Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Může upír bydlet na intru? - 9. kapitola


Bella se snaží znovu hrát v týmu, ale zkušený trenér jí nechce nechat, že je ještě krátká doba na to, aby zatěžovala svou nohu, ale čas běží dál a Bella ho nakonec ukecá. Hraje další zápas, ale co se nestane... to se dočtete :oP

MŮŽE UPÍR BYDLET NA INTRU? – 9. KAPITOLA

Písnička

Uběhlo pár týdnů od té doby, co mi Carlisle sundal sádru a místo ní modrý fíxátor nohy. Hádala jsem se s trenérem, ať mě pustí na hřiště, ale odmítal. Chodila jsem se koukat na klukův fotbalový trénink a vždycky seděla na stejném místě na tribuně. V pravém rohu nahoře. Nejdříve si mě kluci nevšímali, ale teď se vždycky podívali, jestli tam jsem.

Dneska mě zkontroloval celý tým a zamávali na mě. Povzdechla jsem si a kývla na ně. Trenér jim dneska dával do těla, ale Edwardovi to nevadilo. Sice z něj voda tekla, ale toho si nevšímal. Těsně před koncem tréninku jsem zmizela.

Dívala jsem se na konec tréninku holek. Všechny po mě házeli soucitné pohledy. Vyprovokovalo mě to. Sundala jsem s fixátor a vešla kulhavým krokem na hřiště. Trenér se na mě podíval.

„Mám nařízeno od doktora, abych to rozhýbala,“ řekla jsem.

„To určitě, ale rehabilitacemi,“ pousmál se na mě trenér.

„Je to moje zdraví a já chci hrát,“ rozhodla jsem se, ale trenér zavrtěl hlavou.

„Měl bych za tebe zodpovědnost,“ odpověděl mi.

Otočila jsem se a flákla za sebou brankou. Takhle jsem to zkoušela už hodně často, ale trenér neustoupil. Mary se po mě otočila a povzdechla si. Nebavilo jí to v týmu beze mě. Sice si nahrávala s Klárou, ale beze mě to nebylo ono.

Stáhla jsem si koleno jen obinadlem a seběhla zase dolů. Venku jsem začala protahovat nohu a snažila se zaznačit, že mě to bolí, ale přes to jí chci rozhýbat. Proběhla jsem se po oválu, který tu byl pro atlety. Vedle mě se objevila Mary. Běžela klidným tempem.

„Nepřeháněj to Bello. Trenéra to taky štve že máš nohu po úraze, ale proto si jí nemusíš ještě víc zmrzačit. Jo a Edward si zranil nohu při tréninku. Má něco s kotníkem,“ to mě zastavilo.

„Co se mu stalo?“ zeptala jsem se a Mary se pousmála, něco tušila.

„Alec o něj zakopl a oba spadli. Samson říkal že tam něco hlasitě křuplo a Edward řekl, že to byl jeho kotník,“ řekla mi Mary a já si nandala fixátor.

„Pomůžeš mi? Ono to trochu bolí, jak je to ztuhlé,“ hodila jsem po ní kukuč a ona mi nastavila rameno.

Opřená o Mary, ale jen mírnou vahou, jsem pajdala na intr. Edward seděl v hale a koukal ke vchodu, když mě uviděl, stočil zrak před sebe a sledoval Alici, jak mu omotává kotník.

„Blbni ještě víc a za chvíli dopadneš jako Bella. Viděl jsi jak dneska flákla brankou od hřiště? Málem upadla,“ mluvila Alice na Edwarda.

„Jak jsem to mohl vidět, když jsem měl trénink?“ zeptal se jí Edward a šeptem dodal: „Viděl jsem to v tvé vizi a chtěl jí zastavit, ale Alec mi skočil naschvál do cesty.“

„Já to neudělal naschvál,“ stěžoval si Alec a vylezl z po za rohu s ledem na hlavě a za ním šla Rose s Emmettem a Jasprem.

„Jo, to chcete dopadnout jako já?“ promluvila jsem na hlas a všichni ke mně stočili pohled.

„To ses už zase snažila tu nohu rozhýbat najednou?“ zeptal se Alec a já se zamračila.

„Pojedu s Edwardem do nemocnice na rehabilitaci a Edward s kotníkem. Kdo nás tam odveze?“ zeptala jsem se.

„Já vás tam klidně hodím,“ promluvila Mary a já se lekla.

„Mary ty se musíš pořádně vyspat, jsi po tréninku,“ řekla Alice. „Já vás tam hodím. Nemám co na práci.“

„Díky,“ řekla jsem s Edwardem najednou.

Do nemocnice jsem řídila já a z nemocnice Edward. Přesněji řečeno jsme tam byli jenom pro razítko na internát a Edward do školy, aby mu to proplatili. Přece jen byl na školním kroužku.

„Jsme to ale dvojka,“ promluvil Edward do ticha.

„Začínám litovat, že jsem dělala tak zmučené obličeje,“ prohodila jsem.

„Já vím a proto si dneska v noci s tebou zahrajeme basket, ale budeme muset utíkat, až někdo vyleze ven,“ usmál se na mě Edward a já mu skočila kolem krku, že měl co dělat, aby nenaboural.

„Děkuji,“ řekla jsem a dala mu letmou pusu na tvář.

„Já taky děkuji,“ řekl a usmál se na mě.

„Edwarde…“

„Bello…“ řekli jsme naráz a naše oči se setkali. Edward zastavil u krajnice.

„Já…“ řekli jsme opět naráz.

„Miluji tě,“ řekl rychle a já se chystala říct mu to samí. Odstranila jsem štít a ukázala mu to v myšlenkách.

„Já tě taky miluji,“ řekla jsem mu a naše obličeje se začali přibližovat.

Rty byli centimetr od sebe a Edward vydechl a zastavil se. Udělala jsem poslední krok a přitiskla své rty na jeho. Zachvěl se a pomalu mě začal líbat. Přitiskla jsem si jeho hlavu rukou blíž a dychtivě ho políbila. Pousmál se tomu. Čekala jsem už moc dlouho. Pomyslela jsem si a on si mě přitáhl blíže.

„Já taky,“pošeptal mezi polibky.

Pousmála jsem se a vášnivě ho políbila. Přitáhl si mě ještě víc a naše těla drtivě zaskřípala. Odtáhl se a podíval se na mě s obavou v očích. Usmála jsem se a on si oddechl.

„Já nejsem z cukru,“ usmála jsem se na něj.

„Neřekl bych,“ řekl a zatahal mě za nohu.

„No, tím pádem ty taky ne,“ usmála jsem se na něj a ukázala na kotník.

„Hmmm… no, možná je pozdě se ptát, ale nechceš semnou chodit?“ usmál se na mě.

„No víš, promiň jo, ale já miluji takového průměrného upíra, který se na mě teď dívá a já mu odpovídám ano,“ zasmála jsem se nad blbostí, kterou jsem právě řekla.

„Tak to se ti povedlo,“ zasmál se Edward a dal mi pusu. „Pojedeme, ať nebudeme muset něco vysvětlovat Alici.“

„Tak jo,“ souhlasila jsem a Edward nám propletl ruce. Řídil jen jednou rukou.

Před intrem na nás všichni upíři čekali. Samozřejmě. Alice s Rose se smála na celý kolo. Ó jé.

„To bude dobrý, jen klid Bello,“ usmál se na mě Edward a já si uvědomila, že mi vidí do hlavy. „Dá se to tak říct,“ usmál se na mě.

„Přestaň mi prosím odpovídat na mé myšlenky,“ požádala jsem ho s psíma očima.

„To nejde, promiň,“ ušklíbl se na mě Edward a otevřel mi dveře.

Šli jsme vedle sebe a oba pajdali, protože venku stálo i dost ostatních studentů. Alice se opřela o Jaspra a něco mu pošeptala. Rose s Emmettem a Alecem se tomu zasmáli taky. Otočila jsem se na Edwarda.

„Jsme páreček invalidů,“ odpověděl mi a já se pousmála.

„Aby taky nebyli invalidové,“ zasmála jsem se a otočila se na ně. Tvářili se vážně.

„Ahoj,“ řekli jsme všichni na ráz a pak se všichni rozesmáli jako na povel.

„Tak a teď už nemám žádnou šanci, co?“ zeptal se Alec.

„Alecu, ty jsi nikdy neměl nějakou šanci,“ usmála jsem se na něj.

„Stejně nechci sedět na trůnu,“ vylezlo z něj a já zbystřila. „Arovi jsem to už řekl a on řekl, že se ještě uvidí.“

Takhle mi kazit tak krásnou chvíli? Alecu ty hovado! Si mě nepřej. Edward mi stiskl ruku a podíval se na mě.

„Jenom klid Bello,“ zašeptal mi do ucha. „Aro se ještě nerozhodl. Alice ho sleduje.“

Ještě ten večer jsme si šli zahrát slibovaný basket, ale vychovatel se vzbudil a rozsvítil. Museli jsme utéct, takže jsem si moc nezahrála, ale to mi nevadilo, protože jsem měla u sebe Edwarda.

„Bello, Edward tě nemiluje,“ řekl mi Alec a já se po něm otočila. Z jeho tónu hlasu a výrazu v obličeji lhal.

„Proč si to myslíš?“ zeptala jsem se ho.

„Aro říkal… Protože to vím,“ odpověděl mi, ale první myšlenka byla pravdivá.

Otočila jsem se na Edwarda, který měl nepřítomný výraz v obličeji. Chvíli jsem čekala a Edward se na mě podíval.

„Nesmíš se zamilovat,“ vydechl a jeho obličej byl smutný.

„Ale můžu. Už jsem se zamilovala a jdu to Arovi zavolat,“ rozhodla jsem se a upíří rychlostí jsem vyskočila k nám do okna. Vzala jsem si mobilní telefon a vytočila první číslo.

„Bello? Aro má teď soud. Vydrž chvíli,“ ozvala se v mobilu Jane.

„Díky Jane. Jak se máš?“ zeptala jsem se jí, abych si zkrátila dlouhou chvíli čekání.

„Jde to a ty?“ oplatila mi otázku.

„Dobře. Jane, proč je tady Alec a pravdu,“ řekla jsem rázně.

„Aro si myslí, že potřebuje dospět. Aro už jde, předám tě. Ahoj,“ rozloučila se semnou rychle, až moc rychle. Něco se děje.

„Ahoj zlatíčko,“ pozdravil mě hned Aro.

„Ahojky taťko,“ pozdravila jsem ho zvesela jako jsem to dělala, když jsem něco provedla nebo jsem něco potřebovala. Aro se zasmál.

„Co potřebuješ dítě?“ zeptal se se smíchem.

„Nic, jen jsem ti chtěla říct, že nejsem sama,“ odpověděla jsem mu. Na tohle téma jsme se bavili už mockrát.

„Nepovídej,“ jeho smích se vytratil a nastala vážná odmlka.

„Vybrala jsem si sama tati,“ odpověděla jsem mu na jeho mlčení.

„Edwarda?“ zeptal se opatrně.

„Pak že potřebuješ jasnovidce,“ řekla jsem a v mém hlase zazněl nepatrný smích.

„Všiml jsem si vašeho chování už tenkrát. Chovali jste se k sobě s úctou a to ty k málo komu,“ pousmál se. „Ale přece jenom mám o tebe strach jak to všechno sneseš a už hraješ basket?“ zeptal se.

„Ne. Ten trenér mě nechce nechat hrát, protože je prý brzy a nemám za sebou rehabilitace,“ zavrčela jsem do telefonu. „Promiň,“ špitla jsem omluvu Arovi.

„Omluva se přijímá, víš jak jsem se lekl? Máme nové členy v gardě a já v nich ještě moc důvěry nemám,“ řekl a určitě se pousmál. Dělal to vždycky, když mluvil o své gardě.

„Musím jít tati,“ rozloučila jsem se.

„Tak ahoj a pozdravuj Aleca… jo a Edwarda taky a že ho…“ nenechala jsem ho domluvit.

„Trochu to přeháníš, protože já se umím o sebe postarat,“ usmála jsem se.

„Já vím. Ahoj,“ rozloučil se semnou a zavěsil.

Dala jsem mobil zpátky na noční stolek a otočila se k oknu. Seděl na něm Edward. Sledoval mě svýma zlatýma očima a pousmál se.

„Tak ty nejsi k nikomu tak milá a nechováš se k nikomu s úctou?“ zeptal se mě a už mě objímal.

„Ke své rodině jsem se chovala vždycky s úctou a k tobě se taky chovám s úctou, ale taky tě musím poškádlit,“ řekla jsem a políbila ho na krk.

„Tomu říkám škádlení,“ řekl a hlas se mu trochu zachvěl a pak i celé tělo.

„Pojď. Alice nás už vyhlíží,“řekla jsem mu, když jsem ucítila nátlak s Alicinou vůní.

„Jak to víš? Ne, radši mi to neříkej,“ řekl Edward a vyskočil semnou z okna.

Uběhl měsíc a já poprvé po svém úrazu hrála zápas. Trenér mě stále šetřil, ale už mě nechal normálně hrát s holkami. Přípravy na tenhle zápas byli veliké, protože jsme stáli proti velkému soupeřovi. Edward mě podporoval a já jeho. Den před naším zápasem měl on zápas ve fotbale a vyhráli. Fandil jim celý náš tým holek. Kluky to dojalo a když to vypadalo, že prohrají, začali jsme křičet a oni se začali pořádně snažit. Celá škola si mě spojila s Edwardem. Dva z nejlepších ze svého sportu. Pár holek si myslelo, že nám to dlouho nevydrží, ale já doufala, že to bude navěky. Edward mě utěšoval, že bude, ale já si myslela své a to jsem mu blokovala štítem, ale nevšiml si toho.

Na začátku zápasu jsem seděla s Klárou a Mary na střídačce. Jako kapitánka jsem odstoupila hned po tom úrazu, protože by se nesměli zúčastnit žádného zápasu. Nevím proč. Teď byla kapitánkou Klára a byla na to hrdá. Komentovali jsme průběh zápasu a když nás trenér vypustil na hřiště, bylo to nerozhodně.

„Kokosy!“ zakřičela Klára naše tajné heslo na naše triky. Nikdo jiný neznal význam a když na to někdo přišel, tak jsme to změnili.

Běžela jsem ke koši s míčem a přihrála jsem Kláře. Protihráči si mysleli, že bude střílet, ale ona přihrála Mary, která stála za ní. Mary namířila na koš, ale na poslední chvíli přihrála mě a já dala ten koš. Všichni koukali údivem, ale celý náš fotbalový tým začal tleskat a hulákat. Plácla jsem si s Mary a Klárou.

„Máš studenou ruku,“ poznamenala Mary a podívala se na mě.

„To je normální,“ řekla jsem a rychle odběhla na své místo.

„Jablka!“ zakřičela Klára a Edward po ní hodil jablko, které přistálo před ní.

„Kokosy tady nemám, ale teď ses trefila!“ zavolal na ní se smíchem. Samozřejmě on o našich heslech věděl.

„Dík!“ zavolala na něj a hodila jablko trenérovi, který pro něj šel.

Teď běžela s míčem Klára a přihrála Mary. Přihrávka se jim ale nepovedla a Mary ztratila míč. Ta holka, která ho ulovila, běžela přímo proti mně. Udělala jsem mírný výpad, aby si o mojí ruku nezlomila žebra a sebrala jí míč. Míč jsem hodila zpátky Mary a ta dokončila celou sestavu. Dala další koš.

Klára nedávala žádné heslo, protože jsme neměli míč. Bránila jsem náš koš a Mary s Klárou útočili na ty s míčem. Naletěli jim a míč jim proklouzl za zády. Ostatní holky u nás v týmu bránili koš a podařilo se jim to. Usmála jsem se na ně a ony se zaradovali.

„Běžte kupředu!“ křikla jsem na ně a Klára přiběhla ke mně.

„Myslíš že je to dobrý nápad?“ zeptala se mě s obavou v hlase. Tahle holka toužila vždy po vítězství a ne po šťastném týmu, asi proto jsem měla radši Mary.

„Jo, ony to zvládnou a když ne, tak zabráníme protihráčkám jen se přiblížit k našemu koši,“ mrkla jsem na ní.

„Dobře, ale tady jsem kapitánka pro příště já,“ odpověděla mi a odběhla.

Právě se mi Klára strašně zhnusila a já začala litovat, že je naší kapitánkou. Proč jenom trenér chce mít kapitánku v poli. Prý bez kapitánky to nejde, aha. Mary přiběhla ke mně a nechala holkám volnou cestu ke koši. Holky se strašně snažili. Chtěli využít šance a předvést, co v nich je. Dali koš a já se usmála na Mary.

„Dobrá volba Bello,“ poblahopřála mi Mary. „Škoda, že nejsi kapitánka.“

„Já bych to už nestíhala nebo nestíhala. Měla bych menší problémy,“ pošeptala jsem jí do ucha a úsměv z její tváře zmizel.

Míč se dostal až k našemu koši a tak jsem zasáhla. Mary běžela po levé straně a já po pravé. Driblovala jsem strašně rychle a tak jsem musela trochu ubrat, aby míč nebouchl.

„Princezno Elizabeth, váš otec má problémy a potřebuje vás,“ zazněl mi v uších hlas upíra.

Zastavila jsem se a přihrála míč Mary. Nechápala to, protože jsem stála na svém oblíbeném místě před košem, ale chytla ho a dohrála to.

Rozeběhla jsem se za trenérem. Prohodila jsem omluvu a zmizela v šatně. Po cestě jsem odkryla svůj štít a omluvila se Edwardovi, že mi je to strašně líto, ale musím to udělat a že se pro něj vrátím. Nevím kdy, ale vrátím se pro něj.

Vyběhla jsem ven před tělocvičnu, kde stálo pět upírů z naší gardy. Měli na sobě úplně nové rifle a košile. Otevřeli mi dveře od sporťáku a tři z nich nasedli do druhého za ním.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se, když jsem seděla.

„Spoura. Aro měl na výběr, buď zvolí nového následníka nebo mu vyvraždí celou rodinu. Pár desítek upírů nesouhlasí s jeho vládnutím. Aro to už cítil a poslal nás napřed pro vás princezno,“ vysvětlil mi jeden z upírů.

„Jak dlouho?“ zeptala jsem se ho.

„Od září,“ odpověděl mi ten, co řídil.


Pohled Edwarda:

Bella se najednou rozeběhla k šatnám. Mary se za ní podívala smutnýma udivenýma očima. Po chvilce jsem v hlavě slyšel belly myšlenky, že jí to je strašně líto a že se pro mě někdy vrátí, že neví kdy, ale vrátí se. Byla to rána pod pás, ale když se začala bát o Ara a všechny ve Volteře, došlo mi, že její zmizení má praví důvod.

Alice měla vizi, jak Bella jede do Voltery zachránit situaci a usednout na trůn. Napřímil jsem se a zase se schoulil na sedačce. Vrátí se, ale neví kdy. Neví kdy bude moc trůn předat někomu jinému. Vrátí se klidně až za sto let.

„Bello,“ zašeptal jsem její jméno a dal si obličej do dlaní.

„Kam šla?“ zeptal se Alec.

„Zachránit tvůj domov,“ řekla mu potichu Alice a všichni se na mě podívali, na hromádku neštěstí.


Pohled Mary:

Bella byla najednou skleslá, hodila mi míč a odběhla pryč z tělocvičny. Hodila jsem koš a ohlédla se za ní, ale už tu nebyla. Byla pryč. Její nejlepší kamarádka zmizela. Podívala jsem se na Edwarda. Byl skleslí a připomínal mi hromádku neštěstí, ale vždyť spolu chodili jen měsíc. Byla pravda že oba bez sebe nechtěli udělat ani krok, ale… Nikdy nepochopím utrpení druhých. I když Bella řekla slova jako by se semnou loučila, ale třeba si jen potřebovala odskočit.

Uběhlo pár týdnů a Bella se neukázala. Alice s Edwardem mi řekli, že mají problémy doma, ale proč tedy neodjel i Alec? Edward se mi to snažil vysvětlit, ale nešlo to. Nechápala jsem ho, nechtěla jsem to pochopit. Bella mě prostě podvedla. Zradila mě. Byla jediná, kdo byl mým největším přítelem.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Může upír bydlet na intru? - 9. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!