Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » My beautiful miracle - kapitola čtvrtá

03.11.2009 (18:00) • Edbe • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2203×

Razila jsem si cestu před přeplněný parket a viděla, že Alec a Jane spolu tančí. Nechápu proč na ně taky nezírá každý tady. Zřejmě si už zvyknuli na jejich dokonalej tanec. Ten kluk za kterým jsem měla namířeno stále zíral na podlahu. S nikým se nebavil, na nikoho nezíral, o nikoho se nestaral. Už jen tím mi byl víc než sympatický. Skoro nezpozoroval, že se k němu blížím. Až když jsem byla asi metr od něj upřel na mě své oči. Opravdu je měl nádherně zelené. Měl tak bílou pokožku, že kdybych nevěděla jak to je myslela bych, že je upír. S jeho pokožkou dokonale kontrastoval černý oblek, který měl na sobě. A na to, že nebyl upír byl vážně moc krásný. Prostě když to shrnu tak mě vážně zaujal a to se nestalo už desítky let, to aby mě někdo zaujal tak jako on. Oba jsme na sebe zírali a jak sem viděla tak on zřejmě první krok neudělá. Dobrá tak je to tedy na mě. Takže Bello do toho. Povzbuzovala jsem se v duchu.

,,Ahoj.“ Pozdravila jsem ho jednoduše. Chvíli zíral.

,,Ahoj.“ Pozdravil po chvíli taky. A měl ten nejkrásnější hlas, co jsem kdy slyšela. Jako kdyby na mě mluvil sám anděl.

,,Já jsem Bella, moc mě těší.“ Pokračovala jsem tak jak se sluší. Podávala jsem mu ruku a čekala, že jí stiskne, jako každý mladý tady.

,,Já jsem Edward, těší mě Bello.“ A pak by ruku políbil tak jak se to má podle etiket. Tohle jsem neznala, to nikdo ze zdejších mladých nedělal. Všichni by mi jen zatřepali s rukou a pak by se snažili o něco víc než jen o políbení na ruku. V tomhle byl jiný a to mě na něm také přitahovalo. Taky  jeho vzhled a hlas a to jaký byl. Prostě to byl ztělesněný anděl. Tohle jsem nikdy předtím o nikom neřekla a ani sem si to nemyslela. Nechápala jsem sama sebe.

,,Moc se tu nebavíš, mám pravdu?“ Ptala jsem se ho. Jen se tak pousmál.

,,Já tyhle zábavy nevyhledávám, ale Carlisle a Esme s Alice na tom lpí, takže jsem neměl na výběr a musel jít.“ No tak to máme stejný problém pomyslela jsem si.

,,Jsme na tom stejně. Já jsem tu taky z donucení rodičů. Jak dlouho znáte Volturiovi? A kde vlastně bydlíte? Jste tu nováčci že?“ Zahalila jsem ho otázkami až jsem se i pak styděla. Takhle se vyptávat. On v tom nic asi nic špatného neviděl.

,,Známe je asi dva roky. A bydlíme ve Forks. Přestěhovali jsme se asi před týdnem, ale ven jsme moc nechodili. Nejdřív se chceme pořádně zabydlet. Museli jsme i pomáhat z výstavbou nebo upravováním domu, takže vlastně na poznávání města ani nebyl čas.“ Usmál se.

,,Vlastně jsem tu chtěl někoho požádat jestli by mi neukázal městečko, když to tu ještě neznám. Nevíš tedy o někom prosím.“ Řekl Edward a usmál se na mě. Měl nádherný úsměv. Dokonalé, rovné zuby a krásně bílé. Ale nevěděla jsem, co mu na to odpovědět. Chtěl tím říct jestli bych mohla já? Nebo se jen tak ze slušnosti ptal?

,,Jistě máme tu výborné průvodce. Ukážou ti každý kout, který budeš chtít poznat. Mohu ti jednoho poslat, když budeš chtít.“ Odpověděla jsem mu a čekala na jeho reakci.

,,No děkuji. Pokud bude čas tak si tedy někoho takového seženu.“ A znovu se zadíval do země. Byl zklamaný? Ale proč? Nedovedla jsem si to vysvětlit. Najednou se mě zeptal.

,,Zatancovala by sis se mnou prosím?“ Tak moc jsem chtěla říct ano, ale pak se mi vybavilo, jakými způsoby bych na něj mohla upadnout nebo mu pošlapat nohy a další možné karamboly.

,,Raději ne nezlob se.“ Odpověděla jsem a hned na to se za to proklínala.

,,Pokud se bojíš, že se něco stane jdi si zatancovat s tou holkou, co stojí u stolu s jídlem.“ Řekl a ukázal tím směrem. Ohlédla jsem se a spatřila holku, co měla v sobě asi dva litry punče. Sotva stála na nohou, šaty pošlapané a špinavé. Otočila jsem se zpět na Edwarda a usmála se.

,,Ale to dělá punč a ne vrozená vada.“ Usmál se také.

,,Prosím, pokud to nepůjde slibuju, že při prvním šlápnutí půjdeme pryč.“ Nedal se odbýt. S jeho pohledem zklamaného štěněte to nebyl moc velký problém nepodlehnout. Kývla jsem tedy. On mi podal ruku a šli jsme na parket. Nevěděla jsem, co čekat. Dovedl mě skoro doprostřed parketu a objal mě kolem pasu. Jakoby mnou projel elektrický proud. Zdálo se mi to nebo se opravdu také zachvěl? Opatrně si mě k sobě přitáhl a usmál se.

,,Teď asi tvůj přítel nebude moc rád že?“ Usmál se na mě. Netušila jsem o čem mluví než jeho pohled spočinul na Alecovi.

,,Alec ale není můj přítel. Je to dlouholetý kamarád. Je sice pravda, že by si to všichni přáli, abychom se vzali, ale ani já ani on to nechceme.“ Dořekla jsem a on se smál ještě víc než před chvilkou. Líbím se mu snad tak, jako on mě? Vážně by chtěl být třeba víc než kamarád? Proč by ale stál zrovna o mě, když se pohybuje ve světě upírů už tak dlouho a jistě viděl mnohem krásnější upírky, než jsem já.

,,To jsem rád.“ Řekl tak mimochodem. Cože? Je rád? Chce tedy být víc? V hlavě jsem měla tisíce otázek a zmatek. Musela jsem ale něco říct.

,,Takže nebojíš se, že by tě mohl někdo z nás kousnout?“ První, co mě napadlo a čeho jsem v zápětí litovala.

,,Z části. Ale, když se mezi nimi tedy Vámi pohybuji tak dlouho, už na to ani nemyslím.“ Odpověděl klidně.

,,Jak to myslíš? Dva roky jsou pro tebe dlouhá doba?“ Zeptala jsem se.

,,Jak víš, že to jsou dva roky?“ Ptal se on.

,,Řekl mi to Alec. Tvojí sestře Alice prý bylo dvacet, když jí Emmett přeměnil.“ Až teď mi došlo, že pokud je Edwardovi 22 tak by Alice při přeměně nemohlo být 20cet. To by pak jedině museli být…

,,Jo jsme dvojčata. Dvouvaječná, takže si nejsme moc podobní. Bylo jí dvacet, když jí přeměnili a mě také. Teď už to jsou dva roky.“ Usmál se. Jakoby mi četl myšlenky.

,,Tak teď už to chápu.“ Usmála jsem se. Ani jsem si nevšimla, že tančíme už asi na šestou písničku. Čas s ním utíkal tak rychle.

,,Bello, musíme jít.“ Slyšela jsem hlas své matky. Podívala jsem se na ní a viděla, že to je bez debat. Jistě, když se začnu dobře bavit musíme domů. Podívala jsem se na Edwarda.

,,Škoda. Čas s tebou utíká tak moc rychle. Třeba se někdy uvidíme.“ Usmál se, když mě pouštěl z objetí. Proč ve mně všechno křičelo, chyť mě znovu a už mě nepouštěj. Nechtělo se mi od něho.

,,Třeba až budeš chtít kontakt na toho průvodce.“ Řekla jsem a on posmutněl.

,,Možná. Tak tedy dobrou noc, Bello.“ A věnoval mi nádherný úsměv a polibek na ruku, kterou mi stále držel.

,,Dobrou noc a děkuji za tanec, Edwarde.“ Také jsem se usmála.

,,To já děkuji.“ Znovu se usmál. Vlastně se umívat nepřestal. To už mě ale od něho táhla máma.

,,Myslela jsem, že budeš večer trávit s Alecem a ne s nějaký přivandrovalcem. A ještě je to člověk.“ Řekla to jako kdyby to bylo něco špatného.

,,Matko není mi pět. A není nic špatného na tom, že je Edward člověk.“ Cukla se mnou a táhle mě ke dveřím. Jen jsem se stihla rozloučit s Jane a Alecem a už mě zase táhla pryč. Naposledy jsem se ohlédla a zjistila, že mě Edward celou dobu sleduje. Naposledy se na mě usmál a zamával. Udělal jsem to samé a dveře se zavřeli. Celou cestu až domů bylo ticho.

,,Lepšího sis vážně nemohla najít. Kluk z pochybné rodiny to je to, co potřebujeme.“ Vyjela na mě najednou máma.

,,Vůbec ho neznáš tak jako ho můžeš soudit, matko.“ Vrátila jsem jí to. Nikdy jsme se takhle nehádaly. Nevím proč, ale měla jsem potřebu chránit Edwarda.

,,Nebudeš se s ním stýkat a víc o něm nechci slyšet.“ Řekla matka tvrdě. A na důkaz důrazu praštila s dveřmi od domu, protože šla poslední.

,,Nevím, proč bys mi to zakazovala.“ Křičela jsem. Představa už nevidět Edwarda mě nepochopitelně děsila k smrti.

,,Bello, pokud o něm někdy uslyším nebo zjistím, že se s ním stýkáš pojedeš k mé sestře do San Franciska. A to napořád.“ Dořekla a já nevěděla, co bude dál.

Autor: Edbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek My beautiful miracle - kapitola čtvrtá: