Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Může upír bydlet na intru? - 7. kapitola

25.12.2009 (08:00) • Pavla777 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1633×

MŮŽE UPÍR BYDLET NA INTRU? – 7. KAPITOLA

Další dny jsem pilně trénovala svůj tým a kluci si vzali do parády Aleca. Přihlásili se do fotbalového týmu a Alec se musí naučit ovládat, aby se do zápasu moc nezabral a nepřeběhl celé hřiště za vteřinu. Holky hráli tenis a vyhlédla si je jedna učitelka, která by tu chtěla mít tenisový tým. Tolik sportu jsem nikde moc neviděla, ale je pravda že někde mají jenom fotbal a ten mají rozdělený na holky a kluky a ne jako tady na holčičí basket, klukovský fotbal a tenis.

S Mary a Alicí s Roselie jsme taky párkrát vyrazili na nákupy, ale byli jsme vždycky po tréninku a Mary usnula. Když se vzbudila dělala jsem, že spím také, aby jí to nebylo divné. S Mary jsme byli dost dobré kamarádky. Alec se mi diví, že se kamarádím s člověkem, ale já nejsem on a dnes mě čekal první zápas, kvůli kterému jsem musela zrušit aerobik.

Před pěti dny:

Píseň

Alec šel poprvé do školy. Na snídani chyběl, ale kluci mi řekli, že šel lovit, aby náhodou nezakousl nějakého člověka. Nechala jsem to být a ještě jsem s tím souhlasila. Vešla jsem do třídy a zjistila, že on bude chodit do stejné, protože to bylo napsané na tabuli. Holky ho bedlivě vyhlíželi, ale já jsem se posadila na své místo a dala si obličej do dlaní. Probudil mě tichý smích. Zvedla jsem hlavu a uviděla Aleca. Stál ve dveřích. Měl na sobě volnou mikinu a rifle. Čepici se širokým kšiltem měl danou nakřivo a potupně se zubil, ale já spíš nasupeně.

„Můj ty bože,“ zaklela jsem a všichni se na mě otočili. Slyšeli mě. No bezva.

„Čau ségra,“ usmál  se na mě.

„Jdi mi z očí bratře. Vypadáš jako nějaký hastroš, kde máš svý věci?! To tě okradli?“ dívala jsem se na něj vražedně.

„No chtěl jsem zapadnout a nebýt nápadný,“ odpověděl mi a sedl si vedle mě.

„Tady nesedíš. To neumíš číst? Sedíš vedle Luka támhle vzádu. Jo a v tomhle oblečení… No radši nic,“ Alec se zvedl a sedl si vedle Luka.

Holky se mu spíš smáli než ho obdivovali a to byl jeho cíl.

Současnost:

Další den si vzal sportovní oblek a místo košile tričko, na mé přání bylo růžové jako trest. Alec si pak celou dobu nesundal sako a všichni se mu divili. Stál na žebříčku společnosti mezi podivíny, ale teď už je brán normálně.

Píseň 2

S Mary jsme byli připravené v šatně a s námi i zbytek týmu. Byli jsme přátelé a moc věcí nás nedokázalo rozházet.

„Zvládneme to?!“ zakřičela jsem a ozvalo se mnohohlasné: „Ano!“

„Tak jdeme holky. My to …“

„Zvládneme!“ doplnili mě a já se cítila ve svém živlu.

Vběhli jsme na hřiště a ozval se hlasitý potlesk, za který můžeme poděkovat hlavně Emmettovi. Můj pohled se u nich zarazil. Alice kroutila hlavou, což byl signál, že to nevypadá slibně. Pak se můj pohled zarazil u přicházejícího Aleca s Arem a Semetrikem. Za nimi vešli strýcové. Ó jak šlechetné.

„Ahoj,“ zašeptala jsem jim na pozdrav a otočila se na trenéra.

„Takže holky, chci vidět dobrou hru a je mi jedno jestli vyhrajeme nebo prohrajeme. Jsme nový tým pod novou kapitánkou. Někteří tu jsou sice déle, ale převaha nových hráček je větší. Bello, veď je,“ zakončil svou promluvu trenér.

„Po vašich slovech se moc snažit nebudou. Právě jste jim řekl, že vám je jedno jestli vyhrajeme,“ nesouhlasila jsem s trenérem, ale to už rozhodčí zapískal a my museli jít na hřiště.

Rozdělila jsem holky a větší naděje jako je Mary a Klára jsem poslala sednout. Budou záchranná posila. Zápas začal a holky mi pořád přihrávali a já jsem přihrávala jim. Nechtěli zkusit házet na koš. Začala jsem se rozčilovat a ukázala na trenéra Timeout.

„Time out!“ zakřičel trenér a rozhodčí zapískal.

Seběhli jsme se u trenéra. Mary s Klárou a pár dalších ze střídačky zamířilo také k nám.

„Střílejte!“ řekla jsem rozhodně k holkám, které semnou teď hráli.

„Ale co když se netrefíme. Budeme akorát pro smích a vy budete nadávat,“ stěžovala si jedna holčina z týmu.

„No a co, že se netrefíte, tak budeme mít jinou šanci, ale když mi budete pořád přihrávat, tak mě zastoupí a vy si budete muset poradit sami. Holky hrajte jak nejlépe umíte. Trenérovi třeba na vítězství nezáleží, ale nám by mělo. Tak do toho!“ povzbudila jsem je a jim se na tváři vykouzlil úsměv.

„Výborně Bello,“ pochválil mě Aro.

„Moc chvály škodí,“ řekla jsem a ani se na něj nepodívala. Věděl proč.

Jak jsem říkala. Hlídalo mě snad pět protihráček a já neměla šance, ale holky dávali koše i beze mě. Kývala jsem na ně hlavou. Protihráčky zaútočili na náš koš. Obehrála jsem je a hodila míč k jejich koši, kde stála Alena, nejlepší střelec. Dala koš a protihráči střídali. Na hřišti se objevili vysoké holky a byli to nejspíše dvojčata. Naše šance byli omezeny a my začali prohrávat. Byla jsem skleslá a holky to zpozorovali.

„Už nemůžu. Chci vystřídat,“ řekla jedna z nejslabších z našeho týmu a já se po ní podívala. „Ať jde místo mě Mary.“

Pousmála se na mě a já na ní. Věděla, že mi tu Mary chybí. Byli jsme nedobytná dvojka a tyhle dvě obří sestry nás nemohli zastrašit. Slaná voda mi tekla po obličeji a stříkala z vlasů. Alice je chytrá a umí to s falešným potem. Mary nastoupila a mrkli jsme na sebe. Na naše fígle nemají. Mary se přiblížila k jejich koši a já k našemu. Míč byl u nás a já rozehrávala. Naznačila jsem Mary hlavou doprava a aby to spoluhráčky nepoznala, tak jsem z toho udělala protažení krku. Mary ale věděla co to znamená a nenápadně se tam přiblížila. Hodila jsem jí míč a ona se s ním bystře otočila a dala koš. Protihráčky nestačili ani zareagovat.

„Jóó!!!“ křičel Emmett a já se po něm podívala. „No co. Každém si může tvůj zápas užít po svým. Ty hraješ já fandím.“

„Já zabíjím, ty umíráš. Bereš?“ zeptala jsem se ho, ale nikdo ze spoluhráčů to neslyšel ani neviděl.

„Ale dceruško,“ řekl Aro a já si povzdechla.

„Musíš se mi do všeho plést jako Alecovi, tati? Vždyť na trůně bude Alec a né já,“ hodila jsem svůj pohled po Arovi a ten se na mě omluvně usmál. Zato Edward čpěl udivením.

Hráli jsme dál a já s Mary použila další své triky. Když přišla Klára, používali jsme své triky všechny tři, ale na ostatní hráčky jsme nezapomněli. Nechtěla jsem mít spory ve svém týmu a už vůbec zklamání.

Měla jsem míč a přihrála jsem Mary a do zad mi strčila jedna z těch dvojčat. Letěla jsem k zemi a ještě upadla přes jednu z jejich hráček, která se na to připravovala a sehnula se. Měla jsem co dělat, abych jí nezlomila vejpůl. Přistála jsem na zemi a každý mi hned nařizoval, ať se nehejbu že mám možná zlomenou nohu. Ležela jsem a měla zavřený oči. Ucítila jsem u sebe upíra. Byl to Edward.

„Bolí tě něco?“ zeptal se a potlačoval smích.

„Spadla ošklivě na nohu, asi jí bude mít zlomenou, Edwarde,“ slyšela jsem rozklepaný hlas Mary.

„Tak pojď odvezu tě k tátovi,“ řekl Edward a zvedl mě do náručí.

„Ne,“ zasténala jsem a podívala se po Mary. Voda mi natekla do očí, takže to vypadalo jako že brečím.

„Vyhrajte Mary. Musíte, jasné?“ snažila jsem napodobit vzlykavý hlas, ale asi to zabralo.

„Vyhrajeme pro tebe,“ řekla Mary a vrátila se na hřiště.

„Edwarde to nemyslíš vážně. Já tady nebudu chodit se sádrou. Radši jsem měla tý pitomí náně zlomit záda,“ vrčela jsem, když jsme byli venku a já skákala po jedné noze. Byla jsem naštvaná a tak po mě zůstávali díry. Po nich šel Emmett a napodoboval mě. Rozhlédla jsem se a když jsem viděla, že nikdo se nedívá, prudce jsem se otočila a zavrčela Emmettovi přímo do tváře.

„Promiň,“ stáhl se.

„Tati, proč jsi tady a proč Alec chodí do školy?“ zeptala jsem se a otočila se po něm. Šel po mé pravici.

„Jen tak, dítě,“ odpověděl mi a já radostí měla skákat? Štít nade mnou lítal a vždy vylítl rychleji, když mě někdo naštval a jelikož jsem byla naštvaná pořád, vylétl do mraků a strhla se bouřka.

„Zavolej si štít a ať je ta bouřka zase pryč!“ rozkázal mi Aro a já si povzdechla. Přitáhla jsem štít a ukázalo se sluníčko.

„Nepřeháněj! Chceš aby nás někdo viděl?“ rozčiloval se Aro.

Obloha se zatáhla. Edward po mě hodil lítostivý pohled. Alice s Rose a Jasprem  přišli za námi.

„Vyhráli?“ zeptala jsem se jich.

„Mary se hodně snažila a křičela na celý tým, že pro tebe musí vyhrát,“ začala Alice.

„Dvě minuty před koncem prohrávali o dva body,“ pokračoval Jasper.

„Aspoň se snažili,“ řekla jsem.

„Ale Bello, oni vyhráli. Mary dala na poslední chvíli čistý koš,“ usmála se Rose.

„Jo. Já věděla, že to beze mě dokáží. Oni tvrdili že ne. Tati promiň, ale vždyť mě znáš,“ otočila jsem se na Ara.

„Gratuluji, další vítězný tým dceruško, ale škoda, že si ty teď nezahraješ,“ řekl a poklepal mi na rameno.

„Jak to?“ vyhrkla jsem a začala pátrat v jeho obličeji. Tohle mi naposledy udělal když mě potřeboval ve Volteře.

„No neboj, do Volterry tě neberu, ale budeš muset mít sádru. Vždyť i doktor, který tam u tebe stál řekl, že jí máš zlomenou. Jsi první upír se zlomenou nohou. Gratuluji,“ Emmett s Alecem se rozesmáli, ale mě moc do smíchu nebylo.

„Kretén blbej,“ procedila jsem skrz zuby.

„Bello, za chvíli tudy půjdou lidi,“ řekla Alice.

„No a co?“ zeptala jsem se jí.

„Nic, máš zlomenou nohu,“ řekl Edward a vzal mě do náručí, Alice mi stříkla do očí vodu.

„Dík, ale já nechci brečet a zároveň mít zlomenou nohu,“ protestovala jsem a utírala si oči.

Přiběhla Mary. Zkoumavě si mě prohlédla, jak se rvu z Edwardové náruče a utírám si oči.

„Bello? Jsi v pohodě? Já jsem pro tebe vyhrála,“ řekla mi a stále mě sledovala.

„Díky, ale jak to vypadá, tak já teď dlouho nebudu moc hrát,“ stěžovala jsem si.

„Tak to je mi líto, ale teď jeďte k tomu doktorovi,“ řekla rozhodně Mary. Lil z ní pot a mile se na mě usmála.

„Díky za výhru. Poděkuj za mě i holkám a že platím dnešní oslavu. Počkejte na mě než přijedu,“ zavolala jsem na ní, když mě Edward nesl do jeho auta.

„Bello, já musím už jít, ale zavolám ti jo? To víš. Novorození zase zabijí v jednom městě,“ rozloučil se semnou Aro.

„Tak ahoj,“ řekla jsem smutně a on odešel.

V nemocnici:

Edward mě nesl rovnou ke dveřím. Nemusel ťukat. Carlisle  otevřel a vybídl ho, ať jde dál. Pár lidí začalo nadávat, že tu čekají kdo ví jak dlouho a já jsem teď přišla.

„Omlouvám se, ale je to naléhavý případ,“ řekl Carlisle a lidi zmlkli.

„Sestři já to zvládnu sám. Nedošla byste mi prosím do bufetu pro kafe?“ zeptal se Carlisle a dal sestřičce peníze.

„Zajisté pane doktore,“ souhlasila okamžitě sestřička a odešla.

„Bello, rád tě opět vidím, ale ty mě v téhle situaci asi ne, co? Jak se má Aro?“ zeptal se mě a chystal sádru.

„Zapomněla jsem se ho zeptat, ale Edward se s ním určitě bavil, že?“ otočila jsem se na Edwarda.

„Jo, má se dobře a mám tě pozdravovat Carlisle,“ odpověděl Edward, ale svůj pohled ode mě neodtrhl. Nevydržela jsem jeho tlak a tak jsem sklopila zrak.

Carlisle mi udělal sádru a poslal ještě sestřičku pro hole. Berle jsem odmítla, ale žádost o chodící sádru byl zamítnut. Vybelhala jsem se ven z ordinace.

„Děkuji doktore a ta hlava bude určitě v pořádku,“ vymysleli jsme si něco, aby to bylo doopravdy naléhavé.

„Hlavně ber ty prášky a přísný odpočinek na lůžku, ale zítra už do školy jít budeš moc. Dneska ale ležet na lůžku,“ radil mi Carlisle jako pravý doktor.

„Provedu,“ souhlasila jsem, ale v plánu jsem měla oslavu výhry.

Cesta autem:

Jeli jsme mlčky. Měla jsem svůj štít a přemýšlela sama nad sebou. Divím se Arovi, že mě stále má za vlastní dceru. Ani Alec si k němu tolik nedovoluje jako já. Ostatní se mu klaní nebo se ho bojí a já? Ach jo. Měla bych být ráda, že ho mám. Nahradil mi mou vlastní rodinu, i když ne úplnou. Chyběla mi matka a bratry vystřídal Alec s Jane. Jane je sice holka, ale to nevadí. Je to teď má nová rodina a já bych si jí měla vážit.

„Jsem špatná dcera,“ řekla jsem a stále sledovala dění za okénkem.

„Proč si to myslíš?“ zeptal se mě Edward.

„K Arovi se chovám jako puberťák a to mi nahradil mou mrtvou rodinu. Ty ho třeba nemáš rád, ale on je i hodnej. Nezaslouží si moje chování a já to jeho,“ otočila jsem se na Edwarda.

Musel zapnout stěrače, protože se venku rozpršelo.

„Co to?“ zeptal se sám sebe.

„Projevuje se u mě nový dar,“ vysvětlila jsem mu a čekala jeho reakci.

„Snad tvůj jediný dar ne?“ zeptal se s úsměvem.

„Já jsem nikomu neřekla, že je to dar od někoho a né můj. Je to prostě dar s vlastní duší,“ řekla jsem a můj štít se trochu začervenal.

„Tvůj štít má duši?“ zeptal se Edward a zabrzdil.

„Ano i ty máš duši Edwarde Antonio Cullene,“ řekla jsem mu a on údivem otevřel pusu, ale pak jí hned zavřel.

„Jak…?“

„Mám přístup do té největší podzemní knihovny v upírských dějinách a je tam archiv všech upírů, které kdy Aro potkal. Četla jsem povinně o všech. Jsem na listině možných nástupců na trůn. Narcise to už nebaví. Truchlí po své milé a to zabíjení upírů se mu nelíbí. Hlavně, když zabijí někoho a toho jde pomstít jeho druh. Přesněji se nejde pomstít, ale chce být zabit, aby nemusel trpět na světě. Marcus chce být také zabit, ale neví od koho. Nikdo by ho nezabil. Snažím se mu najít nějakou novou družku, která by se mu líbila, ale jeho vkus je … složitý,“ pousmála jsem se.

„Jsme na místě,“ řekl Edward a párkrát zatřepal hlavou, aby se dal do klidu.

„Asi toho je na tebe moc co?“ zeptala jsem se ho.

„Proč?“ zeptal se a já pozvedla hole a ukázala ke dveřím.

Vyskočil z auta a otevřel mi dveře. Pomohl mi vystoupit a zavedl mě do tělocvičny. Byli jme pryč hodinu. Holky na nás čekali v tělocvičně už umyté a připravené vyrazit ven. Když mě viděli se sádrou zkrabatilo se jim čelo.

„Bolí to?“ zeptali se naráz.

„Trochu,“ odpověděla jsem jim a vykouzlila na tváři úsměv. „Vyhráli jste!“

„Díky tobě,“ řekla Klára a všechny souhlasili.

Vyrazili jsme do města najít nějakou restauraci, kde by se holky mohli najíst. Belhala jsem za nimi a s námi šel Edward. Nejdříve se mi smál, jak se snažím dobelhat za nimi, ale nakonec mě vzal do náruče a nesl mě.

„I když máš tu sádru, tak nejsi moc těžká, ale za chvilku tě budu muset položit,“ ušklíbl se na mě a Mary mi vzala hole.

Autor: Pavla777 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Může upír bydlet na intru? - 7. kapitola: