Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Musíš trpět, Edwarde! - 6. kapitola

26.08.2013 (21:30) • KristenPattinsonTwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 940×

Bella
Jela jsem svým náklaďáčkem lesem a snažila se nenabourat do stromu. Jessica říkala: „Bello, pojď se mnou, Mikem a Benem na párty mého bratrance. Je to vysokoškolák a myslím, že se tam budeš bavit i ty, protože s ním je vždycky sranda. Prosím, pojď... Když se ti tam nebude líbit, můžeš kdykoliv odejít!”

A já jí uvěřila. Nejdříve to skutečně byla... legrace, ale když mi nějaký vysokoškolák - člověk, který už může pít - vrazil láhev piva do ruky, bylo toho moc. Naštvaně jsem se podívala na Jessicu, která sice taky nepila, ale přišlo jí to v pořádku. Okamžitě jsem nasedla do náklaďáčku s tím, že jedu domů (pokud tomu můžu říkat domov).

Pro jistotu jsem si vypnula mobil. Chtěla jsem Edwarda podrobit menší zkoušce. Když jsem ho v autě zapnula, vyskočily na mě čtyři zmeškané hovory. A od koho? Samozřejmě od Edwarda, ale musím říct, že předčil má očekávání a dostal plusko. Možná jsem trochu moc fantazírovala, ale očekávala jsem, že si pro mě dojede se záchrankou za zadkem. Tak jo... To jsem vážně asi trochu přehnala.

Už jsem parkovala v garáži a usmyslela si, že mu řeknu, jak jsem se bavila. Samozřejmě by poznal, kdybych lhala, ale jak už jsem zmínila - ze začátku to bylo fajn.

„Kde jsi byla? Víš, jaký jsem o tebe měl strach?!” Šup! A stál vedle mě. No... aspoň že nekřičel.

„Promiň, Edwarde, ale vláda mě zavázala k mlčenlivosti,” pronesla jsem naprosto vážně, což byl teda výkon.

Přísný pohled.

„Tak fajn, nachytal jsi mě... Pomáhala jsem Machovi a Šebestové hledat kouzelné sluchátko.”

„Bello, není čas na vtípky! Byla tu Victorie.”

„Proboha!” vypadlo ze mě a padla jsem mu do pevné náruče. Smrti jsem se jako každý přirozeně bála, ale to mi vrásky nedělalo. Victorie mě chtěla zabít, protože Edward zabil jejího druha Jamese a ona chtěla, aby trpěl jako trpěla ona. Sama jsem sice Edwardovi chtěla ublížit, ale tohle bylo něco jiného. Úplně jiného. 

„A co říkala?” zeptala jsem se, zatímco mi třel ramena.

„Eh, nic konkrétního, jen že tě nechce zabít, ale já jí nevěřím. Budu tě hlídat na každém kroku, Bello.”

„Tak proto ses tak bál... Já byla s Jessicou na nějaké... párty, ale pak už jsem se nebavila a... Počkat! Na každém kroku? To se mnou budeš chodit i na toaletu?”

„Můžu se otočit...”

„Mami, je mi už čtyřicet, nemusíš mi pořád kupovat plíny! Snad jen na noc,” bručela jsem otráveně.

„Samozřejmě jsem to nemyslel doslovně,” zamumlal a obrátil oči vsloup.

Zbytek dne uběhl celkem normálně. Snažila jsem se aspoň o něco bouchnout nebo se škrábnout, ale nepovedlo se mi to. No... času mám dost. Dnešek nebyl náročný, ale do postele s pusou od neustáleho zívání dokořán jsem si lehla už v devět.

Byla jsem na černém místě a v prostoru odnikud plály dva ohně. Nevěděla jsem, jestli se k nim mám přiblížit a ohřát se, nebo utéct, abych se nespálila. Nakonec jsem zůstala přikovaná na místě a čekala, co bude dál. Nemusela jsem čekat dlouho, protože z jednoho plamene vystoupila dívka. Byla malého vzrůstu s hnědými vlasy a obličejem, který přesně kopíroval ten můj. Dokonce na sobě měla stejné oblečení. Myslela bych si, že je to nějaké zrcadlo, ale něco nehrálo. Výraz v její tváři. Oči měla uhelně černé a dívala se na mě se samolibým a zároveň nechutně zlým úsměvem. Kromě toho vypadala jako já, ale nevěřila jsem, že bych to byla já.

„Kdo jsi?” zeptala jsem se a můj hlas se prostorem rozléhal.

„Jsem Ďábel,” odpověděla ta záhadná osoba mužským hlasem, ale ten její se nerozléhal. Jako kdyby byla hmotnější. Skutečnější.

„Tak proč vypadáš jako já?” ptala jsem se dál.

Odpověď se nedostavila hned. Dívka s mojí podobou zablikala, jako když ztrácí signál, a místo ní se zjevil muž, jemuž ten hlas zřejmě náležel. Jeho tvář byla ošklivá, ale i hezká. Byl odpudivý, ale i sexy. Jeho svalnaté tělo bylo pokryto rudou kůží a holou hlavu zdobily dva rohy stejné barvy. Na sobě měl akorát kraťasy z byčí kůže. To jemu patřily ty černé oči!

„Protože jsi zhřešila, Isabello Swanová!” zařval na mě posměšně a ukázal na druhý oheň, ze kterého se vynořil Edward. 

Stále byl tak krásný, ale tělo měl podrápané a hlavu pokleslou. Ovšem! Byl oběšený, ale díval se na mě prázdnýma očima - jako by se tekuté zlato změnilo na tvrdý kov. A pak jsem si toho všimla... Tam, kde mělo být srdce, byla jen prázdná díra.

Prudce jsem se posadila do sedu (au) a rychle oddechovala. Chtěla jsem se na Edwarda vrhnout a zuřivě ho obejmout, ale nebyl tam. Běžela jsem z ložnice jeho rodičů, kde jsem stále spávala, do kuchyně. Seděl tam na židli a z kelímku pil, ehm, krev.

„Už nikdy se ode mě nehni, ani když spím! Rozumíš?” křikla jsem a objala ho.

Ano, sice jsem se o něj bála, ale když jsem ho viděla - nezranitelného krvesaje - oddechla jsem si. To jen můj hloupý mozek mě strašil ještě hloupějšími sny. Jako kdyby mi říkal, že mám být šťasná a mám přestat Edwarda ničit, ale srdce mi říkalo něco jiného. Mám pokračovat! A vůbec... Neříká se, že má člověk jít za svým srdcem?!

Autor: KristenPattinsonTwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Musíš trpět, Edwarde! - 6. kapitola: