Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » My beautiful miracle - kapitola sedmá

12.11.2009 (16:45) • Edbe • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1893×

,,To, co udělám mi prosím odpusť.“ Řekl mi a já nevěděla na co naráží.

V zápětí jsem to ale poznala. Přitáhl si mě k sobě a políbil mě. Mohlo by se zdát, že to nebylo hezké, ale ten polibek byl nepopsatelný. Tak něžný a zároveň vášnivý. Byl plný citů a cítila jsem v něm, jak moc mě chtěl políbit už dávno. Pak své rty oddálil. Já zůstala stát jako ve snu. Ještě mě jemně políbil.

,,Nezlob se.“ Řekl a čekal na mojí reakci.

,,Páni.“ Vydechla jsem.

,,To byla nádhera.“ Usmála jsem se.

,,Děkuju. Nečekal jsem, že vy upíři tak dokonale líbáte.“ Usmál se nazpátek. Jemně jsem do něj strčila.

,,Prohlašuji tohle místo za naše společné.“ Usmála jsem se znovu. Úsměv mi totiž z tváře nešel vymazat.

,,Páni, je to pro mě obrovská čest. Děkuju.“ Usmál se a znovu mě jemně políbil. Tuhle dokonalou chvilku přerušil mobil v mé kapse.

,,Ano, tati?“ Ptala jsem se po zvednutí telefonu.

,,Bellinko, musíš domů, matka volala, že za půl hodiny je doma. Pospěš si.“ Varoval mě.

,,Dobře. Děkuju.“ Zavěsila jsem a podívala se na Edwarda.

,,Čas jít, že?“ Ptal se. Pokývala jsem smutně hlavou. Ani on nevypadal vesele.

,,Potřebujeme se tam dostat rychleji. Budu tě muset vzít na záda.“ Otočila jsem se na Edwarda.

,,Belli, už dlouho sem s upírama. Umím běhat dost rychle.“ Zasmál se.

,,Nebudeš mi stačit.“ Varovala jsem ho.

,,Stačí, když zvolíš střední tempo běhu.“ Znovu se usmál.

,,Navíc, přeci se nebudu nechávat nést na tvých zádech. To má být obráceně.“ Řekl.

,,Tak to tedy zkusíme.“ Usmála jsem se.

Stoupl si vedle mě a já mu naznačila, že můžeme. Běhal opravdu rychle. Já ale byla nejrychlejší upír jakého znám a tak jsem musela nasadit pomalé tempo. Dolů jsme se ale dostali asi za čtvrt hodiny. To byla na upíra hrůza, na člověka výborný výkon. Stáli jsme před jejich domem.

,,Jak si věděla, kam běžet?“ Ptal se.

,,Vím, kde bydlíte.“ Usmála jsem se.

,,To je dobře.“ Usmál se taky.

,,Musíme se rozloučit, že?“ Ptal se smutně.

,,Ano.“ Přikývla jsem také smutně.

,,Mám nápad, jen nevím jestli se ti bude líbit.“ Sledoval mě a mojí reakci. Znovu.

,,Povídej.“ Usmála jsem se.

,,Mohli bychom se scházet na našem místě každý den, v určitou hodinu?“ Usmál se.

,,Pročpak?“ Ptala jsem se pošetile.

,,Protože bez tebe je můj svět černý. Protože chci být s tebou. Je to dostatečný důvod?“ Ptal se.

,,Ano to je. U mě platí to samé.“ Usmála jsem se znovu. Bylo tak lehké se s ním smát.

,,Tak tedy ať nezdržuji. Zatím ahoj.“ Usmál se a naklonil se k polibku. Přirozeně jsem se natáhla. Neodolala bych jeho rtům.

,,Nádhera. Zatím ahoj.“ Usmála jsem se.

,,Zatím.“ Usmál se a trvalo dlouho než pustil mojí ruku.

Naposledy jsem mu na cestě zamávala a utíkala rychle domů. Do obýváku jsem spíš vletěla než vešla. Táta ale pořád klidně seděl, takže matka doma nebyla. Podívala jsem se na něho a on se jen usmíval.

,,Užila sis útěk.“ Smál se.

,,Náramně.“ Zasmála jsem se taky.

Pak jsme uslyšeli auto. Matka byla doma, to bylo jisté. Vešla do obýváku a ruce mě ověšené taškami. Musela být nejméně v deseti obchodech, protože skoro každá ta taška měla jiný název, jiné logo. Hodila je na gauč a sedla si do křesla. Já s tátou jsme čekali, co bude dál.

,,Jsem nějaká unavená.“ Jen prohodila matka.

,,S tím počtem tašek se ani nedivím. Napustím ti vanu.“ Řekl taťka a odešel z obýváku. Při odchodu na mě mrkl.

Bídák. Nechal mě tu s matkou a já jí musela něco říct. Nemohla jsem se jen tak zvednout a odejít. I když po tom, co mi řekla by se ani nesměla divit. Takže, co přesně ode mě teď asi očekává? Ptala jsem se sama sebe. Ona to ticho ale prolomila.

,,Ta modrá taška je pro tebe. Vezmi si jí a jdi si to do pokoje vyzkoušet.“ Usmívala se.

Jak se mohla usmívat, když mi řekla to, co řekla. Najedou na to zapomněla. To je přesně ona. Moje splachovací matka. Pokud to tak mohu říct.

,,A, co v ní je?“ Ptala jsem se.

,,Tvoje šaty na zásnuby.“ Prohodila klidně.

,,Na jaké zásnuby?“ Ptala jsem se vyděšeně.

,,Na tvé a Alecovi.“ Smála se.

,,Cože?“ Byla jsem v šoku. To jí ale zřejmě nenarušilo náladu.

,,Domluvila jsem se s Arem. Vy dva s Alecem se vezmete už za měsíc.“ Každé její slovo se mi zarývalo hluboko do srdce.

,,To nikdy!“ Zakřičela jsem.

,,O tom nebudeme diskutovat. Pokud to nepůjde po dobrém, půjde to násilím.“ Řekla chladně.

Proboha. Já a Alec? Zásnuby? Nebo se dokonce vzít? Co Edward? Miluju jeho a ne Aleca. Ten je jen kamarád. Tohle nedovolím. Matka mě celou dobu sledovala.

,,Zkus něco provést a přísahám, že si tě s Arem najdeme ať budeš kdekoli a stejně tě k svatbě donutíme.“ Zase ten chladný hlas.

Vůbec jsem svojí matku nepoznávala. Ve dveřích stál vyděšený táta. Na sedačce jsem seděla vyděšená já a celou tuhle atmosféru zakončoval vítězný a šťastný obličej mé matky. Co bude dál? Tak to ani já sama nevím.

Autor: Edbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek My beautiful miracle - kapitola sedmá: