Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » My beautiful miracle - kapitola šestá

10.11.2009 (22:00) • Edbe • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1945×

,,No, takže, proč přesně si zabloudil?“ Řekla jsem, aby nestála řeč.

,,Chtěl jsem se podívat po okolí, ale protože to tady neznám a netušil sem, kam vlastně jdu. A tak jsem se dostal až sem, před Váš dům a zeptal se, jak dál. Tvůj otec mě pozval dál a řekl, že mě zavede za někým, kdo mi bude jistě rád průvodcem.“ Začervenal se. Tomu jsem se usmála.

,,Já vážně netušil, že to budeš ty. A tak se chci omluvit pokud ruším. Samozřejmě, že hned odejdu.“ Jakmile to řekl něco ve mně se hnulo. Já nechtěla aby odešel. Pochopitelně, když jsem se do něho opravdu zamilovala. Ale co když on do mě ne? Budu jen zklamaná. Nebylo by lepší nechat toho hned v začátcích?

,,Ehm, rád jsem tě viděl, Bello.“ Zvedal se k odchodu.

,,Počkej, víš jak se dostaneš domů?“ Ptala jsem se a doufala, že řekne ne.

,,To bohužel, ale nějak už si poradím, neboj.“ Usmál se. Byl jako štěně. A těm jeho očím nešlo odolat.

,,Ukážu ti cestu, jestli chceš.“ Navrhla jsem. Usmál  se a oči se mu rozzářili.

,,Myslíš, že bych tě mohl požádat o to, abys mi ukázala i okolí?“ Ptal se a v očích mu jiskřilo.

,,Bude mi potěšením.“ Zasmála jsem se a udělala pukrle. Také se zasmál. Pak jsme šli dolů.

Táta seděl na gauči a koukal pořád na baseball. Jemu jsem mohla říct, kam jdu a hlavně s kým. S matkou by to bylo o moc horší, ale ta tu díky bohu není. Takže mám volnou cestu a navíc ještě tak hodinu a půl s tímhle úžasným stvořením. Vzala jsem si bundu a zavolala na taťku.

,,Tati jdu Edwardovi ukázat okolí, ano?“ Nečekala jsem, že mi bude bránit.

,,Ale jistě zlatíčko. Jen pamatuj, že musíš být doma dřív než přijede máma.“ Usmál se.

Připadala jsem si jako v pohádce o Popelce. Jen mi táta neseděl jako víla sudička. Zasmála jsem se nad představou svého otce v růžovém kostýmku s hůlkou v ruce. Oba dva, táta i Edward na mě zírali jako na blázna. Jen sem potřásla hlavou.

,,Půjdeme tedy?“ Ptala jsem se Edwarda. Usmál se a pokýval hlavou.

Vyšli jsme před dům a já vlastně ani nevěděla kam chce Edward jít. Kam ho vzít, aby se mu tam líbilo a, co říkat nebo tak něco. Nikdy jsem s klukem sama venku nebyla. Tedy byla ale nikoho sem nechtěla jako právě Edwarda.

,,Pokud by ti to nevadilo, rád bych viděl tvoje oblíbená místa.“ Usmál se na mě a tím vyřešil můj problém.

,,Tak tedy půjdeme tudy.“ Ukázala jsem na cestu k lesu. Jen se zasmál.

,,Co?“ Ptala jsem se.

,,Tam mě vysaješ a zahrabeš, že?“ Civěla jsem na něho a nezmohla se na slovo.

,,No tak klid, Bello. To byl jen vtip. Dost špatný jak vidím. Omlouvám se.“ Přiblížil se ke mně.

Ani jsem nevěděla proč, ale couvla jsem od něho. Nechtěla jsem teď být blízko něho. To, co řekl mě dost zarazilo. Vážně si tohle myslí. Moc často to nedělám, ale chtěla jsem mu nahlédnou do mysli. Po chvilce přemýšlení se i tak stalo.

Jsem takovej hlupák. Takhle to zkazit, co si teď asi o mě myslí. Mám jí říct, že jsem se do ní zamiloval? Nebo mám počkat? Co když ona do mě není? Proč nedovedu číst myšlenky. Bylo by to o tolik jednodušší. Nechci jí zranit, nebo jí ublížit. Tak rád bych vzal zpátky to, co jsem řekl. Bylo to tak hloupé. Nezná mě tak aby věděla, že takhle trapně vtipkuju. Jsem hlupák, hlupák, hlupák.

,,Nejsi hlupák.“ Ujelo mi. Jen se na mě podíval.

,,Co prosím?“ Zíral.

,,Jak, jak to víš? Ty čteš myšlenky?“ Oči mu málem vypadli z hlavy.

,,Ano, vadí to?“ Ptala jsem se.

,,Záleží na tom, co všechno si slyšela.“ Propaloval mě pohledem.

,,Nepoužívám čtení myšlenek. Mohu to ovládat, pokud chci můžu slyšet, pokud ne tak to vypnu a nic neslyším. Na tebe jsem to použila jen teď. Začínaje tím, že jsi hlupák a tím to i končilo, když si řekl, že si hlupák, hlupák, hlupák. Omlouvám se.“ Sklonila jsem hlavu.

Přistoupil ke mně a zaváhal. Pak mi opatrně zvedl hlavu. Díval se mi do očí a já si byla jistá, že vidí až na dno mé duše.

,,Nevadí mi to, je to součást tebe.“ Pomalu se mi podlamovala kolena. Musela jsem něco udělat.

,,Ehm, tak půjdeme.“ Zeptala jsem se.

,,Jistě.“ Usmál se a pustil mi bradu.

Vyšli jsme tedy vstříc lesu. Celou dobu jsme si povídali a cesta tak i rychle utíkala. Asi za půl hodinu jsme byli na místě a já věděla, že nám nezbývá mnoho času. Zbývalo tak půl hodiny. A to musel zbýt na návrat. Na mém oblíbeném místě jsme tedy mohli strávit tak 10 minut nejvíc. Vkročil na louku kam jsem ho zavedla a zůstal stát s otevřenou pusou.

,,Aby si nespolkl mouchu.“ Zasmála jsem se.

,,Páni, to je nádhera. Kdo sem ještě chodí?“ Ptal se.

,,Nikdo, to je jen mé místo. Já ho našla, když jsme se sem přistěhovali. Je tu klid a nádherně. Ráda tu přemýšlím nebo relaxuju.“ Vysvětlila jsem.

,,Půjdeme se podívat i támhle na druhou stranu k těm kamenům?“ Ptal se Edward.

,,Jistě, můžeme.“ Usmála jsem se.

Došli jsme až ke kamenům a posadila se tam na chvilku. Věděl o mě teď dost věcí. Věděl, jaká je moje moc, moje rodina a tak dál. Já věděla vše o něm. Tedy vše, co jsme si stihli říct.

,,Je tu nádherně. Ani se mi odtud nechce.“ Usmál se na mě.

,,Ano nejradši bych tu bydlela.“ Usmála jsem se také.

,,Ale už je čas jít, že?“ Ptal se smutně. Pokývala jsem hlavou.

,,Tak tedy pojďme, ať kvůli mně nemáš problémy. To bych nerad.“ Zvedl se a podával mi ruku.

Vzala jsem ho za ruku a dovolila mu, aby mě zvedl. Nebyla jsem těžká. Nepřibírám a ani nehubnu. Zastavíte se tam, kde se zastaví váš růst a pak už můžete dělat cokoli a nikdy se nezměníte. Otočili jsme se od kamenů k odchodu. Edward šel přede mnou. To bych nebyla já, aby se mi něco nepovedlo. Zakopla jsem o klacík, který se mi připletl pod nohy. Edward se otočil a na poslední chvíli mě zachytil.

,,Páni, děkuju moc. Jako upír bych měla mít rychlejší reakce a neměla bych být tak nešikovná.“ Usmála jsem se.

,,Budu tě zachraňovat kdykoli si budeš přát.“ Řekl a postavil mě na nohy, ale ruce okolo mého pasu nespouštěl.

To se mi líbilo. Pak si mě trochu přitáhl k sobě a začal se pomalu přibližovat k mým rtům. Chtěla jsem ho strašně moc políbit, ale byl to člověk, co kdyby se něco zvrtlo. To jsem nemohla dovolit. Mírně jsem ho tedy odstrčila. Nechápal, co se děje.

,,Jsi člověk a já upír, na to nezapomínej, Edwarde.“ Objasnila jsem mu. Podíval se na mě a vrátil se blíž ke mně.

,,To, co udělám mi prosím odpusť.“ Řekl mi a já nevěděla na co naráží.

Autor: Edbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek My beautiful miracle - kapitola šestá: