Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » My dark history 2. kapitola

05.04.2010 (22:00) • Rosette • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2243×

Pohled Isabella

Ahoj! Jmenuji se Isabella Maria Katrina Saritta Ann Volturi Swan. Je mi 17 let. Můj život byl podle mně lehký a vůbec ne záhadný, ale to se mělo změnit.

Když jsem byla malá vyrůstala jsem u staršího pána. V šesti letech jsem se dozvěděla něco o své minulosti.

K otci, Charliemu Swanovi mně donesl pohledný mladý muž a říkal, že nutně potřebuji domov. Když se ho táta (tak jsem mu začala říkat) zeptal co je s mými rodiči, odpověděl mu, že to byli bezdomovci, kteří umrzli a jejich poslední prosba byla, ať mi zajistí domov a, že mu nemá připadat divné nic, co se bude okolo mne dít. Pak mne neznámí políbil na čelo a odešel do noci.

A tak si ten muž vybral 60 letého pána. Přesněji mého otce, který neměl to srdce dát mně pryč.

Staral se o mne jako o vlastní a vůbec mu nepřipadalo zvláštní, že jsem po čtyřech letech byla dospělá. Tedy sedmnáctiletá.

Jméno, které jsem měla vyryto v medailonku mi nechal, jen za něj ještě dodal Swan po něm. Otec byl policista v důchodu a tak měl naspořeno plno peněz, ale přece jen chtěl žít v lese v malé chatce, kde jsme také žili.

Do školy jsem nechodila jelikož mně vše naučil a vysvětlil. Já nikdy nepotřebovala nic říkat dvakrát takže ze mně měl chytrou žákyni. No, a myslím si, že nechtěl, aby mně někdo poznal, prý by mi mohli něco udělat a já mu věřila...

Mým domovem, ale nebyl jen on a chata, ale také jsem se (ani nevím jak) začala dorozumívat se zvířaty, stromy a různými rostlinami. Proto je můj druhý domov les. Trávila jsem v něm většinu času a když jel táta na nákup nebo mi něco koupit nebyla jsem v naší chatičce, ale v lese. Prostě doma...

Když jsem mu řekla o mém malém tajemství, usmál se a po sté řekl, že jsem výjimečná. A já jsem si to myslela také.

Nakonec se stalo, že mým učitelem nebyl jenom táta, ale i starý medvěd, který mně jako by vzal do rodiny a také jelen se svým stádem...

Měla jsem se dobře až do doby kdy můj otec zemřel Stalo se to velice náhle a něco mi to vzalo, ale zároveň přineslo...

MINULOST

Seděla jsem na židli v jídelně a naproti mně můj otec. Jídelna byla středně veliká. Kolem pokoje byli skříňky a uprostřed stůl se čtyřmi židlemi. Jako obvykle jsem měla hodinu učení...

,,Tati, co budeme dneska mít?" zeptala jsem se.

,,Holčičko, všechny knihy, všechny vědomosti, vše co jsem znal už umíš. Dokonce už umíš s mobilem, který jsem pro tebe koupil. Postup s kreditní kartou jsem tě také naučil. Vše už znáš..." řekla a dostal svůj obvyklý záchvat kašle.

,,Musí, ale existovat něco co nevím..."

,,No, zbytek tě naučí život, Bellinko. Je jen jedna věc kterou nevýš ty ani já v ní nemám jasno," dodal zamyšleně a toho jsem se chytila.

,,Co tati? Copak? Tati řekni mi to!" řekla jsem a v sedě si dupla, čímž jsem ho rozesmála.

Smál se chraplavým smíchem a já na něj ublíženě koukala.

,,Možná vypadáš na sedmnáct a chytrá si na třicet, ale pořád jsou tu tvé pravé roky takže se chováš na čtyři," řekl a smál se dál a tím mně dostal, smáli jsme se spolu.

,,Počkej," řekl když jsem se chystala ho zase prosit, aby mi to řekl a tak má otevřená pusa sklapla.

,,Víš, všímám si, že to co mi k tomu všemu řekl ten mladý muž, kterými dal tebe, se vyplňuje. Neříkal jen, to co jsem ti nedávno převyprávěl, ale říkal také, že brzy budeš rychlejší, silnější, uvidíš lépe a uslyšíš lépe. No, a to vše se splnilo plus ještě k tomu, že se dorozumíváš se zvířaty, rostlinami a stromy. Jak jsem řekl jsi výjimečná, ale dal mi ještě něco?" řekl záhadně.

,,Co?"

,,Tvá nedočkavost mi připomíná mne samého když jsem byl mladý, holčičko moje. Ale zpět k tématu. Dal mi dopis a až budu umírat mám ti o něm říct přesněji ti ho dát. A ten čas nadešel."

,,Ale ty neumíráš," řekla jsem a láskyplně se na toho vrásčitého staříka, který mi byl, je a bude otcem usmála.

,,Issinko moje. Jsi už dospělá a máš život před sebou, ale já ne. Zbývá mi jen pár dní možná dokonce pár minut."

,,To ne, tatínku. Já tě mám moc ráda," řekla jsem a zvedla jsem se ze židle. Trucovitě jsem si dupla a posadila se k jeho nohou.

Jen se usmál a začal mne hladit po vlasech. Já si položila hlavu na jeho kolena.

,,Děvenko, taky tě mám moc rád. Jsi pro mně jako má dcera, kterou jsem nikdy neměl. Jsi jako sen, který se mi splnil. Jsi vše co je mi na světě nejdražší, ale já musím jít dál. Musím tě opustit. Ten dopis najdeš ve šperkovnici spolu s tím co ti dávám. A prosím tě, až zemřu svolej zvířátka a pohřbi mně v lesíku. Nechci být pohřben dole ve městě. Nechci..." Bohužel nedořekl. A já uslyšela jak mu vynechalo srdce a pak ztichlo navždy.

,,Nééé!" vykřikla jsem a začala ho hladit po ruce.

,,Tatínku neopouštěj mne."

Ale opustil...

Seděla jsem tak hodinu, možná dvě a pak si vzpomněla na jeho poslední přání, být pohřben v lese.

Vyběhla jsem ven a do lesa zakřičela.

,,Volám vás přátelé! Přijďte všichni sem, prosím..."

Hned se seběhlo několik pum, stádo jelenů včele s mým učitelem, medvědi a jiná zvířata. Stromy jako by se ke mně natočili a naklonili stejně jako rostliny

,,Můj otec zemřel a jeho posledním přáním bylo být pochován v lese mezi vámi a mnou. Doufám, že mi pomůžete na paloučku kde je jezírko vyhloubit do země díru a uložit tam jeho tělo...Tímto vás i prosím, dovolte mi to," řekla jsem přes závoje slov a doufala.

Po chvíli se mi v hlavě ozvala odpověď od medvěda, mého učitele, který byl také pánem lesa, jak jsem se dozvěděla.

,,Isabell, dovolujeme ti, abys ho pohřbila na palouku kde jsme všichni strávili krásné chvíle. Bude nám také ctí být při pohřbu a pár z nás už kope jámu. Máš naši důvěru."

,,Děkuji vám všem," odpověděla jsem a každému v lese poslala své díky.

A tak se konal pohřeb. Pár zvířat doneslo dary, a také náhrobní desku. Jen jsem kývla hlavou, že děkuji jelikož jsem přes závoje slz, které šli proudem nemohla odpovědět.

Na náhrobní desce stálo:

Zde leží pohřben, muž jež zůstane v našich srdcích navždy

Charlie Swan

Všem jsem poděkovala a za pomoci medvěda vstala.

,,Iss, jestli chceš můžu zde s tebou být..."

,,Ne, děkuji. Se svým trápením se musím vyrovnat sama a navíc ty máš ještě rodinu o kterou se musíš postarat," řekla jsem a pokusila se usmát.

,,Ty jsi naše rodina Bell. A vždy jí budeš. Tento les je tvůj domov a vždy bude. Zítra za tebou přijdu, teď tě, ale nechám o samotě." Řekl a všichni se pomalu začali vzdalovat až zmizeli úplně."

PŘÍTOMNOST

Já se svalila k hrobu a schoulila se do klubíčka. Tady leží můj otec. Věděla jsem, že louku nenechal medvěd jen tak. Cítila jsem lízkost pár pum, kteří mně měli hlídat, ale mně to bylo jedno.

Můj starý život skončil a já  tušila, že přijde čas kdy se budu muset vrátit k lidem. Nejdříve se, ale podívám na ten dopis od neznámého... Zítra...

Autor: Rosette (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek My dark history 2. kapitola: