvá výjimečnost však není jen v tom, kdo jsou tvoji rodiče, ale i v tobě samotné. Máš dar mluvit se zvířaty i rostlinami. Jsi čistá a křehká. Jsi jako lilie ve světe hrůzy. Miluješ přírodu a neubližuješ jí. Naopak, chráníš ji. Nevinná dívenka v takovém světě. Ve světě, kde si každý ubližuje. Ach, jak to trhá mé srdce vidět tě trpět. Nedáváš to ne sobě znát, ale jsi zmatená. Já ti však poradím a pomohu.“

Odklonila se ode mě a opět odešla ke svému trůnu. Nesedla si. Naklonila se ke svému sluhovi, jež byl blízko ní. Jen přikývl a odešel. Pak se otočila na mne a na ostatní v tomto sále.

„Tato dívka, nejčistší, nejobětavější a nejnevinnější člověk, který sem vstoupil, je pro nás jako lilie. Pomáhá ostatním, aniž by za to něco čekala. Nezabíjí, ani netrápí ostatní, ale pomáhá. V této historii se nenajde další dívka této rozmanitosti. A proto, proto se tě ptám. Isabello Marie Katrino Saritto Ann Voltury Swan, chceš se stát princeznou přírody?“

Velice mě to zaskočilo, ale zároveň potěšilo. Dvakrát jsem se nerozmýšlela a řekla jsem.

„Pokud mi bude nabídnuto takové štěstí, při němž budu moci pomáhat ostatním, přijmu to. A proto přijímám.“

Královna se usmála a sklonila se ke sluhovi, který opět přišel. Tentokrát však nesl korunku. Opatrně uchopila do rukou korunku a přišla ke mně.

Položila mi ji na hlavu a poté se svými rty přiblížila k mému uchu.

„Bienvenue parmi nous, une jeune princesse."

Nechápavě jsem se na ni podívala, ale ona mě uchopila za ruku a vyšla se mnou schody. Pak na celý sál řekla.

„Přivítejte novou princeznu přírody. Nechť jsme jí všichni nakloněni. Vodo, vzduchu, ohni. země, očistěte ji!“

Najednou se kolem mě začal motat vítr a ovanul mi celý obličej. Poté oheň. Obklíčil mě. Země, kolem mě udělala kruh kytek a voda mě obalila vodou. To vše se kolem mě motalo a na prstě se mi zjevil prstýnek. Chvilku jsem si ho prohlížela a pak mi došlo, že mám na krku náhrdelník, v uších náušnice a na ruce náramek. Vše jsem to sjela pohledem, tedy kromě náušnic, na ty jsem neviděla. Těch jsem se dotkla. Na všem byly kytky. Prostě nádhera... 

Vše jsem to cítila, ale spálená ani mokrá jsem nebyla. Pak vše zmizelo.

Lidé i zvířata kolem mě začala projevovat radost a já štěstí.

Královna mě objala a do ucha mi zašeptala.

„Řekla jsem ti: Vítej mezi námi, mladá princezno.“   

Autor: Rosette (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek My dark history 6. kapitola: